Poslední dobou zjišťuji, že je jednodušší někde být, někam vyrazit, okouknout, poslechnout, nafotit – daleko horší je pak zpracovat a prezentovat. Tři dny ve středočeském kraji a já se s nimi patlám už víc než týden. Pokud máte čas a chuť, tentokrát na skok do Nymburka. Bývalé královské město má něco kolem 15 tisíc obyvatel a v současnosti už není hlavní tah veden přes náměstí, tranzit objíždí město po obchvatu. Takže v neděli, kdy jsem dorazil, byl všude relativní klid.
Nesnáším parkování přímo v centru a na placených místech, klidně si dopřeju procházku někde z okrajových čtvrtí. Tady se mi podařilo zastavit u vlakové stanice Nymburk město, kde mě po vystoupení přivítaly krákající stromy – byly zcela obsypány hejny černých ptáků, zřejmě havranů. Hlavní příjezdová třída do centra (Tyršova) prochází rekonstrukcí, až k náměstí je uzavřena. Procházím tedy ulicí Otakara Theera směrem k vodě, tvořící Velké valy, součást městského opevnění. Jméno na tabulce v ulici mi nic neříká, ale brzy potkávám cedulku na domě, kde trávil mládí, a postupně zjišťuji, že obdobné cedulky jsou na mnoha zdejších domech.
Náměstí je relativně obyčejné, pro mě hlavní je skutečnost, že v blízkosti zdejší renesanční radnice je infocentrum, bohatě vybavené nejen místními materiály, ale i prospekty z poměrně rozsáhlého okolí. A hlavně otevřené denně až do večerních hodin. Takže batoh plný papírů a v ruce mapku mohu vyrazit dál nejen po čuchu.
Radnice, dokončená v roce 1546 a nedávno rekonstruovaná, se chlubí jen kamenným vzhledem a plastikou svatého Václava z dílny Břetislava Bendy. O svou renesanční výzdobu přišla v průběhu věků a sochu naopak místní na nároží umístili v roce 1939, navzdory okupaci.
Mariánský morový barokní sloup uprostřed náměstí je z roku 1717 a je přisuzován sochaři Janu Jiřímu Šlanzovskému. Na vrcholu Panna Maria, po obvodu sv. Josef, sv. Jiljí (tomu je zasvěcen místní nejvýznamnější kostel), sv. Florián a sv. Václav.
Vracím se Tyršovou ulicí zpět k Vlastivědnému muzeu (nedaleko je Hálkovo divadlo), které je pobočkou Polabského muzea v Poděbradech. Táhne mě sem především příležitostná expozice Váleční letci z Polabí, uspořádaná ke 100. výročí narození generála Josefa Jaškeho. Výstava seznamuje s životními osudy československých válečných letců, kteří pocházeli nebo žili v okrese Nymburk. Jejich osudy jsou obdivuhodné a díky poválečnému vývoji leckdy k hořkému pláči. Co mě zaráží, je poměrně rozsáhlý seznam jmen, o nichž se „jenom ví“, ale chybí k nim jakékoli podrobnosti – z někoho zbylo jen jméno bez dat narození a smrti, z někoho jen vzpomínka a nemožnost zjistit jeho další osudy… Pokud dokážeme ztratit tak čerstvou minulost, jak asi věrohodné jsou materiály o historii staré stovky let?
Stálá expozice muzea je věnována Bohumilu Hrabalovi. Pak se mnou jedna z pracovnic muzea přechází do druhého objektu, který býval původně synagogou a dnes je v něm v přízemí expozice věnovaná historii železnice (Nymburk byl velmi důležitým železničním uzlem a dodnes se chlubí zbytky unikátní kolonie, vystavěné pro úředníky a dělníky Rakouské Severozápadní dráhy). V patře je pak expozice dvojí – dějiny Židů v Nymburce a Nymburk v proměnách věků. Pozornost asi nejvíc přitahuje dílo Alfonse Muchy „Podání Nymburka léta Páně 1421 Bohu a pražanům“. Chvíli si popovídám u kasy a vracím se zpět do centra.
Z náměstí se kolem okresního soudu vydávám k výše zmíněnému chrámu sv. Jiljí (původně byl zasvěcen sv. Mikuláši) – vzácná ukázka gotické cihlové architektury byla postavena v letech 1280 až 1380, věže původně byly dvě, ta zbylá kamenná má 66 metrů (cihlová byla staticky narušena a stržena 1846). U vstupního portálu je kamenný kříž, památka na kostelní hřbitov, zrušený 1821. Nad portálem je pak pískovcová plastika Madony z roku 1917 od Štěpána Zálešáka. A na přilehlém Kostelním náměstí je k vidění svatý Jan Nepomucký.
A už zbývá jen to z města nejfotografovanější – hradby. Po josefínských reformách málem zanikly rozebíráním na stavební materiál, část z nich zachránila romantická rekonstrukce v letech 1905-1909, kterou provedl architekt Ludvík Láber. Město tak má na břehu Labe romantickou (a hojně využívanou) parkovou zónu.
Cestou zpátky míjím secesní vodárnu z roku 1904. 37 metrů vysokou stavbu o objemu 412 metrů krychlových navrhl pražský architekt Osvald Polívka. Pohledem do prospektů se ujišťuji, kolem jsem toho nestihl vidět a vyrážím dál. Snad příště.
Moudra o městě jsem čerpal z prospektů z infocentra a muzea, jako jejich autoři jsou uváděni Ing. Jiří Černý, Radka Záveská, Jana Štočková a PhDr. Pavel Fojtík.
