weby pro nejsevernější čechy

Couchsurfing v Turecku? – boží to nápad (IV.)

Je brzy ráno a my vystupujeme rozlámané v Canakkale. Protože jsme měly dost času do srazu s naším dalším hostitelem Cagdasem, zašly jsme se ohřát na čaj a omrknout místní přístav. Zanedlouho už postáváme na smluveném místě a vyhlížíme, kdo se k nám bude mít. Člověk by řekl, že se takhle na malém městě lehko poznáte, že na vás třeba někdo dýl kouká a pak mávne.. Ale tam na nás zíral každý, takže jsme se usmívaly a dál čekaly. Nakonec se přeci jen jeden z čumilů blížil k nám a ptá se nás na jména, jestli jsme to my. Musím říct, že můj první dojem z tohohle Turka jsem si zapsala do deníku takhle – „je nějakej divnej, divný tepláky, díra v mikině a moc nemluví. Plusové body, že pro nás zajel autem“. Což bylo super, protože pěšky by to k němu trvalo asi hodinu.

Když jsme vkročily do jeho bytu, musela jsem myslet na to, jak se nemá dávat na první dojem. Byt měl moc fajn, a nám ustlal ve svém obýváku a každá jsme měly svůj rozložený gauč. Pohostil nás snídaní a nabídl, že jestli nemáme nic konkrétního v plánu, vzal by nás někam na výlet. To se nedalo odmítnout a už jsme byly na cestě do Asosu a Troji. V Asosu a i po cestě tam to byla prostě jedna velká nádhera. Všechny ty kopce kolem, voda, naproti ostrov Lesbos.. Počasí sice nebylo nejhezčí, ale i přes ten vichr jsme tam stály, a zíraly, jak je to prostě boží, a tetelily jsme se, že tam právě teď jsme a koukáme na to. Natěšený jsme jely i do Troji, ale popravdě, pro mě velké zklamání. Fotku u koně jsme si splnily a pak už tam vlastně nic nebylo. Nejsem nějaký velký milovník historie a cestičky mezi hromádkami kamení na zemi mi moc neříkaly. Den jsme zakončily vynikající plackou se sýrem a bylinkami a jeli jsme zpět „domů“. Po cestě busem a celém dnu capkání po těch všech krásách jsme s Veru obě už v autě úplně vytuhly. Večer jsme byly schopné si jen dát sprchu a jít spát.

Do dalšího dne, jsme se vyspaly opravdu do růžova, a vydaly jsme se do „centra“ Canakkale, že prý tam mají taky jednoho trojského koně – dokonce je to TEN, co hrál ve filmu! Pravda, trochu odrbanější, ale působil používaně! Neleníme a mašírujeme pěšky. Couráme těmi nejmenšími uličkami, až jsme narazily na něco jako jídelnu. Neváháme, vcházíme, objednáváme, platíme, jíme, mlaskáme, s úsměvy odcházíme. Také po předchozí zkušenosti prozíravě hledáme, kde koupit jízdenky do naší další zastávky a to do Izmiru.

Přehouplo se odpoledne a ve městě nás dohnal Cagdas, poseděly jsme v úžasné čajovně, dali vodní dýmku a tlachali. Nakonec se z toho vyklubalo, že večer bychom mohly popít a náš odjezd posunout až na další den ráno, že nás na bus odveze. Takže.. Proč NE? Já po cestě domů ještě zaperlila, že už zase „houkaj“ (hlásají modlitbu) ale byla jsem uzemněna vysmátým Cagdasem, že to houká policie. Na mojí obranu – zdálo se mi to v divný čas..

No a jak probíhal večer? Tolik jsem se dlouho nenasmála. Na oplátku za krásný výlet a pohoštění, jsme s Veru připravily večeři. Dorazil ještě nějaký kamarád a slečna původem z Bulharska. Nikdo z nich neuměl anglicky, takže to byla vlastně taková celovečerní pantomima s občasným střílením ruských slov. No, a protože jsme holky z Česka a něco vydržíme, po třetím pivku jsme se chystaly na tequilu, jenže když jsme se rozhlédly kolem sebe, tak nadraný turecký kamarád se balil, že odjíždí na motorce domů – a to ani nestál rovně. Bulharská kamarádka – vlastně ani nevím, jestli byla plnoletá, se taky odebrala domů. Než jsme se uložily ke spaní, poslouchala jsem, jak si někdo ulevuje, že to špatné prostě muselo ven. Když se Veru vrátila z koupelny, přísným pohledem jsem jí změřila, že teda prd vydrží, že jsme téměř nic nepily.. Jo, to nebyla Veru, ale na Cadgase byly ty dvě pivka asi hodně.

Nicméně spokojené a plné zážitků jsme zalezly do postele, a těšily se do Izmiru.