Ottův pavilon (kolonáda) v lázních Kyselka

Na břehu Ohře v Kyselce nad Ottovým pramenem a Mattoniho vodopádem ve svahu stojí kolonáda, zvaná Ottův pavilon.

Zářný příklad toho, co vskutku umíme skvěle. Nechat něco být, nevšímat si. Až do totálního rozkladu, ba takřka zániku – a následně to s velkou slávou (a za nemalých vynakládaných prostředků) začít obnovovat… Dle dostupných aktuálních obrázků se stav objektu o doby, kdy jsem ho dokumentoval já, zas tak příliš nezměnil. Destrukce proběhla mnohem, mnohem rychleji (že já debil v Kyselce v 80. letech 20. století nenafotil něco pořádného, když to tam sice pustlo, ale ještě všechno stálo).

Wiki:

Ottův pavilon se nachází v obci Kyselka v bývalých lázní Lázně Kyselka poblíž Karlových Varů. Jejich největší rozkvět probíhal za života Heinricha Mattoniho, kdy také v roce 1898 došlo i ke stavbě této budovy.

První zmínka o léčivých pramenech v Kyselce sahá až do 16. století, nicméně jejich blahodárné účinky musely být využívány i mnohem dříve. Jeden z prvních důležitých kroků pro rozvoj místa nastal během 18. století, kdy za hraběte Johanna Josefa Stiebara začalo docházet ke stáčení pramenů do kameninových láhví, k čemuž sloužila výrobna lahví postavená poblíž pramene. Rozvoj vývozu minerální vody přišel po roce 1829, kdy panství patřilo Wilhelmovi von Neubergovi, jemuž můžeme přisoudit i založení lázní. Své výhody i nevýhody měla poloha blízko dalších lázní, Karlových Varů, které Lázním Kyselka sice pomáhaly zajišťovat hosty, ale ti zároveň tam častokrát byli posíláni jen v rámci krátkých výletů, zatímco hlavní léčba probíhala na doporučení lékaře přímo ve větším lázeňském městě.

Rozhodnutí pro stavbu Ottovy kolonády úzce souviselo s návštěvou řeckého krále Oty I., který se 23. srpna 1852 přijel podívat do Kyselky (při pobytu v Karlových Varech) k tamnímu hlavnímu léčebnému pramenu. Toto zřídlo pak bylo po tomto řeckém králi s jeho svolením čestně pojmenováno, Ottův pramen. Panovníkovi evidentně pramen zachutnal, protože si domů do Athén objednal 450 džbánků.

Již za rok, konkrétně 23. září 1853, byla na tomto místě s velkou slávou otevřena kolonáda, jejíž autorství bývá připisováno Bernhardovi Grueberovi. Dokládají to i paměti hraběte Wilhelma von Neuberga. Tento bavorský architekt totiž od roku 1845 působil v Čechách, a navíc se v tomto období účastnil přestavby nedaleko stojícího Horního hradu (Hauštejn). Na stavbě vedle stojícího Lázeňského domu se následně projevilo jeho zaujetí pro windsorskou gotiku. Během dalšího roku byla kolonáda doplněna o kruhový reliéf s panovníkem. Poblíž Ottova pramene bývala známým prvkem osmiboká váza.

Počátek dalšího rozvoje v Kyselce lze vidět od roku 1867 v souvislosti s tím, když si od tehdejšího majitele panství hraběte z Neubergu pronajal prodej kysibelské kyselky obchodník Heinrich Mattoni. Tento rok proto bývá brán do souvislosti se založením firmy Mattoni. V podnikání se Mattonimu dařilo, a tak roku 1873 přistoupil ke koupi Kyselky od dalšího majitele, hraběte Heřmana Černína, a začal lázně ještě víc zvelebovat a propagovat. A nebyl sám, lázně i prameny ve svých dílech chválil i věhlasný lékař Josef Löschner.

V souvislosti s čím dál větším úspěchem lázní vzniklo v tomto areálu během následujících zhruba dvaceti let několik nových budov, které spojoval podobný styl. A mezi nimi nechyběl ani nový pavilon Ottova pramene, který se poprvé objevil na zastavovacím regulačním plánu, který v roce 1874 vypracoval Theodor Zenker.

Pro výstavbu nového pavilonu nad hlavním zřídlem měl být autor vybrán za pomocí architektonické soutěže. Ta byla zveřejněna 1. ledna 1897 v časopise Wiener Bauindustrie-Zeitung. V jejích podmínkách bylo uvedeno mnoho detailů, například to, že přáním je vytvoření „chrámu“, jehož součástí bude i hala, stáčírna a plnírna láhví. Dále že celá budova se má svým vzhledem začlenit do okolní přírody a také, že celková suma by neměla přesáhnout 50 000 zlatých. Soutěž nezůstala bez odezvy a zareagovali na ni tehdy velké osobnosti z řad architektů, dorazilo 23 projektů. K jejímu vyhodnocení byla sestavena porota, kterou tvořili stavební rada prof. architekt Julius Deininger, c. k. komerční rada architekt a stavitel Karl Schlimp a nechyběl ani samotný Mattoni. Dne 20. května bylo v časopise zveřejněno vyhodnocení, které bylo pozoruhodné tím, že nebylo uděleno první místo. Důvodem byla nepřipravenost projektů k okamžité stavbě, nejspíš kvůli nadměrnému finančnímu zatížení. O druhé místo, odměněné finanční hotovostí 900 korun, se podělili dva účastníci, šlo o dvojici Theodor Schreier a Ernst Lindner s projektem Qui si sana a Alberta Hanse Pecha s projektem Trink Giesshübler. Kromě odměněných druhou a třetí cenou bylo ovšem doporučeno, aby se přikoupily i další dva projekty, a to od Roberta Raschka a Petera Paula Branga, přičemž ten Brangův projekt byl nejvíce podobný původní kolonádě od Gruebera. Nakonec bylo přistoupeno k tomu, že finální projekt dostal na starosti dvorní architekt Mattoniho Karl Haybäck, který se měl nejspíš inspirovat zakoupenými plány a vymyslet vlastní a méně nákladný.

Heinrich Mattoni byl mužem, který se díky svému obchodnímu talentu dokázal vypracovat až do nejvyšších míst poblíž rakouského císaře Františka Josefa I. Jako c. k. dvorský dodavatel se seznámil s mnoha významnými lidmi, včetně architekta Haybäcka. Tento zcestovalý rakouský architekt pracoval pro Mattoniho již od roku 1890, což je se odráží i v samotné Kyselce, kde se stal autorem několika budov, např. Villa Saxonia, Stallburg, Vilemínin dvůr.

O samotném Mattonim je také známo, že často cestoval po lázeňských místech Evropy, a to společně se svými architekty. Hledali inspiraci a nápady, které by šly aplikovat i v jeho lázních.

Pro inspiraci k Ottovu pavilonu ale nemuseli cestovat daleko, nalezli ji přímo ve Vídni. Haybäckovi se podařilo splnit všechny Mattoniho požadavky a 17. ledna 1898 představil plán pro nový Ottův pavilon. Ten vycházel, jak bylo zamýšleno, ze soutěžních plánů – nejvíc byl vidět vliv Schreiera a Lindnera. Avšak také lze vidět podobnost s pavilonem, který reprezentoval firmu Mattoni v roce 1873 na světové výstavě minerálních vod. Stavba tohoto pavilonu, která zahrnovala kolonádu, stáčírnu i plnírnu lahví, pak byla zahájena ještě v roce 1898, což dokládá i datum poblíž vstupu.

Za stavební materiál byl zvolen mramor, pískovec a leštěná žula. Stavbu ovlivnilo hned několik slohů – novobarokní, secesní, kubistický a novoklasicistický. Nelze si nevšimnout ani antických vlivů. Vztah Mattoniho k Vídni pak dokresluje báň nad pramenem, která je replikou té nad Michaelskou bránou Hofburgu.

Samotný hlavní pavilon je postaven na čtvercovém půdorysu. Obvodové stěny byly vyzděny plnými cihlami, které doplňují pískovcové kvádry a články. Obvodový plášť je z pískovcových kvádrů, které oddělují nárožní toskánské pilastry. Nad korunní konzolovou římsou s kladím jsou ozdobou nad pilastry kapky s letopočty. Nad římsou zasahují do nároží dva pylony, kde jsou ve spodní části kruhové terčíky s písmenem M. Vstup tvoří sloupový portikus na půlkruhovém půdorysu. Jsou zde čtyři sloupy z načervenalého granitu zakončeny toskánskými hlavicemi s kladím a konzolovou římsou. Portikus završuje atika z pískovce s pilířky a palmetami. Vcházelo se dvoukřídlými zdobnými skleněnými dveřmi s nadsvětlíkem, jejichž součástí byly i dřevěné dveřnice. Mramorovanou podlahu u vstupu dotváří ve středu písmeno M. Interiér byl vyzdoben umělým barevným mramorem (červená, bílá, okrová, šedá). Střecha pavilonu je tvořena dvouetážovou helmicí, polygonální báň, jejíž dřevěnou konstrukci dříve zakrýval zdobný měděný plech. Báň prolomovaly půlkruhové výseče oken, které zdobily vitrážové výplně.[10] V roce 2013 prošla tato vitráž rekonstrukcí a po dokončení opravy Ottova pavilonu ji čeká návrat na původní místo. Tvoří ji jak původní části nalezené přímo v této budově a v karlovarském muzeu, tak i nové vyrobené v německém Waldsassenu. A to z toho důvodu, že zdejší sklárna vyráběla už v době stavby pavilonu. Celková částka za opravu vitráže se vyšplhala na 250 000 Kč.

Oproti původním plánům dvojice Schreiera a Lindnera došlo k pozměnění vstupního portikusu, ale nebylo přistoupeno k pozmění kompozice hmot jako celku ani architektonických prvků. Socha bohyně Hygeiy, která měla být dominantou báně, byla v novém plánu vystřídána skromnější hrotnicí.

Co se týkalo kolonádní haly s plnírnou lahví, tak v Haybäckovu plánu bylo vidět, že se inspiroval i od Branga. Pro práci bylo důležité světlo, a proto sem byly zasazeny velké okenní otvory, které zdobily sdružené toskánské pilastry, nad nimiž byl triglyf, a také je dotvářela zalamovaná atika s pilířky. Nad vstupem byl vytvořen dvouetážový edikulový štít s nápisem FÜLLHALLE, nad nímž se tyčila Mattoniho orlice. Ta byla nejprve jednou z částí znaku rodiny Mattoni, ale posléze se dostala i do znaku samotné firmy. U zřídla byly láhve naplněny Hechtovým stáčecím strojem a rovnou došlo i ke strojovému zazátkování. Láhve byly následně odvezeny za pomocí lanovky do provozní budovy, kde byly doplněny o etiketu a cínový uzávěr. Poté proběhla kontrola a láhve byly předány do beden vyplněných slámou a odeslány po železnici či silnici.

V roce 1901 byl Carlem Ottitzkym z Vídně vytvořen mramorový model kolonády Ottova pramene. A ten byl následně vystaven jako hlavní lákadlo na vídeňské výstavě lázeňských měst c. k. monarchie.

Během roku 1910 bylo z provozních důvodů přistoupeno k tomu, aby byla k pavilonu z boku přidána nová budova. Šlo o rozšíření plnírny lahví. Není divu, protože jen v tomto roce firma Mattoni vyvezla deset milionů lahví. Zanedlouho poté začala první světová válka a lázně čekal útlum. Poslední stavební rozvoj v Lázních Kyselka proběhl roku 1944 a byl navázán na Jindřichův dvůr.

Po ukončení druhé světové války byla firma Mattoni zestátněna a provozovatelem se stala firma Západočeská zřídla.

Po roce 1950 se začal využívat tento prostor jako kinosál, proto zde byla vytvořena příčka, která měla schovat přívody topení a vyčlenit promítací kabinu. Využívání zdejších lázeňských služeb celého areálu postupně upadalo a po roce 1970 se zde již věnovali pouze dětem, které jsem přijížděli na preventivní léčebné kúry. Po roce 1989 lázeňská funkce kvůli reorganizaci lázeňské péče a nepovedené privatizaci skončila úplně. Akciová společnost Karlovarské minerální vody se zaměřila jen na zmodernizování stáčecího závodu, hlavní náplň jejího podnikání.

Samotný lázeňský areál čekalo střídání majitelů, což k jejich rozvoji rozhodně nevedlo. Od roku 1992 do roku 2002 se vlastnictví vystřídali čtyři osoby, z nichž některé tvrdili, že mají pro bývalé lázně velké plány, nicméně k jejich realizaci nedošlo a na budovách se čím dál víc projevoval zub času. V letech 2004 až 2006 došlo k dražbám, v rámci jedné z nich areál za 16,5 milionů koupila společnost C.T.S. Duo (v současnosti Revitalizační investiční společnost). Během roku 2011 Ministerstvo kultury České republiky odmítlo, aby se z objektů sejmula památková ochrana.

V roce 2013 byla založena obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka, která si za cíl zvolila postupnou opravu budov v areálu. V roce 2014 tak odstartovala i oprava Ottova pavilonu. Nicméně organizace ASKORD (Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví CŘ) je v roce 2015 obvinila, že svou práci neprovádí dostatečně a vyzvala karlovarský magistrát, aby této společnosti o. p. s. Lázně Kyselka nařídil mimo jiné zastřešení Ottovy kolonády. Ve stejném roce byly při rekonstrukci oznámen zajímavý objev kolorovaných dlaždic. Byly nalezeny při likvidaci přizdívky. Jsou na nich různé motivy, například poděkování architektovi Haybäckovi a důležitá místa Rakousko-Uherské monarchie. Další fragmenty dlaždic pak byly nalezeny pod bývalým pódiem z moderní doby. A do budoucna existuje možnost, že se dlaždice na své původní místo vrátí.

Během rekonstrukce střechy v roce 2019 se musely kvůli napadení dřevomorky odstranit původní krovy. Na práce byla povolána specializovaná firma z Litoměřic, která se zaměřuje na historické památky. Na celou akci dohlíželi památkáři. Finančně se podílel i český stát, a to díky dotačnímu programu ministerstva kultury Záchrana kulturního dědictví.

V článku z roku 2015 bylo uvedeno, že do dvou let bude rekonstrukce pavilonu dokončena. Nicméně práce nejsou dokončeny ani na začátku roku 2021.

Podobné lázeňské budovy lze spatřit v Budapešti ve Széchenyiho lázních, které navrhl Győző Czigler.

Mattoniho stezka:

Nad vývěrem Bukové kyselky stál původně drobný pavilonek, který měl podobu klasického „templu“ na oktogonálním půdorysu, prolomený velkými okny a zastřešený bání s lucernou. Zřejmě na konci 20. let 19. století byl nahrazen empírovým glorietem na kruhovém půdorysu (jakých známe z této doby z blízkých Karlových Varů vícero). Sloupy v toskánském řádu vynášely nízkou báň s otevřeným tamburem a volným vrchlíkem. Po návštěvě řeckého krále Otty v roce 1852, kdy dostal pramen své jméno na počest královského hosta, byla zahájena stavba nové dřevěné kolonády, kterou měl vyprojektovat stavitel Bernhard Grueber. Dne 23. září 1853 byla kolonáda slavnostně otevřena. V roce 1862 byl vlevo od kolonády postaven nový lázeňský dům ve formách anglické romantické novogotiky, rovněž patrně podle Grueberova projektu.

V letech 1897-1898 byla na místě dřevěné kolonády postavena nová kolonáda a pavilón Ottova pramene podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka. Vlastní pavilon Ottova pramene je centrální stavba na čtvercovém půdorysu, v interiéru s okosenými rohy tvořícími tak vnitřní osmibokou dispozici, zastřešený majestátní bání. V interiéru pavilonu se rozehrála grandiózní hra novobarokního dekoru s mramorovým obkladem (stucco lustro) v barevných kombinacích červeného, šedého a světlého mramoru, se zlacenými páskovými motivy, barokizujícími kartušemi, vavřínovými věnci a monogramy HM. V kupoli byly osazeny vznosné vitráže. Architektonický projev zdůrazňuje honosnost a význam objektu, novobarokní pompéznost si zde podává ruku se secesní stylizací. Z atikových štítů na nás shlíží Mattoniho orlice s erbem Heinricha Mattoniho. V souvislosti s novým jímáním Ottova pramene došlo v roce 1910 k rozšíření a k jižnímu štítu pavilonu byla připojena přístavba stejného architektonického výrazu, jako z druhé strany přilehlá kolonáda. Ve svahu od Jindřichova dvora vedla na vrchol výšiny pozemní lanová dráha, vyvážející nahoru bedny s prázdnými lahvemi a po jejich naplnění v plnírně Ottova pramene je zase svážela dolů k expedici. Plató před kolonádou a pavilonem bylo ohrazeno balustrádou se slavnostním přímým schodištěm.

Památkový katalog:

Pavilón se nachází na návrší na pravém břehu řeky. Novorenesanční kolonáda se sochařskou a malířskou výzdobou. Přízemní objekt má před hlavní halou venkovní žulové schodiště zakryté plochou půlkruhovou střechou, nesenou čtyřmi kamennými pilíři.

Architektura 2. poloviny 19. století vytvářející celý lázeňský areál po obou březích řeky Ohře.

Stupeň 4 – havarijní stav
Datum: 4. 3. 2026 – V posledních dvou letech dokončeny krovy nad všemi částmi objektu. Poslední nad lázeňským domem. Probíhá pokládka krytiny kopule včetně všech detailů.

Jak je vidno, slibů od výše zmíněného roku 2014 padlo plno a skutek pořád ještě utíká…

V původních evidenčních listech lázeňských budov jsem popis kolonády neobjevil.

Poznej domy:

V roce 1853 byla slavnostně otevřena nová dřevěná kolonáda podle projektu architekta Grubera u zdejšího Ottova pramene. Proč Ottův? Rok před výstavbou, v roce 1852, přijel do Kyselky z Karlových Varů řecký král Otto I. Na královu žádost bylo následně do Athén odesláno 450 lahví zdejší minerální vody. Se svolením panovníka byl poté tento hlavní pramen nazván jeho jménem Pramen krále Otty.

V roce 1862 byl vedle kolonády postaven nový lázeňský dům. V letech 1897-1898 byla původní dřevěná kolonáda vystřídána novou halou, postavenou v duchu secese na objednávku Heinricha Mattoniho podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka. Nejvýznamnější pramen Kyselky tak dostal důstojný stánek z pískovce a leštěné žuly s bohatým secesním dekorem a Mattoniho orlicemi. V roce 1910 byla vedle starého lázeňského domu zřízena pozemní lanovka a lázeňský dům byl přestavěn a upraven v duchu nové kolonády. Celý prostor u pavilonu byl upraven s vodopádem spadajícím do údolí.

Klasická lázeňská pitná kúra a inhalace probíhaly v objektech Ottova pramene ještě do roku 1992, kdy sem docházely děti z dětské léčebny. Po nepovedené privatizaci v roce 1992 objekt střídal majitele, zůstal prázdný a chátral. Například oplechování z kupole chrámu, rukou obyvatele vedlejšího domu, rychle zmizelo v roce 1999. Odprodáno bylo za pár korun do sběrných surovin v Karlových Varech. Za milionových investic OPS Lázně Kyselka, díky neskutečné a dechberoucí pasířské práci, se v roce 2025 dává zpět.

Od roku 2013 je majitelem objektu obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka, která aktivně usiluje o záchranu, obnovu a následnou ochranu památkově chráněného areálu bývalých lázní.

Podrobně na lázeňském webu (výběr z obsáhlého dokumentu):

Objekt čp. 74 je situován ve strmé stráni nad centrem lázeňského areálu. Volně stojící objekt sestává z několika částí – pavilonu Ottova pramene, plnírny Ottova pramene, kolonády, lázeňského domu a horní dojezdové stanice pozemní lanové dráhy. Dne 23. srpna 1852 přijel z Karlových Varů do Kyselky řecký král Otta I. Na počest jeho návštěvy bylo hlavní zřídlo v Kyselce nazváno, se souhlasem panovníka, jeho jménem „pramen krále Otty“. Nenáročný lázeňský provoz začal u zdejšího pramene už v letech 1792-1793. V roce 1853 byla podle projektu architekta Grubera slavnostně otevřena stavba nové dřevěné kolonády Ottova pramene. V roce 1862 byl vedle ní postaven nový lázeňský dům. V letech 1897-1898 byla postavena podle projektu vídeňského architekta Karla Häybecka nová kolonáda a pavilón Ottova pramene, roku 1910 rozšířená o novou plnírnu. K provozní manipulaci byla zřízena vedle starého lázeňského domu pozemní lanovka. Lázeňský dům byl přestavěn a upraven v duchu nové kolonády. Celý prostor u pavilonu byl nákladně upraven s vodopádem spadajícím do údolí k Lázeňské restauraci a Velké kolonádě. V souvislosti s novým jímáním Ottova pramene došlo v roce 1910 k rozšíření pavilonu Ottova pramene a k jižnímu štítu pavilonu byla provedena přístavba stejného architektonického výrazu, jako z druhé strany přilehlá kolonáda. Klasická lázeňská pitná kúra a inhalace probíhaly v objektech Ottova pramene ještě do roku 1992, kdy sem docházely děti z dětské léčebny z údolí k pitné kúře. Po nešťastné privatizaci však zůstaly objekty prázdné a chátraly.

Vlastní pavilon Ottova pramene je centrální stavba na čtvercovém půdorysu. Obvodové stěny jsou zděné z plných cihel s použitím pískovcových kvádrů a pískovcových článků. Vstup je umístěn v ose ve sloupovém portiku na půlkruhovém půdorysu. Čtyři mohutné sloupy z načervenalého granitu s toskánskými hlavicemi vynášejí kladí s konzolovou římsou. Portikus je ukončen pískovcovou atikou s pilířky a palmetami. Podlaha nástupního prostoru je mramorová s vloženým písmenem M uprostřed. Obvodový plášť pavilonu je obložen pískovcovými kvádry a členěn nárožními toskánskými pilastry. Profilovaná korunní konzolová římsa s kladím, nese nad pilastry triglyfy s kapkami a letopočty. Nad římsou vystupuje v nároží dvojice pylonů, které nesou na spodní sokolové části kruhový terčík s iniciálou M. Zastřešení pavilonu tvoří mohutná, dvouetážová helmice, polygonální báň, prolomená ve své spodní části širokými půlkruhovými výsečemi oken, původně s vitrážovými výplněmi. Dřevěná konstrukce báně byla původně kryta bohatě dekorovaným měděným plechem. Do objektu se vstupovalo dvoukřídlými prosklenými dveřmi s nadsvětlíkem a bohatou kovotepeckou výzdobou. Obdélný vstup byl zabezpečen dřevěnými dveřnicemi. Interiér byl náročně dekorován umělým mramorem (stucco lustro) v barvě červené, světlé (bílé), okrové a šedé.

Vpravo (jižně) od pavilonu se nachází přízemní objekt plnírny Ottova pramene. Celé křídlo je pojednáno obdobně, jako kolonáda. Halový prostor je prosvětlen dvěma velkými okenními otvory se šesti křídly. Obvodový plášť je omítaný s mělkou rustikou naznačující obdobný systém kvádrování, jako obvodového pláště pavilonu. Tomu odpovídá i barevnost omítky v tónu jemného okru dle pískovce na užitého na pavilonu. Okna jsou rámována toskánskými pilastry s triglyfem v kladí. Profilovaná korunní římsa vynáší prolamovanou atiku tesanou z pískovce s dekorativními sloupky. Střecha je plochá, tvořená dřevěnou konstrukcí položenou na tvrdém stropu, střešní plášť je tvořen dřevěným bedněním s lepenkovou krytinou. Vstup do interiéru plnírny se otevírá z boční strany pavilonu po předsazeném schodišti. Stěny byly členěny sdruženými pilastry s korintskými hlavicemi, provedenými ze sádry a kazetovými výplněmi s kartušemi.

Z levé (severní) strany navazuje na pavilon původní kolonáda Ottova pramene. Přízemní stavba na obdélném půdorysu je prosvětlena pěti velkými okny se šesti křídly. Obvodový plášť je omítaný a členěný v náznaku kvádrování vstupního průčelí pavilonu Ottova pramene. Tomu odpovídá i barevnost omítky v tónu jemného okru v nápodobě pískovce. Sokl zdiva je obložen žulovými deskami. Okna jsou rámována toskánskými pilastry s triglyfem v kladí. Profilovaná korunní římsa vynáší prolamovanou atiku tesanou z pískovce s dekorativními sloupky. Střední osa je zdůrazněna mohutným pískovcovým, dvouetážovým štítem s plastickým erbem Heinricha Mattoniho, s nápisovou deskou a okřídleným Géniem. Střecha je plochá spádovaná směrem za objekt. Obvodové stěny jsou zděné z plných cihel. V pravé (jižní) části sálu je zvýšené pódium, vybudované dodatečně při rekonstrukci objektu na kino. Levá (severní) štítová stěna byla v této době přezděna s vložením promítací kabiny. V zadní stěně je dále umístěn vstup za objekt kolonády s úzkým komunikačním prostorem vysekaným ve skále.

Vlevo se na objekt kolonády napojuje obytný, původně Lázeňský dům. Jednopatrový objekt s mansardovým obytným podkrovím, postavený na téměř čtvercovém půdorysu, vystupuje půdorysně před kolonádu. Zastřešen je mansardovou valbovou střechou, prosvětlenou sedlovými vikýřky. Obvodové zdivo je vyzděno ze smíšeného zdiva, v zadní části u skály má stěna výraznou eskarpu a je zde patrné armování nároží pomocí žulových kvádrů. Fasáda je členěna mělkou rustikou v barvě okru, sokl je obložen žulovými deskami. Přízemí od patra odděluje profilovaná kordónová římsa, přerušovaná parapety oken. Profilovaná korunní římsa nese drobné konzolky. Střecha byla původně kryta měděných plechem. Vnitřní dispozice objektu je trojtraktová se střední užší chodbou.

Na severní štítovou stěnu Lázeňského domu se napojuje vlevo přízemní přístavba. Jedná se o horní dojezdovou stanici pozemní lanové dráhy. Oproti Lázeňskému domu ustupuje v půdorysném napojení na objekt kolonády. Z exteriérové strany je architektonicky řešena stejně jako kolonáda. Fasáda je členěna mělkou rustikou s toskánskými pilastry rámujícími jednotlivé okenní osy. V boční severní štítové stěně se nacházel otvor pro dojezd vozíků lanové dráhy, který je dnes zazděn a vstup do suterénu. Nad vstupem se zachovala kovová konstrukce prosklené pultové stříšky. Ve svahu od Jindřichova dvora vedla na vrchol výšiny pozemní lanová dráha, vyvážející nahoru bedny s prázdnými lahvemi a po jejich naplnění v plnírně Ottova pramene je zase svážela dolů k expedici. Zachovala se část drážního tělesa, zejména mohutné pilíře, které pomáhaly překonat výškové rozdíly terénu. Vrchní část dráhy byla vytesána do skalního výchozu.

Za objektem se nalézají odvodňovací a jímací chodby a štoly pramene. Skalní výchoz je zabezpečen betonovou opěrnou stěnou. Stěna chodeb přilehlá ke svahu je tvořena skalním reliéfem opatřeným cementovým kletovaným potěrem a druhá stěna směrem od svahu je  tvořena masivní betonovou plentou. Zastropení je vytvořeno betonovou deskou betonovanou mezi ocelové I nosníky (nebo kolejnice). Pouze v levém konci je štola vytvořena vytesáním celého průřezu ve skále.

Před objektem kolonády a pavilonu Ottova pramene je vytvořena vyhlídková terasa. Líc terénního násypu je zpevněn nepravidelnou kamennou rovnaninou, nyní částečně zřícenou. Na okraji terasy je kamenná opěrná stěna s rovným lícem z kyklopského zdiva, na níž je osazena kamenná římsa s balustrádou tvořící zábradlí. Starší balustry jsou provedeny z pískovce, mladší doplňované balustry jsou provedeny z umělého kamene (betonu s výztuží). Schodiště na terasu před pavilonem je přímé z kamenných schodišťových stupňů s kamennou balustrádou. Veřejné osvětlení novodobé.

Pod pavilonem Ottova pramene se nalézá jeskyně, kde vyvěrá nestočený Ottův pramen. Čelní stěna je vyzděná z lomového kamene a je otevřená dvojí arkádou na mohutný kamenný sloup s toskánskou hlavicí. Vnitřní prostor je sklenut kamennou valenou klenbou. V zadní části jeskyně je ve skalním výchozu vyveden v železné trubce vývěr Ottova pramene, který spadal do půlkruhové jímky z umělého kamene a odtud samospádem přes několik přepadů vytvářejících vodopády, až k jezírku u Lázeňské restaurace (dnes je pramen utilitárně čerpán do plastového kanystru, odkud teče hadicí až k věži Jindřichova dvora). Ve svahu pod terasou u Lázeňského domu se pak nachází ještě drobná gróta, nika zaklenutá kamennou valenou klenbou, čelo i zadní stěna vyzděny z lomového kamene v systému kyklopského zdiva. V žulovém klenáku čelní stěny je vytesána dívčí busta. Cesta směrem do údolí je vedena po terénu i rampami nad spadajícím pramenem, líc opěrné stěny je vyzděna z kyklopského zdiva, na mnoha místech se již sesouvá a propadá.

Ve výše odkazovaném dokumentu je spousta, ale opravdu spousta fotografií (z nichž mnohá jsou opravdu k pláči).

Snad se ale opravdu něco děje.

iDNES:

16. října 2025 – Rozsáhlé stavební a restaurátorské práce v areálu bývalých lázní Kyselka na Karlovarsku se letos soustředily zejména na Ottův pavilon, jehož původní měděný plášť v minulosti rozkradli zloději. Obnova je finančně náročná a obtížné je i získat řemeslníky, kteří by staré pasířské techniky ovládali.

Obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka, která se o obnovu areálu lázní snaží, ale umělecké pasíře pro svůj záměr získala.

Ottův pavilon byl postavený v roce 1898. Původní měděnou pasířskou práci, která budovu oplášťovala, postupně zloději rozkradli, což způsobilo zatékání do budovy. „Nám se podařilo získat dva umělecké pasíře a klempíře, kteří to ještě v České republice umí,“ uvedl ředitel obecně prospěšné společnosti Miroslav Perout.

Společnost Lázně Kyselka vychází z archivní projektové dokumentace a snímků pořízených při strhávání staré krytiny. Podle nich teď odborníci vytváří výrobní dokumentaci pro repliky. „Je to krásná věc, ale je to složité, protože je to těžké. Kdysi to řemeslníci uměli a my se to v podstatě učíme,“ uvedl Perout.

Po druhé světové válce byla firma Mattoni znárodněna a lázeňský areál začal upadat. Záchranné práce začaly v roce 2013. Na obnovu kopule Otova pavilonu získal spolek Lázně Kyselka od ministerstva kultury 1,1 milionu korun, částka ale pokrývá pouze třetinu nákladů. Proto společnost podala žádost o navýšení příspěvku.

Další významné práce jsou v Mattoniho vile, významné novorenesanční stavbě a kulturní památce. Řemeslníci v ní vybudovali provizorní dřevěné přestřešení. Materiálem je dřevo, které se po budoucí demontáži bude moci opět použít. „Chceme tím navázat na historické postupy,“ vysvětlil Perout.

„Toto provizorní dřevo můžeme v budoucnu využít jako dřevěné prvky hrázdění třeba na restaurování a obnovu Švýcarského dvora, abychom recyklovali materiál, protože v dobách dřívějších to stavitelé také tak dělali,“ uvedl Perout.

Obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka by v příštím roce ráda zahájila i oplechování hlavní báně na Mattoniho vile. Také tam bude nutné využít zkušeností uměleckých pasířů. Na Mattoniho vilu letos ministerstvo kultury prostředky neschválilo.

Společnost Lázně Kyselka proto čerpá především každoroční dar pěti milionů korun od společnosti Mattoni 1873. Zbytek areálu organizace zakonzervovala, protože na celkovou obnovu nejsou peníze. Do budoucna plánují ve spolupráci s novým kurátorem muzea oživovat domy a jejich části drobnými tematickými expozicemi.

Mattoni 1873 se ve spolupráci se spolkem Lázně Kyselka snaží o obnovu budov bývalých lázní s cílem udělat z Kyselky zajímavý turistický cíl. Šest z historických budov je v majetku firmy Mattoni 1873, která je od roku 2011 opravuje. Do rekonstrukcí a využití historických budov v Kyselce investovala Mattoni 1873 od roku 2011 přes 133 milionů korun.