Jde jen těžko říct, jaké mají Londýňané oči. Pokud se zde s někým na ulici střetnete s pohledem, jistě to nebude místní, ale stejně zírající turista, či návštěvník jako vy. Pravého Londýňana v centru poznáte tak, že třímá v ruce chytrý telefon a oči má jen pro něj.
Podstatná většina z nich má ještě v uších sluchátka. Pohybují se s jistotou, nevrážejí do zmatených turistů ani sami do sebe a komunikují. Platí to i pro všechny druhy veřejné dopravy, takže při nástupu do autobusu se vám naskytne pohled na schýlené hlavy. I pokud se jich na něco zeptáte, bude ten pohled jen letmý. Ano, jsou ochotní, na cokoliv vám odpovědí, poradí, ale sledovat svůj přístroj nepřestanou. Zřejmě je to otázka života a smrti.
Jen jednou jsem si mohl jedny londýnské oči opravdu prohlédnout. To když se do příměstského vlaku nahrnula skupina dívek vracejících se ze školy, jedna, sedící zrovna proti mně, poměnila svůj přístroj na chvíli v zrcátko a jala se štětečkem opravovat svoje řasy. Zřejmě při vyučování zle utrpěly. Měla je tmavé a krásné, jako mají tmavovlasé dívky jejího věku u nás. Ale jestli to byl reprezentativní vzorek, to nedokážu posoudit.
