weby pro nejsevernější čechy

Mám totiž plán- Šumárnik

Není nad to mít dokonalý plán. A tak jsem před další cestou na tu zaslíbenou jižní Moravu pořádně a pečlivě proklikal turistickou mapu, abych celé té výpravě dal nějaký cíl a ráz… a hle co jsem neobjevil! Kousek za Strážnicí, nad dědinou zvanou mile Tvarožná Lhota hned tři rozhledny v jedné linii. Ideální místo na průzkumný výsadek.

A tak hned první ráno na Moravě zamířila naše stará škodovka k česko-slovenskému pomezí. Bližší průzkum prokázal, že není třeba pěšky šlapat ze samotné Tvarožné Lhoty, že cesta vede dál nahoru do lesů až k dobře ukryté rekreační oblasti Lučina. Tomu místu nic nechybí. Velké lesoparkové parkoviště, kempy na všech stranách, koupání, uprostřed typická kempová hospoda, autobusová linka… až člověka zaráželo při té výbavě, že tam těmi místy chodí skoro sám. Ani zuřící prázdniny to odlehlé místo nedokázaly naplnit. Ideální místo pro hledání klidu.

Ale zpátky k čekajícím rozhlednám. Ty skýtaly jedinečný ulejvácký plán, protože měly stát na souvislém hřebeni mírných Bílých Karpat – tedy žádné drápání se do srázů a ze strží. První na paškál měla přijít ta prostřední, jaksi nejdůležitější – rozhledna Travičná. Veliká ocelová záležitost, připomínající spíše stožár vysokého napětí, nebo třeba vysílač. Mimochodem je to asi nějaký jihomoravský folklor, že mnoho tamních obcí toužících mít také rozhlednu, pořídí si něco podobného jako přes kopírák… Jestli jim to přitahuje turisty, to si netroufám tvrdit, blesky asi ano.

Mezitím cesta mírně vlnitá a nenáročná (díky tomu pečlivému plánování samozřejmě) ubíhala až k poslednímu „stoupání“ , když ejhle… nějací dobří lidé v protisměru už z dálky volají, že marná je všechna snaha, neboť rozhledna je z technických důvodů uzavřena. Zpráva o té skutečnosti je samozřejmě až u té věže samotné. Tak tento bod programu jaksi odpadá.

No nic. Když nebude sport, bude alespoň oběd. Nedaleko, jen krátkou odbočkou má být salaš. A skutečnost, že hned za těmi kopci, kterými se loudáme, je Slovensko, může leccos napovídat. Útulné koliby, voňavé talíře…. hmmmm. … Bylo to nedaleko, to je pravda. Pravda je také, že si to říkalo salaš. Jinak jsem asi nikdy neviděl tolik starého dřeva, poskládaného na tisíce způsobů a vydávaného za cokoliv. Pravda ještě také byla, že některé kusy byly vyřezány v různé tvary. Pak tu také byl rekordní počet chatrných ptačích krmítek a jiných věciček a jedna bílá kozenka, která už ovšem byla dost velká na to, aby se okolo pobíhajícím dětem v pohodě ubránila. A uprostřed toho chaloupka, v níž mírně excentrický majitel prodával za to všechno vstupné, zaručeně domácí limonády a asi za příplatek ochotně kolem té zahrady proháněl děcka vlastním bičem. Potichu jsme se vytratili.

Byla tu přece ještě další rozhledna a měla tak krásně místně mystický název Šumárnik. Vedla k němu příjemná cesta prosluněnými lesy a rozkvetlými loukami, což zvláště letos působilo málem exoticky… jenom ta rozhledna nebyla jaksi k nalezení. Až turistický rozcestník nás upozornil, že jsme na místě. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že ta další hromada starého dřeva je poskládaná do jakési věže … a že to je to ono. Šumárnik. Vypadalo to jako opevněný posed, v jehož prvním patře bylo okno pro výhled (který byl samozřejmě už dávno zarostlý krajem lesa), a tomu oknu by více než turista slušelo kulometné hnízdo, nebo alespoň docela maličká houfnice. Dřevařský a řezbářský rukopis nepochybně ukazoval k té nedaleké salaši. Bylo jasné, že ke třetí věži nemá cenu stoupat. Plány se definitivně rozpadly. Díval jsem se na tu divokou přírodu kolem a tak se mi zachtělo přece jen ještě kousek popojít po té cestě, tam kde prosvítala ještě nějaké louka. Nebylo to ani dvacet metrů a … tam výhled do krásného kraje jako blázen, výhled, který dokážete vyfotit jenom v režimu Panorama… A bez věží.

Tagy