Naše zem je protkána sítí rozhleden, z nichž leckteré sobě stojí opravdu na dohled. V lesích na kraji krajského města je to třeba Liberecká výšina.
Nejbližší vyhlídková věž je v Lidových sadech, odkud je nejlepší se k Výšině vydat. Ono se tam sice dá zajet pohodlně autem, přímo na vrcholu je parkoviště, ale proč se šidit o pěknou procházku. Tedy, s určitým omezením – naproti Lidovým sadům najdete při vstupu do lesa směrovku a následně trojí barvy turistického značení, ale když se cesty začnou rozdělovat, nikde ani jedna cedulka. Pokud se nepřipravíte dopředu, budete bloumat a váhat, dokud jako já nepotkáte místní, kteří ochotně poradí, že nahoru z těch tří vede jen a pouze žlutá. Snad prý tu nějaké rozcestníky bývaly, ale podlehly nenechavým rukám.
Pokud chcete o rozhledně něco vědět, mohu opět a zas jen doporučit už mnohokrát citovanou knihu Příběhy jizerskohorských rozhleden, kde je této stavbě věnován prostor od strany 140 do strany 151. Překvapivě se text stal už historickým dokumentem, protože v době vydání teprve probíhala rekonstrukce, zatím poslední slavnostní otevření už ale proběhlo v únoru 2013.
Zvláštní je, jak některé údaje jsou nejednoznačné a rozporuplné – propagační leták udává nadmořskou výšku 548 metrů, mapka na plotě 550 a turistické značení 573. Ten poslední údaj je nejspíš včetně 25 metrů samotné rozhledny, ale stejně, trochu to člověka mate.
Stavbu na vrchu Kovadlina má „na svědomí“ rod Liebiegů (ano, ten, jehož sbírky tvoří základ Oblastní galerie). Na oblíbené vyhlídkovém místě Liberečanů nechal Heinrich Liebieg v letech 1900-1901 postavit „hrad“. Stavbu realizoval Anton Worf podle projektu norimberských architektů Jakoba Schmeissnera a Josefa Schmitze. Neobvyklá stavba, inspirovaná norimberským císařským hradem, využila na podporu iluze středověkosti dovezený stavební materiál právě z Norimberka, ze zbořených domů a kostela sv. Sebalda byl použity kamenné kvádry, cihlové dlažby i střešní tašky.
Objekt ale nakonec stejně často jako jméno (původně „Hohenhabsburg“ nebo též Vyhlídková věž u Kovářova kamene či Jindřichova věž – „Heinrichswarte“, po roce 1918 „Liebigwarte“ a nakonec po roce 1945 „Liberecká výšina“) měnil vzhled i majitele. Bývala tu mohutná kamenná hradba s bránou, studna s rumpálem, pavlače a arkýře, na věži otevřená vyhlídková terasa… Rekonstrukce chátrajícího objektu v letech 1960-1969, kterou provedly Restaurace Liberec, bohužel mnohé zlikvidovala. Po roce 1990 se „hospodaření“ příliš nevedlo a v roce 2002 město zchátralý objekt prodalo. Naštěstí se areál dočkal své rekonstrukce, alespoň částečnému návratu k původnímu stavu a dnes je tu možno posedět v restauraci, užívat si wellness, pořádat srazy či večírky a zavítat na nejrůznější doprovodné akce. A hlavně také vystoupat na pětibokou věž. Pravda, při stoupání po schodech jsem uvažoval, zda květy solí a plísní a opadaná omítka jsou patinou, nebo přirozeným vývojem, ale výhled na Liberec stojí za to.
Na některých diskuzních fórech jsem narazil na stížnosti na zdejší restauraci, na neochotnou a pomalou obsluhu a nevalné jídlo. Nevím, co a jak se změnilo, ale rozhodl jsem se to tu vyzkoušet s pozitivním výsledkem – objednanou hotovku (kuřecí v sýrové omáčce s těstovinami) jsem na stůl dostal rychleji, než jsem si stačil prohlédnout zakoupené pohledy. A to jsem ani nevyužil právě probíhající klasické zabijačky, spolustolovníci ovšem mlaskali nad čerstvou tlačenkou. Takže ať už na jídlo, nebo jen na výlet za rozhledy – osobně mohu doporučit.
Aktualizace v roce 2016 ->. Zjevně nic není, jak se zdá…
