Orloj na radnice v Olomouci

Na severní straně radnice na Horním náměstí v Olomouci je k vidění orloj, druhý nejznámější na našem území.

Orloj sice historický, leč velmi specifický. Na konci 2. světové války byl silně poškozen a bylo rozhodnuto nikoli o obnově, ale předělávce – v duchu socialistického realismu.

Wiki:

Olomoucký orloj jsou astronomické hodiny na severní stěně radnice v Olomouci. Současný stroj je z rekonstrukce v roce 1898 a výtvarná výzdoba pochází z poloviny 20. století od Karla Svolinského a je ztvárněna na motivy hanáckého folklóru a socialistického realismu. Jedná se o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě. Z astronomických funkcí jsou zde polohy planet, znamení zvěrokruhu, planisféra a fáze Měsíce.

První orloj zde byl umístěný v 15. století, písemně doložen je k roku 1519. Nový stroj od Pavla Fabricia z roku 1574 zde byl až do konce 19. století. Dochované části orloje včetně barokní výzdoby jsou ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

Nejdůležitější astronomická část orloje byla odvozena z astrolábu a zobrazovala polohu vybraných hvězd, Slunce a Měsíce (včetně jeho fází) na obloze. Na konci 19. století byla tato nefunkční část nahrazena planetáriem a barokní výzdoba novogotickou.

Výklenek s lomeným obloukem, v němž je orloj umístěn, dosahuje výšky téměř 14 metrů. Centrální ciferník orloje zobrazuje polohy planet na pozadí zvířetníku. Celý orloj je umístěn na pozadí mozaiky, která znázorňuje jízdu králů, průvod královniček, dělníka a chemika. Po obvodu výklenku se nacházejí medailony s alegoriemi měsíců v roce. Kalendárium ve spodní části orloje znázorňuje jmeniny a dny významné pro komunistický režim, jako například narozeniny Stalina, Gottwalda, VŘSR, vypálení Lidic apod.

Zvonkohra hrála v průběhu dějin řadu zejména náboženských písní, které se sezónně střídaly podle církevního kalendáře. Od roku 1898 hrála mimo jiné také rakouskou hymnu, v roce 1918 nahrazenou hymnou československou. Při rekonstrukci v 50. letech 20. století byly i přes návrhy zařadit do repertoáru Píseň práce nebo Internacionálu, nakonec zvoleny lidové písně z Hané: Daleká, šeroká cesta přes Holomóc, Vrbe jož se zelenajó a Za Náměšťó na kopečko hádajó se o děvečko. Hraje je šestnáct zvonů, které odlila roku 1898 firma rakouského zvonaře Petera Ignatze Hilzera.

Poledne nejprve oznamuje odbíjení času za pohybu figurek kovářů, poté zní krátce původní varhanní pastorela z roku 1898 za pohybu pištců, načež v oknech orloje po pět minut defilují figury kopáče, pekaře, úředníka, volejbalistky a dalších dobových profesí za zvuků zvonkohry. Produkci uzavírá kokrháním mosazný kohout.

K synchronizaci orloje na sluneční čas sloužily sluneční hodiny. Ty vždy byly na radnici umístěny souběžně s orlojem. Jejich prohabsburský motiv byl roku 1918 odstraněn a roku 2020 obnoven.

Nejstarší zmínka o hodinách a hodináři Mikulášovi je k roku 1378. Podle olomouckých historiků Fischera a Lauckého byl orloj údajně postaven mezi roky 1419–1422. Pověst tvrdí, že tvůrce orloje byl oslepen, aby nemohl obdobné dílo vybudovat v jiném městě. Postavil jej údajně saský hodinářský mistr Antonín Pohl, který ho ale poté údajně i zničil jako odplatu za své oslepení. V podobné legendě o pražském orloji vystupuje mistr Hanuš. Gregor Wolný dokonce píše, že Anton Pohl zhotovil i orloj v Praze. Jinde se traduje za autora Ondřej Pohl.

Podle některých výzkumů byl však prostor radnice pro orloj upraven až v roce 1474, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1519. Jeho podoba není známa, ale jistě se jednalo o plnohodnotný orloj, zmiňuje se o něm i pražský orlojník Jan Táborský. Stroj dle záznamů o opravách nebyl příliš spolehlivý.

Historicky doložený je hodinář Hans Pohl, který orloj spravoval asi od roku 1570. V té době se připravovala rozsáhlá oprava, resp. přestavba orloje, která byla objednána u vídeňského astronoma Pavla Fabricia. Ten je autorem nového rozměrného rete („síť“) o průměru 146 cm, kovového prolamovaného kruhu na principu astrolábu, který ukazoval polohu na obloze pro nejjasnější hvězdy a Slunce a Měsíc prostřednictvím ekliptiky. Orloj získal mezinárodní ohlas, ale jen několik let po svém dokončení ho postihla gregoriánská oprava kalendáře, pro kterou nebyl upraven. Po třicetileté válce byl opraven v letech 1661–1662 a z té doby pochází jeho nejstarší vyobrazení.

Barokní malířskou výzdobu orloje vytvořil v roce 1746 Jan Kryštof Handke. Po stranách kalendária vymaloval vlevo postavu malíře (považovanou za Handkův autoportrét) a vpravo hodináře se svěrákem a ozubeným kolem. Uprostřed zvonkohry umístil portrét královny Marie Terezie, v jiných částech orloje namaloval postavy antických filozofů, učenců a astronomů. Na vnitřních bočních stěnách umístil celkem osm alegorických výjevů Aritmetiky, Astronomie, Mechaniky, Muziky, Dialektiky, Geometrie, Gramatiky a Píle.

V roce 1898 proběhla zásadní rekonstrukce a přestavba orloje v novogotickém stylu, která přispěla ke ztrátě historické původnosti tohoto díla. Autorem návrhu byl vídeňský architekt Robert Dammer, novou malířskou výzdobu vytvořil rovněž vídeňský malíř Richard Bitterlich, který na strany kalendária umístil malby na plechu s odkazem na Hanuše Pohla. Dřevěné pohyblivé figury vyřezal německý sochař Bernhard Hoetger (1874–1949). Orloj byl při rekonstrukci vybaven heliocentrickým ciferníkem.

V roce 1926 byly renovována a upravena malířská výzdoba malířem Jano Köhlerem. Byly odstraněny odkazy na habsburskou monarchii, portrét Marie Terezie byl nahrazen alegorickým vyobrazením moravské země v podobě krále Ječmínka.

Na konci druhé světové války byl orloj poškozen dělostřeleckými granáty. I když očití svědci nejsou, je vysoce pravděpodobné, že orloj poškodila Rudá armáda. Po částečných opravách bylo v roce 1946 rozhodnuto o zásadnější rekonstrukci orloje a opětovné změně jeho podoby. I když ve válce nebyl orloj fatálně poškozen, přesto po neúspěšné veřejné soutěži v roce 1947 bylo dílo svěřeno přímo umělci Karlu Svolinskému, rodákovi ze Svatého Kopečka, který pro novou podobu orloje navrhl techniku skleněné mozaiky. Postavy na stranách kalendária byly nahrazeny vyobrazeními dělníka a chemika, větší část mozaikové výzdoby zpracovává národopisné motivy z Hané. Autorkou pohyblivých figur byla umělcova manželka, sochařka Marie Svolinská. Rekonstrukci stroje orloje provedl olomoucký hodinář Konrad Schuster.

Svolinského podoba orloje považovaná za příklad socialistického realismu byla slavnostně odhalena a uvedena do chodu 9. května 1955.

Po roce 1989 vznikla v Olomouci občanská iniciativa, požadující obnovení původního vzhledu orloje. Současná podoba orloje zachovává veškeré prvky z roku 1955, včetně těch kontroverzních. V letech 2009–2011 byly restaurovány pohyblivé figury. V roce 2020 byla při rekonstrukci fasády radnice obnovena polychromie moravské orlice.

Infocentrum:

Olomoucký orloj je zasazen do severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem dosahující výšky 14 metrů. Dnešní podoba orloje je z 50. let 20. století a je poplatná tehdejší oficiální estetice socialistického realismu. Mozaiková výzdoba orloje sestává z medailonů na bočních stranách výklenku, znázorňujících práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce. Ve vrcholu výklenku uplatnil autor návrhu – Karel Svolinský – folklorní motiv Jízdy králů. Ve spodní části mozaikové výzdoby jsou po stranách dobově poplatné postavy představitelů pracující třídy.

Olomoucký orloj se zvonkohrou hraje jednou denně vždy ve 12:00.

Web o Olomouci:

Pověstný olomoucký orloj je součástí severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem, dosahující výšky bezmála 14 m. Dnešní kuriózní podoba orloje v ničem nepřipomíná jeho dávnou historii ani uměleckou a vědeckou hodnotu, ba ani bohatství pohyblivých figur, které v minulosti za doprovodu hudební produkce přitahovaly svou barvitostí.

První nezpochybnitelnou zmínku o existenci orloje máme až z roku 1519. Původní orloj, jehož podoba není známa, byl „obnoven a zlepšen” při první velké renovaci v letech 1573–1575. Orloj tehdy názorně předváděl středověkou představu uspořádání vesmíru, uzavřenou do podoby gotického křídlového oltáře s plastickou a malířskou výzdobou. Tu představovaly pohyblivé figurky spojené s bicími a hudebními mechanismy a obrazy na dřevě po způsobu deskových maleb.

Třicetiletou válku přečkal orloj jen tak tak, podobně jako celé město. Jeho příští oprava proběhla v letech 1661–1662. Tehdy došlo k obohacení malířské složky orloje o nástěnné malby s námětem Sedmera svobodných umění na vnitřních plochách výklenku. Dolní část orloje stále zaujímaly Fabriciovy ukazovací terče se čtyřmi menšími ukazateli po stranách. Jejich ciferníky udávaly čtvrthodiny, celé hodiny, planety a znamení dne a tzv. nerovné hodiny. Den roku označoval na dolním kalendáriu anděl ukazovátkem. Ve střední části orloje se nacházela zvonkohra, nad ní panovnický portrét a v samotném vrcholu plastika pololežící bohyně Luny. Postranní „křídla” orloje oživovaly skupiny mechanických loutek. Vlevo stál sv. Václav, okolo kterého pronásledoval sv. Jiří na koni ustupujícího draka. Nad nimi mnich probíral při bití hodin v ruce kuličky růžence a poustevník tahal za zvonec. Pravá strana předváděla níže Madonu s Jezulátkem, které adorovali obcházející Tři králové. Nad skupinou vykonával funkci zvoníka renesanční kavalír provázený trubačem.

Poslední velká oprava orloje v jeho původní podobě, založené na přesvědčení o pohybu Slunce a planet kolem Země, nastala v letech 1746–1747. Opět přišli ke slovu hodinář, varhanář a doposud nejvýznamnější známý tvůrce malířské výzdoby orloje, olomoucký barokní malíř Jan Kryštof Handke. Na čelní stěně dole Handke sebevědomě vymaloval jako dva hlavní původce celého díla hodináře a malíře, kterého je možno považovat za mistrovu vlastní podobiznu.

Roku 1800 se soustrojí orloje na jedenáct let zastavilo a brzy po provizorní opravě orloj znovu stál až do roku 1898. Tehdy, v době vrcholícího rozmachu historizující architektury, získal orloj romantickou podobu, která poprvé podstatně narušila jeho uměleckou a technickou původnost. Nový stroj firmy Eduarda Korfhageho již předváděl planetárium založené na sluncestředném principu soustavy oběžnic.

Konečné popření zbývající historické ceny orloje jako umělecké památky znamenal však až zásah Karla Svolinského v letech 1947–1955. Předcházelo mu údajné zničení orloje na sklonku druhé světové války, které ale ani zdaleka nedosáhlo stupně poškození orloje pražského. Buď jak buď, prozářila uprostřed ponurých padesátých let tehdejší olomoucké Stalinovo náměstí mrazivá idyla Neználkova Slunečního města, zalidněného ovšem pracujícími, plesajícími a sportujícími Hanáky. Ač se Svolinský uvedl již v době svého mládí na Svatém Kopečku u Olomouce jako suverénní řezbář loutek, stala se autorkou pohyblivých figurek orloje jeho žena Marie. Skleněné mozaiky s náměty Jízdy králů, Průvodu královniček, Dělníka, Chemika a alegorie dvanácti měsíců dodal podle Svolinského kartónů národní podnik Česká mozaika v Novém Boru.

Český rozhlas:

9. květen 2025 – Deset let po druhé světové válce se olomoucký orloj dočkal obnovy. Druhý nejstarší orloj v republice měnil v průběhu staletí podobu. Tentokrát apoštoly nahradily sošky proletářů. Pravidelná produkce orloje v pravé poledne je dodneška velkou turistickou atrakcí.

9. května 1955 v 10 hodin dopoledne sestoupili zástupci komunistické strany a vedení města Olomouce z obřího podia před radnicí a před zaplněným náměstím strhli slavnostně plachtu z nově opraveného čtrnáctimetrového orloje. Ihned zaujala folklorně laděná mozaika složená ze čtyř milionů skleněných kostiček. Místo evangelistů se točí v kruhu proletáři – dělníci, rolníci, chemik či mlékařka.

Kalendář odkazuje také na narození Stalina, Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Místo zamýšlené Internacionály, ovšem slyšíme ze zvonkohry hanácké písničky. Na stěně goticko-renesanční radnice s novogotickými prvky působí obnovený orloj v duchu socialistického realismu kontroverze i mezi současnými obyvateli a návštěvníky města.

Vůbec naposledy se vzhled olomouckého orloje původně z 15. století změnil po druhé světové válce. Impulsem k poslední úpravě byla nepravdivá legenda, že ustupující německá armáda na konci války orloj nevratně a těžce poškodila střelbou. To vyvrací historik Radim Himmler. Říká, že orloj byl sice za druhé světové války poničený, ale ne natolik, aby se musel přestavovat tak razantním způsobem.

Zakázku nakonec získal malíř z nedalekého Svatého Kopečka Karel Svolinský. Karel Svolinský vycházel ještě z tradic 19. století. Měl v té době veliké zkušenosti i s monumentální tvorbou, třeba pro vitráže katedrály svatého Víta v Praze. Opravy stroje se ujal hodinář a jeden z mála neodsunutých olomouckých Němců Konrad Schuster.

Web o orlojích:

Řekne-li se v Čechách orloj, má každý člověk i turista na mysli ten pražský a mnoho dalších k tomu ještě přidá olomoucký. To, že jich je v Čechách a na Moravě více, už ví málokdo. Zajímáme se o ně nejen na tomto webu, ale i na stránkách Českého spolku horologického. Rozpory nastávají v okamžiku, když se v Olomouci zmíníte o orloji. Konverzace se přepojí na to, zda „starý“ nebo „nový“. Starým se myslí ten z roku 1898, který opustil astrolábové provedení a nový je ten, který je na radnici podle návrhů Karla Svolinského z let 1953-1955 v duchu socialistického realizmu a hanáckého folklóru.

K výrazné změně orloje dala podnět událost z konce 2. světové války, kdy podobně jako v Praze byl poškozen střelbou. Z doporučení památkového ústavu v Brně z roku 1946 citujeme, že je vhodné vytvořit: “… dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“. O okolnostech vzniku takovéhoto posudku můžeme diskutovat i spekulovat. Škody se týkaly především fasády a bočních fresek, ostatní části, jako planetárium, číselníky, figury, zvonkohra a především strojní část orloje zůstala neporušena.

Byla vyhlášena veřejná anonymní soutěž na novou vizualitu, vzbudila velkou pozornost, ale v termínu se sešly jen tři návrhy. Ty však nevyhovovaly zadání a tak byl přímo vyzván malíř Karel Svolinský, rodák z nedalekého Svatého Kopečku. Zakázku přijal a pojal ji nejen v požadovaném novém duchu, ale také s důrazem na folklorní hanácké motivy. Nově použil skleněnou mozaiku na celou vnitřní plochu 15 metrů vysokého výklenku orloje. Technologii studoval v roce 1948 přímo v Itálii. Tak jsou dnes na orloji krojovaní jezdci na koních, dívčiny – královničky jsou v místě, kde byl dříve portrét císařovny Marie Terezie. Na stranách stojí odhodlaný dělník s vědcem, představitelem tzv. pracující inteligence, s nezbytným průvodem dalších pracujících figurek nové společnosti. Monumentální kohout kokrhá v místech dřívějších andělíčků. Zvonohra hraje moravské písně, ale ta je jen přeprogramována z písní jiných. Na spodním velkém ciferníku s kalendáriem jsou se životopisnými daty uvedeni V. I. Lenin, J. V. Stalin, Kl. Gottwald a i Ant. Zápotocký, který v té době ještě žil. Také červeně vyznačené dny, které se nově významnými staly, jako například tzv. Vítězný únor. I taková byla doba.

Nový orloj byl vlastně staronový, koncepcí se ty dva od sebe nelišily. Při přestavbě v roce 1898 byl astroláb nahrazen planetáriem, kde kolem středového Slunce se pohybují nejbližší planety – Merkur, Venuše, Země i s obíhajícím Měsícem, Mars, Saturn a tak to zůstalo i na novém. „Setkání orlojů“Zvěrokruh zde má funkci dekorativního pozadí. Nejsou proto orloji v pravém smyslu slova. Některé astronomické jevy ale ukazují, mohou se tak nazývat např. orloji heliocentrickými. Fáze Měsíce jsou zobrazeny na kouli, na současném prosvětlené. Nový orloj má mapu hvězdné oblohy, která na starém nebyla. Ostatní údaje jsou časové a kalendářní.

Oba orloje se setkaly, na jednom místě a v jednom čase. Bylo to možné tak, že aktivisté za obnovení „starého“ ten nový na jeden den překryli plachtou s dokonale realistickou podobou toho svého, starého. Z tohoto happeningu uvádíme situaci „před a po“. Nechme na obyvatelích Olomouce, jak se rozhodnou. Zda opraví nový, dnes už také kulturní památku, nebo zda ho předělají na starý. Obojí stojí dost peněz.

My se budeme zajímat o olomoucké orloje, které jsou starší, než ten, kterému se říká starý. Není překvapením, že informace o tom prvním jsou nejasné. Historici předpokládají dobu kolem roku 1500. Městská práva dostala Olomouc od markraběte Jošta v roce 1378 a to již měli postavenou radnici, pravděpodobně i s menší věží. O železných hodinách a hodináři Mikuláši, který je na věži natahoval a seřizoval, je první zmínka z roku 1392. Dokonce jsou zprávy, že kolem roku 1420 pobýval v Olomouci mistr Jan Šindel, jeden z uvažovaných autorů orloje pražského. To už v Praze bylo po defenestraci a prvních husitských bitvách. Mistr hledal klidnější prostředí pro práci, takže to pravděpodobné je. Ale nikde o orloji z té doby žádné zprávy nejsou, ani z jiných měst, kam by se zpráva o tak na svou dobu unikátním stroji mohla dostat. Kromě toho se nenašla ani jediná součástka.

Zachovala se jen pověst o hodináři Antonínu Pohlovi ze Slezska, datovaná k roku 1422. Je to povídání květnaté, skoro jako od A. Jiráska, a končí stejně jako pověst pražská: hodinář je oslepen a sám stroj poškodí. Inspirací k dílu mu bylo zjevení ve snu, ve kterém ho navštívil anděl, odvedl k radničnímu výklenku, kde orloj byl už nainstalován a točil se. Bílé zjevení mu sdělilo, že to je jeho budoucí dílo a rozplynulo se. On si vše zapamatoval a po probuzení začal pracovat a dílo dokončil. Konec už známe.

Pověst popisuje technické sestavení orloje jako heliocentrické uspořádání a výzdoba připomíná podobu barokní. Byla-li by pravdivá, pak by to byla pozoruhodná zpráva, protože Koperník svou heliocentrickou soustavu formuloval až po roce 1514 (tiskem v roce 1542). Přesto se v ní objevují olomoucké indicie. Hodinář Pohl existoval, ale orloj opravoval až v letech 1570-1575 (konec působení J. Táborského u pražského orloje), jmenoval se Hans (další Hanuš …) a nebyl ze Saska ale ze Slezska. Pověst je kompilace z různých a pozdějších zdrojů. Přesto se jí podrobně zabývá V.Rosický ve své knize (1923), protože podle některých německých pramenů pražský orloj postavil právě Hans/Hanuš z Olomouce. Rosický dokazuje, že to olomoucký Hanuš být nemohl a že to je ten pražský z roku 1490. Což, jak víme, je také špatně.

První písemná zmínka, která se týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 v popisu města Olomouce od básníka Štěpána Taurina. V té době se ještě přesně nerozlišovaly hodiny a orloj. Množství pozdějších záznamů o platbách za opravy nasvědčuje, že stroje zvláště spolehlivé nebyly. Záznamy o platbách několika hodinářům, ale i malířům, mědikovci nebo truhláři svědčí o snaze o vylepšení obou strojů. Jak ale přesně vypadal, není nikde uvedeno. Plnohodnotný orloj se sférami to už ale byl, zmiňuje se o něm i pražský J. Táborský.

Hans Pohl se o orloj staral zřejmě od roku 1570, kdy se připravovala rozsáhlá oprava. Městská rada k němu hledala odborníka astronoma. Jednání se slavným Tadeášem z Hájku nebylo úspěšné, po několika dalších hledáních podepsali smlouvu s vídeňským astronomem a doktorem Pavlem Fabriciem. Třístránková smlouva je velice podrobná, určuje technické požadavky na dílo a přesné platební podmínky. Týká se i poskytnutí dvou zdatných koňů pro Fabricia a závazku, že všechen potřebný materiál uhradí městská rada. Celá renovace včetně malířských, zvonařských, mědiliteckých, truhlářských a pozlacovačských prací si vyžádala přes 700 kop grošů, ale královská Olomouc byla bohaté město.

Na svou dobu ojedinělé dílo proslavilo Olomouc po celé Evropě. Z této přestavby jsou již zachovány některé díly, které jsou dnes ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Jedná se především o Fabriciovo rete z roku 1575, které nahradilo dřívější, nám neznámý astronomický ciferník. S průměrem 146 cm je to jeden z největších dochovaných astrolábů na světě. Čtyři samostatné kvadranty jsou z pozlaceného měděného plechu a na povrchu jsou vyryty astronomické údaje, na obvodu pak roční kalendářní stupnice s 365 a čtvrt dílkem, včetně některých svátků. Vyznačeny jsou nejvýraznější hvězdy na obloze. Segmenty jsou přinýtovány na kovaný železný kruh, který celou konstrukci zpevňuje. V sestavě bylo také pohyblivé Slunce a Měsíc s fázemi. Velmi neobvyklé je, že smlouva požadovala, aby kolem ekliptiky byl pás v šířce 5 stupňů, pro možnost zobrazení východů a západů Měsíce. To by snad znamenalo, že Fabricius počítal se sklonem dráhy Měsíce vůči ekliptice.

Nebyly zde vyznačeny některé svátky, které se na Moravě slavily. Týkalo se to Jana Husa a také českého patrona sv. Václava, astroláb byl vyroben ve Vídni. Další problémy se projevily po krátké době. Kalendárium bylo vyryto podle juliánského kalendáře, ale už v roce 1582 začala platit gregoriánská kalendářní reforma a vznikla tak diference deseti dní. Vyrovnávala se tak od antiky narůstající nepřesnost a velikonoce se dostaly opět tam, kam patří, tj. po jarní rovnodennosti. Olomoucké kalendárium ale zůstalo neopravené. Také byl zaveden německý čas, který nahradil český čtyřiadvacetihodinový číselník.

Olomouc se stala centrem moravského hodinářství. Hodináři založili roku 1574 spolu se zámečníky, puškaři, pilníkáři a šroubkaři společný řemeslnický cech. Obsazení města Švédy v roce 1642 při třicetileté válce a osmiletá okupace město těžce postihly. Většina domů se stala neobyvatelná, orloj stál, i když poškozen nebyl. Válka skončila vestfálským mírem roku 1648, ale na opravu orloje došlo až v letech 1661-1662. Z té doby se zachoval podrobný popis a nákres, je to nejstarší známý pohled na orloj. Fabriciova planisféra zůstávala, mohutněla a proměňovala se výzdoba orloje, měnily se figury. Údajně proto, že se ozdoby z orloje ztrácely. Měnily se také portréty habsburských panovníků. Barokní podoba z roku 1746 je vidět na akvarelu J. Fischera (1805). V knize o pamětihodnostech Olomouce (1861) je přímo uvedeno, že na vnější straně zůstal jen kalendář, planetář, menší číselníky a několik menších figurek.

V roce 1885 vznikl pod patronací města „Spolek pro znovuzřízení orloje“ a ve stanovách si dal za hlavní cíl opravit orloj do patnácti let. Slavnostní odhalení v roce 1898Byl velice aktivní, za šest let shromáždil 25 tisíc zlatých, což byla předpokládaná částka na opravu. Práce trvaly tři a půl roku. Změnami v uspořádání astronomické části, tedy odstraněním Fabriciova astrolábu a vytvořením planetária, to nebyla oprava, ale stavba orloje nového. Zůstalo umístění v radničním gotickém výklenku, původní koncepce pater a sošky andílků. Olomouc bylo národnostním složením obyvatelstva převážně německé město, proto bylo odstraněno z výzdoby vše, co nebylo považováno za německé. Proto se také někdy nazývá německým orlojem. Slavnostní odhalení bylo 22. května 1898. Vznikl tak orloj, kterému dnes v Olomouci říkají „starý“. Po roce 1918 a vzniku Československé republiky byl také upravován, především malířská výzdoba nebo německé názvy měsíců na české. Panovníka nahradila alegorie Moravy. Uvnitř zůstával beze změny. Kruh našeho povídání se vrací na začátek.

Článek pana ing. Jiřího Bartůšky (Část 1, část 2, část 3):

O poškození orloje na konci války:

Z archivu:

Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl spojen s odstraňováním symbolů habsburské monarchie. Předně byl v Olomouci 21. Března 1919 demolován pomník císaře Františka Josefa I., o úpravě radničního orloje v republikánském duchu však bylo vedením města rozhodnuto až koncem roku 1925. Akademický malíř Jano Köhler (1873–10941) st. z Nenkovic u Kyjova v následujícím roce za honorář 35 tisíc Kč přemaloval fresky alegorií sedmera svobodných umění Johanna Christopha Handkeho, nově ztvárnil skupiny Olomoučanů v historických oděvech za balustrádami (vlevo s kostelem sv. Mořice, vpravo se sloupem Nejsvětější Trojice), hlavně ale nahradil vyobrazení panovnice Marie Terezie alegorií Moravy. V historických oděvech byli níže zpodobněni starosta Josef von Engel a druhý republikánský starosta JUDr. Richard Fischer. O mechanickou část orloje se postaral hodinář Antonín Štancl, německé názvy měsíců na astronomickém číselníku byly nahrazeny názvy českými. Místo německých melodií nadále z orloje zněly melodie české hymny zkomponované Františkem Škroupem (1801–1862) a melodie písně Moravo, Moravo, Moravěnko milá, kterou složil Ludvík rytíř z Dietrichů (1803–1858) a která aspirovala na moravskou hymnu. Celkem přišla oprava orloje v letech 1925–1926 na 50 tisíc Kč. Léta protektorátu Čechy a Morava poznamenala olomoucký orloj tak, že se na jeho písňovém repertoáru podílely melodie německých písní Kein schöner Land in dieser Zeit (Není krásnější země v tomto čase), jejíž nápěv vytvořil z nápěvů různých lidových písní Anton Wilhelm von Zuccalmaglio (1803–1869), Wir treten zum Beten – Altniederlandisches Dankgebet (Přistupujeme k modlitbě – Staroholandská děkovná modlitba), uveřejněná prvně Adrianem Valeriem (kolem 1570 –1625) a Freut euch des Lebens (Radujte se ze života), zkomponovaná Hansem Georgem Nägelim (1773–1836).

Aktuálně o opravě v Olomouckém Deníku:

16. 2. 2026 – Orloj patří spolu se sloupem Nejsvětější Trojice k nejznámějším a turisty nejvyhledávanějším pamětihodnostem v Olomouci. Zatímco monumentální barokní sloup zapsaný na seznamu UNESCO prochází rozsáhlou opravou, orloj na radnici na případný odborný zásah čeká. Jeho možný rozsah a naléhavost nyní zkoumá restaurátor Radomír Surma.

Odborník byl podle odboru památkové péče magistrátu požádán, aby zjistil skutečný stav jednotlivých částí památky.

„Poptávka se týká stavu sošek, které budou předmětem zkoumání, ale proveden bude v podstatě celkový průzkum, včetně skleněné mozaiky i ciferníků,“ sdělil Olomouckému deníku restaurátor Radomír Surma, když v pátek odpoledne z vysokozdvižné pracovní plošiny prováděl úvodní monitoring stavu orloje.

O tom, kdy by případně měla proběhnout oprava, v jakém rozsahu, bude následně rozhodnuto podle odborných zjištění restaurátora.

„Na první pohled, co jsem zatím měl možnost vidět z blízka z plošiny, bych zákrok dlouho neoddaloval,“ naznačil Radomír Surma.