weby pro nejsevernější čechy

Nahoru a zase dolů (Vranov – Juliina vyhlídka – Ralsko – Stráž pod Ralskem)

Když jsem si během týdne dal trasu velmi odpočinkovou, uvažoval jsem, jak to srovnat něčím pořádným. A vzpomněl jsem si, že už na několika vycházkách jsem zaslechl, že jestli něco stojí za to, je to výstup na Ralsko. Tím okamžikem bylo rozhodnuto – jdu vzhůru!

Páteřní červená turistická značka vede z Mimoně, společně s Naučnou stezkou Ralsko, mně se ale tentokrát do ní nechtělo, takže jsem z vlaku z České Lípy vystoupil až v Pertolticích pod Ralskem (10:06). Odtud po žluté plochou krajinou (obec je jen 284 metrů nad mořem) do Srního potoka (10:30). Se stálým výhledem na to, co mne čeká, po silničce do Vranova. Sem tam domeček, sem tam lehké opevnění, sem tam výhled do kraje, až jsem přehlédl, že žlutá někde ze silnice uhnula do lesa a já došel po silnici až do zmíněného Vranova (10:50).

Nakonec i dobře, protože jsem se dostal k infocedulím o Ralku a Vranovských skalách. Někde v blízkém okolí by měly být podle map zbytky hned dvou hrádků, ale cesta neznačená a bez GPS nechci riskovat. Daleko lépe vypadají ty skály, o nichž jsem neměl tušení, a k nimž vede červená, směřující na Ralsko. Jen se nenechte zmást klamnou doprovodnou fotografií na ceduli – tenhle pískovcový krasavec není Juliinou vyhlídkou, jak by se možná zdálo. Nad chalupou se sice malebně tyčí skalisko opravdu krásně žlutočervené barvy (drolí se fakt hodně), ale marně jsem hledal, kudy nahoru pomýlen popisem vyhlídky. Ta je totiž cca půl kilometru odtud, tohle by měl být Džbán.

Zanořím se hlouběji do lesa a zleva mě překvapí přicházející žlutá, kterou jsem ztratil. V řidkém lese, stoupajícím poměrně strmě vzhůru, je cosi jako zbytky lomů (jo, v Německu by u toho už dávno stála tabulka s vysvětlivkami) a o kousek dál zbytky jakéhosi stavení… A taky potkávám lidi. Až překvapivě hodně lidí. Když jsem se o něco později s nimi dal do řeči, šlo o partu od Plzně, která v loňském roce brázdila Lužické hory a letos Kokořínsko. A ta malá holčička s nima statečně šlapala po svých, fakticky až nahoru! Já zatím odbočuji k Juliině vyhlídce (11:00). Podle pověsti zde měla z nešťastné lásky skočit dolů dcera strážného Julinka. Romantickou vyhlídku ale dal zhotovit na počest své manželky majitel Mimoně František Hartig. Juliana, rozená Grundemannová, žila v letech 1786-1866 a vyhlídku měla ve velké oblibě. Manžel tu pro ni nechal vystavět i dřevěný gloriet, slavnostní otevření se konalo 6. června 1822. Tolik historie. Skutečnost je ohromující – nic takového jsem v těchto místech nečekal. Pokud sem někdy zabloudíte, určitě těch pár kroků stranou udělejte, stojí to za to. Věčná škoda těch panujících veder a tím zašedlého obzoru – Bezděz ale přesto rozeznám. Dalo by se tu posedávat dlouho, ale musím vzhůru. Pískovec se postupně vytrácí a objevují se suťová pole, až si člověk chvílemi připadá jak u nás, i když to prý není čedič, ale sodalitický tefrit. Ale vypadá to stejně.

Těch více než 400 metrů převýšení začíná být znát a cesta na vrchol se začíná zdát nekonečná. Ještě jedna vyhlídka, další zákrut a nakonec přece jen vidím zdivo. Sláva, jsem nahoře (12:30). Hrad Ralsko příjemně překvapil, nejsou to jen tak nějaké ocintky a zbytky, je toho tady k vidění a procházení docela dost. Pokud projdete za vstupní brankou parkánem pod zbytky paláce za věž, jednak se dostanete ke vstupu do ní, druhak k cestičce na skalisko, vybíhající nad okolní krajinu a pokud se doškrábete s pomocí ocelového lana na konec, naskytne se vám krásný výhled do krajiny. A zase tu nejsem sám, lidí se tu vystřídá docela dost za tu dobu, než se stačím převléknout. Sakra, jedno náhradní triko zdá se býti málo.

Na rozdíl od většiny příchozích a odchozích, kteří se vracejí k autům do Vranova, já pokračuji po červené dál (tím pádem už sám). Zdaleko to není tak atraktivní a „příjemná“ cesta jako z druhé strany. Daleko víc otevřená (slunce pálí jak ďas), místo lesních stezek cesta pro těžkou mechanizaci. To nejhorší mne ale teprve čeká. Když se dostanu na rovinu, výhled zpátky je sice fotogenický, ale pokrývá mne prach zvířený nedaleko pracujími kombajny. A pak děs a běs. Z Novin pod Ralskem už jen po asfaltce. Krátce se zastavuji u Průrvy Ploučnice a až doma se dodatečně proklínám, že jsem si nenastudoval dopředu, co všechno tu je k vidění. Snad někdy příště, stejně pospíchám do Stráže pod Ralskem na přípoj na cestu domů. Tajně si myslím na spoj, který ve 14:20 odjíždí směrem na Hrádek nad Nisou, kde bych přeskočil do Trilexu. Ovšem cesta po silnici je prostě a jednoduše příšerná a vyčerpávající a na autobusák ve Stráži vstupuji přesně v okamžiku, kdy autobus odjíždí… No nic, pět minut nato jede bus do České Lípy, kde přestoupím na Quick. Ovšem pro příště si slibuji, že budu nosit nejen víc trik, ale naučím se přibalit si i pití, ta dnešní dehydratace mi dala dost zabrat.

 

 

Tagy