Náhoda je blbec a občas člověku otevře oči zcela nečekaná maličkost, aby uviděl i za hranice svého denního obzoru… Doufám, že už tady u nás ve Výběžku není nikdo, kdo by neznal Velikonoční jízdy (Jutrowne jěchanje), a doufám, že čím dál víc lidí ví, že se za nimi nemusí jezdit už jen do Lužice, kde tento zvyk pečlivě opatrují, ale že už je to nějaký ten pátek, co vstal z mrtvých také v Mikulášovicích. Člověk ale nějak vstřebal dění s tím, že jde o něco „našeho“, ryze specifického, ba málem až neopakovatelného. Jenže chyba lávky…
Kdo mě trochu zná, ví, že když někam dorazím, nejprve vždy „vyluxuju“ místní informační centrum. Při svém týdenním pobytu v západních Čechách jsem měl příležitost jich prolézt několik a tak mi za prsty uvázla i knížečka na titulní fotografii o tradičních zvycích česko-saského příhraničí. Je zaměřena na část Krušnohoří, cca od Chebu po Karlovy Vary, a uspořádána chronologicky, od Nového roku po Vánoce. Jaký byl můj šok, když na straně 10 u popisu Velikonoc najednou čtu „v 19. století bývaly na Karlovarsku obvyklé velikonoční jízdy do polí, které měly zajistit plodnost pozemků a dobrou úrodu (Svatobor). Kolem přelomu století obyčej zmizel a objevil se až po první světové válce, kdy se velikonoční objížďky polí na koních konaly v Odeři, Děpoltovicích a v okolí Ostrova“. Šok o to větší, že první dvě jmenované obce jsou jen několik kilometrů od města, v němž jsem dlouho bydlel. A nikdy, nikdy jsem o ničem takovém neslyšel, i když třeba v Děpoltovicích byla koňská farma i za socíku.
Nedalo mi to a oslovil jsem autora textu, letitého pracovníka karlovarského muzea, pana Stanislava Burachoviče. Bohužel, ztráta paměti postihla mnohé naše regiony: „O zvyku velikonočních jízd je na Karlovarsku známé jen to, že byl znovu obnoven v některých obcích po roce 1920. S odsunem Němců po roce 1945 zanikl. Zvyk měl polím přinést dobrou úrodu. Jeho původ zatím na Karlovarsku nikdo nezkoumal, jistě souvisí s dávnými pohanskými zvyky, které dostaly křesťanský háv.“
A dodatečné googlení mi nabídlo ještě jedno překvapení – nejsme v tom sami, je ještě jedno místo, kde se zvyk udržel. A to dokonce hodně dlouho…
Co všechno jsme dokázali zapomenout a co všechno před námi zůstane už navždy skryto?
