Máme tu ve Výběžku řadu krásných míst, kterými se chlubíme, která propagujeme a kam zveme hosty. Ovšem jsou tu také místa, ke kterým se raději nikdo moc nehlásí a která nám připomínají temnější, odvrácenou stranu vývoje.
Jsem tu náplava vlastně jen krátkou dobu, takže slavná léta mnoha míst jsem nezažil a nedovedu si je ani představit. Karlovo údolí už znám jen jako žalostnou ruinu. A je jedním z mála míst, kde na mne padá opravdu beznaděj a totální pocit zmaru. Procházím se kdysi vyhlášeným areálem s mapkou v ruce a marně se snažím někde chytit, absolutní ztráta orientace – stojí (zatím ještě) jen hlavní budova. Jakž takž se dá rozpoznat lesní část vpravo od budovy – rybníky ještě mají svůj tvar, cestičky jsou jakž takž znatelné, uprostřed lesa obrovské „stromy“ zapomenutých rododendronů… Zbytek půjčovny lodiček je poznat jen díky dobovým fotkám. Že za pstruhovým rybníkem bývalo lesní divadlo se zdá k nevíře. Ve vymletém korytě se bezmocně povalují zbytky rour, jimiž byl zřejmě sveden tok pod hledištěm, z toho, co fotky ukazují v místě jeviště, je v zemi jen pár cihel..
Mnohem horší je to na opačnou stranu. Altány, dílny, pomník, hřiště, hostinec, prodejní stánky, sáňkařské dráha? Ani náhodou, vůbec nic v terénu nenapovídá, kde co mohlo být…
Zbývá jen nostalgie nad starými pohlednicemi z různých zdrojů, prohlížení knih a trocha toho adrenalinu při vstupu do objektu, obhlédnout, jak to aktuálně uvnitř vypadá. Popravdě – dost hrozně. Práce tehdejších řemeslníků sice byla opravdu kvalitní, schody drží, ale jedna střecha se už propadla s nosnou stěnou dovnitř a je vymalováno. Nepořádek, pytle s odpadky, lahve od alkoholu. Přemýšlím, zda ten nábytek může být původní, nebo sem do patra dokázal někdo ty sedačky a skříňky a televize natahat až po vybydlení. Smutno je mi, smutno.
Pokud se rozhodnete se zajít podívat, určitě tak udělejte s knížečkou Karlovo údolí – (ne)zapomenuté výletní místo (2010), kterou pořídíte třeba v Infocentru na šluknovském zámku.
A po osobní zkušenosti něco z různých zdrojů o historii tohoto místa:
Letovisko Karlovo údolí (Karlthal) leží asi 2 km od Šluknova směrem na jihovýchod v lesním údolí blízko železniční trati Šluknov – Rumburk (nevyužívaná zastávka z roku 1914 nedávno zmizela z povrchu). Původně na tomto místě stála dřevěná bouda důvtipného podnikatele, majitele šluknovského pekařství pana Karla Schütze, který vyvařoval těžce pracujícím dělníkům na stavbě trati a poskytoval jim i přístřeší při nepřízni počasí. Možnost občerstvení využívali i výletníci, zajímající se o stavbu trati. Po dokončení trati však místo nebylo zapomenuto – pan Schütz dokázal vydělat tolik, že les, louky i potok koupil a přeměnil je v „lázeňské místo“.
Z původní dřevěné boudy vznikla hospůdka „Modrá koule“. O kousek dál pan Schütz postavil jednoduchý cihlový dům – restauraci. Dále přistavěl půlkulatou stavbu pro opičky, které přitahovaly hlavně dětské návštěvníky. Vznikl čínský pavilon nad rybníčkem s půjčovnou lodiček, četné altánky s lavičkami a třeba i pomník německému otci tělovýchovy Friedrichu Ludwigu Jahnovi. Lesy se vzrostlými obrovskými smrky a pěstěnými keři byly protkány promenádními cestičkami, vedoucími kolem umělých jezírek. Dětem sloužily i další atrakce, jako třeba klikou poháněný vodní kolotoč sestávající z několika loděk připevněných latěmi ke středovému kůlu, který je vidět na několika historických snímcích.
Celý podnik převzal syn Emil Schütz, který nechal postavit roku 1904 novou rekreační budovu, v přízemí s klenutými stájemi a stáními pro koně, v patře taneční sál, hostinské pokoje, kuchyň a toalety.
Přesto, že Karlovo údolí lákalo čím dál tím více návštěvníků, majitel nebyl sto dostát svým finančním závazkům a proto finanční důvody donutily rodinu zříci se díla. Po 38 letech se tak rodina Schützů musela svého údolí vzdát a 17. srpna roku 1912 prodal Emil Schütz letovisko městu Šluknov, které přistoupilo k radikálním změnám. 22. prosince téhož roku pověřilo město správou Josefa Eichlera. Budova restaurace s tanečním sálem se změnila v moderní lázeňský hotel.
Ke Karlovu údolí patřil i rozlehlý park s vodotryskem, rybník s loďkami, pstruhový rybník, palmový háj, lesní divadlo (1916), dětské hřiště, letní sáňkařská dráha, elektrická miniželeznice a řada prodejních stánků.
Během první světové války se v Karlově údolí pořádaly dobročinné koncerty či „hřebíčkování“, za druhé světové války bylo v Karlově údolí umístěno rekreační a léčebné středisko pro německou armádu.
Ještě několik let po válce žilo letovisko bouřlivým společenským životem. Podle některých zdrojů v roce 1949 MNV Šluknov a Severočeské státní lesy lázně převedly bezúplatně areál na Dopravní podnik, který zde od roku 1950 zřídil rekreační středisko pro své zaměstnance, označované také jako Zámeček. Andrea Přidalová ale ve své bakalářské práci cituje prameny, že Dopravní podniky hlavního města Prahy se staly majiteli Karlova údolí schválením trhové smlouvy č. 393/49 Okresním národním výborem v Rumburku, podle níž MNV Šluknov prodává za jeden milion Kčs areál Dopravním podnikům hlavního města Prahy, komunálnímu podniku, Bubenečská třída 1, Praha 7. Město zároveň s prodejem Karlova údolí propůjčilo k bezplatnému používání pro rekreační účely pozemky na dobu trvání 10 let.
Středisko poskytovalo ubytování pro téměř 100 lidí jak ve vlastním Zámečku, tak ve zhruba 1 km vzdálené Hájovně. V Zámečku bylo 30 pokojů, jídelna, divadelní sál, později i vinárna. V září 1963 byl objekt pronajat ČSD – Správě Ústecké dráhy jako odborné učiliště s tím, že i nadále po dobu letních prázdnin sloužil k rekreaci zaměstnanců Dopravního podniku. Sláva výletního místa pomalu bledla a neslavný konec byl na dohled. O zařízení se dále „staral“ Dopravní podnik – Sociální služby. Celou dobu byly prováděny jen minimální opravy, teprve v r. 1990 se začalo s rekonstrukcí, mezitím se ale zřítil přístavek za pódiem s 5 pokoji. V lednu 1994 byly rekonstrukční práce zastaveny a byl vypracován projekt na prodej nebo pronájem, hlavní objekt byl převeden na ředitelství Dopravního podniku. Objekt Hájenky byl v r. 2001 prodán soukromému zájemci. V říjnu 2008 se majitelkou zchátralého areálu stala soukromá osoba, o majetek se dnes nikdo nestará, celý areál je volně přístupný a je postupně devastován. A je na prodej se sloganem, který každému trochu obeznámenému se situací musí být nutně k smíchu.
Pár videí z cizích zdrojů, z nichž se zdá, že ke zřícení čelní stěny vlevo do věže a propadnutí střechy došlo někdy během roku 2014:
Sestaveno s využitím v textu uvedených internetových zdrojů, citované publikace paní Helgy Hoškové a knih „Šluknovský výběžek – Pohled do historie„, „Velká retrospektivní kniha o městě Šluknov“ a „Pohledy do minulosti – Staré pohlednice očima turistů„. A děkuji Andree Přidalové za poskytnutí její bakalářské práce, která mnohé informace upřesňuje, doplňuje či opravuje.
Snad se opravdu něco pohnulo ->, přes všechny problémy ->
