Sice je to trochu víc z ruky než obvykle, ale tentokrát bych vás chtěl pozvat na výlet do Domažlic, královského města u česko-bavorských hranic. Je to už pěkných pár let, kdy jsem jsem se do tohoto města pravidelně vracel na Chodské slavnosti, ba dokonce jsem se tu jednou účastnil jakési zemědělské výstavy (a byl v letním kině na Predátorovi). Místním by se to asi nelíbilo, ale na první pohled se zdá, že se tu tak moc nezměnilo. Stále tu mají náměstí, které vypadá jako náměstí a začíná Dolní (Pražskou) bránou, součástí bývalého městského opevnění ze 13. století, a táhne se daleko, daleko mezi barokními a rokokovými domovními štíty.
Domy na náměstí jsou mladší a hlavně se po obou stranách náměstí takřka v celé jeho délce honosí podloubím, o němž se předpokládá, že vzniklo v 1. polovině 16. století. Funguje v nich celá řada krámů a krámků, mnoho výloh je ale také slepých (k pronájmu, přestěhováno apod.). Jak je vidět i na fotkách, ač jde od roku 1975 o městskou památkovou rezervaci, leckteré fasády stále připomínají „péči“ z minulého století.
Zhruba v polovině cesty je na jedné straně novorenesanční radnice z roku 1893, vedle ní v podloubí sídlí informační centrum. Naproti radnici je nepřehlédnutelný arciděkanský kostel Narození Panny Marie s nakloněnou městskou věží o výšce 56 metrů (toto místo bylo důvodem, proč jsem se po takové době do města zase dostal – podrobnosti tady). 194 schodů a vychýlení o 60 centimetrů jsem si na vlastní kůži nevyzkoušel, třeba někdy příště.
Na konci náměstí je k vidění kostel Nanebevzetí Panny Marie, součást kláštera Augustiniánů (dnes ZUŠ). Areál byl založen sice koncem 13. století, ale revoluční husité ho vyplenili tak, že v 18. století byl obnoven takřka „na zelené louce“. Na ohradní zdi je řada soch, o nichž bohužel dostupné informační materiály prozrazují jen to, že jsou z let 1743 – 1744 a pocházejí z dílny sochaře F. Ringelhahna.
Řada domů na náměstí i v okolních uličkách je opatřena pamětními deskami, nad nimiž si většinou lze jen postesknout, že světská sláva – polní tráva. Stejně jako řada soch, umístěných kolem náměstí v různých prolukách a parčících, nesou i zmíněné desky jména osob, která dnešnímu, navíc přespolnímu návštěvníkovi nic neříkají…
V jihozápadním koutě městského opevnění byl vystavěn hrad. Po opevnění dnes ani stopa, stavba už hrad po přestavbách taky moc nepřipomíná. Od roku 1931 je tu umístěno Muzeum Chodska, které v roce 1995 vyhořelo – naštěstí všechny stopy po ničivém živlu dávno zmizely. Expozice je regionálně vlastivědná, tzn. letem světem od nálezů z pravěku přes středověkou historii regionu po dějiny nedávné. Původní chodská keramika (překvapivě v každé obci vlastně úplně jiná), řada církevních památek, kolekce střeleckých terčů, nádherný pohřební vůz, rekonstrukce selské jizby, betlém, hodinové věžní stroje. Součástí trasy je vyhlídková věž, sice s pouhými 100 schody, přesto je z ní nádherný výhled přes celé město. Jen ten holub, který se mnou sdílel zasíťovaný ochoz a snažící se zoufale dostat ven, mě dost znervózňoval. Chloubou expozice je figurální kompozice „Chodská svatba“, instalovaná roku 1953. Kromě výstavných prostor na ochozu a lapidária na nádvoří je tu ještě prostor pro příležitostné výstavy, kde se momentálně nachází připomenutí historie domažlického pivovaru a piva obecně. Ale o tom až příště…
A jen malá poznámka před bohatou fotodokumentací – kdy naposledy jste potkali stařenku, cupitající s ohnutými zády přes náměstí za nákupy v kroji? Nevěřil jsem vlastním očím.
