weby pro nejsevernější čechy

Ze Svoru do Kunratic (přes Dutý kámen až ke Skále smrti)

Léto je čas odpočinku, courání, poznávání a všelijak maskované relaxace, takže proč si nevyrazit alespoň kousek za hranice Výběžku.

Občas se ukáže, že nemít auto může být skoro výhoda – musíte začít přemýšlet jinak a najednou nejste svázáni tím, aby plánovaná cesta vedla od dveří vozidla nějakým způsobem dokola zase zpět. Začnete studovat možnosti podél trasy autobusů a vlaků a třeba dojde i na to, vystoupit někde tam, kudy mnohokrát projíždíte, ale nikdy vás nenapadlo tam zastavit. Pravda, člověk se musí občas hodně ohnout a korigovat, ale nakonec zjistí, že se to dá.

O některých místech kolem Cvikova jsem věděl, ale pořád nebyl čas. Takže hurá vpřed. Sice jsem chtěl trasu absolvovat v opačném pořadí a zakončit ji (konečně) ve cvikovském pivovaru, ale autobusové jízdní řády mi tenhle záměr rozmluvily a šel jsem, jak jsem šel, a pivovar snad někdy jindy.

V 8:45 vystupuji ve Svoru z Quicku, v ruce turstickou mapu Cvikovska z roku 2013. Což se posléze ukáže jako solidní chyba, protože za ty dva roky je leccos jinak. Poučení pro příště – před jakoukoli cestou nutno zkontrolovat na netu, jestli stav odpovídá. Já narazil nejen na změny barev značek, ale i na zcela jinak vedené trasy…

Od zastávky mířím spojovacími pěšinami na turistickou značku, vedoucí z Rousínova do Cvikova. Za objektem, který částečně vypadá jako dětský tábor a částečně jako psinec, nalézám hledanou cestičku mezi loukami. Až oči z té pěšiny přecházejí – až za chvíli si uvědomím, že se mi to nezdá. Povrch je vysypán takovou tou sklářskou hlušinou, co si jí za socíku mnozí zdobili své zahradní skalky… Jdu správně, po levé straně mezi stromy kaplička. Tedy kaplička – ono to spíš vypadá jak antický templ. Zřejmě se toho o ní moc neví, jak ale zjišťuji cestou dál, asi tady tyhle korintské sloupy byly v oblibě. Vcházím do lesa a moje oči přitahuje cosi jako obří patník. Z boku nějaká kóta a letopočet, oč se jedná, to se mi ani dodatečně nepodařilo najít. To už ale scházím na silničku vedoucí kolem Rousínovského potoka Martinovým údolím. Přichází již zmíněn překvapení – turistická značka tu není zelená, je přemalovaná na žluto. Vlevo od silnice je „Rousínovská jeskyně“ – vidím jen zamřížované dveře, prý jde o skalní světnici s letopočtem 1782 (naproti domu čp. 341/I). Jdu správně, o čemž svědčí pár staříků s cigaretami mezi prsty před zdejším plicním sanatoriem.

U křížku značka odbočuje ze silnice a po chvíli se dostávám na klasickou historickou cestu, taženou korytem vytesaným v pískovci. V blízkosti toho, co je na mapě označeno jako Machův rybník a co je ve skutečnosti jen býlím zarostlým močálištěm, jsou patrné zbytky vodního díla – náhony, stavědlo. Dodatečně se pokouším najít ztotožnění s odbornou knihou, ale nejsem místní znalec a tudíž si nejsem příliš jistý.

V 9:15 vcházím do Cvikova. Trochu náraz – po jedné straně starodávné patníky, po straně druhé roubené domečky a nad nimi paneláky. Krátká zastávka v multifunkčním hotelu Sever, kde je Infocentrum, které mi ochotný mladý muž otevře, i když ještě nejsou ty správné hodiny. Projdu městem a na náměstí se napojím na zelenou. Kousek za pivovarem se rozhodnu projít si Cvikovský okruh kolem Zeleného vrchu.

U altánku v 10:00 opouštím zelenou a rozhoduji se vydat vpravo, abych se dostal k lesnímu divadlu. Nebýt mapy, nemám tušení, že ho tu mívali taky. Smutný doklad zapomenuté a opuštěné historie. Pár kroků dál a jsem u bývalé Švýcarské boudy, na jejímž místě je dnes dřevěný altán s vyhlídkou. Nádherné místo na svačinu, kdybych sebou nějakou nosil. Spolu s jedinými turisty, které dnes potkávám, okukujeme Ortel, Ještěd, Bezděz, obec Drnovec pod námi a třeba i můj další cíl, Dutý kámen. Pak sólo pokračuji po okruhu dál, abych se rozhlédl ze Schillerovy vyhlídky. Jenže ouha, buď jsem slepý, nebo je tady značení hodně slabé, najednou zjišťuji, že jsem mimo, značky nikde a nakonec ke svému překvapení stojím přímo na nejvyšším místě Zeleného vrchu. A ještě ke všemu cesta tady končí – vracet se nechci a tak se ve snaze trefit opět na okruh pouštím svahem dolů a prodírám se mladými stromky. Jakmile narazím na první pěšinu, začnu kroužit kolem vrcholu ve snaze dostat se zpět. Pokud se sem dostanu ještě někdy, budu to muset zkusit z opačné strany, snad to bude značené lépe.

Nakonec opět stojím v 11:15 u altánku a váhám. Cedule zelené ukazuje jen zpět do Cvikova, ale já potřebuji na druhou stranu. Moje tištěná mapa opět selhává, existující spojku kolem Cvikovské jeskyně neukazuje, stejně selhává i značení – raději se vracím k pivovaru a jdu kus cesty kolem silnice, než na zelenou narazím znovu. Dolním předměstím k motelu Dutý kámen, odkud vede odbočka k mému dnešnímu prvnímu cíli. Je 11:40 a čeká mě další překvapení – po pár krocích se zasekávám u zamčené brány v drátěném plotě. Vedle brány jsou v drátěném pletivu díry, ale po zhodnocení svého tělního objemu raději obcházím plot až k silnici a po druhé straně se vracím zpět na cestu. Značení opět hodně řídké, ale zabloudit se tu naštěstí nedá. Ohlížím se směrem k Drnovci, nad nímž se vyjímá altán, ze kterého jsem se před nedávnem rozhlížel. Ve 12:00 jsem na místě a obdivuji zdejší pískovcové varhany. Pokochám se rozhledem a nedá se nic dělat, vracím se zpět, abych pokračoval po zelené přes Drnovec.

Čeká mě další konflikt s mapou – zelená v roce 2013 vedla skrz obec k Drnovecké vyhlídce, jenže teď uhýbá v obci vlevo. Čekám, kdy narazím na místní okruh, že bych zaskočil ke skalní kapli. A najednou bác ho, další v pískovci ražená stará cesta mě dovede přímo k ní. Když o kousek dál procházím kolem Karlova odpočinku, je mi jasné, že tady došlo k přeznačení. Protože nevím, kudy nově značená cesta vlastně vede, pokusím se si cestu zkrátit. Tím se ovšem ochudím o smírčí kříž, který má být v místech, kde se značka připojuje k silnici. Já se na silnici vyloupnu někde úplně jinde a pokračuji směrem do centra Kunratic, kam dorazím ve 13:20.

Obhlédnu „centrum“, kde mne překvapí obecní tabule s řadou informací, takže se leccos dozvím jak o soše sv. Jana Nepomuckého na mostě, tak o nezvyklém pomníku císaře Josefa II. Kolem památníku padlým z Velké války (1. světové) před kostelem Povýšení sv. Kříže po zelené dál na silnici k Lindavě. Zelená uhýbá na Jablonné v Podještědí, po odbočce pokračuji dál k dnešnímu poslednímu cíli – čeká mě Skála smrti. Zanedbaná cestička, odbočující před mostkem doleva a vedoucí kolem ve skále vytesaných „sklepích“, vás nepřipraví na to, co je na konci k vidění…

A už jen zpět do Kunratic. Naplánoval jsem si to tak, že do odjezdu autobusu na Nový Bor (15:15) budu mít cca hodinu času na jídlo. To jsem se ovšem silně přepočítal. Na návsi sice stojí barák jako kráva, z jedné strany obecní úřad a z druhé restaurace, jenže jenže. Vlezu dovnitř a k vidění je jen cedulka, že ženské záchodky jsou v patře. Přede mnou několikery dveře, tak postupně zkouším brát za kliku, až jsou konečně jedny odemčeny. Přes výčepní pult z lokálu na mě zírá starší paní s plácačkou na mouchy, co bych si jako přál. „Jídlo? To nemáme, tady se nevaří! Máme utopence.“ Tak jo. Krušovice napsané na čepu taky nejsou, je jenom Zlatopramen. Nevím, jestli se tu dá jít ještě někam jinam, ale tady to fakt nezkoušejte, nestálo to za moc. Chuť si spravím nanukem z koloniálu, který je hned vedle, a pak už jen cesta přes Nový Bor domů. Kilometry spočítané nemám.


Tagy