weby pro nejsevernější čechy

Couchsurfing v Turecku? – boží to nápad (V.)

Je ráno a my si balíme všechny věci na cestu do Izmiru. Na Cagdasovi bylo vidět, že se s námi nerad loučí, a při cestě na autobus nás pozval k sobě na Silvestra. Nadšeně jsme kývaly, že když to vyjde, rádi se tam zastavíme. Poslední zamávání a už stojíme na nástupišti. A protože svět je malej, ozvala se Veru kamarádka z erasmu, že je zrovna v Izmiru a jestli se nechceme potkat. To znělo jako plán, který jsme zatím neměly.

Zhruba po šesti hodinách vystupujeme nadšené v Izmiru a snažíme se orientovat na nádraží, odkud jezdí busy do centra. Oni to nejsou úplně autobusy, ale místní tomu říkají dolmuš. Je to v podstatě taková hodně stará dodávka, kam se při velké snaze vejde i dvakrát víc lidí, než pro kolik je určená. Rozhlížíme se po nástupištích a ptáme se místních, který dolmuš jede naším směrem. Přiskočil chlápek s cigaretou, a dvakrát se ujistil, kam chceme jet, začal telefonovat a tvářil se, že to má všechno pod palcem, prostě no problem. Asi za 10 minut u nás zastavil prapodivný osobák a pán nás pobízel k tomu autu. My jsme se na něj nevěřícně podívaly, že nechceme taxi, a už nás soukal do auta se slovy „mini dolmuš“. To nás pravda dost pobavilo. Bágly jsme nacpaly do kufru a pak když jsme se rozhlížely po autě, zjistily jsme, že vzadu sedíme tři a vepředu taky! Během cesty se ještě ozývaly divné zvuky z kufru, tak jsme jen doufaly, že nám na poslední chvíli nevyházeli batohy, aby tam nacpali ještě dalšího člověka.

Jsme v centru a čekáme na Verčinu kamarádku Báru, do toho kontrolujeme domluvený čas s naším dalším hostitelem Efem. Kvůli práci se s námi může sejít až večer, tak nespěcháme a když se sejdeme s Bárou a její známou, jdeme se projít po místním obrovském bazaru a dáváme si vynikající kebab. A protože Bára má všude kamarády a umí výborně turecky, vede nás do jedné čajovny, co prý vlastní nějaký známý, že si tam můžeme odložit batohy, když bude potřeba. Se všema se vítáme a vyměňujeme si úsměvy. Chvilku klábosíme a pak se konečně už musíme dostat na místo smluvené s Efem.

Stojíme téměř na konečné metra a šíleně prší. Trochu otrávené tam postáváme a každou minutu se koukáme na hodinky. Nakonec k nám jde docela malý, světlovlasý, zelenooký kluk a zdraví se s námi, že se jmenuje Efe a jestli jsme to my. S údivem přikyvujeme a s Veru si vyměňujeme významné pohledy, že tohle je fakt fešák. Když jsme všichni stáli u jeho vchodových dveří, obě jsme si s Veru oddychly, že jsme v teple a v suchu, ale to jsme ještě nevěděly, že nás čeká docela studená sprcha. Když otevřel dveře, tak nám oznámil, že bydlí s maminkou a že doufá, že to nevadí. Je prý zvyklá, že tam takhle někdo přespává. Tak to nám docela padla brada, že si tohle malé tajemství nechal až nakonec. Nicméně maminka se jevila jako velmi milá ženská, byt měli nádherně upravený.

Taky jsme se zde poprvé setkala s tím, že měl někdo problém vyslovit moje jméno. Vždycky když se někde představuju, potichu děkuju našim, že Michaela byla skvělá volba. Minimálně po Evropě je to velmi běžné a má to nespočet variant. Ovšem Efeho maminka, která uměla anglicky jenom slovo OK, brilantně vyslovovala Veronika, ale Michaela pro ní byl hotovej jazykolam, a vždycky z toho vyšlo něco prazvláštního.

Zabydlely jsme se v malém pokoji s palandou, kde jsme měly i peřiny, které byl nadlidský úkol povléknout, protože jedna vážila snad 50kg. S Veru jsme zhodnotily, že až si pod tohle lehnem, tak už se nehnem..

Další den ráno nás čekalo milé překvapení. Všichni byli v práci a dostaly jsme instrukce, ať se chováme jako doma a najdeme si něco v lednici. Když jsme přišly do kuchyně, chtělo se nám poskočit, protože jsme právě zjistily, jaký mamahotel tohle obytování je! Na stole byla připravená vařená vajíčka, čerstvé sýry, olivy a pečivo, čaj stačilo jen zalít horkou vodou.. Takhle se prostě chcete probouzet na dovolené. Po velmi vydařené snídaní jsme vyrazily zpět do centra, projít pečlivě bazar a nakoupit už pomalu nějaké dobroty domů. Pršelo snad nejvíc za celou dobu, tak jsme se rozhodly náš boj s počasím vzdát a zašly jsme, už vlastně k našim kamarádům, do čajovny. Tam dáváme jeden čaj za druhým, a protože je zvykem hrát tavlu, dlouho nekoukáme a otvíráme hru. Nicméně po tak dlouhé době si už obě nepamatujeme pravidla, tak otáčíme desku, že aspoň tu dámu zvládneme. Během chvilky kolem nás stál hlouček lidí snad z celé čajovny a podivně koukali, co za blbost to hrajem. Dva z nich po chvilce pochytili pravidla a začali se překřikovat, jak máme hrát dál. Dva křiklouni si k nám pak přisedli a začali nás učit tavlu. Byla to neuvěřitelná sranda a ti dva, počítali do šesti česky rychleji, než jsme my přemýšlely. Takhle jsme strávily asi 6 hodin a byl to asi jeden z nejzábavnějších dnů v Turecku vůbec.

A protože bylo 30.12. večer, čekalo nás rozhodnutí, ke komu se vydáme na Silvestra. Teď už bylo na čase se jen vracet do Istanbulu, otázka byla jak. Jestli pojedeme opět autobusy a stavíme se v oblíbeném Canakkale, nebo to vzít rovnou letadlem. Nakonec vyhrálo letadlo, protože cena byla stejná jako bus, akorát trvala něco přes hodinu oproti asi třinácti hodinám po silnici. Nerady, ale loučíme se s mamahotelem.