Otázky, jenom otázky No. 1 (Loreta Rumburk)

Už ani nepamatuji, kdy jsem v rumburské Loretě jako čerstvá náplava byl poprvé a proč. Postupně se to nějak zvrhlo, začal jsem se v ní sem tam objevovat, stále častěji, až jsem se stal nakonec jejím občasným příslušenstvím…

S čímž ovšem souvisí potřeba i něco vědět, něco znát, aby člověk mohl nejen stát a otevírat dveře, ale sem tam i něco málo povědět. Takže nejprve musím opakovat již jinde mnohokrát řečené – nejsem zdejší, jsem jen a jen náplava bez znalostí zdejšího prostředí. Nejsem odborník či historik – vím jen to, co případně už někdo jiný někde vypsal, sám se v archivech hrabat neumím. Jsem jen nikam nepatřící chodec s otevřenýma očima a nastraženýma ušima.

„Naše“ Loreta měla to štěstí, že toho o ní vyšlo poměrně dost, a bývala i často objektem nejrůznějšího focení (bohužel poměrně často nedatovaného). Za základ všeho já dodnes považuji knihu Rumburská Loreta čili marnost nad marnost a nic než … ? Tehdy ještě Nataša Steinová (kdo ví a zná, tak najde tuto stále skvěle píšící autorku-historičku dnes pod jiným jménem). Všechny následující tituly na tuto knihu nějakým způsobem navazují, těží z ní, věnují se dění „po“. Tím myslím především knihy a brožury Jiřího Stejskala a Kláry Mágrové.

Malou výjimkou jsou knihy fotografické – svého času velmi populární „porovnávačky“ a sbírky starých pohlednic – ty nabízejí vhled do historie optický, textu vlastně netřeba. A to je jádro pudla…

Památková péče se snaží zachytit u objektů nějaký historický stav, zachovat status quo. Jenže jaký? Třeba u Lorety jsme zvyklý na stav, který vidíme dnes, ale většinou si málokdo uvědomí, že za těch brzy 320 let se její podoba zhusta měnila. Cca 50 let jen Santa Casa na pláni za dřevěným plotem.

Základní kámen ambitů položen až po 50 letech, roku 1743. Kaple Svatých schodů plánována již 1755 s dokončením ambitů, základní kámen položen 1767, vysvěcena 1770. Současná výmalba ambitů pochází z let 1899-1902.

Na obrázku je vidět část loretánského areálu, údajně pro roce 1750. Realitě ale zřejmě moc neodpovídá. Poznat je dejme tomu věž nad vstupní budovou. Ze samotné Santa Casy není vidět nic. Místo křížové cesty jen tenká zeď a v jejím spodním rohu cosi, co vzdáleně připomíná kapli Svatých schodů – na špatném místě a navíc ve špatném čase (viz výše).

Na této kresbě je stav areálu zachycen mnohem lépe, byť na místě kaple svatého Josefa je vidět cosi, co na dalších obrázcích patrné příliš není. Vlevo od kaple Svatých schodů, kde je dnes kaple Nejsvětější Trojice (1890-1909), ambitová chodba a ani její roh „neexistuje“. Ohradní zeď klášterní zahrady je ve zcela jiných místech než dnes. Překvapivá je zídka z poloviny křížové chodby směrem do ulice nahoru k dnešní světelné křižovatce. A hlavně, ač možná ne zcela zřetelně, je tu vidět původní dovnitř skloněná  střecha Santa Casy se sochami Ježíškova příbuzenstva na balustrádě.

Asi nejlépe je vidět tehdejší stav tady  – ambity bez kaplí západní straně, střecha plná soch a opět zvláštní zeď vpravo u dnešní světelné křižovatky:

Nejmladší částí areálu je kaple svatého Josefa dokončená 1932. Takže po výše uvedené exkurzi v propagačních materiálech Lorety sahám ještě po výše zmiňovaných titulech, konkrétně Rumburk v historických fotografiích (Zdeněk Kříček, Jaroslav Hocký, Miroslav Brož – 2008) a Rumburk včera a dnes (Jiří Stejskal – Město Rumburk 2010).

Popisek fotografií se zabývá okolím, ale pro Loretu je důležitý fakt, že vpravo od štítu kaple Svatých schodů je „prázdný“ roh ambitů (křížové chodby) – na nedatovaných snímcích chybí výše zmiňovaná kaple svatého Josefa. A není vidět ani onen zvláštní přístavek na jejím místě z jedné výše uvedené reprodukce. Zato je tu na první fotografii navíc stromořadí mezi Loretou a dnešní Tyršovkou, někde uprostřed dnešní silnice ke světelné křižovatce.

Na této fotografii už kaple svatého Josefa stojí, podle popisku by mělo jít zhruba o 80. léta 20. století.

Další (bohužel opět nedatovaný) záběr s již stojící kaplí svatého Josefa. Bude však starší než ten předchozí – vpravo listí ze stromu, po němž dnes ani stopy. Stejně tak žádný strom dnes neroste v prostoru mezi kaplí a ohradní zdí.

Pod kaplí svatého Josefa stála na opěrnou zeď přilepená garáž a za ní rostlo stromů hned několik. Dnes tu po ní ani po oněch stromech není ani stopa:

Stejně tak by v přilehlé budově vlevo málokdo poznal podstávku, před níž si o něco výše hrají zmiňovaná děvčátka.

A proč vůbec do historie vrtám? Podnětem byl obrázek z výše adorované knihy, nacházející se na straně 18:

Relativně nenápadný obrázek, ve kterém původně šlo především o oltář svatého Josefa, na kterém tu ještě stojí andílci, osazení dnes volně na trávníku u pěšiny. Jenže jsem se k němu během jednoho dne vracel několikrát, postupně – dívejte se pozorně také, zda vás něco trkne. Věčná škoda, že není jasné, ze kdy pochází.

Pokud dobře vidím, na oltáři chybí samotná socha svatého Josefa. Zato jsou dle mého vedle soch umístěny stojany s lucernami.

Druhý pohled – občas je řeč o tom, že před svatou chýší bývala studna. Nicméně tady výhledu překáží koruna stromu, značně vysokého. Zde byl sám, solitér, či jich tu rostlo víc, kdo ví. Zatím jsem neobjevil žádnou další fotku, kde by na tomto místě něco rostlo.

Třetí pohled – vstupní dveře na jižní straně Lorety. S úrovní vnější zdi dřevěné dveře s proskleným okénkem. Na pískovcovém ostění jsou dnes jen nepatrné stopy, že by v něm snad někdy měly být kotveny panty…

A čtvrtý pohled – povšimněte si půdorysu a tvaru střechy. Celá plocha střechy krytá pálenou taškou je mírně zalomená, a hlavně kraj střechy přesahuje půdorys v celé ploše a je na něm umístěn okap. Dnes je spodní část střechy oplechovaná, okap je umístěn nad plechem a okraj střechy kopíruje půdorys stavby.

Pohlednice, použitá jako úvodní obrázek, pochází nejspíš ze 30. let 20. století – pokud lze rozeznat, oltář bez jakýchkoli soch, strom(y) před ním pryč. Po dřevěných dveřích ani stopa. I ta střecha vypadá už upravená do dnešního tvaru.

Člověk rychle zjistí, že těch fotek a informací k nim je méně než málo a spíš než zjišťovat lze jen hádat.

Pokračování příště, snad. I tak je toho k porovnávání pořád ještě dost.