Tak jsem si po dlouhé době koupil boty. Já vím, vypadá to jako zcela irelevantní informace, ale bez nich bych si vůbec na akci, která měla uvedený titulek jako své motto, vůbec netroufal… Prožili jste krásnou slunečnou a teplou sobotu na zahrádce, na zápraží, na procházce, či tak nějak? Pak vězte, že zdaleka ne všichni mají na trávení volného času stejný názor.
V loňském roce jsme se o extrémní závod s názvem Sokolovský bahňák v západních Čechách jen „otřeli“ den před jeho pořádáním, nicméně už samo prostředí bývalého hnědouhelného lomu mezi Sokolovem a Citicemi se nesmazatelně zapsalo do paměti. Jenže právě ten loňský ročník vyhrál varnsdorfský Honza Šeps, který se tam tehdy přijel „jenom podívat“, a letos jel svou pozici obhajovat – tudíž jsme nemohli chybět. Právě kvůli tomu jsem musel tenisky vyměnit za solidní kotníkovou nepromokavou obuv (i když popravdě, zas tak moc platné to nebylo, jak bude vidět z fotek). Počasí letos pořadatelům přálo, už od dopoledne se sluníčko opíralo do přepočetných návštěvníků jako blázen (obličej mě od včerejška svědí a ruce se mi už loupu), takže u stánků s pitím se brzy utvořila fronta skoro stejně dlouhá, jako u prezence.
Kvůli obřímu zájmu soutěžících se nakonec musel posunout i start – gigafronta se mi do objektivu ani nevešla (na druhé fotce je jí cca třetina délky). A až po prvních dvou (dětských) disciplinách bylo přihlašování dospěláků a týmů u konce.
Oficiální text organizátorů zní:
Bahňák je extrémní překážkový závod jednotlivců a družstev pro příslušníky Integrovaných záchranných systémů (IZS), členům bezpečnostních a záchranných složek, studentům škol se zaměřením na bezpečnost, požární ochranu, zdravotnictví nebo obranu, pro zájemce z řad veřejnosti i děti. Závodníci poběží po trati, na které musí překonávat různě náročné překážky v podobě brodění se ve vodě, podplouvání klád, plazení se v bahně, překonávání terénních valů, překonáváním řeky Ohře, ručkování po lanech, proplouváním betonových zkruží, přelézáním pneumatik apod.
Přiznám se, že k některým překážkám jsem se za celý den nedostal, protože občas byl přístup k nim stejně náročný jako sama překážková trať. Přesto myslím, že to, co jsme viděli (a nafotili) na pochopení toho, co se na místě odehrávalo, stačí bohatě. Dětské kategorie měly trať podstatně kratší a některé překážky pouze obíhaly, přesto je třeba smeknout. To, co osmiletí caparti běželi, by leckdo v aktivním věku neprošel ani bez překážek. S nástupem hlavních kategorií pak přituhlo – jak se nám svém po doběhu smála jedna ze členek českokamenického týmu, vypadali jsme hůř než závodníci, ti se totiž od bahna a jílu několikrát umyli při překračování Ohře – na nás nacákané bahno z překážek postupně zasychalo. Ale co by pro dobrou fotku člověk neudělal, že… Takže takhle nějak jsem na začátku vypadal ještě relativně čistě já:
A takhle vypadal -miw- skoro ke konci (pár obdobně postižených diváků je v galerii). A nepřejte si vidět ty foťáky…
Výše zmíněný Honza letos v silné konkurenci ve své kategorii skončil třetí, takže už zbývají jen fotky z průběhu závodů. Poprvé se mi stalo, že mi na kartě ve foťáku zbylo 0 volných fotek a vybrat z těch 1600 pro mě nebylo zrovna jednoduché, navíc i proto, že jsem viděl pár těch Michalových. Kromě závodu samotného nějaké ty stánky (palačinky, halušky, klobásky, pivko, limonády, ledová tříšť), nafukovací hrad, lezecká láhev Coca-Coly, trampolíny, paintball, soutěže pro děti, malování na obličej, večer hudební festival – no prostě ideální akce pro celou rodinu.
Něco málo na ukázku od -miwa-, aby bylo vidět, jaký je to rozdíl
A to jsme se ještě po návratu ze závodu nachomýtli k požáru lokomotivy…
