weby pro nejsevernější čechy

Maria Loreto, Starý Hrozňatov

Za chvíli tu máme Loretánské slavnosti 2013, které dokladují, že nejsevernější Loreta naší republiky je stále společensky činná a nezahálí a připravuje stále něco nového.

Ovšem je třeba si uvědomit několik různých okolností. Lorety na území naší dnešní republiky nebyly až tak něco výjimečného, i přes zánik mnohých z nich se některé zachovaly do dnešních dnů. Na druhou stranu ale to, co máme v Rumburku, nemá z mnoha důvodů konkurenci.

Pro srovnání se vypravíme k Loretě nejzápadnější, na Chebsko. Těžko do několika odstavců vtěsnat to, co o ní autor Petr Beran napsal ve více než padesátistránkové brožuře Píseň o Loretě. Těžko k tomu přidat navíc to, co se nachází v okolí areálu. Nícméně alespoň stručný nástin, než dojde na fotografie.

Maria Loreto ve Starém Hrozňatově byla postavena v letech 1664 – 1689 chebskými jezuity zároveň s křížovou cestou. Najít k ní cestu není zrovna jednoduché, takřka všechna vyhlídnutá místa v západních Čechách jsem objezdil „po paměti“, ale sem jsem se musel nechat dovést navigací, jinak bych tuto místní část Chebu netrefil.

Když projíždíte samotným Hrozňatovem, spíš vás zaujme místní rekonstruovaný a nepřístupný hrad, samotná Loreta vidět není – až když se vyhoupnete za obcí do kopečka, alej vás k areálu bezpečně dovede. Místa k parkování je tu dost, navíc se nedá říct, že by si tu turisté zrovna podávali ruce…

Historie těchto barokních kopií italského originálu je obdobná – nejprve samotná Santa Casa, poté ambity, rohové kaple. Na této stavbě je zajímavá dvojitě cibulová střecha nad vstupní věží a také poutní kostel sv. Ducha, umístěný na opačné straně podélné osy – jeho půdorys tvoří šestnáctistěn.

Areál, vzniklý společně s celkem netypickou křížovou cestou (obdoba jeruzalémské Via Dolorosa se 29 zastaveními o délce cca 7 kilometrů), zažil období velké slávy i totálního propadu. Po roce 1951, kdy se tu konala poslední mše, připadlo území do pohraničního pásma, obec byla vysídlena, a začal rozpad. Požár, střelecké povyražení pohraničníků, zřícení stavby, nerealizovaný demoliční výměr. Jak praví Wikipedie „Po roce 1989, hned po otevření hranic, začali na zdevastovanou loretu přicházet první poutníci. Začalo se uvažovat, zda Loretu opravit, zakonzervovat či zbořit. Podle propočtů památkového ústavu by všechny varianty byly stejně drahé, ale na žádnou z nich nebyly peníze.“

V roce 1992 se stal zázrak – bývalý starousedlík Anton Hart, vysídlený v roce 1946, založil ve Waldsassenu Spolek na podporu poutního místa Maria Loreto, stal se jeho předsedou a začal se sháněním prostředků.  A nemožné se stalo skutkem – Loreta povstala z ruin. Spolu s ní i zachovalá zastavení Velké křížové cesty (zbylo jich jen 11), sochy z ní (bylo jich původně 127), především ty, které stály u Božího hrobu, jsou dnes umístěny na místě bývalého hřbitova v okolí Lorety, kde je dnes meditační zahrada.

Díky smutnému osudu tohoto místa se příliš nedochovalo, do rohových kaplí v ambitech byly umístěny nové sochy sochaře Hatto Zeidlera z Heidelbergu a stěny zdobí obrazy ze života Panny Marie, dílo malíře Jaroslava Šindeláře z Plzně (při jejich prohlížení se nechce věřit, že je tvořil jeden autor). Přesto bych se sem rád někdy vypravil znovu, už jen kvůli tomu, abych si prošel onu křížovou cestu. No uvidíme…

 

Tagy