Na rozdíl od většiny mých cest do přírody, které si většinou plánuji sám, nechal jsem se tentokrát vyvést přátelskými děčínskými domorodci do jejich revíru. A protože to jsou lidé místaznalí, mohli jsme putovat po cestách bez barevných značení, kde vládnou spíš lesníci a houbaři než turisté s batůžky. A i když je můj život s Děčínem propletený velmi valně, dostal jsem se do míst, kam moje noha ještě nevkročila.
Nechali jsme se z centra Děčína vyvézt autobusem až na okraj civilizace, do části zvané Maxičky, a pak už to bylo jen na našich nohách a orientaci průvodců. Před námi se rozprostíral les až k hranicím s Německem, ale o to nám tentokrát nešlo. Šlo o to najít vyhlídky na kaňon Labe, které jsou z tohoto břehu řeky přece jen neobvyklejší, než ty turisticky „provařenější“ na hřenské straně řeky.
Putovali jsme širokými cestami a jen letmé pohledy do lesa dávaly jasně najevo, že tady je houbařský ráj. Ale pro tentokrát jsme se té vášně zřekli. Příjemná a jen trochu zvlněná trasa pěkně ubíhala a světlo mezi stromy dávalo tušit, že se blížíme k okraji kaňonu Labe. Pak se najednou stromy rozestoupí, vy vkročíte na skalní ostroh a jen vydechnete. Můžete být místní, můžete znát celou druhou stranu a stejně vás to dostane. Jelikož se řeka tady stáčí, tak jak se stáčí, takhle dlouhý pohled kaňonem se vám z druhé strany nenaskytne. To místo není bezejmenné, říká se mu Labská vyhlídka a ten název zcela přesně vystihuje, co to místo nabízí. Je to dohledatelné i na mapách, které vám prozradí, že taková místa jsou tu ještě dvě.
Když jsme si užili té přírodní estetiky, začali jsme pomalu klesat do poslední české vísky na téhle straně Labe – do Dolního Žlebu. Zpočátku je to cesta jako každá jiná, ale s blížící se řekou nabírá pořádný sešup, a jelikož předkové našich vyhnaných předchůdců ji vydláždili velkými pískovcovými kameny, které čas pěkně vyhladil, je to při místní neustálé vlhkosti poněkud kamzičí úkol. Ale k řece a poslednímu přívozu a také železniční zastávce jsme sestoupili beze ztrát.
Do Děčína to jede každé dvě hodiny, a tak zbylo ještě dost času na přídavek. Stezkou, opět téměř neznačenou, se tu po necelých dvou kilometrech dostanete až na samou hranici s Německem. Tu tvoří malý Klopotský potok, který slušným vodopádem padá do krásné staré umělé nádrže pod skalami, která sloužila jako zásobárna vody pro nedaleký mlýn. Ten už stál na druhém břehu, tedy v Německu. Takže tu stojíte na úplném konci naší země, mezi řekou a potokem. Je fajn, že ho můžeme klidně přeskakovat tam a zase zpátky.
