weby pro nejsevernější čechy

Na jižní hranici – okolo Dačic

Říká se, že pokud chcete pořádně poznat cizí kraj, musíte opustit turistická lákadla a vydat se cestami, kterými chodí domorodci, zasednout s nimi u jejich stolu a ochutnat plody té země … a tak. No, nevím, jak daleko musíte zajít, aby ty rozdíly byly opravdu patrné, ale Česko asi zas tak velké nebude.

Co se jídla v Dačicích týká, nebylo to špatné, pár slušných restaurací se našlo, ale že byste podle jídelního lístku poznali, v jakém kraji českém to vlastně jste, tak to zas ne. Prostě taková univerzální klasika. Jiné je to ovšem už s těmi cestami.

Při pohledu na mapu nabudete dojem, že to město leží tak nějak mezi kopci. Oni si to tam asi myslí… ale, … mí lužičtí přátelé … my přece o kopcích víme své. Kopec, to je přece záležitost, která když se rychle vyjde, tak se člověk zpotí, pod vrcholem vykašle poslední cigaretu, a nahoře to musí zajíst a zapít! Kopec je přece vidět zdálky, jak mu tam vršíčku trčí rozhledna nebo tak něco. To se s tím krajem okolo Dačic nedá vůbec srovnat. Tam, u jižní hranice, jsou to jen takové milé vlnovky na obzoru.

A v tomto kraji okolo Dačic je vyznačená naučná stezka, asi desetikilometrová, no ideální výlet pro nasátí atmosféry. Vyjdete z města, cesta vás zavede do polí, země se vám pod nohama zvedá tak mírně, že to ani nepozorujete, projdete lesíkem a za chvilku … zíráte jako vrána, protože stojíte na horní hraně velkého činného lomu. Jak se tu v té placaté krajině vzal, těžko říct, ale je tam. Tak pokračujete po značkách, které se vám začnou ztrácet uprostřed velké neposekané louky, stejně jako cesta sama, a s mokrýma nohama (poněvadž včera pršelo) se s nadávkami probrodíte až k blízkému lesu – a hle – značka. Naše intuice nás nezklamala. Cesta se v lese smíchá s jakousi dětskou naučnou stezkou, takže třeba uhádnete druhy místních ptáků, vyfotíte se jako sovička a už je les za námi a na obzoru (tentokrát ten kopeček můžeme přiznat) na vás svítí místní karmelitánský klášter. Je tam otevřeno, naklizeno a v místním obchodě můžete kromě duchovní literatury pořídit něco osvěžujícího a na zub. To jsme tak na půlce cesty. Před odchodem se jdeme ještě podívat na rodinnou hrobku Dahlbergů (těch blahosklonných pánů, co jim tu to dřív patřívalo) no a pomalu se vracíme do Dačic. Široká rovná cesta vede kolem kaskády malých rybníků, která pokračuje až k hranicím města, pak se sice značka zase ztrácí, ale městečko je tak čitelné, že se nakonec stejně vynoříte na náměstí. Jako pěší výlet je to skvělé, s tou naučností stezky už to trochu pokulhávalo. Našli jsme jen stanoviště jedna a devět (nevím z kolika) takže na vybavení asi už zapracoval zub času, ale cesta to byla schůdná. Inu takové ty jejich vlnovky.


Tagy