weby pro nejsevernější čechy

Hrad Bezděz

This entry is part 1 of 81 in the series Hrady a tvrze

Krajině (nejen) v okolí Máchova jezera jednoznačně dominuje ze všech stran nepřehlédnutelný dvojkopec, jehož vyšší vrchol je korunován královským hradem Bezděz.

Vyhlášené výletní místo, okupované v sezóně davy turistů. Jedno z míst, u něhož probíhá (probíhal) hudební festival České hrady. Bod naší historie (i když to si příchozí asi uvědomují ze všeho nejmíň). Křižovatka turistických cest (červená turistická Máchova cesta Doksy – Žďár, modrá Hradčany/Ralsko – Kosmonosy, další červená z Bělé pod Bezdězem, zelená z Doks přes Okna). Vlakové stanice buď v již zmíněných Oknech (zelená) nebo zastávka Bezděz (modrá). Busem z České Lípy, Doks, Bělé pod Bezdězem. Nebo autem, zaparkovat se tu pod hradem jakž takž dá.

Výstup nahoru podél křížové cesty prověří každému fyzickou kondici (terénem i převýšením), výkon je ale odměněn výhledem i samotným rozlehlým areálem. Pokladna a kiosek (suvenýry, občerstvení) v dřevěné boudě před vstupem „ve stínu“ hradní kaple, pár lavic a stolů, které ovšem stojí ve svahu a tudíž šikmo, takže postavit si kelímek s pitím je tak trochu akrobatický výkon. Další stánek, navazující na vstupní bránu, je uvnitř poměrně stísněného nádvoří.

Hrad si lze prohlédnout samostatně, nebo lze počkat na určený čas a vydat se po areálu s výkladem průvodce. Samozřejmě – ideální je zkombinovat obojí.

Expozice jsou tu jen náznakové, nejde o honosný zámek, ale pozůstatky gotického hradu. Takže něco k historii, zbraně, mučící nástroje, model hradu v nejlepších letech. Nejlepším exponátem je totiž hrad sám. Paláce, nádvoří, věže, kaple. Stojí to za tu námahu, vydrápat se sem nahoru a kochat se.

Pár útržků o hradu a jeho historii z netu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů (Libri 1998)
Tomáš Durdík: České hrady (Albatros, edice OKO 1984)
kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. – Severní Čechy (Svoboda Praha 1984)
Dobroslava Menclová: České hrady, díl druhý (Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění Praha, 1972)
Rostislav Vojkovský: Bezděz – hrad nedaleko Máchova jezera (Nakaldatelství Miroslav Bitter – Putujeme, svazek 13, 2012)

Vznik hradu bezprostředně souvisí s rozsáhlým kolonizačním úsilím českého krále Přemysla Otakara II., z jehož podnětu vznikl v 2. polovině 13. století velký počet nových vesnic a také tři města – Bezděz, Doksy a Kuřívody. Hrad samotný byl panovníkem určen jako správní centrum rozsáhlého královského panství a k jeho ochraně, jakož i k ochraně významné obchodní cesty vedoucí od Mělníka okolo Bezdězu dále do Žitavy. První nepochybná historická zmínka o Bezdězu pochází z roku 1264. Přemysl Otakar II. využil dominantního znělcového vrchu nad starším dvorcem a nechal na něm vystavět pevný kamenný hrad na obranu obchodní cesty a proti rozpínavosti sousedních rodů Ronovců a Markvarticů. Hrad byl postaven jako pevnost, bez jakýchkoliv hospodářských budov.

Výstavba hradu proběhla mezi léty 1265–1278 a na její realizaci se podílela významná královská huť ovlivněna stavebním uměním, které do Čech přivezli mniši řádu cisterciáků z Burgundska a severního Německa. Jak napovídá především velkolepá kaple, konkrétní slohová orientace mistrů byla nejspíše hessenská. Stavba byla provedena s nesmírnou precizností, jistě k plné spokojenosti panovníka. Postup výstavby však není v detailech bez patřičného archeologického průzkumu zcela jasný. Vzniklo působivé dílo ve stylu rané gotiky, dokonale reprezentující osobu svého zakladatele Přemysla Otakara II, nedobytný hrad a sídlo s vysokou uměleckou hodnotou. 

Hrad, který měl být důstojným místem pobytu našich králů, se stal krátce po Přemyslově smrti (26. srpna 1278) v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli vězením jeho sedmiletého syna Václava II. a ovdovělé královny Kunhuty. Oba je sem převezl v noci z 25. na 26. ledna 1279 kralevicův poručník Ota Braniborský, který byl správcem této země, ale který se k ní choval jako dobyvatel. Ota svým jednáním vyvolal odpor i u svých dosavadních stoupenců a proto se neodvážil tvrdšího jednání.Kunhutě bylo dovoleno navštěvovat kostely v okolí a byla i Praze. V květnu 1279 odjela na pohřeb manžela do Znojma a podařilo se jí uniknout do Opavy. Václav II. byl pro jistotu odvezen do Žitavy (a později do Berlína), kde v zajetí strávil další 4 roky. Později se na Bezděz několikrát vrátil, a pak ho roku 1929 zastavil pánům z Dubé, protože potřeboval peníze na svou nákladnou zahraniční politiku.

Počátkem 14. století se hrad dostává do zástavního držení okolní šlechty. Hradu se v době bezvládí po smrti krále Václava III. (1306) zmocnil Půta z Dubé a odmítal jej vrátit. Až 1320 po domažlickém smíru mezi králem Janem Lucemburským a šlechtou se podvolil. Půta spolu s purkrabím Hynkem Berkou patřil ke straníkům Jindřicha z Lipé. Bezděz byl poté odevzdán do moci porýnských manů arcibiskupa Balduina Lucemburského, strýce krále Jana. Posléze byl ale hrad panu Hynku Berkovi z Dubé vrácen, a ten s královským vědomím založil směrem na východ novou osadu nazvanou Nový Bezděz, na kterou v roce 1337 přenesl všechna městská práva. Tato osada byla později přejmenována na Bělou pod Bezdězem. Město Bezděz totiž stálo stranou hlavních cest, nestalo se místem trhu a trpělo nedostatkem vody.

Do roku 1588 se v historii hradu střídala období, kdy byl přímo pod královskou korunou a období, kdy byl v zástavě mocných šlechtických rodů. Od pánů z Dubé jej vykoupil roku 1348 ze zástavy král Karel IV., který zde pobýval v letech 1351, 1352, 1357 a 1367. Český král a římský císař Karel IV. se snažil získat všechen zastavený majetek zpět, a dát zemi pevný zákoník tzv. Maiestas Carolina. V tomto zákoníku bylo ustanoveno, že královský majetek už nikdy nesmí být zastavován a mezi výslovně jmenovanými hrady byl také Bezděz. Šlechta však nikdy nepřijala a neuznala tento zákoník, protože omezoval její práva.Karel IV. rád pobýval na Bezdězu a v roce 1366 se svým purkrabím Oldřichem Tistou z Libštejna založil Velký rybník, který byl později na počest K. H. Máchy přejmenován na Máchovo jezero.

Karlův syn Václav IV. dal hrad opět do zástavy. Dalšími vlastníky byli Václavům bratranec markrabě Prokop – ten ustanovil na hradě roku 1402 purkrabím Petra z Bezdružic a po něm Havla ze Zvířetic, kterému hrad za 1000 kop grošů zapsal. Havel zemřel roku 1405, po roce 1406 pak byli purkabími Janek z Chotěmic, Janek ze Smilkova a Kostelce a Zikmund z Mlazic.

V husitských válkách se hrad ve správě Jana staršího z Michalovic (přívrženec císaře Zikmunda) stal nejmocnější oporou katolické církve na severu Čech. Jeho nedobytnosti bylo důvěřováno natolik, že sem byly převezeny z Prahy na pokyn dvorského sudího Albrechta z Koldic Zemské desky a značný církevní i světský majetek. Hrad se také stal útočištěm kněží a církevních hodnostářů, uprchli sem i mniši vypáleného cisterciáckého kláštera Hradiště a dokonce několik vyšehradských kanovníků. Údajně se ještě po desetiletích v kapli povalovaly ostatky svatých, všelijaké kosti, zetlelé šaty a věci rozličné.

Roku 1453 Jindřich z Michalovic, který dědil Bezděz po bratru Janovi, musel zapsat pro dluhy panství svému švagrovi (choti své sestry Markéty) Janu ze Smiřic, který však zradil svého pána Jiřího z Poděbrad a byl popraven. Po jeho smrti Bezděz připadl zpět Jindřichovi. Po Jindřichově smrti roku 1468 se dědičkou stala jeho sestra Magdalena, manželka Jana Tovačovského z Cimburka. Cimburkové (Jan a jeho bratr Ctibor) spravovali hrad do roku 1495.

Novým pánem se pak stal nejvyšší purkrabí a hejtman Království českého Jan Jeneč z Janovic a Petrohradu. Než v roce 1503 zemřel, odkázal veškerý majetek i s erbem adoptivnímu synovi Janu Špetlovi z Prudic. Po smrti Jana Špetly roku 1532, který sídlil na náchodském zámku, dohodli se jeho dva synové, že staršímu Hynkovi zůstane Náchod a Burjanovi Bezděz. Jeho synové měli spory se sousedy, především s Václavem z Vartenberka. Spor Jana Špetl, který zakazoval mlít svým poddaným v mlýnech, z nichž šel užitek klášteru v Bělé, řešil na stížnost převora nejvyšší hofmistr Aleš Berka z Dubé. V roce 1542 ranil Jan na zámku v Hostinném Jana z Valdštejna. Když roku 1553 zemřel, ustanovil dědičkou sestru Salomenu, ale o dědictví se hlásila i sestra Anna. Sestry se dohodly a panství si rozdělily, hrad zůstal Salomeně. Ta se provdala za Mikuláše Zajíce z Házmburka, který požádal krále Ferdinanda, aby mu hrad zastavil. 2. května 1558 se tak za 11 000 kop grošů stalo.

Mikuláš ale v srpnu téhož roku hrad i s dvorem a vesnicemi prodal Adamu Berkovi z Dubé na Berštejně. Jeho paní Kateřina Berková, rozená z Hungerkoštu, provdaná za Adama po smrti prvního manžela Václava z Vartenberka, se snažila pojistit dědictví dětem z prvního manželství, což odhlasoval sněm v Praze na přímluvu ostatních pánu roku 1561. Když dospěl nejstarší syn paní Kateřiny Jan z Vartenberka, byl jedním z nejbohatších velmožů své doby. Purkrabím na Bezdězu byl v té době Jan Nosálovský z Vísky.

V roce 1588 rozhodl císař Rudolf II. bezdězskou zástavu zrušit a hrad odprodat poslednímu zástavnímu držiteli Janu z Vartenberka. Ještě před jeho smrtí (1595 v České Lípě) se stala paní bezdězského panství roku 1593 Barbora z Lobkovic. Hrad i s rukou vdovy získal roku 1607 Václav starší Berka z Dubé, Lipé a na Leštném. Smlouvou z tohoto roku se stal dědicem všeho vartenberského majetku, s omezením, že se tak stane až po manželčině smrti. Sepsání smlouvy je datováno 5. října v Doksech, z čehož vyplývá, že panstvo nesídlilo na sice zachovalém, ale špatně přístupném hradě, nýbrž v Doksech na zámku.

Václav byl jedním z nejhorlivějších odpůrců Ferdinanda II. a stal se jedním z vůdců Stavovského povstání. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře roku 1620 utekl do ciziny se „zimním králem“ Fridrichem Falckým. Hrad byl zkonfiskován (nároky jeho syna Adama Bohumíra, který co student dlel právě v Paříži, nebyly uznány) a později lacino prodán. Kupcem byl Adam mladší z Valdštejna, obratem hrad ale přenechal výměnou za jiné statky tehdejšímu císařskému generalisimu Albrechtu z Valdštejna.

Krátce před převzetím hradu Valdštejnem byl Bezděz v roce 1621 poprvé dobyt a vypálen. Obránci opuštěného hradu nebyli královští manové, ale vzbouření poddaní Václava z Dubé, kteří se sem uchýlili, a které přemohli žoldnéři Maxmiliána Bavorského. Valoni po vyplenění Bělé přitáhli k Bezdězu a 5. ledna 1621 po několika dnech obléhání slezli hradby a hrad vydrancovali. Přes značné poškození se rozhodl Valdštejn zbudovat roku 1624 z hradu barokní pevnost. Počal s výstavbou trojbokých bastionů a čtverhranné bašty u vnější hradby. Stavbu vedl Ondřej Spezza a po jeho smrti pevnostní inženýr Giovanni Battista Pieroni. Od svého úmyslu však Albrecht ustoupil po vítězství nad Mansfeldem u Dessavy roku 1626 a v roce 1627 sem přivedl mnichy řádu sv. Augustina, aby hrad přestavěli na opevněný klášter, který by v případě potřeby mohl se svým vojskem použít. Mniši si však zde počínali příliš liknavě (byli nuceni nedobrovolně opustit městské prostředí za odlehlou samotu), proto je Valdštejn po 9 letech četných stížností věřících v roce 1633 převedl zpět do Bělé pod Bezdězem.

Z vděčnosti za záchranu života v jeho velké bitvě u Lützenu (16. listopadu 1632) přislíbil Bezděz španělskému řádu montserratských Benediktinů. Po vzoru mateřského kláštera z Montserratu měli hrad obývat poustevníci a pod kopcem měl být vystavěn velký klášter.  S opatem Benediktem Pennalosou jednal Valdštejn v Norimberku. Albrecht slíbil opatovi, že vybuduje klášter s kostelem pro 30 mnichů, 20 kněží a 10 profesorů, kteří budou vyučovat novice a mladé kněží – 12 žáků a 12 poustevníků. Plány byly zhotoveny a započalo se se svážením materiálu. Konec Albrechta z Valdštejna naděje na stavbu zhatil, do kraje se hrnuly loupežné hordy Sasů.

Valdštejnovu donaci, bez kláštera pod hradem, realizoval císař Ferdinand II., který po vítězství nad Švédy u Nördlingenu 6. září 1634 přislíbil k poctě Panny Marie Montseratské založit v říši tři kláštery. Z konfiskovaného majetku Valdštejna daroval roku 1636 hrad obnovenému Emauzskému klášteru v Praze na Novém Městě, kam již před lety povolal montserratské Benediktiny. Hrad zůstal neobydlený, jen v období 1636 až 1642 tu s povolením opata Pennalosy bydlel italský poustevník, který se staral o pustnoucí kapli.

Před skončením třicetileté války byl hrad roku 1642 dobyt a na čas obsazen Švédy, kteří odešli z kraje až na podzim 1649. Po podepsání Vestfálského míru roku 1648 dlouhý čas nebylo v těchto končinách bezpečno, proto sem první kolonie mnichů přicházejí až v roce 1661. Po smrti opata Pennelosy trvalo dlouho, než se někdo zabýval znovu osudem Bezdězu. Až od roku 1662 nový emauzský opat Antonio de Sotomyaor, biskup ze Selimbira ve Španělsku, hrad začal upravovat na klášter španělských montserratských benediktinů a poutní místo. Adaptoval purkrabský palác na refektář (zimní a letní) a cely mnichů a protější královský palác na sídlo opata. Od roku 1662 do roku 1785 zde pak existovalo proboštství kláštera řádu montserratských benediktinů, fungující také jako významné mariánské poutní místo. Cesta svahem však byla natolik nebezpečná, že ji musela hraběnka Markéta z Valdštejna opatřit bytelným zábradlím, aby někdo nespadl dolů. Roku 1666 byla do hradní kaple přenesena jedna ze tří kopií černé Panny Marie Montserratské (původně měla být v klášteře na Hradčanech), která byla vyhlašována za zázračnou. Sošku přivezli na voze, z něhož ji uložili v kostele sv. Jiljí pod hradem. Odtud ji na nosítkách vynesli čtyři nejvýznačnější osobnosti kraje – hejtman bělského panství Petr Buca, hejtman na Housce Kašpar z Rottenberka, hejtman v Doksech Jan Paulin a hejtman statku Bezděz Jakub Dresler. V klášteře na hradě byli ustanoveni dva benediktinští mniši Petr Gaib a Bernard Becker, pod hradem ve dvoře žil třetí, František Monjeli, který byl zároveň správcem velkostatku. S narůstajícím počtem poutníků opatství vyslalo na hrad další mnichy. Procesí přibývalo a poutníků bylo na tisíce (v roce 1741 sloužilo 8 kněží 2920 mší!).

Roku 1686 bylo na přístupové cestě ke hradu vystavěno 15 kaplí křížové cesty a v roce 1732 přibyla dřevěná zvonice u kaple.

Majetek, který si mniši za uplynulé století nahromadili, vzal za své roku 1778. Při boji pruského oddílu (40 saských vojáků, kteří klášter obsadili na žádost převora Jeronýma Cechnera), proti rakouskému vojsku (generál Laudon vyslal oddíl dvou set Chorvatů), byl klášterní poklad odhalen v hranici dříví na nádvoří a Prušáky při ústupu odvezen.

Nedlouho poté byl roku 1785 císařem Josefem II. klášter zrušen. Hrad byl opuštěn, mniši vybavení konventní kaple včetně sochy Panny Marie odvezli do kostela v Doksech, který převzal i funkci poutního místa. Další vybavení mniši rozdali po okolních kostelích nebo odvezli do svého opatství v Emauzích v Praze. Zbylé vybavení bylo o čtyři roky později spolu se stavebním materiálem v dražbě rozprodáno. Budovy pak rychle chátraly zásluhou hledačů pokladů. Zlatokopecká horečka, která zachvátila zdejší okolní obyvatelstvo byla inspirací k napsání Smetanovi opery Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské. V roce 1789 prodala administrace státních statků v Českém Dubu budovy na Bezdězu za 40 zlatých Václavu Tschernartzovi ze vsi Bezdězu. Ten odvezl z hradu a prodal veškeré dřevo a železo. Roku 1797 prodal svá práva hraběti Arnoštovi z Valdštejna.

Počátkem 19. stol. se hrad stává zříceninou. Vandalové rozbili roku 1825 kamenný oltářní stůl, krypta byla volně přístupná proraženým otvorem a byla zazděna až roku 1833. Mezi lidmi se bájilo o nesmírném klášterním pokladě.

Postupnou devastací však historie hradu nekončí. Tradice poutí trvala i v 19. století. Na hrad nepřicházeli lidé jen z náboženských pohnutek, ale přicházeli i lidé, kteří toužili poznat skvost středověké hradní architektury jako dokument slavnější české historie.

Na své oblibě neztrácí ani v období romantismu, kdy se zříceniny staly zvláště vyhledávanými. S Bezdězem souvisí působení našeho největšího romantického básníka K. H. Máchy, který chodil ke svým přátelům do Doks. Na hradě i v Podbezdězí nacházel inspirace ke svým dílům např. Večer na Bezdězu a Máj.

Bezděz se stává vyhledávaným turistickým místem a to přimělo Valdštejny k nejrůznějším opravám. Zplnomocněnec majitele hraběte Kristiána z Valdštejna-Vartenberka generál Vojtěch Marterer navrhl zřídit na vrchu rozhlednu. Roku 1844 byly zahájeny práce na zpřístupnění velké věže pod vedením stavebního správce Antonína Wendera, ovšem bez ohledu na původní vzhled stavby. Bylo přistavěno nové schodiště a v polovině výše ke starému vstupu do zdiva prolomen nový vstup. Z původního portálu bylo vytvořeno okno. Nejvyšší patro bylo změněno na vyhlídkový altán, v němž byla do zdi prolomena velká okna. Roku 1872 byl zastřešen palác – na nové krovy byla položena šindelová střecha.

V roce 1932 hrad získává od posledního majitele JUDr. Karla Arnošta z Valdštejna a Vartenberka Klub československých turistů za symbolickou částku 2 000 Kč, kteří si hrad začali přebudovávat pro turistické účely. Jejich počínání přerušila druhá světová válka, kdy toto území i s hradem připadlo do tzv. Sudet. Po válce v roce 1953 převzala Bezděz Státní památková péče. Hrad však byl v 50. letech 20. století uzavřen z důvodu utajení vojenských aktivit, protože okolí blízké Mimoně bylo vybráno jako výcvikový prostor armád Varšavské smlouvy.

Od 60. let byl ve správě Okresního národního výboru v České Lípě, na jehož náklady byly na hradě prováděny záchranné a konzervační práce. Byla zde mimo jiné provedena oprava hradní kaple, výměna střešní krytiny královského paláce, konzervace a opětovné zpřístupnění velké věže a puristická obnova purkrabského paláce, při které byly vyzdívky refektáře a mnišské cely zcela zlikvidovány.

Po roce 1990 v dílčích etapách probíhají konzervační a restaurátorské práce (2017 oprava části exteriéru kaple.) Roku 2018 se dokončila rekonstrukce templářského paláce, která trvala od roku 2009. Palác byl již roku 1844 uzavřen Kristianem z Valdštejna z důvodu velmi špatného technického stavu.

Hradse dělí na čtyři části: první nádvoří, druhé nádvoří, věž a sklep. Má silně protáhlý půdorys, táhnoucí se podél hřbetu Velkého Bezdězu. Na samém vrcholu stojí hlavní okrouhlá věž, střežící nejen celý Bezděz, ale i vstup z hradu dolního, západně od věže, do hradu horního, vlastního sídla panovníkova na východ od věže. Směrem vzhůru se místnosti v každém podlaží zvětšují a stěny ztenčují. Od dolního hradu se táhne k západu mohutná 180 cm silná hradba ke třetí bráně, hlavnímu vstupu do hradu. Opevnění hradu klesalo hluboko podél přístupové cesty – setkáváme se zde se snahou oddálit případný střet s nepřítelem co nejvíce od vlastního jádra hradu.

Opevnění a přístup
Přístup k hradu je po cestě vedoucí kolem vrchu, která byla z větší části v dostřelu z hradeb. Na cestě byly vybudovány přehrazující zdi se dvěma branami (byly bráněny pouze z ochozu), do vlastního areálu se vcházelo třetí, a pak i čtvrtou branou. V době vzniku byl hrad tehdejšími zbraněmi nedobytný. První brána byla prolomena ve zdi mohutné přes 2 metry a téměř 9 metrů vysoké, zakotvené do skalního útesu. Prostý gotický oblouk uzavírala jednoduchá silná vrata a brána byla střežena z ochozu, chráněného dvojitým cimbuřím. Podobně vypadala i druhá brána, přehrazující cestu zhruba v polovině její délky před vstupem do hradu. I pro ni bylo vybráno místo, kde útesy znemožňovaly obejití z boku. Zeď opatřená cimbuřím spojovala první dvě brány s třetí, prolomenou v hradbě. Tou se již vcházelo do předhradí. Z ochozu hradby bylo možno kontrolovat prostor mezi branami, šíře zdi však umožňovala nejspíš výstavbu parapetní zídky s cimbuřím jen na vnější straně, takže kdyby nepřítel prorazil třetí branou, zůstali by obránci zezadu nekrytí. I proto byla zřejmě vystavěna další věž.

Věž – tzv. Čertova
Zadní obranná věž zvaná Čertova byla vysoká přes 30 metrů, síla zdí 4 metry. Okrouhlá věž je klasickým bergfritem (odvozeno z německého Bergfried). Tímto názvem označujeme věže, které mají pouze vojenskou funkci a v době míru nejsou obývány. Česky se jim též říká útočištné, neboť mohly být bráněny jako zcela samostatný objekt a poskytnout tak obráncům v případě, že se nepřátelé zmocnili ostatních částí hradu, poslední útočiště.

Velká věž
Všechny charakteristické rysy bergfritu nalézáme i na bezdězské Velké věži. Je vysoká 40 metrů, měří v průměru 10,5 metru a její zdi jsou ve spodní části 4 metry silné. Do věže se vstupovalo portálem v prvním patře cca 9 metrů nad zemí. Proti své původní podobě je dnes o necelé 3 metry prohlouben a vede k němu přistavené novověké schodiště. Bergfrit míval původně pět pater, jejichž rovné trámové stropy byly uloženy na ústupcích v síle zdiva. Dnešní vnitřní členění pochází až z doby zpřístupnění věže v pol. 19. stol. Páté patro tehdy Valdštejnové romanticky pseudogoticky upravili. Při tom také vynikla nová velká hrotitá okna zcela odporující logice a smyslu středověké útočištné věže. Místnost dostala vnitřní dřevěnou slohovou úpravu včetně dřevěné falešné klenby.

Hradní kaple
Kaple patří nejen mezi naše nejhodnotnější hradní kaple rané gotiky, ale i mezi naše nejkvalitnější architektury 13. století vůbec. Byla postavena na východní straně jako jedna z prvních staveb hradu v raně gotickém slohu. Její dnešní stav je výsledkem restaurátorských prací před I. světovou válkou, kdy byly chybějící články doplněny a poškozené vyměněny. V 60 letech 20 století byla kaple omítnuta, položena dlažba a zhotoveny vitráže (chrámová okna – skleněná mozaika) a další opravy. Vstupní portál s tympanonem je ozdoben rostlinnými motivy. Vnitřní jednolodní prostor je s řadou zdobených sloupů a krytým ochozem. Tribuna v jihozápadní části sloužila panovníkovi. Velká síla přízemních zdí kaple umožnila v patře vznik klenutého ochozu. Ochoz měl i vojenský charakter. V případě potřeby byl z něho bráněn prostor do tří světových stran. Stropní část je zaklenuta dvěma poli křížových kleneb bez žeber a klenbou závěru. Kapli osvětluje sedm mohutných oken s lomeným obloukem a kružbami umístěných ve výši prvního podlaží. V 17. století byla upravována pro potřeby kláštera. Točitým schodištěm, jehož dnešní podoba náleží obnově na počátku 20. století, se vstupuje na tribunu. Král či další obyvatelé paláce sem měli kromě tohoto šneku ještě dvě další možnosti vstupu přímo v úrovni prvého patra. Podlaha kněžiště, tj. prostoru od tzv. triumfálního oblouku až k závěru kaple je o jeden stupeň zvýšena. Uprostřed kněžiště stával oltář. Kaple byla původně zasvěcena archandělu Michaelovi.

Cisterna
Hrad neměl svou studnu, a tak se jímala dešťová voda do cisterny, která byla vyhloubena na malém nádvoří dolního hradu. Průměr má cca 3,5 metru a hloubka je přes 11 metrů. Dobrou vodu (a víno) v mírových dobách si nechávala vrchnost dovážet z podhradí.

Křížová cesta
V 17. století sloužil hrad jako klášter. Řada budov byla pro pobyt mnichů upravena a hraběnka Anna z Valdštejna dala v roce 1686 postavit podél přístupové cesty 15 kapliček Křížové cesty. Byly obnoveny v roce 1741.

Opevnění na Malém Bezdězu
Patrně počátkem 14. století byl opevněn i Malý Bezděz a sedlo mezi oběma vrcholy valem a příkopem. První brána na Malém Bezdězu stála za malým příkopem. Dnes zbylo jen torzo kruhové stavby, obdélné budovy a terasy o výšce zdiva dva až tři metry.

Paláce manů
Půdorys paláců je rozdělen do tří místností, plocha prostřední místnosti má oproti oběma krajním dvojnásobnou plochu. Přízemí kryté rovnými trámovými stropy mělo spíše provozní a pomocnou funkci, hlavní obytné prostory se nacházely v patře. Střední sál osvětlovaný ve vnější zdi dvěma velkými gotickými kružbovými okny byl zaklenut dvěma poli křížových žebrových kleneb. V koutě se nacházelo točité schodiště vedoucí do podstřešního patra, a odkud byl přístup i do obou sousedních místností. Východní sál má rovněž křížovou klenbu. Bylo ji možno vytápět krbem. S charakteristickou sestavou malého sálku se dvěma sousedními místnostmi z nichž jedna je roubená, se setkáváme i u obou paláců horního hradu a na mnoha dalších stavbách Přemysla Otakara II.. Nikde však její užití není tak důsledné jako na Bezdězu. Nad klenutým prvním patrem bylo ještě podstřešní polopatro. Mělo jistě doplňkový obytný a obranný charakter. Budovy kryly sedlové střechy.

Purkrabský palác
Purkrabský palác, jak již jeho název napovídá, byl sídlem purkrabího. Ten hrad bezprostředně spravoval a v době královy nepřítomnosti byl i jeho zástupcem. Purkrabí velkých královských hradů pochopitelně patřili mezi přední šlechtice. Královští purkrabí hráli značnou roli i v bezdězském manském zřízení. Za krále Václava získali manové právo soudně se zodpovídat pouze před purkrabím na Bezdězu, takže byli vyňati z pravomoci všech ostatních soudů a odvolávat se mohli přímo ke králi. Purkrabí na Bezdězu pochopitelně působili i za zástavních šlechtických majitelů.

Královský palác
Nejrozsáhlejší a zároveň vývojově nejsložitějším palácem hradu je palác Královský. Jeho výjimečnému postavení (obydlí panovníka) odpovídá i jeho délka a množství prostor, více jak dvojnásobek oproti ostatním obytným budovám hradu. (Odpovídají jim i architektonické detaily.) Na severovýchodě pak palác ukončuje čtverhranná místnost, na níž navazuje kaple. (Tato místnost sloužila mnichům jako klášterní hrobka.) Všechny místnosti paláce nemohly být z provozních důvodů průchozí. Spojení jednotlivých místností zde zajišťovala dřevěná pavlač, stopy její konstrukce jsou na fasádě velmi patrné. Vnější strana pavlače zřejmě lícovala s kaplí, která před nádvorní fasádu paláce předstupovala. Přízemí bylo původně v plném rozsahu plochostropé.

Normy středověkého způsobu života feudálovi striktně předpisovaly určité zásady rytířského jednání. Pořádáním okázalých slavností, při nichž mimo jiné demonstroval svou štědrost a velkorysost. Pro krále to platilo dvojnásobně. Bezděz, jak napovídají i dějiny při svém založení nebyl určen jako místo královské reprezentace pro urozené návštěvníky. Byl vybaven pouze pro potřeby pobytu samotného krále a jeho dvora. Ani tyto pobyty však nebyly příliš časté. Bezděz měl být Přemyslovi především pevnou mocenskou oporou s převažující vojenskou a správní funkcí.

Series NavigationHrad Potštejn >>
Tagy