Na jižní Moravě jsou hory … myslete si o mě, co chcete, … ale jsou tam. A co víc … ano, ano – jsou modré. Ne, nevyšel jsem právě z jednoho z mnoha sklípků a nemžourám do prvního svítání nad tímto krásným krajem. Na jižní Moravě jsou opravdu Modré hory. Je to v té oblasti od Velkých Pavlovic ke Kobylí ( jak jsou to povědomá jména z vinět lahví, že?) kde se zdvíhají vršky tak šikovně, že se na jejich stráních tak daří těm temně modrým hroznům … a od toho název celé té oblasti.
Ale nechme teď víno vínem. Ten kraj Modrých hor samozřejmě láká mraky turistů, kteří večery tráví u plných sklenek … ale co ve dne, řekli si asi místní … a tak … v dobách i docela nedávných … vyrostlo na okolních vršcích požehnaně rozhleden. Snad aby se oko návštěvníků mohlo potěšit tím krajem, aby se jejich špekem a sýrem nadívaná těla měla důvod trochu rozhýbat, tak zdobí mnohá návrší, jak sestry si podobné, konstrukce věží kovových i dřevěných … takové čapí Kersko, dalo by se s nadsázkou říci. Nad každou obcí něco ční, snad kromě Vrbice, která je na tak vysokém kopci, že to nemá zapotřebí. Tam stačí dojít ke kostelu a hřbitovní zdi na samotném vršíčku a máte celý kraj jako na dlani. Támhle se krčí Bořetice, tamto v údolí se schovávají Čejkovice a támhle, směrem ke Kobylí … co to sakra je? Tobogán? Uprostřed vinic? To tam snad loni ještě nestálo!
Ale teď stojí. Na půl cesty mezi Vrbicí a Kobylím, na Kobylím vrchu, vyrostlo něco neobvyklého. Pokud se k tomu úkazu blížíte od Vrbice jako já, máte výhodu, že nemusíte příliš stoupat. Jenom se tak zhoupnete mírným sedélkem mezi vinicemi, a přitom jak se blížíte, ten útvar se vám proměňuje před očima jako živý. Nejprve to vypadá jako nedokončený tobogán čnějící do výše. Potom, tak jak cestou trochu klesnete, dostáváte pocit, že tam na kopci je obrovská káď, na které korzují lidé, a až skoro na místě se utvrdíte v tom, že je to … rozhledna! Zbrusu nový kousek. A nevšední.
Dřevo-kovová konstrukce přeťatého kruhu, jehož jeden konec je přibitý k zemi a druhý vytažen na vzpěrách do výše, a tak roztažený jako špona. Snad to mělo evokovat ty vinoucí se stonky vinné révy … ale za mě mohu říct, že jsem v úpatí té stavby myslel spíše na krk diplodoka nebo vyrušené anakondy ze ztraceného světa. Ten tvar stoupající do nebe je cestou a rozhlednou samotnou. Na podlaze, po které jdete, jsou zároveň umístěny směrovky toho, co lze spatřit, informace o nadcházejících významných akcích v okolních obcích (dobrý nápad!) … a otázky po smyslu života. To možná překvapí, když překračujete otázky typu „Pamatuješ, kdy jsi se zamiloval?“ nebo dále „Jaký je smysl života?“ … ale nahoře to dojde. Konec té cesty do nikam je totiž průhledný a … vratký. Takže při chůzi se výkyv dostaví. Nic pro lidi, kteří zrovna nemilují pobyt na stěžních … ale velmi zapamatovatelný zážitek. (A mimochodem dole se pak dočtete, že se konstrukce nemá úmyslně rozhoupávat. Šalamounský přístup.)
