Po skoro půlroce se alepoň v duchu vracím do hlavního města Katalánska, do Barcelony a to zrovna pár dní poté, co skončila společná a báječná výstava Picasso/Miró protože jsem našel nějaké zápisky, kde jsem se pokusil sepsat co pro mě, jako pro ne příliš zdatného turistu, bylo podstatné.
Naposledy jsem letěl v listopadu roku 2023 a je to ta chvíle, kdy je vlastně po sezóně (tedy po hlavní sezoně, jinak v Barceloně není po sezoně nikdy) což znamenalo, že cesta stála sotva tři tisíce a i ubytování je za přijatelné peníze, což znamená, že je zhruba o třetinu nižší, než ještě v říjnu. Bydlel jsem v hotýlku přímo v srdci Gothic Quarter.
Přiletěl jsem ještě za světla a šel si do metra vyzvednout kartu Hola Barcelona! jenomže, tam už byla kancelář zavřená a automaty právě tuhle kartu v nabídce nemají. Tedy jsem musel zpátky na letiště a to už je pár stovek metrů, dohromady možná kiláků.
Do města to trvá půl hodinky, vystoupil jsem a protože jsem si byl jistej, že trefím (byla to vloni druhá návštěva) šel jsem bez použití mapy. Podcenil jsem dvě věci. Už byla tma a to vypadá všechno jinak a zároveň všechno stejně. A za druhé Gothic Quarter, to jsou Stínadla plná křivolakých uliček a když se trochu vychýlíte z plánovaného směru, dojdete úplně jinam.
Nakonec jsem našel náměstí George Orwella a to ž jsem věděl, že jsem správně.
Jak se domluvit:
Nejspíš anglicky, ale ne vždy a všude. Španělsky mluví půl miliardy lidí a to už máte slušnou šanci, že se domluvíte rodným jazykem. Barcelona je ovšem v Katalánsku a i katalánsky mluví devět a půl milionu lidí! Děti se tu katalánsky učí na prvním stupni a teprve potom přichází na řadu španělštině, nicméně jazyk, který je opravdu ten hlavní je španělština a to i ve školních přestávkách.
Moje slovní zásoba, kterou tvoří asi deset slov mi nicméně vystačila na celý pobyt a někdy i na poměrně komplikované konverzace, které končili vzájemným porozumněním.
Baráky:
Chodit Barcelonou je radost, jasně že je potřeba projít si vyhlášenou ulici La Rambla, ale jednou stačí a navíc je vyhlášená svými kapsáři, tak proč to pokoušet.
(Osobně jsem žádný problém neměl.)
Domy naznačují, že přístavní město (bez přirozeného přístavu) nebylo chudé. Je těžké vybrat to nejlepší, ale samozřejmě, když přilétáte a už z letadla je vidět Sagrada Familia, musíte se jít podívat jakou stopu zanechal právě Antonio Gaudí. Mě přišlo nejlepší, že i když jsem coural jenom tak zbůhdarma, najednou se v nějaké ulici vyloupne nějaký jeho barák, jen tak, jakoby nic; jako tady, někde na vesnici, prostě stojí šumperák.
Jsou tu ale i stavby moderní a velkolepé. Ten výběr by byl tak obsáhlý, že snad řeknu jenom: běžte naslepo a nemůžete udělat chybu.
Doprava:
Hodně jsem chodil pěšky a to i dost daleko, ale když jsem alespoň zhruba pochopil systém metra, jezdil jsem i tudy. Ty hlavní linky jsou zhruba tři až čtyři, přestupy jsou někdy hodně dlouhé. To bylo docela překvápko.
Do autobusů se bojím i v Praze, takže nemůžu sloužit.
Jako chodce mě (příjemě) překvapilo fungování semaforů, protože i když přecházíte nějaký široký bulvár, svítí zelená dostatečně dlouho na to, abyste stíhali, tedy nikoli jako doma, kdy když čekáte na zelenou a zrovna mrknete, nemáte šanci přejít.
Jídlo a pití:
Tohle lze vzít krátce: ať si dáte cokoli, neuděláte chybu.
Jasně, že paella a churos je povinnost, ale jinak bistra, kterých je tu asi milion nabízejí pestrou nabídku čerstvých dobrot za ceny velmi přátelské a zvyknete si velmi brzo.
Psal jsem, že La Rambla není místo kudy bych chodil s velkou oblibou, ale jde se tudy na Mercat de la Boqueria, což je trh potravin a pochutin, kde není těžké se přežrat a při tom neochutnat zdaleka všechno.
Jsem závislej na kafi, ale to barcelonské není nejlepší, které jsem v životě pil, takže když jsem narazil na cedulku: pravá italská káva, šel jsem to zkusit… No, Italům bych tenhle podnik nedoporučil a když jsem se ptal barristy, jestli on sám je Ital, kouknul na mě překvapeně, protože on je přece Afghánec, a to už jsem si mohl všimnout!
Česká stopa:
Ačkoli vím, že pár Čechů v Barceloně žije, sám jsem jich mnoho nepotkal. Vlastně jenom dvě paní, které si povídaly o tom, jak pěstují v jižních Čechách slepice a to jsem se tvářil hodně katalánsky…
Ve acebookové skupině češi a slováci Barceloně jsem se dočetl, že kousek od Sagrady je česká hospoda a ačkoli jsem tudy šel hned třikrát, měli vyždycky zavřeno, takže myslím, že to není podnik s celodenním provozem.
Kdo hledá, najde kousek od centra lavičku Václava Havla. Poseděl jsem a nikdo si nepřisedl.
Tedy: česká stopa nula, ale je to vlastně v pořádku. Neletěl jsem takovou dálku, abych se vykecával česky.
Al final, tot va anar bé.
