Tiché jsou tůně na břehu moře, od něho samotného oddělené jen velkým písečným valem. Je těžké rozsoudit, zda se tak pevnina brání proti útokům mořských bouří, nebo moře opevňuje své hranice. Asi možná obojí. V každém případě tak místy vzniká nádherná tichá krajina, kam je přístup suchou nohou prakticky nemožný, a kam tedy mohou jen vodní živlové a ptáci.
Je snad samo sebou, že právě v takových místech vznikne ptačí rezervace, tak jak je to třeba v místě zvaném Podczele. Jediná stezka z vnitrozemí ke břehu moře a jedna větší, lemující onen písečný val podél pobřeží – to je vše, kam lidé dosáhnou. Ostatní je ptačí svět. A i tak je co vidět.
Není ani tak důležité, kolik druhů ptáků a v jakých počtech tady žije. Ostatně nejintenzivněji si vybavuji hlavně kachny a labutě, tak známé i z našich rybníků, které vyzývavě připlouvají k procházejícím návštěvníkům a navzdory zákazovým tabulím vyžadují něco na zub – nebo vlastně do zobáku. Ne, ne, o ornitologii tu až tak neběží. Fascinující je především ta scenérie, ve které se to děje. Ty klidné tůně, obrostlé rákosím a travinami, ty pahýly mrtvých stromů, které zaskočila sůl ve vodě, nebo její příliš vysoký stav, ty plovoucí ostrovy vodních rostlin… to místo je vážně trochu magické. Snad proto, že působí tak nedotčeně a původně, že leží trochu stranou turistických destinací …. a právě proto je zde počet procházejících lidí docela únosný.
Procházel jsem touto cestou každý den k moři a nikdy jsem vlastně neměl pocit, že u nějakého moře jsem. O to majestátnější byl potom vždy ten dojem, kdy jsem prošel z lesa a tůní prokopanou dunou na pláž a přede mnou se otevřelo nekonečné moře.
