weby pro nejsevernější čechy

Couchsurfing v Turecku? – boží to nápad (VI.)

Je Silvestr a my nakonec míříme do Istanbulu za Verčinou kamarádkou. Prý má byt a manžela a večer má přijít dalších pár známých. Ale protože je ještě dost času do našeho krátkého letu, couráme opět po bazaru ještě v Izmiru a teď se nám dost hodí naši „kamarádi“ v čajovně, kde odkládáme batohy. Lov byl úspěšný, máme sladkosti, šátky a dokonce i fotky pro rodiče, že žijeme.

Vyzvedáváme batohy, loučíme se a vyrážíme na letiště. Od Sedy dostáváme instrukce, že bydlí hned od nějaké zastávky a jméno a číslo busu nám poslala ve zprávě. Ok, to zní všechno hrozně lehce. Přistáváme v Istanbulu a jdeme hledat bus na „naší“ zastávku. Bez problému nasedáme do správného busu a vyrážíme. Jedeme dlouho, ale prý to tak má být. Když vidíme na monitoru konečnou zastávku a žádná z těch, co jsou vidět, není ta naše, ptáme se lidí kolem, kde je ta naše zastávka. Paní se zasmála a řekla, že asi půl hodiny zpět, že to je zastávka metra. Proběhly významné pohledy s Veru a vystupujeme hned na další zastávce. Naštěstí pro nás jsme vystoupily na metru, tak spěcháme do metra. Jednak byla dost zima, hodně pršelo a taky bylo kolem desáté večer. Zdálo se, že to bude asi trochu výzva dostat se na místo včas před půlnocí.

Když jsme přijely na správnou stanici, obě jsme se usmívaly a musely jsme si plácnout, že to už snad bude v pohodě. Jsme tady a už nás nemůže nic překvapit. Protože se nám nechtělo na déšť, ještě z metra, kde už byl signál, volá Veru Sedě, že jsme tu, ať si pro nás dojde. Jenže.. číslo nefunguje.. Stály jsme tam, zkoušely to dokola a nic. To už jsme se musely začít smát, protože to už není možné. V našich pohledech bylo docela jasně napsáno „je super, že neděláš paniku a bereš to s humorem“. A protože razíme obě pravidlo „lína huba holí neštěstí“ Veru zmerčila pána od ochranky. Začala mu vysvětlovat, že se máme potkat s kamarádkou, a nám nefunguje telefon. Vždycky před tím jsme si psaly přes internet a teď nebyl žádný k dispozici. On se trochu pozastavoval nad tím, že jsme se obě střídavě smály, mávaly rukama, ukazovaly na telefon a kroutily hlavou. Pak nakonec vytáhl svůj telefon, že má data a zkusí napsat na to číslo. Vítězství bylo naše, protože o chvilku později volalo cizí číslo na Verčin telefon a byla to Seda. Nevěřícně se ptala, kde jsme, a proč jí píše nějaký cizí pán z metra, že si tam má jít někoho vyzvednout. Za chvilku už jsme jí viděly na schodech a utíkaly jsme za ní. Nakonec se ukázalo, že má dvě čísla, jedno má jen na internet a druhé normální – to které nám zapomněla dát.

Stihly jsme to! A dokonce jsme stihly i českého Silvestra. Párty roku to nebyla, ale všechny zúčastněné jsme naučili zpívat Mexiko od Tří sester a správná taneční gesta jak si dát kule doprava.

No, a protože to bych nebyla já, kdybych nebyla na dovolené aspoň trochu nemocná, další den se probouzím úplně mrtvá s bolehlavem a krkem jako pilou. Dostihlo mě to hnusný počasí, které se táhlo po celou dobu. Proto jsme zbylý den a půl strávily v klidu u Sedy, která se o nás výborně starala a vyvařovala nám. Podnikly jsme už jen malé výlety po bazarech, dokoupily poslední dárečky domů a čekal nás návrat do reality.

Musím říct, že to byla jedna z mých nejlepších dovolených vůbec! Díky Veru!

6bm