Na trase červené turistické značky (Zlatá stezka Zemí hradů) mezi Třebenicemi a Hazmburkem (či bližší obcí Sedlec) u potoka Modla stojí areál Luckého mlýna.
Wiki:
Lucký mlýn je dochovaný vodní mlýn východně od Chodovlic v okrese Litoměřice. Postaven byl v šestnáctém století jako jeden z dvanácti mlýnů na Modle, z nichž se jako jediný dochoval v provozuschopném stavu. Po letech chátrání ve druhé polovině dvacátého století byl opraven a roku 2008 prohlášen za kulturní památku.
Mlýn byl založen u potoka Modla v šestnáctém století. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1620. Dochovaná budova je barokního původu a vnitřní technické zařízení pochází z počátku dvacátého století. Do roku 1942 měl mlýn dvě kola, z nichž jedno bylo poháněné elektromotorem. Po většinu doby existence mlýna v něm až do roku 1953 hospodařila rodina Šašků připomínaná zde poprvé roku 1695. Poté byl mlýn uzavřen, ale rodina nadále bydlela v obytných budovách. V roce 1964 bylo odkloněno koryto potoka, a k mlýnu přestala přitékat voda. Obnovu zahájil v devadesátých letech dvacátého století Otakar Šašek. V roce 1996 byla k mlýnu přivedena voda a v roce 2009 obnoveno vodní kolo. Během přípravy dokumentace bylo identifikováno šest stavebních fází a zdokumentována poloha zaniklého druhého vodního kola. Po rekonstrukci byl v roce 2009 Lucký mlýn jediným provozuschopným mlýnem v litoměřickém okrese.
Památkově chráněný areál se skládá z ohradní zdi s bránou, dvora, kravína, kurníku a maštale s chlévy, volského chléva, sýpky, malé a velké stodoly, výměnku, sušárny ovoce, náhonu s vantroky a lednicí a litinového krucifixu z devatenáctého století. Vodu k mlýnu přivádí kopaný náhon, který ústí do zděných vantroků s dřevěnou vložkou. Vstup do klenuté lednice s kolem na horní vodu chrání železná česla.
Odborná databáze vodních mlýnů:
Jde o skutečný unikát nejen v celém regionu. Strojní mlýn, který je v historických pramenech vzpomínán též jako „Luční mlýn“, je jediným dochovaným zařízením na Modle, které by ještě mohlo sloužit svému účelu. Od konce 17. století, přesněji od roku 1695, patří mlýn rodu Šašků. V květnu 1953 byl však zapečetěn a od té doby z něj nevyšel ani jeden pytel mouky. Má jeden z nejzachovalejších strojů, které v kraji známe. Zrekonstruované mlýnské kolo, jenž má průměr 5,20 metru, také nejzajímavější je právě zachovalá mlýnice.
Areál mlýna je rozdělen, velká stodola leží již na katastru Třebenic
Lucký mlýn, v historických pramenech zmiňovaný také jako Luční mlýn, leží na potoce Modla za obcí Chodovlice. První zmínka o mlýně se objevuje po roce 1620. Rodina Šašků jej měla pronajatý od roku 1695 od svatojiřského kláštera v Praze, kterému zdejší panství náleželo. Roku 1720 Šaškovi mlýn koupili a v držení rodiny zůstal až do současnosti. Za komunismu byl mlýn zapečetěn a rodina mohla zůstat bydlet v obytných budovách.
V 2. polovině 19. století byl mlýn rozšířen, neboť bylo třeba zvýšit jeho kapacitu. Mlýn měl původně dvě mlýnská kola, z nich jedno bylo zrušeno a byl zde instalován elektromotor. Poslední stavební úprava byla provedena roku 1920.
Mlýn byl funkční až do roku 1953, kdy byl uzavřen. Posledním mlynářem byl Jiří Šašek. Roku 1964 bylo přesměrováno koryto potoka, a mlýn tak zůstal bez vody. Voda přivedena zpět r. 1996.
Památka je unikátní zachovalostí vnitřního vybavení. Současný majitel, Otakar Šašek, zahájil rekonstrukci mlýna r. 2008 podle velmi dobře zachované stavební dokumentace. Výsledkem rekonstrukce má být mlýn v podobě, jakou měl na konci 19. století. Od roku 2008 patří mlýn mezi chráněné památky ČR, vnitřní zařízení je registrováno jako národní technická památka. Po dokončení rekonstrukce plánuje majitel zpřístupnit mlýn veřejnosti.
Doložení držitelé mlýna:
1726 Jan Šašek
1843 Antonín Šašek – poddanský mlýn
1930 Alois Šašek – námezdní mlýn
1939 – Jiří Šašek (RR)
Původní Lucký mlýn se dostal do rodu současného vlastníka koupí Jana Šaška od Jiřského kláštera mi někdy v květnu roku 1726 za 350 kop mišeňských, jak stvrzuje zápisem v pozemkové knize Isidora Konstancie Roudnická z Březnic z boží milosti kněžna a abatyše kláštera svatého Jiří na hradě Pražském 1. června r. 1726. Před tím měl Jan Šašek mlýn přes 30 let v nájmu.
V r. 1907, za mlynáře Aloise Šaška, byl mlýn nabízen k pronájmu. (RR)
Venkovský mlýn na potoku, mlýnice a dům pod jednou střechou, avšak dispozičně oddělené
Stavební konstrukce zděná, jednopatrový dům
Areál ležící na potoce Modla zmiňován v pramenech již k roku 1620 jako Luční mlýn. Byl majetkem svatojiřského kláštera, který jej pronajímal od roku 1695 rodině Šašků, která jej v roce 1720 odkoupila a vlastní dodnes.
Původní Lucký mlýn se dostal do rodu současného vlastníka koupí Jana Šaška od Jiřského kláštera asi někdy v květnu roku 1726 za 350 kop míšeňských, jak stvrzuje zápisem v pozemkové knize Isidora Konstancie Roudnická z Březnic z boží milosti kněžna a abatyše kláštera svatého Jiří na hradě Pražském 1. června r. 1726. Před tím měl Jan Šašek mlýn přes 30 let v nájmu. Současný mlýn byl postaven asi v 1. polovině 19. století na místě mlýna původního, nebo vznikl jeho radikální přestavbou. Menší úpravy byly provedeny v 1. pol. 20. stol. a poslední oprava po restituci v letech 1995 – 2000. Mlýnská technologie pochází z doby asi od poloviny 19. stol. až do poloviny 20. stol.
Areál samoty Luckého mlýna čp. 45 stojí východně od obce Chodovlice, přibližně uprostřed mezi Chodovlicemi a Úpohlavami, na potoce Modla. Přístupný je dnes vyasfaltovanou cestou odbočující na jih ze silnice Třebenice – Úpohlavy. Areál je postaven na mírně se k severu svažujícím terénu. Menší částí zasahuje z k. ú. Chodovlice do k. ú. Třebenice.
Areál tvoří vlastní Lucký mlýn čp. 45 (na st. p. č. 68), který stojí na jižní straně dvora, na mlýn navazuje na východní straně dvora stojící výměnek (na st. p. č. 68), na severní straně dvora stojí od východu sýpka, která zaujímá severovýchodní nároží ke mlýnu přistavěných budov (na st. p. č. 68), dále kravín (na st. p. č. 68) a na západním konci volský chlév (na st. p. č. 68). Na západní straně dvora stojí maštal s chlívky (převážně na p. p. č. 803) a v jihozápadním koutě bývalý kurník s chlívky (na st. p. č. 68). Jižně od budovy mlýna, na druhé straně náhonu a cesty stojí malá stodola (na st. p. č. 69). Poněkud mimo, severovýchodně od mlýna stojí sušárna ovoce (na st. p. č. 70), a severozápadně velká stodola (na st. p. č. 571). Dvůr (na st. p. č. 68) je na severozápadě mezi volským chlévem a maštalí s chlívky uzavřen branou s ohradní zdí (na st. p. č. 68), která má pokračování mezi maštalí s chlívky a velkou stodolou (na p. p. č. 2386/6) Na jižní straně dvora je náhon (napájený potokem Modla), který je před východním průčelím mlýna zakončen vantroky s lednicí (vše na p. p. č. 802/1). Na sever od mlýna, na západní straně příjezdové cesty stojí ve špici pozemku krucifix (na p. p. č. 479/1).
Jedná se o mimořádně zachovaný celistvý areál mlýna z 19. století. Kromě hmoty budov se zachovaly také některé původní konstrukce, detaily interiérů a celé technologické vybavení mlýna.
Lucký mlýn čp. 45 je z části patrová a z části dvoupatrová, v technologické části podsklepená zděná hladce omítnutá stavba postavená na obdélném půdorysů pod sedlovou střechou krytou pálenými esovkami, s dvěma přístavky pod pultovými stříškami s raženými taškami na severní Straně. Průčelí mají krom soklu a bohaté profilované korunní římsy nad 1. patrem jednoduchou římsu nad 2. patrem, profilovanou kordonovou římsu nad přízemím a profilovanou bankálovou římsu pod okny 1. patra. Na nárožích je dům opatřen bosáží, v přízemí zarovnanou do lisén, v patře napodobuje armovaní. Mlýn má dnes architektonické články natřeny bíle a plochy okrem.
Hlavní jižní vstupní průčelí je šestiosé, přičemž čtvrtá až šestá osa patří dvoupatrové technologické části. Ve čtvrté ose v přízemí je hl. vchod se segmentovými dvoukřídlými asymetrickými levými dovnitř otvíravými rámovými dveřmi o šesti výplních asi z 2. po. 19. stol. osazenými v jednoduchém ostění opatřeném shrnovací mříží. Nad ním je dnes železobetonový balkon s ocelovým zábradlím, který sloužil k nakládání a vykládání mouky a obilí. Vedou na něj dvoukřídlé pravé ven otvíravé rámové dveře o šesti výplních (z nichž ty horní jsou zaskleny a opatřeny mřížemi), asi z doby kolem r. 1900. Okna tak jako převážně na celém objektu, jsou segmentová dvojitá ven a dovnitř otvíravá buď čtyřtabulková z doby kol. r. 1900, nebo dvoukřídlá šestitabulková z doby kol. r. 2000, osazená v jednoduchých šambránách v líci fasády. Pouze okna 2. patra, nad hl. římsou jsou zhruba čtvercová jednoduchá dovnitř otvíravá ve špaletě osazená.
Západní boční štítové průčelí je včetně štítu tříosé, přičemž v prostřední ose jsou okna slepá a v patře jsou vnější okna nahrazena dvoukřídlými žaluziemi. Lichoběžníkový štít má úzký „lisénový“ rám. Nad štítem má střecha malou polovalbičku, jíž prostupuje nízký dvouprůduchový tahový komín postavený v líci fasády.
Východní boční štítové průčelí je včetně štítu dvouosé, s tím, ze štít má ještě jedno okno ve vrcholu. Pod korunní římsou je mezi okny 1. patra zavěšen obdélný dřeveny holubník a mezi okny v přízemí je osazena pískovcová deska, která má v ozdobném lemu „A“ a za ním na zaraženém železe pravděpodobně: ,JS 1843“.
Severní dvorní průčelí je šestiosé, přičemž první osu v přízemi a v 1. patře zabírá ke mlýnu přistavěný výměnek, ve druhé ose je okno i v suterénu, to je trojdílné zamřížované a směřuje do snížené části dvora před výměnkem. Mezi okny ve druhé a čtvrté ose v přízemí jsou ke mlýnu a k sobě přistavěny dva přístavky, které krom malých okének mají i dveře ke kterým vede ze dvora předstupující schodiště o osmi stupních. Ve čtvrté až šesté ose v patře jsou vnější okna nahrazena dvoukřídlými žaluziemi.
Interiér má v přízemí, za hl. vstupními dveřmi, příčnou plochostropou chodbu z níž je přístupný na východní straně se nalézající čtyřpodlažní prostor vlastního mlýna s v podstatě kompletně dochovanou technologií. Nejstarší zařízení jsou asi z doby kolem poloviny 19. stol. a nejmladší z 1. pol. 20. stol. Obytná část mlýna na západ od chodby je dvoutraktová o čtyřech místnostech, přičemž ty při chodbě jsou o okenní osu delší, severní z nich je kuchyň v níž je dochován kachlový sporák ze začátku 20. stol. Místnosti jsou zde zaklenuty vždy třemi poli plochých zrcadlových pozdně klasicistních kleneb do ocelových „L“ nosníků a podlahy zde mají keramické dlažby, na chodbě a v kuchyni mozaikové z 1. pol. 20. stol. Patro má keramické dlažby nebo prkenné podlahy, ploché nebo trámové stropy s omítnutými poli mezi trámy.
Výměnek se sýpkou byl postaven až po Reambulaci Stabilního katastru po r. 1875
Patrová cihelná stavba v příčném V křídle s polozapuštěným přízemím a sedlovou střechou. Přístup do patra ze dvora po schodišti, uvnitř místnosti s bedněnými klenbami do traverz, v obdélných oknech dvoukřídlé profilované výplně.
Výměnek je v podstatě řadová patrová zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou se dvěma volskými oky na západní straně. Na jihu sousedí s provozní částí vlastního mlýna, na severu se sýpkou.
Hlavní vstupní dvorní západní průčelí je v patře čtyřosé, v přízemí pětiosé. V první ose obou podlaží jsou dveře, přičemž k těm v patře vede schodiště se zděným zábradlím o osmi stupních, další dveře jsou v přízemí ve čtvrté ose. Okna jsou obdélná dvojitá ven a dovnitř otvíravá dvoukřídlá čtyřtabulková. Průčelí má krom profilované korunní římsy jednoduchou římsu kordonovou. Architektonické články jsou natřeny bíle a plochy okrem.
Východní vnější průčelí má pouze po malém okénku v obou podlažích, jednoduchou kordonovou a bohatě profilovanou korunní římsu.
Interiér osvětlený převážně ze západní strany, ze dvora, má v každém podlaží po třech místnostech. V patře jsou plochostropé s prkennými podlahami, v přízemí je ta severní zaklenuta českou plackou do segmentových pasů, zbylé dvě mají plochý strop podepřen ocelovým ,L“ nosníkem, a jsou doplněny o malou předsíňku. Úroveň podlah přízemí je o něco nižší než úroveň podlahy suterénu v sousedním mlýně, což si vyžádalo snížení úrovně východní části dvora
Sýpka – Patrová zděná stavba v S křídle areálu s valbovou střechou s volskými oky, ve střeše směrem do dvora rozměrný nakládací vikýř do podkroví. Zahloubené přízemí přístupné ze dvora schody z mlýnských kamenů, v patře do dvora v ose segmentová vrata.
Sýpka je nárožní patrová zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou na nároží zvalbenou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování a opatřenou na severní a východní straně volským okem. Její situování na nároží objektů postavených kolem dvora má za následek, že její vstupní dvorní jižní průčelí je omezeno pouze na dvoje dveře. Těmi v patře je přístupná vlastní sýpka (z podesty schodiště, které má společné s výměnkem), přízemními je přístupná místnost užívaná jako sklep.
Vnější severní průčelí je dvouosé, členěno je soklem, bohatě profilovanou korunní římsou a jednoduchou kordonovou a bankálovou římsou. Okna v přízemí zamřížovaná obdélná jednoduchá dovnitř otvíravá osazená na šířku ve špaletě bez šambrány. Okna v patře jsou obdobná, ale bez mříží, opatřeny profilovanou šambránou, která je protažena až dolů na bankálovou římsu – plocha mezi ní a vlastním oknem je zazděna jako slepé okno.
Vnější východní průčelí je dvouosé, členěno je soklem, bohatě profilovanou korunní římsou a jednoduchou kordonovou římsou. Okna pouze v patře jsou stejná jako ta v patře průčelí severního, pouze bankálová římsa je u nich nahrazena dvěma římsami podokenními.
Interiér má přízemí vydlážděno cihlami a zaklenuto dvěma pruskými plackami do stlačených pasů, v patře je prkenná podlaha a strop otevřený do krovu.
Kravín a volský chlév asi na začátku 19. stol. – Přízemní zděná stavba v S křídle areálu se sedlovou střechou s volskými oky. Pod korunní římsou řada drobných otvorů pro hnízdění ptáků, v ose vstup do interiéru s plackovými klenbami na střední pilíř, dochovány zděné žlaby.
Kravín je řadová přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou se dvěma volskými oky na jižní straně.
Vstupní dvorní jižní průčelí je omítnuto hladce, je dvouosé – v první ose jsou dovnitř otvíravé jednokřídlé svlakové dveře a ve druhé okno. Mezi osami přístavek dojírny pod pultovou pálenými raženými taškami krytou střechou. Vlevo dole vstup do dnes břečťanem zarostlé zděné psí boudy. Pod bohatě profilovanou bíle natřenou (zbytek průčelí natřen okrem) korunní římsou je řada malých půlkruhem zaklenutých větracích otvorů.
Vnější severní průčelí je dvouosé, má poměrně jednoduchou korunní římsu a je hrubě omítnuto.
Interiér tvoří prostor zaklenutý čtyřmi „českými“ klenbami do stlačených pasů nesených při stěnách čtyřmi pilastry a jedním pilířem uprostřed. Podlaha má cihelnou dlažbu, při severní stěně jsou žlaby.
Volský chlév – Patrová zděná stavba v S křídle areálu s valbovou střechou s volskými oky, ve střeše směrem do dvora rozměrný nakládací vikýř do podkroví. V patře do dvora v ose segmentová vrata, interiér s fošnovým podhledem na vazných trámech krovu.
Volský chlév je přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou (na západě s valbou) pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou s volským okem a sedlovým vikýřem na jižní straně. Chlév ukončuje na západním konci řadu staveb na severní straně dvora.
Vstupní dvorní jižní průčelí je hladce omítnuto, je tříosé – v první ose je úzké poměrně vysoké okénko, ve druhé jsou ven otvíravá dvoukřídlá svisle bedněná stlačeným obloukem zaklenutá vrata a ve třetí ose jsou ven otvíravé pravé svlakové dveře. Jednoduchá korunní římsa je natřena bíle, zbytek průčelí okrem.
Vnější západní průčelí je stejné jako jižní, avšak bez otvorů.
Vnější severní průčelí je dvouosé, má poměrně jednoduchou korunní římsu a je hrubě omítnuto. Okénka jsou úzká, poměrně vysoká, u východního je z východní strany přistavěn k průčelí tahový komín.
Interiér má trámový strop podepřený uprostřed rozpětí jedním podélným průvlakem – z dřevěného trámu, podlaha má cihelnou dlažbu.
Maštal s chlívky a býv. kurník s chlívky byly postaveny asi ke konci 19. stol. – Přízemní zděná stavba s nepravidelnou sedlovou střechou, dvorní průčelí otevřeno řadou okenních přisvětlovacích otvorů, v ose vstup pro zavádění do stání, při hraně dvoukřídlá široká vrata.
Maštal s chlívky je přízemní zděná hladce omítnutá stavba na obdélném úzkém půdorysu pod sedlovou asymetrickou střechou (západní strana tvoří její větší část) krytou pálenými bobrovkami na husté laťování, a pouze na malém rozšíření na jižním konci západní strany taškami betonovými.
Vstupní podélné dvorní východní průčelí je šestiosé se svlakovými dveřmi ve třetí ose a svisle bedněnými vraty v ose šesté. Průčelí je silně porostlé psím vínem.
Jižní boční štítové průčelí má tři velmi nízká a široká okna nízko nad terénem, který je zde ovšem dosti vysoko.
Západní podélné zadní a severní boční štítové průčelí jsou bez otvorů a členění.
Interiér je plochostropý, na podlaze cihelná dlažba. Maštal, za vraty v sedmé ose má na jižní straně žlab.
Kurník s chlívky – Přízemní obdélný dům se sedlovou střechou a zvýšeným bedněným podstřeším, v němž jsou umístěny kurníky. V přízemí dva obdélné vstupy a řada drobných čtvercových přisvětlovacích oken. Do kurníku vstup z čelní strany zděným schodištěm ze dvora.
Bývalý kurník s chlívky je přízemní zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou (s dvěma volskými oky na severní straně) krytou pálenými bobrovkami na husté laťování.
Vstupní dvorní severní průčelí je sedmiosé, ve třetí a sedmé ose je po pravých ven otvíravých ve špaletě osazených dveřích, okno v první ose je opatřeno vnější posuvnou svisle bedněnou okenicí. Horní část průčelí (která přísluší podkroví užívanému někdy jako sýpka) je svisle na sraz bedněna.
Východní boční štítové průčelí má ve štítu pravé ven otvíravé svlakové dveře k nimž vede představené cihelné schodiště o osmi stupních.
Jižní průčelí je pro zdejší vysoký terén poměrně nízké a má poměrně jednoduchou korunní římsu.
Západní boční průčelí je z části zakryto sousední maštalí, ve zbylé části má těsně nad terénem malé okénko.
Malá stodola bude asi z 1. pol. 19. stol. a její rozšíření na východ z 2. pol. 19. stol. – Obdélná zděná stavba z lomové opuky se sedlovou střechou s cihelným štítem. Průčelí otevřena dvojicí vysokých dvoukřídlých průjezdních vrat. Stavba postavena pravděpodobně v 2. pol. 19. stol. součástí hospodářského zázemí samostatně stojícího mlýna.
Malá stodola je přízemní zděná hrubě omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování s dvěma vraty v severním průčelí (v jižním jsou zazděna) a se svisle bedněným štítem východního průčelí.
Interiér má z větší části cihelnou dlažbu.
Sušárna ovoce byla postavena v 1. pol. 19. stol. – Drobná obdélná stavba s polovalbovou střechou se zěným štítem s větracími okny, v ose čelního průčelí dvoukřídlá vrata. V interiéru dochované otopné zařízení sušárny a sušící zařízení zděná z cihel a dřevěné lísy.
Sušárna ovoce je přízemní zděná hrubě omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod polovalbovou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování.
Hlavní vstupní štítové jihovýchodní průčelí má v ose dvoukřídlá ven otvíravá rámová svisle bedněná obdélná vrata a nad nimi dvojici oken, dnes bez výplní.
Obě podélná průčelí (jihozápadní a severovýchodní) mají blíže k jihovýchodnímu průčelí po jednom jednoduchém dovnitř otvíravém dvoukřídlém šestitabulkovém ve špaletě osazeném okně a poměrně jednoduchou korunní římsu.
Zadní severozápadní štítové průčelí je bez otvorů.
V do krovu otevřeném interiéru, v jeho zadní severozápadní části, stojí průlezný komín s topeništěm, který sloužil k uzení a ve východním koutě je kotel na vaření povidel. Zařízení na sušení ovoce, dle něhož má objekt pojmenování, se bohužel nezachovalo. Podlaha má cihelnou dlažbu, krov je jednoduchý hambalkový.
Velká stodola byla postavena v roce 1928.
Přízemní zděná stavba se sedlovou střechou, přístupná ze dvora dvojicí rozměrných vrat na horních pojezdech. Vnější fasády s lizénovými rámy, v ploše štěrbinové větráky. Uvnitř nedělený prostor s průhledem do krovu s ránkovou konstrukcí.
Velká stodola je přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou krytou betonovými taškami. Sokl je vyzděn z lomového kamene a na nárožích armován pískovcovými kvádry.
Východní a západní průčelí jsou rozdělena světle okrovými lisénovými rámy na pět polí. Ve druhém a čtvrtém poli jsou dvoukřídlá svisle bedněná posuvná vrata. První, třetí (zhruba dvojnásobné velikosti) a pátá pole jsou hrubě šedě omítnuta a uprostřed mají světle okrovou hlazenou omítkou naznačena jakoby okna pod nadokenní římsou, která jsou proražena vždy šesti větracími průduchy. Na východní straně je před třetím lisénovým polem postaven pultový přístřešek nesený ocelovou konstrukcí krytý stejnou krytinou jako celá stodola. Nad pátým polem východního průčelí je pod střechou zavěšen poměrně malý dřevěný obdélný holubník.
Jižní a severní štítová průčelí mají hladkou světle okrovou omítku a jsou bez otvorů a dalšího členění.
V interiéru je vidět na svou dobu moderní krov vaznicové soustavy nesený šikmými sloupky, na podlaze cihelna dlažba.
Vnitřní komunikační dvůr vymezený stavbami areálu. Plocha skloněného dvora dlážděna lomovým čedičem technikou štětování, pravděpodobně do hlinito-písčitého lože bez spárování.
Dvůr má dvě části, menší východní s nižší výškovou úrovní je před západním průčelím výměnku a větší západní. Tyto části jsou vzájemně spojeny dvěma schodišti, z nichž to severní je postaveno nejméně z deseti vysloužilých mlýnských kamenů. Dvůr je z větší části vydlážděn čedičem a „zabíhá“ až před jižní průčelí mlýna, od něhož je oddělen níže položeným dnes betonovým chodníkem. Opěrná zídka u tohoto chodníku je opatřena ocelovým zábradlím přerušeným schodištěm (o třech stupních) před hl. vchodem do mlýna.
Ohradní zeď vymezující hranice zastavěného dvora tvořena nízkou podezdívkou z obdélných sekaných kvádrů ve dvou řadách, na ní pole plaňkového plotu. V čele dvěma hranolovými sloupky vymezen prostor brány, v něm dvoukřídlá litinová prutová vrata.
Brána s ohradní zdí uzavírá dvůr na severozápadě mezi volským chlévem a maštalí. Při volském chlévě stojí pilířová zděná hladce omítnutá brána s železnými kovanými mřížovými dvoukřídlými klasicistními vraty asi z poloviny 19. stol. Zbytek místa mezi branou a maštalí zaujímá hladce omítnutá zeď, která má pokračování mezi maštalí a velkou stodolou, kde je opatřena obdélným otvorem velikosti okna.
Litinový krucifix s korpusem ukřižovaného Krista z běžné produkce 19. století na kamenném hrubém dvoudílném hranolovém podstavci, jehož fundament tvoří mlýnský kámen. Díly vlastního podstavce odděleny jednoduchou zvonovicí profilovanou římsou.
Krucifix je tvořen černě natřeným latinským litinovým křížem s bronzem natřeným litinovým korpusem Ježíše Krista. Na křížení kříže je monogram „INRI“, jeho ramena mají plochu ozdobenu vegetabilním ornamentem a na koncích je jakoby páskový secesní ornament. Krucifix má dvojdílný prostý hranolový pískovcový sokl osazený na vysloužilém mlýnském kameni.
Současný mlýn byl postaven asi v 1. polovině 19. století na místě mlýna původního, nebo vznikl jeho radikální přestavbou.
Menší úpravy byly provedeny v 1. pol. 20. stol. a poslední oprava po restituci v letech 1995 – 2000.
Výměnek se sýpkou byl postaven asi v polovině 19. stol.
Kravín a volský chlév asi na začátku 19. stol.
Maštal s chlívky a býv. kurník s chlívky byly postaveny asi ke konci 19. stol.
Malá stodola bude asi z 1. pol. 19. stol. a její rozšíření na východ z 2. pol. 19. stol.
Sušárna ovoce byla postavena v 1. pol. 19. stol.
Velká stodola byla postavena v roce 1928.
Náhon musel existovat nejpozději již v 17. století, vantroky s lednici získaly nynější podobu v 1. pol. 20. stol.
Výše uvedený areál mlýna čp. 45 z první pol. 19. století, který vznikl patrné přestavbou původního mlýna z první poloviny 18.století. je mimořádné zachovaný komplex vodního mlýna včetně technologie v daném regionu. Historická stopa nabytí koupí původního Luckého mlýna do rodu současného vlastníka sahá až do května roku 1726, kdy tuto usedlou zakoupil od Jiřského kláštera za 350 kop míšenských Jan Šašek, jak je zaknihováno v pozemkové knize Isidorou Konstancii Roudnickou z Březnic z boží milosti kněžnou a abatyší kláštera svatého Jiří na hradě Pražském 1. června r. I726. Současný stav areálu je dobrý. protože mlýn je průběžně udržován. Technologie mlýna je, až na nekompletní mlýnské kolo a zpuchřelé transmisní řemeny zachována.
Navržený soubor objektů v rámci oplocení dvora i mimo něj tvoří v osamocené lokalitě rozsáhlý ale hlavně komplexní areál mlýna, který dochováním hlavních i vedlejších objektů v poměrné dobrém stavu nemá v našem správním území obdoby. Kvalita areálu mlýna je dle našeho názoru výrazně umocněno dochovanou technologií v téměř originálním provedení a zřejmě i ve stavu schopném jejího znovuzprovoznění.
Exteriér:
zdobený zděný štít
plastická omítková výzdoba fasád a štítů
umělecké prvky (sochy, malby, reliéfy)
epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
drobné sakrální památky
vrata, brána
Technologie – V roce 1919 se mlelo na nezměněném zařízení z roku 1890. Mlýn byl o dvou složeních. Byly tu dvě vodní kola na svrchní vodu. První kolo vodní táhlo špičák, tj. kámen z přírodního pískovce, sloužící k odstraňování kliček a vousků z obilí a utírání z prachu. Druhé vodní kolo o průměru 520 cm a 90 cm šíře, 24 cm hloubky bylo rovněž ze dřeva, skruže (věnce) z borového, podénky a lopatky ze smrkového, a ramena (6 ks) byla dubová 22/8 cm síly. Hřídel vodního kola byla z dubového dřeva, rovněž i kolo paleční. Konce ramen vodního kola byly začepovány do příčných dubových přeslic, jež na svých koncích byly zapuštěny do věnců vodního kola. Toto druhé vodní kolo pohánělo francouzský kámen, skládaný z kusů francouzského křemene, sloužící k domílání pšenice nebo žita, nebo ke šrotování. Dále toto kolo vodní zabíralo do kladnice na stojatém hřídeli, kterému se říkalo stojačka, která ozubeným soukolím poháněla vodorovnou předlohu, z které pak řemenem poháněla hlavní transmisi a mlecí stroje. V roce 1919 byla tu i jedna stolice šrotována Ganz Budapest a 1 hladká porcelánová stolice Wegmann Curych. Vysévací stroje: 1 hranolový moučný cylindr a 1 krupičný cylindr, 1 třídič (sortýr) – a 1 dvoukrupiční savka. Čistírna pozůstávala z těchto strojů: 1 hranolový moučný cylindr, 1 talár, 1 triér, 1 hranolový špicový cylindr, 1 větrák špicový. – Mouka míchala se ještě ručně lopatami ve zvláštní komoře v prvním patře a v přízemí odchytávala se pak do pytlů mlečům.
Přívod vody korytem potoku Modla. Roku 1964 bylo přesměrováno koryto potoka, a mlýn tak zůstal bez vody. Voda přivedena zpět r. 1996.
Kopaný náhon přecházející před lednicí z lomového kamene ve zděné vantroky s vloženou obnovenou dřevěnou vložkou, před vstupem do prostoru lednice železná česla. Vlastní rozměrná lednice s klenbou do traverz a replikou rozměrného kola na horní vodu.
Náhon musel existovat nejpozději již v 17. století, vantroky s lednicí získaly nynější podobu v 1. pol. 20. stol.
Náhon s vantroky a lednicí. Náhon se dostává na území mlýna při jihozápadním nároží kurníku. Zde je přebytečná voda přepadem odváděna dnes zatrubněným korytem k severu – pod maštal kolem velké stodoly do otevřeného koryta na severní straně areálu mlýna. Vlastní náhon pokračuje dále k východu – podél jižní stěny kurníku, podchází propustkem a pak teče podél výběžku dvora před jižním průčelím mlýna, zde se v pravém úhlu stáčí na dnes železobetonové vantroky před východním průčelím mlýna čp. 45. Pod vantroky je z lomového kamene vyzděna lednice v níž je zachováno torzo mlýnského vodního kola. Přesněji jsou z něho zachovány litinové součásti, zatímco dřevěné se většinou nezachovaly. Voda dále teče kanálem pod výměnkem a sýpkou, za níž se dostává do otevřeného koryta v kterém odtéká na severovýchod, podél severozápadní strany sušárny ovoce.
Historické foto na obecním webu (rok 1945):
15. 8. 2011 – Kouzlo historie dýchne na každého, kdo se ocitne uvnitř „Lučního mlýna“ u Chodovlic na Třebenicku.
Neznalý návštěvník nalezne uvnitř historické budovy z 16.století dokonalé mechanické zařízení, nad kterým zůstane člověku z dnešní digitální doby rozum stát.
A přece se našel někdo, kdo zdejšímu mlecímu stroji rozumí – patrně poslední zdejší skutečný stárek Jiří Koudelka. Ten dává společně s majitelem mlýna Otakarem Šaškem dřevěné mlecí zařízení do pořádku a věří, že ještě v letošním roce by mohl po letech znovu uslyšet jeho chod.
Lucký mlýn stojí od 16. století na původním potoku Modla. Od samého počátku tady téměř nepřetržitě hospodaří rodina Šašků. V roce 1953 byla mlýnice bývalým režimem uzavřena a zapečetěna, majitel pobýval pouze v části objektu. V roce 1964 bylo přesměrováno koryto Modly a mlýn zůstal bez vody. Po zdědění mlýna Otakar Šašek začal s opravami budovy, byla vyměněna okna a dům získal zpět svůj vzhled. V roce 1996 byla do mlýna znovu přivedena voda, v roce 2009 bylo vyrobeno nové mlýnské kolo a začaly intenzivní práce na opravách. Dnes je mlýn národní nemovitou kulturní památkou, vnitřní zařízení technickou památkou.
„Tento mlýn, a že jich na Modle bylo asi 12, se jediný dochoval tak, jak ho v 16.století stvořili. Bylo by škoda nechat ho zahálet,“ říká 78 letý stárek. „Všechno vnitřní zařízení se dochovalo. Je to v takovém stavu, že je to skvost. My to roztočíme,“ dodal s nadšením pro znovuzprovoznění mlýna.
Majitel mlýna, po mlynářsku „pan otec“, Otakar Šašek, který během posledních let dává budovu dohromady, potvrdil stárkova slova. „Budova je nemovitá kulturní památka, minulý pátek jsem dostal dopis z ministerstva kultury, že bylo vnitřní zařízení mlýna zapsáno jako národní technická památka,“ prozradil.
Rekonstrukce se chýlí ke konci – nejprve se opravovala střecha mlýna, později byla vyměněna okna. V posledních dvou letech majitel začal pracovat na rekonstrukci interiérů. V srpnu 2009 bylo vyrobeno nové mlýnské kolo, které je přesnou replikou původního, sto let starého kola. Na obnovu památky získal majitel dotace z odborů zemědělství a životního prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje a odboru památkové péče Městského úřadu v Lovosicích.
Zachování unikátního zařízení bylo způsobeno znárodněním mlýna v padesátých letech. Rodině Šašků, která zde hospodařila od 16.století, byl mlýn zabaven a zapečetěn. Nedošlo tedy k likvidaci, ale ani k modernizaci vnitřního zařízení.
Prvním krokem ke znovunavrácení podoby mlýna bylo přivedení vody. Od roku 1964 byl totiž přívod říčky Modly k mlýnu zahrnutý. Potok tekl v nově vytvořeném korytě. Za pomoci dotací bylo původní koryto znovu obnoveno. „V roce 1996 se sem přivedla zpátky voda. Potok se vrátil do starého koryta. Od té doby se práce na opravě mlýnice zintenzivnily,“ vypráví Otakar Šašek.
Toto však nebyly první potíže s vodou, které na mlynáře během staletí zdejšího hospodářství čekaly. Podle mlynářské kroniky rodiny Šašků nastaly potíže s vodou už v roce 1922. Prameniště Modly se tehdy stalo zdrojem pitné vody pro Třebenicko a výrazně se snížil její průtok. Neutočila už mlýnské kolo.
78letý mlynář Jiří Koudelka je patrně posledním skutečným stárkem Lučního mlýna. Vyučil se po válce ve mlýně svého strýce ve Mšeném – lázních. Hlásil se na mistrovskou střední školu ale z politických důvodů nebyl přijat. Pokračoval jako mládek ve mlýně v Budyni nad Ohří, odkud v roce 1961 odešel, aby uživil rodinu. Rok nato byl mlýn uzavřen. Poté 30 let pracoval jako řidič nákladního vozu ve státním statku v Roudnici nad Labem. K mlynařině už se nikdy nedostal, ale dál sledoval rozvoj svého řemesla. V současné době pomáhá zprovoznit mlýn v Chodovlicích.
„Dědeček pana Šaška tenkrát dostal jednorázové odškodné 1200 korun. Do mlýna byla zavedena elektřina a přidalo se druhé mlýnské kolo poháněné elektromotorem,“ říká stárek Jiří Koudelka.
Elektromotor je v mlýnici dodnes a čeká ho generální oprava. „Voda by dnes mlýn utočila, možná tak naprázdno. Elektřina navíc vyrobí stejné obrátky, takže zařízení netrpí výkyvy a je také kvalitnější mouka,“ vysvětluje stárek. Prý nejde o staromilství, ale takovou mouku, jaká se mlela dříve, dnes nekoupíte. „Zatímco v takovémto mlýně se válce otáčejí rychlostí cca 170 otáček za minutu, v moderních průmyslových mlýnech je to většinou 450 až 500 otáček. Obilí se mele násilím, mouka je taková „spálená,“ vysvětlil Jiří Koudelka. Jeho snem je v chodovlickém mlýně znovu semlít a upéct pravý domácí chléb. Semlít mouku tímto tradičním způsobem je poměrně dlouhý proces. Obilí se nemele najednou, ale projde zdejším mechanismem několikrát. Výtahem se dopravuje nahoru a postupně padá přes několik strojů.
Do roku 1942 byly ve mlýně dvě kola, z nichž jedno bylo poháněné elektromotorem. Dnes má mlýn jedno kolo, které bylo vyrobeno v roce 2009 jako přesná replika původního. Vyměněna byla také dřevěná hřídel z roku 1942. Novou, železnou získali z vyhořelého mlýna v Martiněvsi. V současné době je nutné opravit ještě „palečnicové“ kolo sloužící pro převod otáček z mlýnského kola.
Začíná se v přízemí, kde jsou „hrádě“ – sýpky na obilí. Ve mlýně jsou čtyři, každá na cca 50 q obilí. Pod sýpkami se otevře a obilí se vyváží „špicovým“ výtahem s kapsami až do nejvyššího patra. Tam padá do „hranolového vysévače“.
V tomto otáčejícím se hranolu potaženém sítí se načechrává a postupně z něj vypadají všechny nečistoty. Přes peruťovou loupačku se dostává na „tarár“, kde se opět prosévá. Dřevěnými svody padá do přízemí na „válcové stolice“. Protichůdné válce, které se točí každý jinou rychlostí oloupaná zrnka rozdrtí.
Melivo putuje opět nahoru, přes další rovinné a hranolové vysévače, kde se přes síta různé hrubosti odděluje různě hrubá krupice. Jemná mouka padá do pytlů, hrubé melivo putuje opět do mlecího procesu.
Celý mechanismus funguje automaticky pomocí řemenových převodů z mlýnského kola, největšího kola pro svrchní vodu v Čechách. V současné době kolo stojí, aby mohly být dokončeny práce na rekonstrukci zařízení. Roztočit by se mohlo ještě do letošní zimy. „Naším cílem je mlýn příležitostně zpřístupnit pro turisty a ukázat jim mletí mouky,“ shrnul budoucí plány „pan otec“ Otakar Šašek.
NPÚ:
Bývalý vodní mlýn, v jehož barokní budově je unikátně dochováno technické zařízení, které pochází převážně z počátku 20. století. Dnes se jedná o jediné provozuschopné vodní kolo v okresu Litoměřice.
čp. 45, st. p. č. 68, k. ú. Chodovlice, r. č. 102906
Lucký mlýn se nachází v jihozápadní části okresu Litoměřice mezi obcemi Chodovlice a Úpohlavy. Jedná se o bývalý vodní mlýn, v jehož barokní budově je unikátně dochováno technické zařízení, které pochází převážně z počátku 20. století. Mlýn byl prohlášen za kulturní památku v roce 2008. O rok později bylo přikročeno k rehabilitaci lednice a reliktu vodního kola.
Před započetím stavebních prací byla zpracována podrobná dokumentace, při které bylo identifikováno 6 fází zdiva, umístění a poloměr někdejšího druhého vodního kola a byly zhodnoceny jednotlivé konstrukce z hlediska památkové hodnoty. Dřevěné části vodního kola byly bohužel v natolik špatném stavu, že bylo nutné přikročit k jejich nahrazení kopiemi. Kovové části byly citlivě opískovány a znovu uvedeny do provozu. Přestože byla železobetonová vantroka nahrazena dřevěnou konstrukcí, podařilo se zachovat většinu stavebních fází lednice a maximum stop vypovídajících o proměnách podoby prostory a využití vodní energie. Dnes se jedná se o jediné provozuschopné vodní kolo v okresu Litoměřice.
Areál ležící na potoce Modla zmiňován v pramenech již k roku 1620 jako Luční mlýn. Byl majetkem svatojiřského kláštera, který jej pronajímal od roku 1695 rodině Šašků, která jej v roce 1720 odkoupila a vlastní dodnes.
Původní Lucký mlýn se dostal do rodu současného vlastníka koupí Jana Šaška od Jiřského kláštera asi někdy v květnu roku 1726 za 350 kop míšeňských, jak stvrzuje zápisem v pozemkové knize Isidora Konstancie Roudnická z Březnic z boží milosti kněžna a abatyše kláštera svatého Jiří na hradě Pražském 1. června r. 1726. Před tím měl Jan Šašek mlýn přes 30 let v nájmu. Současný mlýn byl postaven asi v 1. polovině 19. století na místě mlýna původního, nebo vznikl jeho radikální přestavbou. Menší úpravy byly provedeny v 1. pol. 20. stol. a poslední oprava po restituci v letech 1995 – 2000. Mlýnská technologie pochází z doby asi od poloviny 19. stol. až do poloviny 20. stol.
Areál samoty Luckého mlýna čp. 45 stojí východně od obce Chodovlice, přibližně uprostřed mezi Chodovlicemi a Úpohlavami, na potoce Modla. Přístupný je dnes vyasfaltovanou cestou odboču-jící na jih ze silnice Třebenice – Úpohlavy. Areál je postaven na mírně se k severu svažujícím teré-nu. Menší částí zasahuje z k. ú. Chodovlice do k. ú. Třebenice.
Areál tvoří vlastní Lucký mlýn čp. 45 (na st. p. č. 68), který stojí na jižní straně dvora, na mlýn navazuje na východní straně dvora stojící výměnek (na st. p. č. 68), na severní straně dvora stojí od východu sýpka, která zaujímá severovýchodní nároží ke mlýnu přistavěných budov (na st. p. č. 68), dále kravín (na st. p. č. 68) a na západním konci volský chlév (na st. p. č. 68). Na západní straně dvora stojí maštal s chlívky (převážně na p. p. č. 803) a v jihozápadním koutě bý-valý kurník s chlívky (na st. p. č. 68). Jižně od budovy mlýna, na druhé straně náhonu a cesty stojí malá stodola (na st. p. č. 69). Poněkud mimo, severovýchodně od mlýna stojí sušárna ovoce (na st. p. č. 70), a severozápadně velká stodola (na st. p. č. 571). Dvůr (na st. p. č. 68) je na seve-rozápadě mezi volským chlévem a maštalí s chlívky uzavřen branou s ohradní zdí (na st. p. č. 68), která má pokračování mezi maštalí s chlívky a velkou stodolou (na p. p. č. 2386/6) Na jižní straně dvora je náhon (napájený potokem Modla), který je před východním průčelím mlýna zakončen vantroky s lednicí (vše na p. p. č. 802/1). Na sever od mlýna, na západní straně příjezdové cesty stojí ve špici pozemku krucifix (na p. p. č. 479/1).
Jedná se o mimořádně zachovaný celistvý areál mlýna z 19. století. Kromě hmoty budov se zachovaly také některé původní konstrukce, detaily interiérů a celé technologické vybavení mlýna.
Dvoupatrová zděná stavba se zadní třípatrovou technickou částí. Hladká průčelí zdobí nárožní bosáže, okna a vstupy segmentové. Místnosti plochostropé či se zrcadlovými klenbami do pasů. V mlýnici replika uměleckého složení poháněné kolem a elektromotorem
Lucký mlýn čp. 45 je z části patrová a z části dvoupatrová, v technologické části podsklepená, zděná hladce omítnutá stavba postavená na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou krytou pálenými esovkami, s dvěma přístavky pod pultovými stříškami s raženými taškami na severní straně. Průčelí mají krom soklu a bohatě profilované korunní římsy nad 1. patrem jednoduchou římsu nad 2. patrem, profilovanou kordonovou římsu nad přízemím a profilovanou bankálovou římsu pod okny 1. patra. Na nárožích je dům opatřen bosáží, v přízemí zarovnanou do lisén, v patře napodobuje armování. Mlýn má dnes architektonické články natřeny bíle a plochy okrem.
Hlavní jižní vstupní průčelí je šestiosé, přičemž čtvrtá až šestá osa patří dvoupatrové tech-nologické části. Ve čtvrté ose v přízemí je hlavní vchod se segmentovými dvoukřídlými asymetric-kými levými dovnitř otvíravými rámovými dveřmi o šesti výplních, asi z 2. pol. 19. stol., osazenými v jednoduchém ostění opatřeném shrnovací mříží. Nad ním je dnes železobetonový balkon s ocelovým zábradlím, který sloužil k nakládání a vykládání mouky a obilí. Vedou na něj dvoupravé ven otvíravé rámové dveře o šesti výplních (z nichž ty horní jsou zaskleny a opatřeny mřížemi), asi z doby kolem r. 1900. Okna, tak jako převážně na celém objektu, jsou segmentová dvojitá ven a dovnitř otvíravá buď čtyřkřídlá čtyřtabulková z doby kol. r. 1900, nebo dvoukřídlá šestitabulková z doby kol. r. 2000, osazená v jednoduchých šambránách v líci fasády. Pouze okna 2. patra, nad hl. římsou jsou zhruba čtvercová jednoduchá dovnitř otvíravá ve špaletě osazená.
Západní boční štítové průčelí je včetně štítu tříosé, přičemž v prostřední ose jsou okna sle-pá a v patře jsou vnější okna nahrazena dvoukřídlými žaluziemi. Lichoběžníkový štít má úzký „lisénový“ rám. Nad štítem má střecha malou polovalbičku, jíž prostupuje nízký dvouprůduchový tahový komín postavený v líci fasády.
Východní boční štítové průčelí je včetně štítu dvouosé, s tím, že štít má ještě jedno okno ve vrcholu. Pod korunní římsou je mezi okny 1. patra zavěšen obdélný dřevěný holubník a mezi okny v přízemí je osazena pískovcová deska, která má v ozdobném lemu: „A“ a za ním na zaraženém železe pravděpodobně: „J S 1843“.
Severní dvorní průčelí je šestiosé, přičemž první osu v přízemí a v 1. patře zabírá ke mlýnu přista-věný výměnek, ve druhé ose je okno i v suterénu, to je trojdílné zamřížované a směřuje do snížené části dvora před výměnkem. Mezi okny ve druhé a čtvrté ose v přízemí jsou ke mlýnu a k sobě přistavěny dva přístavky, které krom malých okének mají i dveře ke kterým vede ze dvora před-stupující schodiště o osmi stupních. Ve čtvrté až šesté ose v patře jsou vnější okna nahrazena dvoukřídlými žaluziemi.
Patrová cihelná stavba v příčném V křídle s polozapuštěným přízemím a sedlovou střechou. Přístup do patra ze dvora po schodišti, uvnitř místnosti s bedněnými klenbami do traverz, v obdélných oknech dvoukřídlé profilované výplně.
Výměnek se sýpkou byl postaven až po Reambulaci Stabilního katastru po r. 1875
Výměnek je v podstatě řadová patrová zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou se dvěma volskými oky na západní straně. Na jihu sousedí s provozní částí vlastního mlýna, na severu se sýpkou.
Hlavní vstupní dvorní západní průčelí je v patře čtyřosé, v přízemí pětiosé. V první ose obou podlaží jsou dveře, přičemž k těm v patře vede schodiště se zděným zábradlím o osmi stupních, další dveře jsou v přízemí ve čtvrté ose. Okna jsou obdélná dvojitá ven a dovnitř otvíravá dvoukřídlá čtyřtabulková. Průčelí má krom profilované korunní římsy jednoduchou římsu kordonovou. Architektonické články jsou natřeny bíle a plochy okrem.
Východní vnější průčelí má pouze po malém okénku v obou podlažích, jednoduchou kordonovou a bohatě profilovanou korunní římsu.
Patrová zděná stavba v S křídle areálu s valbovou střechou s volskými oky, ve střeše směrem do dvora rozměrný nakládací vikýř do podkroví. Zahloubené přízemí přístupné ze dvora schody z mlýnských kamenů, v patře do dvora v ose segmentová vrata.
Výměnek se sýpkou byl postaven až po Reambulaci Stabilního katastru po r. 1875
Sýpka je nárožní patrová zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou na nároží zvalbenou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování a opatřenou na severní a východní straně volským okem. Její situování na nároží objektů postavených kolem dvora má za následek, že její vstupní dvorní jižní průčelí je omezeno pouze na dvoje dveře. Těmi v patře je přístupná vlastní sýpka (z podesty schodiště, které má společné s výměnkem), přízemními je přístupná místnost užívaná jako sklep.
Vnější severní průčelí je dvouosé, členěno je soklem, bohatě profilovanou korunní římsou a jednoduchou kordonovou a bankálovou římsou. Okna v přízemí zamřížovaná obdélná jednoduchá dovnitř otvíravá osazená na šířku ve špaletě bez šambrány. Okna v patře jsou obdobná, ale bez mříží, opatřeny profilovanou šambránou, která je protažena až dolů na bankálovou římsu – plocha mezi ní a vlastním oknem je zazděna jako slepé okno.
Vnější východní průčelí je dvouosé, členěno je soklem, bohatě profilovanou korunní římsou a jednoduchou kordonovou římsou. Okna pouze v patře jsou stejná jako ta v patře průčelí severního, pouze bankálová římsa je u nich nahrazena dvěmi římsami podokenními.
Přízemní zděná stavba v S křídle areálu se sedlovou střechou s volskými oky. Pod korunní římsou řada drobných otvorů pro hnízdění ptáků, v ose vstup do interiéru s plackovými klenbami na střední pilíř, dochovány zděné žlaby.
Kravín a volský chlév asi na začátku 19. stol.
Kravín je řadová přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou se dvěma volskými oky na jižní straně.
Vstupní dvorní jižní průčelí je omítnuto hladce, je dvouosé – v první ose jsou dovnitř otví-ravé jednokřídlé svlakové dveře a ve druhé okno. Mezi osami přístavek dojírny pod pultovou pá-lenými raženými taškami krytou střechou. Vlevo dole vstup do dnes břečťanem zarostlé zděné psí boudy. Pod bohatě profilovanou bíle natřenou (zbytek průčelí natřen okrem) korunní římsou je řada malých půlkruhem zaklenutých větracích otvorů.
Vnější severní průčelí je dvouosé, má poměrně jednoduchou korunní římsu a je hrubě omítnuto.
Patrová zděná stavba v S křídle areálu s valbovou střechou s volskými oky, ve střeše směrem do dvora rozměrný nakládací vikýř do podkroví. V patře do dvora v ose segmentová vrata, interiér s fošnovým podhledem na vazných trámech krovu.
Kravín a volský chlév asi na začátku 19. stol.
Volský chlév je přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou (na západě s valbou) pálenými bobrovkami na husté laťování krytou střechou s volským okem a sedlovým vikýřem na jižní straně. Chlév ukončuje na západním konci řadu staveb na severní straně dvora.
Vstupní dvorní jižní průčelí je hladce omítnuto, je tříosé – v první ose je úzké poměrně vysoké okénko, ve druhé jsou ven otvíravá dvoukřídlá svisle bedněná stlačeným obloukem zakle-nutá vrata a ve třetí ose jsou ven otvíravé pravé svlakové dveře. Jednoduchá korunní římsa je natřena bíle, zbytek průčelí okrem.
Vnější západní průčelí je stejné jako jižní, avšak bez otvorů.
Vnější severní průčelí je dvouosé, má poměrně jednoduchou korunní římsu a je hrubě omítnuto. Okénka jsou úzká, poměrně vysoká, u východního je z východní strany přistavěn k průčelí tahový komín.
Přízemní zděná stavba s nepravidelnou sedlovou střechou, dvorní průčelí otevřeno řadou okenních přisvětlovacích otvorů, v ose vstup pro zavádění do stání, při hraně dvoukřídlá široká vrata.
Maštal s chlívky a býv. kurník s chlívky byly postaveny asi ke konci 19. stol.
Maštal s chlívky je přízemní zděná hladce omítnutá stavba na obdélném úzkém půdorysu pod sedlovou asymetrickou střechou (západní strana tvoří její větší část) krytou pálenými bobrovkami na husté laťování, a pouze na malém rozšíření na jižním konci západní strany taškami betonovými.
Vstupní podélné dvorní východní průčelí je šestiosé se svlakovými dveřmi ve třetí ose a svisle bedněnými vraty v ose šesté. Průčelí je silně porostlé psím vínem.
Jižní boční štítové průčelí má tři velmi nízká a široká okna nízko nad terénem, který je zde ovšem dosti vysoko.
Západní podélné zadní a severní boční štítové průčelí jsou bez otvorů a členění.
Přízemní obdélný dům se sedlovou střechou a zvýšeným bedněným podstřeším, v němž jsou umístěny kurníky. V přízemí dva obdélné vstupy a řada drobných čtvercových přisvětlovacích oken. Do kurníku vstup z čelní strany zděným schodištěm ze dvora.
Maštal s chlívky a býv. kurník s chlívky byly postaveny asi ke konci 19. stol.
Bývalý kurník s chlívky je přízemní zděná hladce omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou (s dvěmi volskými oky na severní straně) krytou pálenými bobrovkami na husté laťování.
Vstupní dvorní severní průčelí je sedmiosé, ve třetí a sedmé ose je po pravých ven otvíra-vých ve špaletě osazených dveřích, okno v první ose je opatřeno vnější posuvnou svisle bedněnou okenicí. Horní část průčelí (která přísluší podkroví užívanému někdy jako sýpka) je svisle na sraz bedněna.
Východní boční štítové průčelí má ve štítu pravé ven otvíravé svlakové dveře k nimž vede představené cihelné schodiště o osmi stupních.
Jižní průčelí je pro zdejší vysoký terén poměrně nízké a má poměrně jednoduchou korunní římsu.
Západní boční průčelí je z části zakryto sousední maštalí, ve zbylé části má těsně nad terénem malé okénko.
Obdélná zděná stavba z lomové opuky se sedlovou střechou s cihelným štítem. Průčelí otevřena dvojicí vysokých dvoukřídlých průjezdních vrat. Stavba postavena pravděpodobně v 2. pol. 19. stol. součástí hospodářského zázemí samostatně stojícího mlýna.
Malá stodola bude asi z 1. pol. 19. stol. a její rozšíření na východ z 2. pol. 19. stol.
Malá stodola je přízemní zděná hrubě omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování s dvěma vraty v severním průčelí (v jižním jsou zazděna) a se svisle bedněným štítem východního průčelí.
Drobná obdélná stavba s polovalbovou střechou se zěným štítem s větracími okny, v ose čelního průčelí dvoukřídlá vrata. V interiéru dochované otopné zařízení sušárny a sušící zařízení zděná z cihel a dřevěné lísy.
Sušárna ovoce byla postavena v 1. pol. 19. stol.
Sušárna ovoce je přízemní zděná hrubě omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod polovalbovou střechou krytou pálenými bobrovkami na husté laťování.
Hlavní vstupní štítové jihovýchodní průčelí má v ose dvoukřídlá ven otvíravá rámová svisle bedněná obdélná vrata a nad nimi dvojici oken, dnes bez výplní.
Obě podélná průčelí (jihozápadní a severovýchodní) mají blíže k jihovýchodnímu průčelí po jednom jednoduchém dovnitř otvíravém dvoukřídlém šestitabulkovém ve špaletě osazeném okně a poměrně jednoduchou korunní římsu.
Zadní severozápadní štítové průčelí je bez otvorů.
Přízemní zděná stavba se sedlovou střechou, přístupná ze dvora dvojicí rozměrných vrat na horních pojezdech. Vnější fasády s lizénovými rámy, v ploše štěrbinové větráky. Uvnitř nedělený prostor s průhledem do krovu s Ránkovou konstrukcí.
Velká stodola byla postavena v roce 1928.
Velká stodola je přízemní zděná omítnutá stavba na obdélném půdorysu pod sedlovou střechou krytou betonovými taškami. Sokl je vyzděn z lomového kamene a na nárožích armován pískovcovými kvádry.
Východní a západní průčelí jsou rozdělena světle okrovými lisénovými rámy na pět polí. Ve druhém a čtvrtém poli jsou dvoukřídlá svisle bedněná posuvná vrata. První, třetí (zhruba dvojnásobné velikosti) a pátá pole jsou hrubě šedě omítnuta a uprostřed mají světle okrovou hlazenou omítkou naznačena jakoby okna pod nadokenní římsou, která jsou proražena vždy šesti větracími průduchy. Na východní straně je před třetím lisénovým polem postaven pultový přístřešek nesený ocelovou konstrukcí krytý stejnou krytinou jako celá stodola. Nad pátým polem východního průčelí je pod střechou zavěšen poměrně malý dřevěný obdélný holubník
Jižní a severní štítová průčelí mají hladkou světle okrovou omítku a jsou bez otvorů a dalšího členění.
Vnitřní komunikační dvůr vymezený stavbami areálu. Plocha skloněného dvora dlážděna lomovým čedičem technikou štětování, pravděpodobně do hlinito-písčitého lože bez spárování.
Dvůr má dvě části, menší východní s nižší výškovou úrovní je před západním průčelím výměnku a větší západní. Tyto části jsou vzájemně spojeny dvěmi schodišti, z nichž to severní je postaveno nejméně z deseti vysloužilých mlýnských kamenů. Dvůr je z větší části vydlážděn čedičem a „zabíhá“ až před jižní průčelí mlýna, od něhož je oddělen níže položeným dnes betonovým chodníkem. Opěrná zídka u tohoto chodníku je opatřena ocelovým zábradlím přerušeným schodištěm (o třech stupních) před hl. vchodem do mlýna.
Ohradní zeď vyezující hranice zastavěného dvora tvořena nízkou podezdívkou z obdélných sekaných kvádrů ve dvou řadách, na ní pole plaňkového plotu. V čele dvěma hranolovými sloupky vymezen prostor brány, v něm dvoukřídlá litinová prutová vrata.
Brána s ohradní zdí uzavírá dvůr na severozápadě mezi volským chlévem a maštalí. Při volském chlévě stojí pilířová zděná hladce omítnutá brána s železnými kovanými mřížovými dvoukřídlými klasicistními vraty asi z poloviny 19. stol. Zbytek místa mezi branou a maštalí zaujímá hladce omítnutá zeď, která má pokračování mezi maštalí a velkou stodolou, kde je opatřena obdélným otvorem velikosti okna.
Kopaný náhon přecházející před lednicí z lomového kamene ve zděné vantroky s vloženou obnovenou dřevěnou vložkou, před vstupem do prostoru lednice železná česla. Vlastní rozměrná lednice s klenbou do traverz a replikou rozměrného kola na horní vodu.
Náhon musel existovat nejpozději již v 17. století, vantroky s lednicí získaly nynější podobu v 1. pol. 20. stol.
Náhon s vantroky a lednicí. Náhon se dostává na území mlýna při jihozápadním nároží kurníku. Zde je přebytečná voda přepadem odváděna dnes zatrubněným korytem k severu – pod maštal kolem velké stodoly do otevřeného koryta na severní straně areálu mlýna. Vlastní náhon pokračuje dále k východu – podél jižní stěny kurníku, podchází propustkem a pak teče podél výběžku dvora před jižním průčelím mlýna, zde se v pravém úhlu stáčí na dnes železobetonové vantroky před východním průčelím mlýna čp. 45. Pod vantroky je z lomového kamene vyzděna lednice v níž je zachováno torzo mlýnského vodního kola. Přesněji jsou z něho zachovány litinové součásti, zatímco dřevěné se většinou nezachovaly. Voda dále teče kanálem pod výměnkem a sýpkou, za níž se dostává do otevřeného koryta v kterém odtéká na severovýchod, podél severozápadní strany sušárny ovoce.
krucifix (viz samostatný odkaz)
