Orloj na radnici v Olomouci

Na severní straně radnice na Horním náměstí v Olomouci je k vidění orloj, druhý nejznámější na našem území.

Orloj sice historický, leč velmi specifický. Na konci 2. světové války byl silně poškozen a bylo rozhodnuto nikoli o obnově, ale předělávce – v duchu socialistického realismu.

Wiki:

Olomoucký orloj jsou astronomické hodiny na severní stěně radnice v Olomouci. Současný stroj je z rekonstrukce v roce 1898 a výtvarná výzdoba pochází z poloviny 20. století od Karla Svolinského a je ztvárněna na motivy hanáckého folklóru a socialistického realismu. Jedná se o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě. Z astronomických funkcí jsou zde polohy planet, znamení zvěrokruhu, planisféra a fáze Měsíce.

První orloj zde byl umístěný v 15. století, písemně doložen je k roku 1519. Nový stroj od Pavla Fabricia z roku 1574 zde byl až do konce 19. století. Dochované části orloje včetně barokní výzdoby jsou ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

Nejdůležitější astronomická část orloje byla odvozena z astrolábu a zobrazovala polohu vybraných hvězd, Slunce a Měsíce (včetně jeho fází) na obloze. Na konci 19. století byla tato nefunkční část nahrazena planetáriem a barokní výzdoba novogotickou.

Výklenek s lomeným obloukem, v němž je orloj umístěn, dosahuje výšky téměř 14 metrů. Centrální ciferník orloje zobrazuje polohy planet na pozadí zvířetníku. Celý orloj je umístěn na pozadí mozaiky, která znázorňuje jízdu králů, průvod královniček, dělníka a chemika. Po obvodu výklenku se nacházejí medailony s alegoriemi měsíců v roce. Kalendárium ve spodní části orloje znázorňuje jmeniny a dny významné pro komunistický režim, jako například narozeniny Stalina, Gottwalda, VŘSR, vypálení Lidic apod.

Zvonkohra hrála v průběhu dějin řadu zejména náboženských písní, které se sezónně střídaly podle církevního kalendáře. Od roku 1898 hrála mimo jiné také rakouskou hymnu, v roce 1918 nahrazenou hymnou československou. Při rekonstrukci v 50. letech 20. století byly i přes návrhy zařadit do repertoáru Píseň práce nebo Internacionálu, nakonec zvoleny lidové písně z Hané: Daleká, šeroká cesta přes Holomóc, Vrbe jož se zelenajó a Za Náměšťó na kopečko hádajó se o děvečko. Hraje je šestnáct zvonů, které odlila roku 1898 firma rakouského zvonaře Petera Ignatze Hilzera.

Poledne nejprve oznamuje odbíjení času za pohybu figurek kovářů, poté zní krátce původní varhanní pastorela z roku 1898 za pohybu pištců, načež v oknech orloje po pět minut defilují figury kopáče, pekaře, úředníka, volejbalistky a dalších dobových profesí za zvuků zvonkohry. Produkci uzavírá kokrháním mosazný kohout.

K synchronizaci orloje na sluneční čas sloužily sluneční hodiny. Ty vždy byly na radnici umístěny souběžně s orlojem. Jejich prohabsburský motiv byl roku 1918 odstraněn a roku 2020 obnoven.

Nejstarší zmínka o hodinách a hodináři Mikulášovi je k roku 1378. Podle olomouckých historiků Fischera a Lauckého byl orloj údajně postaven mezi roky 1419–1422. Pověst tvrdí, že tvůrce orloje byl oslepen, aby nemohl obdobné dílo vybudovat v jiném městě. Postavil jej údajně saský hodinářský mistr Antonín Pohl, který ho ale poté údajně i zničil jako odplatu za své oslepení. V podobné legendě o pražském orloji vystupuje mistr Hanuš. Gregor Wolný dokonce píše, že Anton Pohl zhotovil i orloj v Praze. Jinde se traduje za autora Ondřej Pohl.

Podle některých výzkumů byl však prostor radnice pro orloj upraven až v roce 1474, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1519. Jeho podoba není známa, ale jistě se jednalo o plnohodnotný orloj, zmiňuje se o něm i pražský orlojník Jan Táborský. Stroj dle záznamů o opravách nebyl příliš spolehlivý.

Historicky doložený je hodinář Hans Pohl, který orloj spravoval asi od roku 1570. V té době se připravovala rozsáhlá oprava, resp. přestavba orloje, která byla objednána u vídeňského astronoma Pavla Fabricia. Ten je autorem nového rozměrného rete („síť“) o průměru 146 cm, kovového prolamovaného kruhu na principu astrolábu, který ukazoval polohu na obloze pro nejjasnější hvězdy a Slunce a Měsíc prostřednictvím ekliptiky. Orloj získal mezinárodní ohlas, ale jen několik let po svém dokončení ho postihla gregoriánská oprava kalendáře, pro kterou nebyl upraven. Po třicetileté válce byl opraven v letech 1661–1662 a z té doby pochází jeho nejstarší vyobrazení.

Barokní malířskou výzdobu orloje vytvořil v roce 1746 Jan Kryštof Handke. Po stranách kalendária vymaloval vlevo postavu malíře (považovanou za Handkův autoportrét) a vpravo hodináře se svěrákem a ozubeným kolem. Uprostřed zvonkohry umístil portrét královny Marie Terezie, v jiných částech orloje namaloval postavy antických filozofů, učenců a astronomů. Na vnitřních bočních stěnách umístil celkem osm alegorických výjevů Aritmetiky, Astronomie, Mechaniky, Muziky, Dialektiky, Geometrie, Gramatiky a Píle.

V roce 1898 proběhla zásadní rekonstrukce a přestavba orloje v novogotickém stylu, která přispěla ke ztrátě historické původnosti tohoto díla. Autorem návrhu byl vídeňský architekt Robert Dammer, novou malířskou výzdobu vytvořil rovněž vídeňský malíř Richard Bitterlich, který na strany kalendária umístil malby na plechu s odkazem na Hanuše Pohla. Dřevěné pohyblivé figury vyřezal německý sochař Bernhard Hoetger (1874–1949). Orloj byl při rekonstrukci vybaven heliocentrickým ciferníkem.

V roce 1926 byly renovována a upravena malířská výzdoba malířem Jano Köhlerem. Byly odstraněny odkazy na habsburskou monarchii, portrét Marie Terezie byl nahrazen alegorickým vyobrazením moravské země v podobě krále Ječmínka.

Na konci druhé světové války byl orloj poškozen dělostřeleckými granáty. I když očití svědci nejsou, je vysoce pravděpodobné, že orloj poškodila Rudá armáda. Po částečných opravách bylo v roce 1946 rozhodnuto o zásadnější rekonstrukci orloje a opětovné změně jeho podoby. I když ve válce nebyl orloj fatálně poškozen, přesto po neúspěšné veřejné soutěži v roce 1947 bylo dílo svěřeno přímo umělci Karlu Svolinskému, rodákovi ze Svatého Kopečka, který pro novou podobu orloje navrhl techniku skleněné mozaiky. Postavy na stranách kalendária byly nahrazeny vyobrazeními dělníka a chemika, větší část mozaikové výzdoby zpracovává národopisné motivy z Hané. Autorkou pohyblivých figur byla umělcova manželka, sochařka Marie Svolinská. Rekonstrukci stroje orloje provedl olomoucký hodinář Konrad Schuster.

Svolinského podoba orloje považovaná za příklad socialistického realismu byla slavnostně odhalena a uvedena do chodu 9. května 1955.

Po roce 1989 vznikla v Olomouci občanská iniciativa, požadující obnovení původního vzhledu orloje. Současná podoba orloje zachovává veškeré prvky z roku 1955, včetně těch kontroverzních. V letech 2009–2011 byly restaurovány pohyblivé figury. V roce 2020 byla při rekonstrukci fasády radnice obnovena polychromie moravské orlice.

Infocentrum:

Olomoucký orloj je zasazen do severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem dosahující výšky 14 metrů. Dnešní podoba orloje je z 50. let 20. století a je poplatná tehdejší oficiální estetice socialistického realismu. Mozaiková výzdoba orloje sestává z medailonů na bočních stranách výklenku, znázorňujících práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce. Ve vrcholu výklenku uplatnil autor návrhu – Karel Svolinský – folklorní motiv Jízdy králů. Ve spodní části mozaikové výzdoby jsou po stranách dobově poplatné postavy představitelů pracující třídy.

Olomoucký orloj se zvonkohrou hraje jednou denně vždy ve 12:00.

Web o Olomouci:

Pověstný olomoucký orloj je součástí severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem, dosahující výšky bezmála 14 m. Dnešní kuriózní podoba orloje v ničem nepřipomíná jeho dávnou historii ani uměleckou a vědeckou hodnotu, ba ani bohatství pohyblivých figur, které v minulosti za doprovodu hudební produkce přitahovaly svou barvitostí.

První nezpochybnitelnou zmínku o existenci orloje máme až z roku 1519. Původní orloj, jehož podoba není známa, byl „obnoven a zlepšen” při první velké renovaci v letech 1573–1575. Orloj tehdy názorně předváděl středověkou představu uspořádání vesmíru, uzavřenou do podoby gotického křídlového oltáře s plastickou a malířskou výzdobou. Tu představovaly pohyblivé figurky spojené s bicími a hudebními mechanismy a obrazy na dřevě po způsobu deskových maleb.

Třicetiletou válku přečkal orloj jen tak tak, podobně jako celé město. Jeho příští oprava proběhla v letech 1661–1662. Tehdy došlo k obohacení malířské složky orloje o nástěnné malby s námětem Sedmera svobodných umění na vnitřních plochách výklenku. Dolní část orloje stále zaujímaly Fabriciovy ukazovací terče se čtyřmi menšími ukazateli po stranách. Jejich ciferníky udávaly čtvrthodiny, celé hodiny, planety a znamení dne a tzv. nerovné hodiny. Den roku označoval na dolním kalendáriu anděl ukazovátkem. Ve střední části orloje se nacházela zvonkohra, nad ní panovnický portrét a v samotném vrcholu plastika pololežící bohyně Luny. Postranní „křídla” orloje oživovaly skupiny mechanických loutek. Vlevo stál sv. Václav, okolo kterého pronásledoval sv. Jiří na koni ustupujícího draka. Nad nimi mnich probíral při bití hodin v ruce kuličky růžence a poustevník tahal za zvonec. Pravá strana předváděla níže Madonu s Jezulátkem, které adorovali obcházející Tři králové. Nad skupinou vykonával funkci zvoníka renesanční kavalír provázený trubačem.

Poslední velká oprava orloje v jeho původní podobě, založené na přesvědčení o pohybu Slunce a planet kolem Země, nastala v letech 1746–1747. Opět přišli ke slovu hodinář, varhanář a doposud nejvýznamnější známý tvůrce malířské výzdoby orloje, olomoucký barokní malíř Jan Kryštof Handke. Na čelní stěně dole Handke sebevědomě vymaloval jako dva hlavní původce celého díla hodináře a malíře, kterého je možno považovat za mistrovu vlastní podobiznu.

Roku 1800 se soustrojí orloje na jedenáct let zastavilo a brzy po provizorní opravě orloj znovu stál až do roku 1898. Tehdy, v době vrcholícího rozmachu historizující architektury, získal orloj romantickou podobu, která poprvé podstatně narušila jeho uměleckou a technickou původnost. Nový stroj firmy Eduarda Korfhageho již předváděl planetárium založené na sluncestředném principu soustavy oběžnic.

Konečné popření zbývající historické ceny orloje jako umělecké památky znamenal však až zásah Karla Svolinského v letech 1947–1955. Předcházelo mu údajné zničení orloje na sklonku druhé světové války, které ale ani zdaleka nedosáhlo stupně poškození orloje pražského. Buď jak buď, prozářila uprostřed ponurých padesátých let tehdejší olomoucké Stalinovo náměstí mrazivá idyla Neználkova Slunečního města, zalidněného ovšem pracujícími, plesajícími a sportujícími Hanáky. Ač se Svolinský uvedl již v době svého mládí na Svatém Kopečku u Olomouce jako suverénní řezbář loutek, stala se autorkou pohyblivých figurek orloje jeho žena Marie. Skleněné mozaiky s náměty Jízdy králů, Průvodu královniček, Dělníka, Chemika a alegorie dvanácti měsíců dodal podle Svolinského kartónů národní podnik Česká mozaika v Novém Boru.

Český rozhlas:

9. květen 2025 – Deset let po druhé světové válce se olomoucký orloj dočkal obnovy. Druhý nejstarší orloj v republice měnil v průběhu staletí podobu. Tentokrát apoštoly nahradily sošky proletářů. Pravidelná produkce orloje v pravé poledne je dodneška velkou turistickou atrakcí.

9. května 1955 v 10 hodin dopoledne sestoupili zástupci komunistické strany a vedení města Olomouce z obřího podia před radnicí a před zaplněným náměstím strhli slavnostně plachtu z nově opraveného čtrnáctimetrového orloje. Ihned zaujala folklorně laděná mozaika složená ze čtyř milionů skleněných kostiček. Místo evangelistů se točí v kruhu proletáři – dělníci, rolníci, chemik či mlékařka.

Kalendář odkazuje také na narození Stalina, Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Místo zamýšlené Internacionály, ovšem slyšíme ze zvonkohry hanácké písničky. Na stěně goticko-renesanční radnice s novogotickými prvky působí obnovený orloj v duchu socialistického realismu kontroverze i mezi současnými obyvateli a návštěvníky města.

Vůbec naposledy se vzhled olomouckého orloje původně z 15. století změnil po druhé světové válce. Impulsem k poslední úpravě byla nepravdivá legenda, že ustupující německá armáda na konci války orloj nevratně a těžce poškodila střelbou. To vyvrací historik Radim Himmler. Říká, že orloj byl sice za druhé světové války poničený, ale ne natolik, aby se musel přestavovat tak razantním způsobem.

Zakázku nakonec získal malíř z nedalekého Svatého Kopečka Karel Svolinský. Karel Svolinský vycházel ještě z tradic 19. století. Měl v té době veliké zkušenosti i s monumentální tvorbou, třeba pro vitráže katedrály svatého Víta v Praze. Opravy stroje se ujal hodinář a jeden z mála neodsunutých olomouckých Němců Konrad Schuster.

Web o orlojích:

Řekne-li se v Čechách orloj, má každý člověk i turista na mysli ten pražský a mnoho dalších k tomu ještě přidá olomoucký. To, že jich je v Čechách a na Moravě více, už ví málokdo. Zajímáme se o ně nejen na tomto webu, ale i na stránkách Českého spolku horologického. Rozpory nastávají v okamžiku, když se v Olomouci zmíníte o orloji. Konverzace se přepojí na to, zda „starý“ nebo „nový“. Starým se myslí ten z roku 1898, který opustil astrolábové provedení a nový je ten, který je na radnici podle návrhů Karla Svolinského z let 1953-1955 v duchu socialistického realizmu a hanáckého folklóru.

K výrazné změně orloje dala podnět událost z konce 2. světové války, kdy podobně jako v Praze byl poškozen střelbou. Z doporučení památkového ústavu v Brně z roku 1946 citujeme, že je vhodné vytvořit: “… dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“. O okolnostech vzniku takovéhoto posudku můžeme diskutovat i spekulovat. Škody se týkaly především fasády a bočních fresek, ostatní části, jako planetárium, číselníky, figury, zvonkohra a především strojní část orloje zůstala neporušena.

Byla vyhlášena veřejná anonymní soutěž na novou vizualitu, vzbudila velkou pozornost, ale v termínu se sešly jen tři návrhy. Ty však nevyhovovaly zadání a tak byl přímo vyzván malíř Karel Svolinský, rodák z nedalekého Svatého Kopečku. Zakázku přijal a pojal ji nejen v požadovaném novém duchu, ale také s důrazem na folklorní hanácké motivy. Nově použil skleněnou mozaiku na celou vnitřní plochu 15 metrů vysokého výklenku orloje. Technologii studoval v roce 1948 přímo v Itálii. Tak jsou dnes na orloji krojovaní jezdci na koních, dívčiny – královničky jsou v místě, kde byl dříve portrét císařovny Marie Terezie. Na stranách stojí odhodlaný dělník s vědcem, představitelem tzv. pracující inteligence, s nezbytným průvodem dalších pracujících figurek nové společnosti. Monumentální kohout kokrhá v místech dřívějších andělíčků. Zvonohra hraje moravské písně, ale ta je jen přeprogramována z písní jiných. Na spodním velkém ciferníku s kalendáriem jsou se životopisnými daty uvedeni V. I. Lenin, J. V. Stalin, Kl. Gottwald a i Ant. Zápotocký, který v té době ještě žil. Také červeně vyznačené dny, které se nově významnými staly, jako například tzv. Vítězný únor. I taková byla doba.

Nový orloj byl vlastně staronový, koncepcí se ty dva od sebe nelišily. Při přestavbě v roce 1898 byl astroláb nahrazen planetáriem, kde kolem středového Slunce se pohybují nejbližší planety – Merkur, Venuše, Země i s obíhajícím Měsícem, Mars, Saturn a tak to zůstalo i na novém. „Setkání orlojů“Zvěrokruh zde má funkci dekorativního pozadí. Nejsou proto orloji v pravém smyslu slova. Některé astronomické jevy ale ukazují, mohou se tak nazývat např. orloji heliocentrickými. Fáze Měsíce jsou zobrazeny na kouli, na současném prosvětlené. Nový orloj má mapu hvězdné oblohy, která na starém nebyla. Ostatní údaje jsou časové a kalendářní.

Oba orloje se setkaly, na jednom místě a v jednom čase. Bylo to možné tak, že aktivisté za obnovení „starého“ ten nový na jeden den překryli plachtou s dokonale realistickou podobou toho svého, starého. Z tohoto happeningu uvádíme situaci „před a po“. Nechme na obyvatelích Olomouce, jak se rozhodnou. Zda opraví nový, dnes už také kulturní památku, nebo zda ho předělají na starý. Obojí stojí dost peněz.

My se budeme zajímat o olomoucké orloje, které jsou starší, než ten, kterému se říká starý. Není překvapením, že informace o tom prvním jsou nejasné. Historici předpokládají dobu kolem roku 1500. Městská práva dostala Olomouc od markraběte Jošta v roce 1378 a to již měli postavenou radnici, pravděpodobně i s menší věží. O železných hodinách a hodináři Mikuláši, který je na věži natahoval a seřizoval, je první zmínka z roku 1392. Dokonce jsou zprávy, že kolem roku 1420 pobýval v Olomouci mistr Jan Šindel, jeden z uvažovaných autorů orloje pražského. To už v Praze bylo po defenestraci a prvních husitských bitvách. Mistr hledal klidnější prostředí pro práci, takže to pravděpodobné je. Ale nikde o orloji z té doby žádné zprávy nejsou, ani z jiných měst, kam by se zpráva o tak na svou dobu unikátním stroji mohla dostat. Kromě toho se nenašla ani jediná součástka.

Zachovala se jen pověst o hodináři Antonínu Pohlovi ze Slezska, datovaná k roku 1422. Je to povídání květnaté, skoro jako od A. Jiráska, a končí stejně jako pověst pražská: hodinář je oslepen a sám stroj poškodí. Inspirací k dílu mu bylo zjevení ve snu, ve kterém ho navštívil anděl, odvedl k radničnímu výklenku, kde orloj byl už nainstalován a točil se. Bílé zjevení mu sdělilo, že to je jeho budoucí dílo a rozplynulo se. On si vše zapamatoval a po probuzení začal pracovat a dílo dokončil. Konec už známe.

Pověst popisuje technické sestavení orloje jako heliocentrické uspořádání a výzdoba připomíná podobu barokní. Byla-li by pravdivá, pak by to byla pozoruhodná zpráva, protože Koperník svou heliocentrickou soustavu formuloval až po roce 1514 (tiskem v roce 1542). Přesto se v ní objevují olomoucké indicie. Hodinář Pohl existoval, ale orloj opravoval až v letech 1570-1575 (konec působení J. Táborského u pražského orloje), jmenoval se Hans (další Hanuš …) a nebyl ze Saska ale ze Slezska. Pověst je kompilace z různých a pozdějších zdrojů. Přesto se jí podrobně zabývá V.Rosický ve své knize (1923), protože podle některých německých pramenů pražský orloj postavil právě Hans/Hanuš z Olomouce. Rosický dokazuje, že to olomoucký Hanuš být nemohl a že to je ten pražský z roku 1490. Což, jak víme, je také špatně.

První písemná zmínka, která se týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 v popisu města Olomouce od básníka Štěpána Taurina. V té době se ještě přesně nerozlišovaly hodiny a orloj. Množství pozdějších záznamů o platbách za opravy nasvědčuje, že stroje zvláště spolehlivé nebyly. Záznamy o platbách několika hodinářům, ale i malířům, mědikovci nebo truhláři svědčí o snaze o vylepšení obou strojů. Jak ale přesně vypadal, není nikde uvedeno. Plnohodnotný orloj se sférami to už ale byl, zmiňuje se o něm i pražský J. Táborský.

Hans Pohl se o orloj staral zřejmě od roku 1570, kdy se připravovala rozsáhlá oprava. Městská rada k němu hledala odborníka astronoma. Jednání se slavným Tadeášem z Hájku nebylo úspěšné, po několika dalších hledáních podepsali smlouvu s vídeňským astronomem a doktorem Pavlem Fabriciem. Třístránková smlouva je velice podrobná, určuje technické požadavky na dílo a přesné platební podmínky. Týká se i poskytnutí dvou zdatných koňů pro Fabricia a závazku, že všechen potřebný materiál uhradí městská rada. Celá renovace včetně malířských, zvonařských, mědiliteckých, truhlářských a pozlacovačských prací si vyžádala přes 700 kop grošů, ale královská Olomouc byla bohaté město.

Na svou dobu ojedinělé dílo proslavilo Olomouc po celé Evropě. Z této přestavby jsou již zachovány některé díly, které jsou dnes ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Jedná se především o Fabriciovo rete z roku 1575, které nahradilo dřívější, nám neznámý astronomický ciferník. S průměrem 146 cm je to jeden z největších dochovaných astrolábů na světě. Čtyři samostatné kvadranty jsou z pozlaceného měděného plechu a na povrchu jsou vyryty astronomické údaje, na obvodu pak roční kalendářní stupnice s 365 a čtvrt dílkem, včetně některých svátků. Vyznačeny jsou nejvýraznější hvězdy na obloze. Segmenty jsou přinýtovány na kovaný železný kruh, který celou konstrukci zpevňuje. V sestavě bylo také pohyblivé Slunce a Měsíc s fázemi. Velmi neobvyklé je, že smlouva požadovala, aby kolem ekliptiky byl pás v šířce 5 stupňů, pro možnost zobrazení východů a západů Měsíce. To by snad znamenalo, že Fabricius počítal se sklonem dráhy Měsíce vůči ekliptice.

Nebyly zde vyznačeny některé svátky, které se na Moravě slavily. Týkalo se to Jana Husa a také českého patrona sv. Václava, astroláb byl vyroben ve Vídni. Další problémy se projevily po krátké době. Kalendárium bylo vyryto podle juliánského kalendáře, ale už v roce 1582 začala platit gregoriánská kalendářní reforma a vznikla tak diference deseti dní. Vyrovnávala se tak od antiky narůstající nepřesnost a velikonoce se dostaly opět tam, kam patří, tj. po jarní rovnodennosti. Olomoucké kalendárium ale zůstalo neopravené. Také byl zaveden německý čas, který nahradil český čtyřiadvacetihodinový číselník.

Olomouc se stala centrem moravského hodinářství. Hodináři založili roku 1574 spolu se zámečníky, puškaři, pilníkáři a šroubkaři společný řemeslnický cech. Obsazení města Švédy v roce 1642 při třicetileté válce a osmiletá okupace město těžce postihly. Většina domů se stala neobyvatelná, orloj stál, i když poškozen nebyl. Válka skončila vestfálským mírem roku 1648, ale na opravu orloje došlo až v letech 1661-1662. Z té doby se zachoval podrobný popis a nákres, je to nejstarší známý pohled na orloj. Fabriciova planisféra zůstávala, mohutněla a proměňovala se výzdoba orloje, měnily se figury. Údajně proto, že se ozdoby z orloje ztrácely. Měnily se také portréty habsburských panovníků. Barokní podoba z roku 1746 je vidět na akvarelu J. Fischera (1805). V knize o pamětihodnostech Olomouce (1861) je přímo uvedeno, že na vnější straně zůstal jen kalendář, planetář, menší číselníky a několik menších figurek.

V roce 1885 vznikl pod patronací města „Spolek pro znovuzřízení orloje“ a ve stanovách si dal za hlavní cíl opravit orloj do patnácti let. Slavnostní odhalení v roce 1898Byl velice aktivní, za šest let shromáždil 25 tisíc zlatých, což byla předpokládaná částka na opravu. Práce trvaly tři a půl roku. Změnami v uspořádání astronomické části, tedy odstraněním Fabriciova astrolábu a vytvořením planetária, to nebyla oprava, ale stavba orloje nového. Zůstalo umístění v radničním gotickém výklenku, původní koncepce pater a sošky andílků. Olomouc bylo národnostním složením obyvatelstva převážně německé město, proto bylo odstraněno z výzdoby vše, co nebylo považováno za německé. Proto se také někdy nazývá německým orlojem. Slavnostní odhalení bylo 22. května 1898. Vznikl tak orloj, kterému dnes v Olomouci říkají „starý“. Po roce 1918 a vzniku Československé republiky byl také upravován, především malířská výzdoba nebo německé názvy měsíců na české. Panovníka nahradila alegorie Moravy. Uvnitř zůstával beze změny. Kruh našeho povídání se vrací na začátek.

Článek pana ing. Jiřího Bartůšky (Část 1, část 2, část 3):

O poškození orloje na konci války:

Z archivu:

Počátek 16. století – 1575

Pověst o vzniku olomouckého orloje

O vzniku olomouckého radničního orloje informuje německá internetová encyklopedie Watch-Wiki – Das große Uhrenlexikon v hesle Olmützer Kunstuhr: „Astronomické hodiny v radniční nice na náměstí v Olomouci byly zhotoveny v 15. století hodinářem Antonem Pohlem, narozeném v Sasku. Když v roce 1419 dokončil radniční orloj na Staroměstském náměstí v Praze, přišel do Olomouce a započal s výrobou olomouckého orloje. Ten byl dohotoven v roce 1422 a slavnostně předán veřejnosti; hodiny město přišly na 156 pražských grošů neboli 93 a půl hřivny stříbra.“ Bohužel nic z těchto tvrzení není doloženo prameny – ani jinde uváděné vyprávění, že do Olomouce přijel nato rektor vídeňské univerzity Thomas Ebendorfer z Haselblachu (1388–1464) se žádostí, aby Pohl sestrojil obdobný orloj ve Vídni, čemuž chtěli olomoučtí radní zabránit, a tak když Pohl s Ebendorferovou žádostí souhlasil, nechali Pohla oslepit. Pohl se však radním pomstil tak, že orloj vyřadil z provozu, navíc kyvadlo orloje usmrtilo olomouckého purkmistra. Obdobná pověst se traduje o pražském mistru Hanušovi a o tvůrci zvonkohry ve farním kostele reformované církve v Berlíně (Es war einmal… – Eine Sammlung alter und neuer Sagen von Berlin), avšak nikoli – jak se uvádí v odborné literatuře – o norimberském hodináři Jörgu Heussovi, jenž v letech 1506–1509 sestrojil orloj na západní straně kostela Panny Marie s „Männleinlaufen“ – průvodem sedmi „mužíčků“ – sošek kurfiřtů, císařských volitelů, ve 12 hodin třikrát holdujících císaři Karlu IV. za vydání zlaté buly v roce 1356. Podstatné je, že o olomouckém orloji neexistuje z 15. století písemný doklad, ekonomická situace města po husitských válkách a ve 2. polovině 15. století nedovolovala financovat nákladné a v podstatě luxusní zařízení, jaké představoval orloj, a nedochoval se žádný hmotný pozůstatek takového hodinového stroje. Sama nika orloje – edikulový výklenek s lomeným gotickým záklenkem, vysoký 15 m a široký 5,5 m – byla vybudována teprve během gotické přestavby radnice, započaté v roce 1474.

První písemná zpráva o olomouckém orloji (1519)

Humanista Stephanus Taurinus Olomoucký, vlastním jménem Stephan Stieröxel, se narodil roku ve Svitavách, studoval na městské škole v Olomouci a na Vídeňské univerzitě, kde získal v roce 1509 magisterský titul, pobýval nato v Olomouci, v Brně a v Lehnici (nyní Legnica v Polské republice) ve službách olomouckého biskupa Stanislava Thurza de Béthlenfalva (cca 1470– 1540). V roce 1517 odešel do Transylvánie (Sedmihradska, západní části dnešního Rumunska), kde působil jako kanovník kapituly při katedrále sv. Michaela ve městě Alba Iulia (Karlovském Bělehradě) a generální vikář transylvánského biskupa Francisca Vardayho. Zemřel roku 1519 v hlavním městě Transylvánie Sibiu (nyní v Rumunsku). Ve veršované epické skladbě o pěti částech, pojednávající v latinských hexametrech (šestistopých časoměrných verších) o rolnickém povstání Györgyho Dózsy (Jiřího Dóži) roku 1514 v Uhrách a nazvané Stauromachia, id est Cruciatorum servile bellum, se v Indexu pod písmenem O Taurinus zmiňuje o Olomouci a jejím radničním orloji, načež podává charakteristiku zdejších vzdělanců. Orloj na radniční věži podle Taurina „byl zhotoven s několika podivuhodnými pohyblivými znameními, cizí kupci, kteří prošli velikou částí světa, jej slavnostně přisuzují toliko Olomouci“. Znamená to tedy, že se nejednalo pouze o věžní hodiny a že dotyční kupci nebyli informováni o existenci Staroměstského orloje.

Druhá písemná zpráva o olomouckém orloji (1550)

V roce 1550 vydal prostějovský tiskař Johann Günther latinskou panegyrickou (oslavnou) skladbu Breve encomion Olomucii metropolis: In Moraviae Marchionatu, scriptum in gratiam amplissimi Senatus Urbis ejusdem, carmine Elegiaco, a Simone Ennio Glatovino (Krátká chvalořeč na Olomouc, hlavní město Markrabství moravského, sepsaná k libosti slovutné rady tohoto města elegickým veršem od Šimona Ennia Klatovského), kterou časoměrným veršem složil správce prostějovské školy Šimon Ennius Klatovský. Autor skladby Šimon Ennius, vlastním příjmením Konvos, se narodil v Klatovech kolem roku 1520 v rodině zámožného měšťana, navštěvoval městské školy v Litoměřicích, na Univerzitě Karlově dosáhl v roce 1544 bakalaureátu. Nato působil jako správce škol v Rakovníku, Vysokém Mýtě a od roku 1548 v Prostějově, náležel do básnické skupiny Jana staršího Hodějovského z Hodějova (1496–1566). Závěr života Ennius Klatovský strávil ve svém rodišti. Od roku 1553 byl klatovským městským radním, napsal svou autobiografii a několik veršovaných latinských skladeb (též na biblické náměty), přeložil dílo anglického protestanta Roberta Barnese (asi 1495–1540), vydané posmrtně pod názvem Kroniky a životuov sepsání najvrchnějších biskupuov římských, jináč papežův, pilně a věrně z mnohých historií kratičce vybráno a sepsáno (Norimberk 1565). V roce 1554 získal erb a šlechtický přídomek „z Fenixfeldu“. Zemřel v Klatovech 20. února 1561.

Ze čtyř veršů, jež Šimon Ennius Klatovský věnoval ve skladbě Breve encomion Olomucii metropolis… olomouckému orloji, vyplývá, že tehdejší orloj měl dvě oddělení, přičemž v dolním oddělení se nacházela točící se „Sféra“ – planisférium na pevné desce číselníku rozděleným na 24 hodiny a na 360 stupňů. V horním oddělení byl umístěn kalendář s dokola rozmístěnými figurkami ukazujícími tyčinkou příslušné datum.

Třetí písemná zmínka o olomouckém orloji (1570)

Jan Táborský z Klokotské hory se narodil kolem roku 1500 v Klokotech u Tábora nebo přímo v Táboře, kde jeho otec, postřihač sukna Mikuláš Čeněk, vlastnil dům č. 154 v Provaznické ulici v Táboře. Vyučil se hudbě a písařskému řemeslu, krátce od roku 1519 studoval na Univerzitě Karlově matematiku, poslouchal též přednášky mistra Pavla Příbrama (asi 1584–1520) o astronomii. Byl zprvu zaměstnán jako městský písař v Praze, poté si otevřel výnosnou písařskou a iluminátorskou dílnu, v níž se zhotovovaly partitury církevní hudby a iluminované kancionály. Hlásil se sice k utrakvismu, ale současně byl stoupencem krále Ferdinanda I. Habsburského, za což zřejmě roku 1550 obdržel erb a predikát „z Klokotské hory“. V roce 1556 byl Jan Táborský povýšen do vladyckého stavu za své literární zásluhy a jeho erb byl doplněn. S manželkou Kateřinou si roku 1543 koupil dům na Novém Městě pražském, v roce 1549 se přestěhoval na Staré Město pražské, kde si pořídil další domy, např. dům poblíž kostela sv. Havla s „krámem hrstnickým“ (krupařským). V roce 1549 mu zemřela manželka a oženil se podruhé s Kateřinou, „hrstnicí“ (krupařkou). Zemřel v lednu 1572 ve svém domě v Celetné ulici.

Roku 1551 byla Janu Táborskému z Klokotské hory svěřena péče o Pražský orloj, roku 1556 byl však místa orlojníka zbaven, neboť svou neopatrností způsobil požár orloje (byť s nevelkou škodou). Po smrti jeho nástupce Václava Tobiáše bylo Táborskému orlojnictví navráceno a on se o orloj staral až do své smrti v lednu 1572. V rukopise Zpráva o pražském orloji z roku 1570 se Táborský zmiňuje o orloji olomouckém, a to se značným despektem: „Také vědomo buď, že orloj olomucký v svém mistrovství tak daleký jest od mistrovství orloje pražského jako Olomouc od Prahy.“

Olomoucký orloj v letech 1529-1572

Záznamy v olomouckých městských knihách sice dokládají vydání z městské pokladny na údržbu hodinových strojů, nelze však rozlišit, zda se jednalo o věžní hodiny, nebo o orloj. V roce 1557 byla účtována „oprava Slunce a Měsíce“ ve výši 36 grošů, kterou tedy lze vztáhnout k orloji. Prokazatelná je snaha olomoucké městské rady o přestavbu orloje, což dokládají kontakty s tehdejšími matematiky a astronomy. Už v roce 1562 zaplatila městská rada 5 kop grošů za několik výtisků astronomických tabulek matematika a lékaře Paula Fabricia (kolem 1528–1589), vydaných ve Vídni téhož roku. O dvě léta později si za své „časoměrné návrhy“ naúčtoval 2 kopy grošů matematik ze saského města Zwickau Georg Statuarius, jenž každému olomouckému radnímu daroval sluneční hodiny vlastní konstrukce. Také Cunradus Dasypodius (vl. jm. Konrad Hasenfratz či Rauhbein, 1530–1600), autor renovace orloje v katedrále Nejsvětější Panny Marie v městě Strasbourgu v Alsasku (renovace se uskutečnila v letech 1572–1574), se v roce 1570 zajímal o možnost svého uplatnění při úpravách orloje olomouckého, přičemž svou kompetenci k takovému úkolu podložil doporučujícím dopisem od císaře Maxmiliána II. Dasypodiův další dopis z roku 1574 v téže záležitosti dorazil do Olomouce již v době, kdy se renovace orloje ujal vídeňský matematik a lékař Paul Fabricius.

Mikuláš Walter z Waltršperku1 píše purkmistru a Radě města Olomouce ohledně opravy orloje

Vzáctní poctivosti pánům purgmistru a radě města Olomouce, pánům a přátelům mým zvláště milým.

Službu svou vzkazuji, vzáctní poctivosti páni a přátelé moji zvláště milí, téhož zdraví a v něm z něho věrně všeho dobrého vám věrně žádám i také přeji!

Vedle žádosti vaší na mně vložené se panem doktorem Tadeášem Hájkem s pilností sem o to jednal, aby se k vám do Olomouce vypravil a při hodinách vašich, kteréž obnoviti dáti oumyslu ste, rady své udělil. Kterýž mi to za odpověď dal, že by takovou žádost vaši rád vyplnil, ale jsouc on Jeho milosti císařské (tj. císaře Maxmiliána II. Habsburského 1527–1576) dvoru fyzikem (dvorním lékařem), že mu odjeti nikterakž možné není. I mluvil sem o to se pánem doktorem Fabriciem, kterýž předním astronomem jest a takové všecky věci Jeho milosti císařské spravuje a při něm to obdržel. Však praví, že nětco toho Jich milost nejstarší syny Jeho milosti císařské i mladší učil, a nyní to zase znovu repetuji (opakuji), takže s tím sotva ve dvou nedělích hotov bejti moci bude, než ve třech nedělích konečně u vás se najíti dáti, na ten orloj pohleděti a v tom ve všem vám rady a zdání svého rád uděliti chce a tu práci na se vzíti chce. Toho sem před vámi pro správu tejna učiniti nemohl a s tím se vám na všem dobře a šťastně jmíti vinšuji.

V Vídni v čtvrtek před svatým Bonifatiem léta 1573 (9. května 1573).

Mi[kuláš] Walter z Waltršperku

Mikuláš Walter z Waltršperku (Waltersbergu) byl dvorským sekretářem a radou císaře Maxmiliána II. Habsburského. Vlastnil statek Lochovice (15 km jihozápadně od Berouna), v roce 1574 získal statek Všeradice (11 km jižně od Berouna), jenž spolu s Lochovicemi přešel roku 1578 sňatkem vdovy po Mikulášovi Heleny do majetku Kryštofa Vratislava z Mitrovic.

Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600) byl astronom, matematik, alchymista a osobní lékař císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. Jako první publikoval způsob, jak určit polohu hvězd stanovením přesné doby jejich průchodu poledníkem.

V manželství Maxmiliána II. Habsburského a jeho sestřenice Marie Španělské (1528–1603) se narodilo celkem 16 dětí, z nichž se deset dožilo dospělosti, v roce 1573 bylo naživu šest jejich synů – Rudolf (1552–1612, pozdější císař Rudolf II.), Arnošt (1553–1595, nizozemský místodržitel), Matyáš (1557–1619, císař), Maxmilián (1558–1618, velmistr řádu německých rytířů), Albrecht (1559–1621, portugalský vicekrál a nizozemský místodržitel) a Václav (1561–1578.)

Smlouva s panem Fabriciem

Dnes, dáno v pondělí po [sv.] Prokopu léta 1573 (8. července 1573), byla uzavřena přátelská a dobrovolná smlouva a bylo ustanoveno mezi ctným a obezřetným panem purkmistrem a radou města Olomouce na jedné straně a ctným, opatrným a vysoce učeným panem doktorem Paulem Fabriciem, matematikem římsko-císařského Majestátu, ohledně obnovení a zlepšení starého, široce známého orloje na obecní radnici města Olomouce na druhé straně, do následující podoby:

Pan doktor Paul Fabricius má být zčásti nápomocen hodináři města Olomouce a k jeho hodinovému stroji má zhotovit tři kotouče:

Pozn: Hodinářem byl Hans (Hanuš) Pohl, původem z Olešnice ve Slezsku (nyní Olesznica v Polské republice). Je zmiňován v městských záznamech již v letech 1561 a 1562, poté v roce 1570, kdy vzal do učení Hanuše Zoppeta, zemřel v roce 1584.

Za prvé matrici k astrolábu, na níž mají být co nejlepším způsobem vyryty nezbytné a více než obecně užívané kruhy a mapa zemské říše až po obratník Kozoroha (zmíněná matrice s mapou světa se bohužel nedochovala).

Za druhé kotouč přes ni, jenž se nazývá rete a jenž má být z vyleštěné mědi, připravený k pozlacení a upravený tak, že ho hodinář přinýtuje na kříž a prstenec. Na něm má být vyryt zodiak neboli zvěrokruh se svými dvanácti znameními a má být rozdělen; má mít také na obou stranách ukazování západu a východu Měsíce, jakož i ohraničeně vyznačených pět stupňů šířky, aby kromě všech ostatních kruhů byly umístěny – vyryty a zakresleny – všechny nejpřednější a nejviditelnější hvězdy celé oblohy až po obratník Kozoroha. Co však má být na tomto kotouči vysekáno či prosekáno nebo pozlaceno, má být provedeno jinými lidmi, k čemuž ctná rada dodá zlato, a potom to má být výše uvedeným doktorem Fabriciem dohotoveno.

Za třetí má být obnoven starý spodní kotouč a výše vícekráte uvedený doktor Fabricius, až to vypracuje, se ještě nabídl, že podle svého nejlepšího a nejspolehlivějšího vědomí uspořádá na něm lepší a důležitější údaje, nežli v něm a na něm dosud byly, což smluveno a bylo mu přičteno k dobru.

Také na sebe bere vedle nákladů na měď také náklady na leštění, rytí a malování, co se týká těch kotoučů, zařídit a proplatit, a rovněž, pokud bude s to, bude při práci hodináři pomáhat a radit mu.

Konečně, když je dílo tak velké, má ponechat jeho nákresy, jakož i v knize popsat jeho součásti vzhledem k jejich nezbytné potřebě je seřizovat a předat ji. To se má uskutečnit přibližně ve lhůtě půl roku.

Naproti tomu mají na druhé straně výše jmenovaný pan purkmistr a rada dát doktoru Fabriciovi se zřetelem na jeho výdaje cestou z Vídně do Olomouce dva náležitě dobré koně a uhradit mu, co zde utratí v hostinci. Dále mají zaplatit za jeho námahu a náklady pět set zlatých rýnských, každý zlatý po patnácti batzenech, v dobře oběžné a v Rakousku platné minci, a to tak, že mu nejprve bude vyplacena polovina z výše uvedené dohodnuté sumy, jež má být za hodiny doktoru Fabriciovi uhrazena. Kdyby podle Boží vůle byl on, pan Fabricius, z tohoto života povolán před dohotoveným dílem, mají olomoučtí pánové polovinu těchto peněz přiknout jeho dědicům a statku. Druhou polovinu, totiž 250 rýnských zlatých v mincích, mají a chtějí výše uvedení pánové po dohotoveném díle panu Fabriciovi složit a ihned zaplatit, oboustranně věrně a nepochybně. K bezpečnému svědectví a větší známosti je tato přátelská dobrovolná oboustranná smlouva sepsána na papíře a stvrzena obecní pečetí obce města Olomouce, stejně jako pečetí často uvedeného pana Fabricia, a každé straně bylo předáno jedno vyhotovení.

Pozn.: Batzen nebo též batz byla grošová mince rozšířená v 15. – 19. století na území dnešního Švýcarska a jihoněmeckých států. Hodnota jednoho batzenu se rovnala čtyřem krejcarům; jeden zlatý rýnský měl hodnotu 60 krejcarů, takže jeden batzen představoval necelou desetinu zlatého rýnského.

Dáno v Olomouci, jak výše uvedeno.

Já, Paul Fabricius, doktor, matematik římsko-císařského Majestátu, stvrzuji svým vlastnoručním podpisem, že jsem tedy výše uvedenou sumu, totiž dvě stě a padesát zlatých, přijal.

Dáno 8. července 1753. Paul Fabricius, doktor a jak výše uvedeno, vlastní rukou.

Paul Fabricius podává olomoucké městské radě zprávu o postupu prací na obnově orloje

Šlechetným, statečným, počestným a bedlivým pánům N. purkmistrovi, rychtáři a radním města Olomouce, mým velice milostivým pánům a přátelům. Olomouc.

Moje upřímná služba předem. Šlechetní, počestní, bedliví a milostiví pánové! Co se týče díla na hodinách vašich a obecních města Olomouce, byl jsem doposud pilný a dále jsem jednal a chválabohu došlo k tomu, že jsem pořídil měď. A poté jsem o všech okolnostech pojednal s dobrými lidmi, aby zde ve Vídni mohlo co nejprospěšněji dojít k prořezání, pozlacení a k veškeré přípravě oněch kotoučů, na což je třeba velmi mnoho vynaložit. Mám proto žádost na vaši statečnou a počestnou bedlivost, abyste mi ráčili – a to skrze formany, kteří jistě pojedou zpět a jimž, jak slyším, lze důvěřovat – poslali sto zlatých, abych mohl prořezání a pozlacení měděných kotoučů zde ve Vídni nechat provést co nejkrásněji a nejspravedlněji s nejnižšími náklady, a tak se mně i vaší bedlivosti vyhovělo. Poté je proveditelné obojí podpoření tohoto díla, z mé i z vaší strany. A kdyby se prořezání a pozlacení nestalo podle mého návodu na mé náklady, žádám vaši bedlivost, když k tomu dojde, o vyúčtování a ohledně toho, co se mi dluží za práci, o dodání kvitance od vaší bedlivosti. Co mi zůstane, nechť se odečte od mého honoráře. Tímto činím vaší bedlivosti o tom vědomost s pomocí Boha všemohoucího.

Kdo mi dodá peníze, tomu vystavím o tom kvitanci.

Dáno ve Vídni 16. dne ledna 1574.

Vaší šlechetnosti a bedlivosti k službě ochotný Pavel Fabricius, doktor lékařství, matematik římsko-královského Majestátu atd.

Paul Fabricius zasílá olomoucké městské radě další zprávu o postupu prací na obnově orloje

Šlechetným, statečným, počestným a bedlivým pánům N. purkmistrovi, rychtáři a radním města Olomouce, mým velice milostivým pánům a přátelům. Olomouc.

Moji ochotnou službu a vše dobré předem. Vznešení, ctihodní, počestní, bedliví a milostiví pánové! Nemohu vznešeným, statečným a bedlivým skrývat, že s těmi věcmi, které jsem tedy nechal udělat k hodinám, jsem nyní téměř hotov a také s Boží vůlí o velikonočních svátcích nebo brzy po nich tady chci být a tyto věci vzít s sebou. Vzal jsem na sebe hned prořezání a zařídil to tak, že můžeme dobře porovnat, co by ještě bylo nutné a co bych jinak nemohl zařídit se svými jinými záležitostmi. A kdyby to tak mohlo být, že až přijedu do Olomouce, abych měl vlastní pokoj – když by se nenacházel zcela blízko, nijak by mi na tom nezáleželo. Tak by mi to bylo milé. Při hradební zdi má pan Meepeck dům, ten je v každém čase uprázdněný. Byl bych s ním zcela spokojen. S tím, co je mým velice milostivým pánům milé a příjemné, buď Bůh s námi všemi.

Dáno ve Vídni 4. dne dubna 1574.

Ctným, statečným a bedlivým co nejochotněji k službám Paul Fabricius, doktor a matematik římsko-císařského Majestátu atd.

Renovátor olomouckého orloje

Paul Fabricius, autor renovace olomouckého orloje v letech 1573–1575, se narodil kolem roku 1528 v hornolužickém městě Lubani (nyní Lubań v Polské republice, asi 25 km východně od Zhořelce). Po studiích matematiky na univerzitě v Ingoldstadtu ukončených magisterskou promocí získal v roce 1556 na Vídeňské univerzitě profesuru matematiky s platem 100 zlatých ročně a započal zde studovat medicínu. Již následujícího roku byl promován bakalářem (16. 2. 1557), poté licenciátem (23. 3. 1557) a doktorem lékařství, v roce 1558 se stal profesorem Lékařské fakulty Vídeňské univerzity (v letech 1558–1578 zastával pětkrát úřad děkana této fakulty) a matematikem a osobním lékařem císařů Karla V. (vládnoucího od roku 1519), Ferdinanda I. (1558), Maxmiliána II. (1569) a Rudolfa II. (1576). Dne 24. února 1555 se oženil s Walpurgou Rithaimerovou (zemř. 25. dubna 1572), jež mu porodila pět dcer, po její smrti uzavřel sňatek s Barbarou Aichingerovou (zemř. po roce 1603).

Vedle psaní příležitostné poezie se Paul Fabricius věnoval zejména tvorbě kalendářů, a to německých, českých i maďarských, zabýval se kartografií, botanikou a teologií a projektováním vědeckých přístrojů a hodin. Na základě doporučení císařského sekretáře a rady Waltera z Waltersbergu byl Paul Fabricius pověřen purkmistrem a radou města Olomouce renovací olomouckého orloje ve spolupráci s olomouckým hodinářem Hansem Pohlem; příslušná smlouva je datována 8. července 1573. Celkové náklady na renovaci orloje činily od srpna 1570 do podzimu 1575 celkem 750 kop grošů, 1 groš a 6 ½ denáru, což byla asi šestina ročního rozpočtu města, obnášejícího tehdy celkem čtyři až pět tisíc kop grošů: přípravné práce (kop – grošů – denárů1): 52 ½ – 13 – 4; výdaje za měď: 127 – 23 – 0; výdaje za olovo: 1 ½ – 24 – 0; slévači (zvonaři) Georgu Hochpergerovi: 92 – 23 – 0; hodináři Hansu Pohlovi: 80 – 0 – 0; doktoru Fabriciovi (500 zlatých rýnských včetně denních nákladů): 230 – 17 – 2 ½; za zlatnické a pozlačovačské práce: 52 – 0 – 0; truhlářské a řezbářské práce: 32 ½ – 0 – 0; malířské práce: 80 – 0 – 0. Hlavní částí orloje byl astronomický číselník (planisférium), složený ze tří částí, z nichž se dochovala jen měděná a v ohni zlacená síť astrolábu (aranea neboli rete). Před astrolábem se pohybovaly dvě rafie: sluneční rafie oběhla celý číselník jednou za střední sluneční den, na číselníku ukazovala čas a na ekliptice polohu Slunce v příslušném znamení zvěrokruhu, a měsíční rafie, jež ukazovala polohu Měsíce v příslušném znamení, takže vzájemná poloha obou těles určovala měsíční fáze.

V roce 1569 zhotovil Paul Fabricius první mapu Markrabství moravského, druhé vydání Fabriciovy mapy pochází z roku 1575. Paul Fabricius zemřel ve Vídni 20. dubna 1589.

Pozn.: V roce 1577 jsou doloženy následující směnné poměry: zlatý rýnský = 30 bílých grošů = 210 bílých peněz (denárů) = 60 krejcarů; 1 bílý groš = 7 bílých peněz (denárů) = 2 krejcary. Průměrné ceny mezi léty 1550–1600: libra (0,4 kg) hovězího masa 4 až 4,5 denáru, libra skopového masa 3,5 až 4 denáry, pecen chleba o 10 až 12 librách 6,5 až 7 denárů, máz (1,07 litru) vína 5 až 6 denárů, vědro (56,6 litru) vína 1 zlatý, 1 000 kovaných hřebíků 10 grošů, podkova 1 až 2 groše, den práce ve vinohradě 2 groše, den práce nádenické 8 až 10 grošů., den práce řemeslnické (tesař) 25 denárů. Roku 1580 byl dům na Dolním náměstí (nynější č. 3) oceněn na 2 000 zlatých.

Historie olomouckého orloje (1576‑1746)

STÍŽNOST OLOMOUCKÉHO BISKUPA STANISLAVA PAVLOVSKÉHO Z PAVLOVIC NA SPRÁVCE OLOMOUCKÉHO ORLOJE

Olomučanům

Moudří a opatrní přátelé a sousedi naši zvláště milí, zdraví etc.

Nepochybujem v dobré paměti máte, jakož sme my i se vším duchovenstvem v neděli jminulou okolo rynku zdejšího s převelebnou vátostí Těla Božího chodili a tu se chvíli malú u rathauzu vašeho proti hodinám zastavili, že jest ta osoba, která ty hodiny spravuje1 – nevíme, z poručení-li vašeho – ty zvonečky při hodinách (orloj byl tedy již vybaven zvonkohrou) napravil a v přítomnosti naší pustil, Takže na potupu nemalou tý velebnÍ svátosti i religii katolický ty zvonečky tu píseň luteryanskou „Erhalt uns herr bey deinem wordt und steir das Pabtumb und türkhen morth…“ bily.

Pozn.: Hymnus „Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort/ und steur’ das Papsts und Turken Mord…“ („Zachovej nás, Pane, při svém slovu/ a zabraň papežovu a tureckému vraždění…“) o třech slokách složil církevní reformátor Martin Luther (1483–1546) pravděpodobně v roce 1541, další dvě sloky připojil k tomuto hymnu luteránský teolog Justus Jonas (1493–1555). Hymnus byl prvně publikován roku 1542 s přípiskem Dětská píseň ke zpěvu proti dvěma arcinepřátelům Krista a jeho svaté církve – papeži a Turkům. Ve dnech 4. května až 21. srpna 1541 obléhala turecká armáda město Buda (část nynější Budapešti) a jeho dobytím se střední Uhry ocitly po dobu následujících sto padesáti let v tureckém područí. V modlitbách a duchovním zpěvu nevinných dětí se tehdy spatřovala poslední záchrana vůči expanzi Osmanské říše do Evropy.

Protož vás tímto psaním za to žádáme, že nám psaním svým, z vůli-li a z poručení vašeho se to stalo, oznámíte. Odpovědi od vás očekávajíc vám se etc.

Datum v Olo[mouci] ve čtvrtek po sv. Janu Křtiteli božího léta 79 (28. června 1579).

V letech 1579–1599 byl správcem olomouckého orloje a věžních hodin hodinář Daniel Sandberger (též Sonneberger); v roce 1582 Sandberger a jeho manželka Markéta zakoupili dům v Ostružnické ulici č. 32, č. p. 338. Roku 1581 Sandberger spojil orloj pomocí železných tyčí s hodinami v zasedacím sále radnice, jež opatřil „astrologiem“ (tj. zmenšeným planetářem a číselníkem kalendáře). Od roku 1582 měl Daniel Sandberger stálý plat 8 hřiven ročně, v roce 1587 byl jeho plat zvýšen na 10 hřiven ročně a poté na 20 zlatých ročně, za mimořádné práce dostával zvláštní odměnu.

OLOMOUCKÝ BISKUP STANISLAV PAVLOVSKÝ Z PAVLOVIC ŽÁDÁ RADU MĚSTA OLOMOUCE O NÁPRAVU ZVONKOHRY OLOMOUCKÉHO ORLOJE

Pánům olomúckejm etc.

Odpovědi, kterou nám na psaní naše dáváte, jsouce toho od vás povděčni, že se té písně luteryanské a kacířské těch zvonečkův bitím při hodinách1 na rathauze vašem z vůli vaší puštění nestalo, jsme porozuměli.

Poněvadž se tuto netoliko nám a duchovenství všemu tej religi katolické od toho hodináře, ale té převelebné svátosti Těla Božího ku potupě to stalo a my, kdybychom to prohlídati a takové rouhání proti Pánu Bohu všemohoucímu dopouštěti páchati měli, Pán Buoh by nás i vás skrze to slušně trestati moci ráčil.

I poněvadž týž hodinář tiech zvonečků bití na tu kacířskou píseň napraviti uměl, také tomu dobře rozuměti můžeme, že je zase na jinú pobožnú a křesťanskú katolickou píseň, jakž prve od starodávna bývalo a na tu píseň „Regina Celi leta[re]“ („Regina Caeli [nebo Coeli], laetare“ („Raduj se, královno nebes“), je jedna ze čtyř mariánských antifon – veršů vyňatých z Písma svatého, které se zpívají nebo recitují před žalmem a po něm. Ukončuje se jimi komplementář (tj. poslední denní modlitby). Tato anonymní skladba pochází patrně ze 12. století.) v též zvonečky puštěné bývaly, napraviti bude moci. Neb jsouce toto přední město Jeho mi[losti] císař[ské] v tomto mar[krabství] a vždyckny, jak od založení jeho při religii křesťanské katolické římské trvalo, a až dosavad s pomocí Pána Boha při ní zůstává.

Kdyby se to vrchnosti naší i vaší dále doneslo, žádného oblíbení, jak sami znáti můžete, že by nad tím jmíti neráčila.

Protož vás podle povinností našich napomínajíc přátelsky žádáme, že to dostatečně při témž hodináři i jinejch naříditi a tak opatřiti poručíte, aby se on toho ani žádný jiný více napotom nedopouštěli. A přitom vám oznamujem, že jest týž hodinář, který ještě v vězení vašem se drží, na nás v poníženosti skrze suplikaci3 svou a některé osoby k nám vyslané vznesl, žádajíc, abychom jeho z toho vězení propustiti a vám, bude-li v tom vůle naše, oznámiti poručili, ukazujíc v tom některé příčiny. I pokudž by tomu tak bylo, prohlídajíc na manželku a dítky jeho, proti tomu tak na ten čas nejsme, abyste s ním podle vůle vaší naložiti neměli. Toho sme vás tejna učiniti nechtěli.

Vinšujíc se vám etc.

Datum v Olomúci v sobotu po sv. Janu Křtiteli božím léta ’79 (30. června 1579).

OPRAVA OLOMOUCKÉHO ORLOJE V LETECH 1661–1662

Po ukončení švédské okupace Olomouce v roce 1650 a nápravě největších škod přistoupila olomoucká městská rada k opravě radničního orloje. Stalo se tak v letech 1661–1662, na opravě se podíleli zámečník Michael Kelbel, hodinář Franz Jahn a jezuitský matematik a astronom P. Anton Gerhardt. Dvě tužkou provedené nákresy orloje z těchto let a jeho dvapůlstránkový popis dokládají jeho podobu. Orloj se nacházel v goticky zaklenutém výklenku s bočními výstupky a renesančním rizalitem. Pole orloje se vertikálně členilo do tří částí završených gotickými fiálami, horizontálně bylo pole orloje rovněž rozděleno do tří sfér – sféry andělské, hvězdné a zemské.

Nejvýše byl umístěn znak města Olomouce – červenobíle šachovaná orlice, pod ním byly vyobrazeny postavy dvou antických učenců sedících u zemského glóbu: vlevo se nacházel řecký stoický filozof, historik a geograf Strabón (64 př. n. l. – 19 až 24 n. l. – podle soudobého popisu orloje se jednalo o MarkaTullia Cicerona, 106–43 př. n. l., římského řečníka, republikánského politika, filozofa a spisovatele, což však odporuje pozdějším údajům), vpravo s kružítkem v pravici Klaudios Ptolemaios (latinsky Claudius Ptolemaeus, asi 85 – asi 165), řecký geograf, matematik, astronom a astrolog, po stranách tohoto výjevu byly ve dvou kartuších umístěny hlavy dvou filozofů. Pod Strabónem a Ptolemaiem se nacházely vlevo a vpravo za zábradlím dvě skupiny osmi mužských polopostav, patrně dalších učenců, oddělené završením střední fiály, po jejíchž stranách byly napsány číslice letopočtu 1661. Plocha prostředního pole byla dále dekorována ležící ženou – Lunou, jež v místech svého obličeje ukazovala měsíční fáze, a pod touto dekorací byl umístěn portrét císaře Leopolda I. Habsburského (nar. roku 1640, císařem v letech 1658–1705). Následovala skupina dvanácti andílků odbíjejících údery kladívek do zvonků zvonkohry čtyři melodie měnící se podle ročních období. V levém bočním poli na úrovni císařova portrétu mnich pohybující při odbíjení hodin ústy přebíral kuličky růžence (modlitebního počitadla) a poustevník tahal za zvonec, vpravo byly figury zvoníka a trubače spojeny se zvonkem a trubkou. Pod těmito figurami se dvě skupiny dalších figur dávaly dvakrát denně za zvuků zvonkohry do pohybu na otáčejících se točnách – vlevo zápasil sv. Jiří s drakem, symbolem zla, vpravo se svatí Tři králové klaněli Panně Marii s Ježíškem.

Ve středním horizontálním patře – hvězdné sféře, rozdělené horizontálně do dvou polí, se uprostřed horního pole nacházel Fabriciův astronomický číselník s arabskými číslicemi (dvakrát dvanáct hodin) a s planetářem, menší číselník opatřený římskými číslicemi ukazoval čtvrti hodiny, menší číselník vpravo prezentoval planety a znamení dne. Uprostřed dolního pole byl umístěn kalendář se znameními zvěrokruhu, Příslušný den ukazoval tyčinkou Janus, římský bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců, s dvojí tváří – starou obrácenou do minulosti a mladou hledící do budoucnosti. Na menším číselníku vlevo s římskými číslicemi se ukazovaly celé hodiny (rovněž dvakrát dvanáct hodin), menší číselník vpravo, rovněž s římskými číslicemi, demonstroval tzv. nerovné hodiny.

Po stranách výklenku s orlojem bylo namalováno šest ženských postav symbolizujících šestero svobodných umění – vlevo Muzika, Aritmetika a Dialektika, vpravo Mechanika, Geometrie a Geografie, ve spodní části výklenku byl vlevo vyobrazen malíř píšící nápis ǢTERNITA[TI PINGO], tj. PRO VĚČNOST [MALUJI], vpravo zřejmě tvůrce orloje.

POLSKÝ KRÁL JAN III. SOBIESKI PÍŠE ROKU 1683 O OLOMOUCKÉM ORLOJI

S vrcholnými poctami a nadějemi byla roku 1683 v Olomouci přijata jedna z nejvýznamnějších královských návštěv v její historii, polského krále a litevského velkoknížete Jana III. Sobieského (*1629, vládl v letech 1674– 1696). Polský král tehdy následoval se svým doprovodem polské vojsko táhnoucí na pomoc Vídni obležené tureckou armádou pod velením velkého vezíra Kara Mustafy. Příjezd polského krále Jana III.

Sobieského, jeho nejstaršího syna Jakuba Ludvíka Sobieského (1667–1737) a jejich doprovodu do Olomouce se uskutečnil 26. srpna 1683. Král a princ byli ubytováni v Dietrichsteinském paláci na Horním náměstí (č. 9), příštího dne vyslechl polský král v kolejním kostele mši, kterou sloužil jeho zpovědník, poté navštívil jezuitskou kolej a konvikt, biskupskou rezidenci (za nepřítomnosti biskupa Karla hraběte z Lichtensteina-Kastelkornu), poklonil se ostatkům Jana Sarkandera v nyní již neexistujícím kostele Panny Marie na Předhradí a prohlédl si město. Po poledni odcestoval Jan III. Sobieski s doprovodem přes Prostějov k Vídni.

Vzácným svědectvím o osobnosti tohoto polsko-litevského panovníka i o jeho hluboké lásce k choti Maryšence (Marii Kazimíře d’Arquien, 1641–1716) jsou listy, které Jan III. Sobieski posílal polské královně z válečného tažení po kurýrech projíždějících Olomoucí. Jeden z dopisů byl napsán v Prostějově a týká se olomouckého pobytu polského krále:

„W Prostkowie, dwie mile za Ołomuńcem ku Nikielszpurkowi 27 August. 1683. Jedyna duszy y serca pociecho, nayśliczniejsza y najukochańsza Marysieńko. Po wizycie dam w stodole pod Opawo, przeiechaliśmy Opawę, miasto pewnie miłe, ludne, ochędożne. Milę wielko z tamtąd przenocowaliśmy. Nazaiutrz uiechawszy mil z półtory kraiem barzo ślicznym, wiechaliśmy w góry.Osobliwie iedna była barzo przykra y kamienna. Tam w iednym miasteczku, do któregośmy się ledwo późno w noc dobrali, zastaliśmy P. Szawgocza, który od Cesarza potykał mię, avec des conseils, ou plutót ayec des impertinances de leur Cour: czego będzie co dzień przybywało, iak się Cesarz zbliży do Lincu, iako on y drudzy udaią. Nazaiutrz iechaliśmy ieszcze górami mil trzy, z których ziechawszy milę, iuż równo y piękno drogo do Ołomuńca, to iest wczora przyiechaliśmy, z wielką fatigą dla oratii ustawicznych, tak że się co dzień iak do ślubu ubierać muszę, y iak Pan młody wieżdżać z kawalkatą. Musiałem tedy nocować w mieście z wielko moio zgryzoto. Postawili mię w kamienicy takiey, gdzie nie było, tylko sień z sieni, a iedna drugiey większa, a to dla nieszczęsnego swego zegaru, żeby go było widać, kiedy osóbki przed wybiianiem kręciły się do koła, comme des marionettes. Miasto większe niżeli Opawa, ale lud nie tak polityczny. Wszystko arcy drogo a y przedawać niechcieli. OO. tylko Jezuici wielki mi uczynili honor, nazywaiąc i w oratiach y na przybiianiach po ołtarzach, Salvatorem. Dziś byłem u nich, y w pałacu Biskupim, którego tu niemasz: oboie to mogłoby stać wśród Rzymu. Ludzie tu nas wszędzie błogosławią, wznosząc ręce do P. Boga za nami. Tu dziś na popas stanąłem. Wielce uturbowany z listu P. Woiewody Wołyńskiego, który mi oznaymuie, że Xiąże Lotaryński, znowu od tego mostu, który przeciwko Tulnowi buduią, ruszył się nazad ku Preszpurkowi, zkąd Tekoli z Turkami y Tatarami wszedł w Austryą y w onéy wsie pali y plondruie; do którego ruszył się P. Woiewoda Wołyński, nad móy ordinans. Tego momentu, gdy to piszę, przyszedł list od P. Woiewody, że iuż Xże Lotaryński miał potrzebę z tym nieprzyiacielem. Listu tego originał posyłam WMci sercu memu; a sam nie maiąc czasu, kończę tym co zawsze, to iest, całuię i ściskam milion razów wszystkie śliczności WMci serca mego Jedynego.

A Mr. le Marquis mes baisemains et a ma soeur. Dzieci całuię i z duszy obłapiam. Posyłam original de lettre de Mr. le Duc de Lorraine WMci sercu memu.“

V českém překladu polského originálu zní tento dopis následovně:

„Prostějov, dvě míle za Olomoucí k Mikulovu, 27. srpna 1683

Jediné potěšení duše i srdce, nejlíbeznější a nejmilovanější Maryšenko! Po návštěvě dam ve stodole u Opavy (polská jízda nocovala ve stodolách a těšila se velké pozornosti místní šlechty) projeli jsme Opavou, městem zajisté příjemným, lidnatým, čistým; velkou míli odtamtud jsme přenocovali. Nazítří, když jsme projeli asi půldruhé míle velmi utěšenou krajinou, vjeli jsme do hor (stará cesta z Opavy do Olomouce vedla přes Budišov n. Budišovkou, Moravský Beroun, Domašov nad Bystřicí a Jívovou, tj. přes Nízký Jeseník a Oderské vrchy); zvláště jedna hora byla tuze srázná a kamenitá. Tam, v jednom městečku (zřejmě v Moravském Berouně), kam jsme pozdě v noci ledva dorazili, zastihli jsme pana Schaffgotsche (Christoph Leopold hrabě Schaffgotsch 1623–1703 působil v letech 1667, 1668, 1670 a 1674 jako císařský vyslanec ve Varšavě, v srpnu 1683 byl vyslán jako císařský zplnomocněnec vstříc polskému králi Janu III. Sobieskému a účastnil se poté po jeho boku osvobození Vídně z tureckého obležení), jehož mi císař (Leopold I. Habsburský * 1640, vládl v letech 1658–1705) poslal naproti, a on mi tlumočil rady, nebo spíše impertinence, od svého dvora; a bude jich s každým dnem přibývat, jen co se císař přiblíží k Linci, tak mi předpovídá on i ostatní.

Nazítří jsme ještě asi tři míle projížděli horami, a když jsme z nich vyjeli, po míli rovné a krásné cesty jsme přijeli do Olomouce (to jest včera), hrubě unaveni pro ustavičné orace a spektákly, takže se na všední den musím oblékat jako na svatbu a přijíždět s kavalkádou jako ženich. K mému velkému utrpení musel jsem přenocovat ve městě. Ubytovali mě v takovém domě, kde byl pouze mázhaus a síň (Dietrichsteinský palác na Horním náměstí číslo 9), jedno větší než druhé, a to kvůli tomu jejich nešťastnému orloji, abych na něj viděl, když se před odbíjením točí figurky kolem dokola jako pimprlata. Město je větší než Opava, ale lidé ne tak slušní; všecko je předrahé, a ani prodávat nechtěli. Pouze otcové jezuiti mi prokazovali velkou čest a nazývali mě – jak v oracích, tak na cedulích přibitých před oltářem – salvátorem. Dneska jsem byl u nich i v paláci biskupa (Karel II. z Lichtensteina-Kastelkornu * 1623, biskupem v letech 1664–1695), kterého tu není. Jedno i druhé by mohlo stát uprostřed Říma. Lidé nám tady blahořečí a spínají za nás ruce k Bohu.

Tady jsem dnes udělal zastávku, velmi znepokojen dopisem volyňského pana vojvody, který mi oznamuje, že vévoda Lotrinský (Karel V. vévoda Lotrinský 1643–1690, vrchní velitel císařského vojska u Vídně, manžel Eleonory Habsburské 1653–1697, vdovy po polském králi a litevském velkoknížeti Michalu Korybutovi Wiśniowieckém 1640–1673)od mostu, který stavějí proti Tullnu, znovu ustoupil zpátky k Prešpurku, kudy Thököly (Imrich Thököly 1657–1705, vůdce uherských povstalců, prohlášený tureckým sultánem Mehmedem IV. 1642–1693 za krále Horních Uher, ovládl v roce 1682 Slovensko) s Turky a Tatary vtrhl do Rakous a tam pálí a rabuje vesnice; k němu na můj rozkaz odjel volyňský pan vojvoda. V tu chvíli, kdy toto píšu, přišel list od pana vojvody, že vévoda Lotrinský už se s tím nepřítelem střetl. Originál toho dopisu Vám posílám, paní mého srdce, a sám, nemaje čas, končím jako vždy, líbám a milionkrát objímám veškeré Vaše půvaby, jediné mé srdce. Panu markýzi (Maryšenčin otec Henri Albert de La Grange markýz d’Arquien 1613–1707 pobýval od roku 1672 na polském dvoře. Po ovdovění byl jmenován papežem kardinálem-diakonem – tj. bez kněžského svěcení – a zemřel ve vysokém věku 93 let v Římě)a své sestře (Katarzyna Sobieská ovdovělá Zaslawská, podruhé provdaná Radziwiłłowá 1634–1694)ruku líbám. Děti (Maryšenka dala ve svém prvním manželství s Janem „Sobiepanem“ Zamoyským 1627–1665 život čtyřem dětem, mrtvě narozeným či záhy zemřelým, Jana III. Sobieského obdařila 13 dětmi, z nichž se čtyři synové a jedna dcera dožili roku 1683. Nejmladší Jan Sobieski se narodil 4. června 1683, tedy krátce před výpravou svého otce k Vídni obležené Turky, zemřel před 12. květnem 1685)objímám a z té duše líbám. Posílám Vám, paní mého srdce, originál dopisu od vévody Lotrinského.“

RENOVACE OLOMOUCKÉHO ORLOJE V ROCE 1746

Během pruské okupace Olomouce od konce prosince 1742 do konce dubna 1743 byl radniční orloj poškozen, a tak městská rada v roce 1746 rozhodla, že při opravě věže radnice bude renovován též orloj včetně maleb. Hodinový stroj opravil Johann Gervasius Gerle († 1749) za 230 zlatých. Pasovský varhanář Johann Paul Weniger zřídil na orloji pozitiv (malé varhany), malířské práce byly svěřeny olomouckému baroknímu malíři Johannu Christophu Handkemu za částku 450 zlatých. Náklady na renovaci orloje byly vypočteny na 1 500 zlatých. Pro znázornění měsíčních fází bylo zhotoveno nové železné kolo s vyobrazením lidských tváří, místo portrétu císaře Leopolda I. zaujal portrét české a uherské královny Marie Terezie, zvonkohra byla opatřena 16 novými dřevořezbami andělíčků. Gotické fiály nahradily dva barokní baldachýny ukončené řezbami bust dvou římských imperátorů. Pod baldachýny se nacházely figury čtyř mužů – muž stojící z pohledu diváka zcela vpravo s provazem v levici zvonil na hodinový zvonek, když odbily čtyři čtvrti hodiny, poté byla odbita příslušná hodina. Následující muž – trubač vytruboval na trubku různé melodie. Další muž z pohledu diváka vlevo s kladívkem v pravici současně s odbíjením hodin tloukl tímto kladívkem do zvonku a konečně čtvrtý muž třímal v levici šňůru s dvanácti korálky a pravicí odpočítal současně s modlitbou jeden korálek za každou hodinu. Pod těmito muži se zprava doleva předváděly ve dvou etážích pohyblivé figury – v horní etáži Panna Marie s Ježíškem na oslu a sv. Josefem při útěku do Egypta a Adam a Eva pod rajským stromem s hadem, v dolní etáži vpravo figury sv. Tří králů se stabilní figurou Panny Marie s Ježíškem a vlevo figury sv. Jiřího a draka se stabilní figurou sv. Václava, otáčejícího hlavou ze strany na stranu podle pohybu kyvadla. Pro astronomickou část orloje byl nově zhotoven kalendářní číselník s kalendářem pro léta 1746 až 1849.

Zvonkohra hrála každou celou hodinu v závislosti na roční době čtyři různé melodie, poté trubač dotyčnou hodinu odtroubil a za zvuků hry na varhany, vybavených 57 píšťalami, 19 tóny a třemi rejstříky, se pohyblivé figury orloje daly do pohybu. Varhany hrály jednu ze čtyř melodií, jež zkomponoval ředitel kůru kostela sv. Mořice Raymond Keller a jež se rovněž střídaly podle ročních období.

FRESKY JOHANNA CHRISTOPHA HANDKEHO VE VÝKLENKU OLOMOUCKÉHO ORLOJE

Součástí renovace olomouckého orloje byla obnova jeho malířské výzdoby, jíž se ujal vynikající olomoucký malíř Johann Christoph Handke. Jeho vlastnoruční popis této výzdoby, jakož i jedenáct skic fresek se dochovaly ve fondech Státního okresního archivu v Olomouci. Zatímco alegorické ženské figury sedmi svobodných umění, Píle, dvě hlavy antických filozofů a Apollón, Múza a Pegas po stranách a na klenbě výklenku orloje byly novými uměleckými díly, ponechal Handke fresky na ploše výklenku v původní, ovšem zrestaurované podobě. V dolní partii orloje tak byl z pohledu diváka vlevo nadále vyobrazen malíř v renesančním oděvu s okružím (velkým skládaným límcem) píšící nápis „ǢTERNITA[TI PINGO]“, tj. „PRO VĚČNOST [MALUJI]“ (nejednalo se tedy o Handkeho autoportrét), vpravo byl vypodobněn údajný tvůrce původního orloje stojící u desky, na níž bylo napsáno „Meister Hansz Pohl von der Oels 1422“, tj. „Mistr Hans Pohl z Olešnice 1422“, se svěrákem a s ozubeným kolem. Latinský nápis na soklu pod kalendářem s chronogramy udávajícími letopočty 1422, 1575 a 1746, tedy roky domnělého vzniku a dvou renovací orloje, sděloval:

REPARTITIONIS TEMPORIS SOLLICITA ANTIQVITAS IST
HOC OPVS FIERI FECIT
VETVSTATE RVENS SENATVS POPVLVSQVE OLOMVCENSIS
CONSERVAVIT CONTINVAVIT AC RESTAVRAVIT
ISTIS VERO PICTVRIS ET ORGANO DECOREM AVXIT ET EXORNAVIT
EXQUISITA HVIVSCE VRBIS DIRECTORII PRAESIDIS INDVSTRIA.
F. G. W.

PODÍLEM ČASU BYLA OTŘESENA STAROBYLOST.
TOTO DÍLO, HROUTÍCÍ SE STÁŘÍM, NECHALY VYHOTOVIT SENÁT A LID OLOMOUCKÝ,
ZACHOVALY JE, POKRAČOVALY V NĚM A OBNOVILY JE.
TĚMITO MALBAMI A VARHANAMI VPRAVDĚ ROZHOJNILA JEHO ZDOBNOST A VYZDOBILA JE
VÝJIMEČNÁ PŘIČINLIVOST PŘEDSTAVENÉHO DIREKTORIA TOHOTO MĚSTA.
Z[HOTOVILI JOHANN GERVASIUS] G[ERLE A JOHANN PAUL] W[ENIGER]).

Pod tímto nápisem bylo umístěno německé trojverší „Kunst und Fleisz/ Bringt Nutz und Preisz/ Wers versteht und weisz (Umění a píle/ přinášejí užitek a odměnu/ tomu, kdo chápe a ví)“, za nímž následovalo německé čtyřverší „Das Tadeln ist gar leicht/ In eines Andern Sachen,/ Doch kanns gemeiniglich/ der Tadler nicht nachmachen (Je snadná hana děl jiného,/ přece však hánce obvykle nedokáže nic dále učinit)“.

Statky města Olomouce tehdy spravovalo hospodářské direktorium, jež hradilo z jejich výnosu náklady renovace radničního orloje.

POPIS OLOMOUCKÉHO ORLOJE Z ROKU 1746 VYHOTOVENÝ FLORIANEM JOSEFEM LOUCKÝM

Syndik (písař a právník) města Olomouce Florián Josef Loucký (1705–1775) popsal olomoucký orloj ve svém díle „Popis královského hlavního města Olomouce“ roku 1746 následovně:

„V dolní části [radniční] věže je možno vidět proslulý orloj, vysoký sedm sáhů (12,42 m), jehož nejvýznačnější pozoruhodnosti jsou tyto:

Jeho počátek spadá do roku 1422, v roce 1574 jej Pavel Fabricius z Lübecku (z Lubaně, něm. Lauban, v Dolním Slezsku, nyní Lubań v Polské republice), císařský matematik, doktor [medicíny] a profesor vídeňské akademie, rozšířil o astroláb a mistr Jan Pohl z [slezské] Olešnice (něm. Oels, nyní Oleśnica v Polské republice) jej roku 1575 dal znovu do pořádku. Roku 1661 byl pak orloj renovován. V roce 1746 byl orloj opět obnoven, zvětšen počet uměleckých děl a byl též znamenitě vyzdoben umně provedenými malbami a zlacením.

Kromě čtyř obyčejných ciferníků, umístěných na věži radnice a viditelných nad panoramatem celého města, je nyní dole na orloji, v jeho prvním poschodí, umístěn ciferník s vyznačenými dny celého roku, s jejich názvy a číslicemi, které den po dni ukazuje hůlkou vedle stojící anděl. Na stejném ciferníku je možno spatřit i věčný kalendář pro léta 1746–1849, tedy na 103 roky, uvádějící pro každý rok nedělní písmena (na základě slunečního kruhu či solárního cyklu byla jednotlivým rokům přiřazována tzv. nedělní písmena), epakty (epakta udává stáří měsíce, tj. počet dní od novoluní), zlatý počet (zlatý počet je číslo udávající, kolikátý je daný rok v pořadí devatenáctiletého, stále se opakujícího měsíčního cyklu), sluneční kruh (sluneční kruh či solární cyklus je kalendářní cyklus 28 let, ve kterém se v juliánském kalendáři opakují roky, v nichž připadají dny v týdnu na stejná data) i indikce (indikce je číslo udávající, kolikátý je daný rok v pořadí patnáctiletého, stále se opakujícího cyklu) a též na kdy v jednotlivých letech připadají Velikonoce. Tím je každému vzdělanému člověku dán návod, aby si sám určil, na který den připadnou pohyblivé svátky, jako počátek masopustu, Popelec, Nanebevstoupení Páně, letnice, Boží Tělo, neděle mezi letnicemi a adventem i advent sám.

V druhém poschodí je nahoře umístěno astrolabium, jehož obvod v rovníku měří 75 palců (186 cm). Na něm jsou vidět stálice a též znamení zvěrokruhu se zeměmi pod ně náležejícími i dráha Slunce se zakreslenými stupni. Okolo této desky je vyznačeno 24 hodin, znamenajících celou délku dne i noci. Hodiny jsou určovány dvěma různými rafijemi, z nichž jedna, se Sluncem, ukazuje denní hodiny a druhá, opatřená Měsícem, udává hodiny noční. Tato zároveň představuje velmi důmyslné zařízení, neboť na špici oné druhé ručičky umístěný Měsíc obejde denně ciferník a navíc souhlasně s tímto skutečným Měsícem ,ubývá‘ a ,přibývá‘, a stává se tak novem i úplňkem. V tomto druhém poschodí se ještě nacházejí po obou stranách čtyři menší číselníky, vždy po dvou [na každé straně]. První z nich zaznamenává minuty a čtvrthodiny, takže jeho ručička oběhne dokola každou hodinu. Druhý číselník ukazuje v obvyklém rozdělení 12 hodin a rafije postupuje znenáhla od jedné hodiny k druhé. Třetí ciferník sice rovněž představuje poloviční orloj, totiž 12 hodin, avšak v neobvyklých proporcích, poněvadž šest hodin, a to od 12 do 6 hodin, zaujímá jen čtvrtinu, zatímco zbývajících šest hodin pak tři čtvrtiny celého číselníku a ručička tedy nepostupuje pozvolna, nýbrž na každé číslici zůstává nepohnutě stát po dobu jedné hodiny a při jejím skončení přeskočí přesně na další. Čtvrtý číselník je půlkruh, který odkrývá planetární hodiny po východu Slunce. Z tohoto poschodí orloje je kromě všeho [ostatního] samostatnými koly a tyčemi, procházejícími místností, kde je uložena registratura, dovedně a spolehlivě poháněna jediná ručička na německých a staročeských hodinách v místnosti městské rady.

Uprostřed třetího poschodí orloje je šestnáct vyřezávaných postav andělů, z nichž každý drží kladívko a zvonek a v době, kdy je stroj uveden do chodu, hrají různě podle [roční] doby čtyři drobné hudební skladby. Pak konečně za zvuků jiné hudby vycházejí a opět na druhé straně zacházejí dole z jedné strany Tři králové a nahoře Marie s Ježíškem a Josefem představující útěk do Egypta. Na protější straně je soška českého knížete sv. Václava, nad ním je sv. Jiří bojující s drakem; podle pohybu kyvadla se pohybují tak, že sv. Václav otáčí hlavou ze strany na stranu a sv. Jiří pak s drakem střídavě vyjíždí a zajíždí. Nad tím vším stojí čtyři mužíčci: první drží v ruce provaz, a jakmile odbije čtvrtá čtvrť celé hodiny, rozezní obyčejný hodinový zvonek; druhý drží v levé ruce na šňůře zavěšených dvanáct korálků a pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem má připravenu k počítání; třetí stojí s kladívkem v ruce u zvonku, a jakmile bije [celá] hodina, odbíjí ji současně kladívkem na zvonek a zároveň ji odpočítává nejen vztyčenými prsty pravé ruky, ale i ústy; čtvrtý drží v ruce trubku a po odbití hodiny ji odtroubí.

Čtvrté poschodí zaujímá portrét Jejího císařského a královského Veličenstva královny české a uherské (Marie Terezie), nad nímž je ještě jednou, avšak ve větších rozměrech než dole, [znázorňováno] přibývání a ubývání Měsíce. Ostatní malby, představující svobodná umění, přispívají k jedinečné ozdobě orloje.“

Popis královského hlavního města Olomouce sepsaný syndikem Florianem Josefem Louckým roku 1746.

1918–1945

Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl spojen s odstraňováním symbolů habsburské monarchie. Předně byl v Olomouci 21. Března 1919 demolován pomník císaře Františka Josefa I., o úpravě radničního orloje v republikánském duchu však bylo vedením města rozhodnuto až koncem roku 1925. Akademický malíř Jano Köhler (1873–10941) st. z Nenkovic u Kyjova v následujícím roce za honorář 35 tisíc Kč přemaloval fresky alegorií sedmera svobodných umění Johanna Christopha Handkeho, nově ztvárnil skupiny Olomoučanů v historických oděvech za balustrádami (vlevo s kostelem sv. Mořice, vpravo se sloupem Nejsvětější Trojice), hlavně ale nahradil vyobrazení panovnice Marie Terezie alegorií Moravy. V historických oděvech byli níže zpodobněni starosta Josef von Engel a druhý republikánský starosta JUDr. Richard Fischer. O mechanickou část orloje se postaral hodinář Antonín Štancl, německé názvy měsíců na astronomickém číselníku byly nahrazeny názvy českými. Místo německých melodií nadále z orloje zněly melodie české hymny zkomponované Františkem Škroupem (1801–1862) a melodie písně Moravo, Moravo, Moravěnko milá, kterou složil Ludvík rytíř z Dietrichů (1803–1858) a která aspirovala na moravskou hymnu. Celkem přišla oprava orloje v letech 1925–1926 na 50 tisíc Kč. Léta protektorátu Čechy a Morava poznamenala olomoucký orloj tak, že se na jeho písňovém repertoáru podílely melodie německých písní Kein schöner Land in dieser Zeit (Není krásnější země v tomto čase), jejíž nápěv vytvořil z nápěvů různých lidových písní Anton Wilhelm von Zuccalmaglio (1803–1869), Wir treten zum Beten – Altniederlandisches Dankgebet (Přistupujeme k modlitbě – Staroholandská děkovná modlitba), uveřejněná prvně Adrianem Valeriem (kolem 1570 –1625) a Freut euch des Lebens (Radujte se ze života), zkomponovaná Hansem Georgem Nägelim (1773–1836).

1945–2019

Škody způsobené Olomouckému orloji dělostřeleckou střelbou 8. května 1945

Dne 6. května 1945 zahájila 50. armáda 4. ukrajinského frontu Rudé armády dělostřelecké ostřelování centra města Olomouce z pozic u Droždína, Samotišek a Hlušovic, 8. května se sovětské tanky probojovaly po nezdemolovaném mostu přes řeku Moravu do ulice Komenského a překonaly zde německou barikádu. Do večera vypudila Rudá armáda německé jednotky z celého města. Spíše sovětskou nežli německou dělostřelbou byl mimo jiné poškozen radniční orloj, jak prokazuje rekonstrukce směru, odkud dělostřelecké granáty dopadaly na průčelí radnice, a stopy, jež zanechaly střepiny těchto granátů a střepiny granátů vybuchujících na dlažbě před orlojem (očitá svědectví o této dělostřelbě se ale nedochovala). Komisí městského národního výboru bylo následně zjištěno, že budova radnice byla zasažena dvanácti dělostřeleckými granáty, z nichž jeden dopadl na horní část východní strany výklenku s orlojem, prorazil stříšku z prejzové krytiny a vylomil kus zdiva, z něhož se na dlažbě utvořila hromada suti. Výzdoba orloje byla poškozena střepinami, nejvíce byly poničeny fresky na vnitřní straně pilířů. Stroj orloje nebyl přímo zasažen, ale mohly být vychýleny hřídele, na nichž byly umístěny rafije číselníkových desek. Planetárium, figury, zvonky, deskové obrazy a astronomický číselník ostřelováním nijak výrazně neutrpěly a jsou nyní uloženy ve fondu Vlastivědného muzea v Olomouci, renovované strojové zařízení orloje slouží dodnes svému účelu.

Zřízení nového olomouckého orloje

Nezbytnost poválečné renovace olomouckého orloje projednával Státní památkový úřad v Brně, jenž dopisem svého ředitele Stanislava Sochora z 16. září 1946 doporučil Ústřednímu národnímu výboru v Olomouci „nahradit malby na orloji dílem úplně novým, ale hodnotným a tvárným v duchu nové doby“. Vedení města proto vyhlásilo 2. dubna 1947 veřejnou soutěž, jíž se mohli zúčastnit všichni českoslovenští organizovaní výtvarní umělci; návrhy řešení orloje, dodané do uzávěrky soutěže 30. června 1947, jež by se umístily na prvních třech místech, byly dotovány odměnami 15 tisíc, 10 tisíc a pět tisíc Kčs. Třemi dodanými návrhy však byla soutěžní porota „nemile překvapena“, a proto doporučila 7. července 1947 Ústřednímu národnímu výboru v Olomouci, aby se obrátil na pražské výtvarníky moravského původu Richarda Wiesnera, Stanislava Ježka a Karla Svolinského, s výzvou, aby se ujali zhotovení nového olomouckého orloje. Jako první z nich kladně reagoval 15. července akademický malíř Karel Svolinský (1896–1986), rodák ze Svatého Kopečka a profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Dne 5. října 1947 Svolinský projednal v Olomouci s kulturním referentem ÚNV v Olomouci Stanislavem Křupkou svou koncepci obnovy orloje jakožto nového výtvarného díla, zachovávajícího nicméně původní strojní zařízení, jakož i rozvržení číselníků, a nahrazujícího dosavadní malby na omítce skleněnou mozaikou. V létě 1944, 1948 a 1950 podnikal Karel Svolinský se svou manželkou, akademickou sochařkou Marií Svolinskou roz. Veselou (1903–?), studijní cesty do Itálie, aby se zde obeznámili s technikou skleněné mozaiky, a v létě roku 1949 si Svolinský zajel na Hanou, neboť hodlal využít při výzdobě orloje folklorních motivů. Architektonickou a stavební úpravou orlojové niky byli pověřeni pražský architekt Antonín Drábek a olomoucký stavitel František Macharáček; proti novým pilířům protestoval bezvýsledně Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně 14. listopadu 1949. Dne 29. prosince 1950 byly z výklenku odstraněny pozůstatky dosavadního orloje, ale realizace nového orloje se vlekla. V roce 1953 byly v národním podniku Umělecké sklo – Česká mozaika Praha, Letohradská 3 (pobočce sklárny Nový Bor), vyrobeny čtyři miliony různobarevných skleněných dílků pro celkovou plochu 100 m2 mozaikové výzdoby orloje, s jejímž pokládáním bylo pod vedením Michala Ajvaze započato 12. května 1953. Hodinář Karel Schuster rozebral, vyčistil a opravil hodinový stroj a doplnil ho o letopočet, organista a organolog Antonín Schindler a hudební nástrojář Josef Harna rekonstruovali zvonkohru, píšťalovou hru a hlas kohouta, tehdejší ředitel Krajského vlastivědného muzea v Olomouci Jaroslav Kanyza navrhl nové kalendárium, koncipování číselníků s astronomickými údaji bylo úkolem ředitele Lidové hvězdárny v Olomouci předsedu pobočky České astronomické společnosti Vladimíra Petra. Jaroslav Kanyza rovněž prosadil, že zvonkohra bude hrát melodie tří hanáckých písní proti požadavku místních představitelů Komunistické strany Československa, aby z orloje zněly melodie Internacionály či Písně práce. Náklady na obnovení olomouckého orloje činily kromě honoráře K. Svolinského 954 447 Kčs, ze strany vedení města Olomouce odpovídali za provedené práce předseda Městského národního výboru v Olomouci Antonín Eliáš, jeho náměstek Antonín Lang a kulturní referenti Stanislav Křupka, Františka Kučerová a Ladislav Holásek. Původně měl být orloj odhalen již v květnu 1954, ale stalo se tak až 9. května 1955 v 10 hodin dopoledne během „manifestace k 10. výročí osvobození naší republiky hrdinnou Sovětskou armádou“, slavnostního projevu se ujal předseda MěNV v Olomouci Antonín Eliáš. Traduje se následující historická anekdota: Jedna dáma prý před aktem odhalení orloje zaujala místo v prostoru před orlojem, kam se posléze přesunuli z rozměrné tribuny postavené před radničním podloubím představitelé KSČ a „lidosprávy“, jakož i tvůrci orloje, a ocitla se vedle mužíka s baretem na hlavě. Když byla stržena plachta zakrývající orloj, vykřikla dáma zděšeně: „Prokristapána, který idiot tohle udělal?“ A ten mužík se na ni bolestně podíval a pravil: „Já, milostivá paní.“

Mozaiková výzdoba orloje

Výjevy v horní části orloje jsou inspirovány hanáckým folklorem. Zcela nahoře v lomeném oblouku se nachází scéna Honění krále (hanácké banderium): tři krojovaní jezdci třímají prapory. Zelenými linkami je oddělen nižší pás mozaikové výzdoby se scénou Průvod královniček. Průvod sestává z deseti dívek v hanáckých krojích a s květinovými věnci na hlavách, z nichž čtyři nesou baldachýn nad královničkou držící v ruce kytici, jedna žena mává vstříc královničce šátkem a kyticí, další čtveřice žen tvoří průvod za královničkou. Spodní část mozaiky zobrazuje představitele „dělnictva a pracující inteligence“ – vlevo vedle kalendária se nachází dělník v montérkách, s čepicí se štítkem a plochým oboustranným montážním klíčem v pravici, vpravo výzkumník – prostovlasý chemik v rozepnutém bílém plášti, s baňkou v pravici a odměrným válcem v levici. Dvanáct kruhových medailonů červeně orámovaných a se zeleným pozadím na mozaice pokrývající boční stěny orlojové niky je věnováno alegoriím dvanácti měsíců – vlevo nahoře počínaje lednem a konče dole červnem, vpravo dole počínaje červencem a nahoře konče prosincem. Měsíce jsou symbolizovány ženskými a mužskými postavami vykonávajícími adekvátní rolnické práce: Leden (žena) – spravování oděvu, Únor (muž) – sázení ovocného stromu, Březen (muž) – orání pole pluhem, Duben (muž) – osévání pole z rozsívky, Květen (žena) – sečení trávy srpem, Červen (žena) – shrabování sena hráběmi, Červenec (muž) – broušení kosy při senoseči, Srpen (žena) – sklizeň chmele: otrhávání šištiček z chmelového štoku, Září (muž) – sklizeň jablek, Říjen (žena) – okopávání záhonu motykou, Listopad (muž) – osekávání pokáceného kmene stromu, Prosinec (muž) – zhotovování dřevěné nářaďové násady pořízem. Autorství orloje je uvedeno na pásu ukončujícím plochu mozaiky, a to ve znění: KAREL SVOLINSKÝ ČESKÁ MOSAIKA PRAHA 1953. V dubnu 1966 byla opravena fasáda orloje a mozaiková výzdoba byla očištěna.

Figurální artefakty orloje

Figury oživující olomoucký orloj, vysoké 70–75 cm, navrhla a vymodelovala sochařka Marie Svolinská, na sádrových modelech pracovali také její studenti na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kteří pro některé postavy posloužili i jako živé předlohy (sochař Olbram Zoubek – Diskař, sochařka a Zoubkova manželka Eva Kmentová – Házenkářka, podle sdělení Olbrama Zoubka však Kmentová stála modelem pro Matku s dítětem v náručí). Figury nato vyřezal do lipového dřeva olomoucký řezbář Bohumil Zemánek a údajně je polychromoval Karel Svolinský. Horní patro se dvěma otvory je osazeno statickými, stále viditelnými figurami. Vlevo kladivy odbíjejí kovář a jeho pomocník v souzvuku čtvrti hodin, celé hodiny odbíjí jen pomocník. V pravém otvoru stojí u notového stojanu klarinetista a trumpetista, jejichž ruce se původně během více než půlhodinové polední produkce zvedaly s nástroji k ústům těchto hudebníků za zvuků píšťal hrajících pastorálu zkomponovanou Vladimírem Lablerem, varhaníkem v olomouckém kostele sv. Mořice, sbormistrem a ředitelem hudební školy (1847–1914) – nyní i po restaurování všech figur orloje v letech 2019–2011 nejsou ruce hudebníků mobilní. Nato se dvanáct figur ve spodním patře se při zvucích tří lidových hanáckých písní zvonkohry otáčí na dvou točnách se šesti paprsky umístěných ve dvou otvorech. Jsou to vlevo Tkadlena s cívkami příze v náručí, Řezník brousící si sekáček, Úředník s kloboukem v pravici a se složenou aktovkou v levici, Matka s dítětem v náručí, Bednář v zástěře s teslicí (bednářskou sekerou) a hoblíkem v rukou a Sportovec – Diskař s diskem v rukou, vpravo Hospodyně s konvičkou na mléko a nákupní taškou, Kopáč s krumpáčem a lopatou na rameni, Zedník kladoucí lžící maltu na cihlu, Kovář v kožené zástěře s kladivem a kleštěmi, Zahradník opírající se o rýčem a otírající si předloktím pot z čela a Sportovkyně – Házenkářka (též Volejbalistka) s míčem drženým v podpaždí. Při zvonkohře počínající melodií písně Za Náměšťó na kopečko zpočátku roztáčejí obě točny s figurami proti sobě, poté se točí levá točna, za zvuků melodie písně Daleká, šeroká je cesta po Holomóc se točí pravá točna, a když zní melodie písně Vrbe se nám zelenajó, opět se otáčejí obě točny proti sobě. Celou produkci ukončuje trojí zakokrhání kohouta, jenž třikrát pozvedne křídla – tato figura, upevněná na kovové mřížce ve středu mezi otvory s postavami, byla zhotovena z pozlaceného plechu ve zlatnické dílně Waltera Linka. Dřevěné polychromované figury, opravované v dubnu 1966, byly v září 2009 až březnu 2010 restaurovány v ateliéru akademického malíře a restaurátora Jiřího Látala v Litomyšli; vzhledem k chybnému technologickému postupu bylo nutno v červnu 2010 výsledek práce restaurátora reklamovat, takže oprava figurální části orloje byla dokončena až v dubnu 2011.

Planetárium

Autorem podkladové desky heliocentrického planetária umístěného ve středu orloje je Karel Svolinský. Kolem středu planetária se Sluncem jsou rozmístěny v bílých kruhových medailonech čtyři ženské postavy vyznačené černými konturami na zlatém podkladě a symbolizující čtyři roční doby – shora ve směru hodinových ručiček jsou to Zima s otepí klestí, Podzim s ovocem v zástěře a v košíku, Léto sekající srpem obilí a Jaro s kyticí květin v rukou. Zlatou barvou jsou též napsány názvy kalendářních měsíců, zatímco dvanáct znamení zvěrokruhu je dále od středu planetária provedeno shodnou technikou jako symbolické postavy ročních dob, ale na tmavozelené ploše medailonů – shora ve směru chodu hodinových ručiček jsou to Kozorožec, Střelec, Štír, Váhy, Panna, Lev, Rak, Blíženci, Býk, Skopec, Ryby a Vodnář. Na střed planetária – zlaté Slunce – je upevněno šest různě dlouhých rafií znázorňujících poměrnou vzdálenost šesti planet – Merkuru, Venuše, Země, Marsu, Jupitera a Saturnu – od Slunce. Pět rafií je zakončeno hvězdicemi, na špici rafije znázorňující vzdálenost Země od Slunce je upevněna malá zeměkoule otáčející se během 24 hodin kolem své osy, bílá kulička otáčející se kolem Země představuje Měsíc. Na rafiích jsou upevněny příslušné plastické znaky planet, zhotovené z kovu a pozlacené. Kolem planetária jsou rozmístěny číselníky s jednou pozlacenou rafií (zleva doprava): minutový číselník, čtyřiadvacetihodinový číselník s arabskými číslicemi, dvanáctihodinový číselník s římskými číslicemi a otáčející se hvězdná obloha, po setmění prosvětlená – v pozlacené drátěné elipse se nacházejí hvězdy a souhvězdí viditelné v cirkumpolární oblasti. V dubnu 1966 byly nově pozlaceny rafie přídavných číselníků. Plochy nezasklených číselníků jsou nyní značně zašlé a vyžadují renovaci.

Kalendárium

Kalendárium je umístěno ve středu orloje pod planetáriem, s nímž je barevně sladěno. Dva kruhové pásy po obvodu plochy kalendária jsou rozděleny na 365 bílých a zelených dílků, přičemž jsou na bílých dílcích uvedena jména občanského kalendáře, Nový rok je vyznačen pouze zlatou barvou. Aktuální kalendářové jméno, popřípadě památný den ukazuje pozlacená šipka upevněná nahoře vlevo při obvodu kalendária, v jejím obloučku se objevuje číslo udávající, kolik dní uplynulo od počátku kalendářního roku. Červenou barvou místo zelené barvy na odpovídajících dílcích jsou na kalendáriu zvýrazněny platné státní svátky a vybraná výročí, zejména data narození a úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina, Josefa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda, jakož i datum narození tehdejšího prezidenta ČSR Antonína Zápotockého. Některým regionálním výročím byla dána přednost, a to i před celostátními událostmi připadajícími na shodné datum. Skutečnosti neodpovídá datum obnovení olomoucké univerzity 17. listopadu, u něhož navíc chybí rok této události, tj. dne 21. února 1946: na 17. listopad připadá Mezinárodní den studentstva, vyhlášený v roce 1941 v Londýně, zatímco 16. listopadu 1945 ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý pouze oznámil během své návštěvy Olomouce rozhodnutí vládní exekutivy zřídit zde univerzitu. Seznam červeně vyznačených významných dnů je následující: 21. ledna ÚMRTÍ V. I. LENINA 1921 / 25. února DEN. VÍT. ČSL. PRAC. LIDU / 5. března ÚMRTÍ J.V.STALINA 1953 / 8. března MEZINÁRODNÍ DEN ŽEN / 14. března ÚMRTÍ KL.GOTTWALDA 1953 / 22. dubna NAR. V.I.LENINA 1870 / 1. května SVÁTEK PRÁCE / 5. května VYHLAZENÍ JAVOŘÍČKA / 1. června MEZINÁRODNÍ DEN DĚTÍ / 9. června / ZRUŠ. ROBOTY NA MOR. 1848 / 10. června VYHLAZENÍ LIDIC / 24. června / VYHLAZENÍ LEŽÁKŮ/ 29. srpna SLOV. NÁR. POVSTÁNÍ / 8. září ZAVRAŽDĚNÍ J. FUČÍKA / 6. října DEN ČSL. ARMÁDY / 28. října DEN ZNÁRODNĚNÍ / 7. listopadu VELKÁ ŘÍJNOVÁ SOC. REVOL. / 15. listopadu ZAH. ÚST. SNĚMU V KOMĚŘÍŽI 1848 / 17. listopadu OBNOVENÍ OLOMOUCKÉ UNIV. / 23. listopadu NAR. KL.GOTTWALDA 1896 / 19. prosince / NAR.PRES. A.ZAPOTOCKÉHO 1884 / 21. prosince NAROZ. J. V. STALINA 1879. Číselníky s jednou rafijí na ploše kalendária ukazující den v týdnu, denní datum a kalendářní měsíc; skleněná polokoule, zhotovená ve sklárnách v Rapotíně na Šumpersku (zaniklých v roce 2009), svou prosvětlenou částí znázorňuje fázi Měsíce. Pod kalendáriem se nachází okénko s letopočtem, jenž se automaticky mění o půlnoci z 31. prosince do 1. ledna, což se může dít až do roku 9999.

Zvonkohra

Komisionální prohlídka zvonkové hry olomouckého orloje 19. července 1950 dospěla k závěru, že tato část orloje vyžaduje rekonstrukci, a poněvadž se do konkurzu na její opravu nikdo nepřihlásil, ujali se jí dva členové Moravské filharmonie – varhaník a varhanář Antonín Schindler a hudebník a hudební nástrojař Josef Harna. Šestnáct zvonů zvonkohry s laděním od A 1 po Fis 3 bylo ponecháno, kladiva byla opatřena v zájmu zkrácení a změkčení doteku se zvony mosaznými čepičkami. Ponechány byly též serpent (ozvučná část hracího zařízení hadovitého tvaru) a válec se šesti melodiemi složenými Vladimírem Lablerem, na němž byly doplněny trsací hroty. Nově bylo vyrobeno čerpací zařízení, měchy a rozvody do píšťal, mechanismus píšťalové hry a regulační záklopka. Antonín Schindler též navrhl nové ozubené kolo pro hlas kohouta a akustický panel v podobě dřevěné lastury. Do kovového válce zvonkohry o průměru 80 cm s 11 468 děrami vsadil A. Schindler 428 kolíčků, díky jimž hraje zvonkohra melodie tří hanáckých písní – 1. milostné písně Daleká, šeroká, 2. kolední písně (z pásma koled Královničky) Vrbe se nám zelenajó a 3. baladické písně O Náměšča na kopečko. Hudební mechanismy napojil na hodinový stroj orloje hodinář Konrad Schuster, jenž rovněž zhotovil výše uvedené ozubené kolo pro hlas kohouta a akustický panel vestavěný do prostoru hudební části orloje.

Hodinový stroj orloje

Hodinový stroj orloje, zhotovený firmou Ed. Korfhage & Söhne z Bueru (nyní městská část města Melle poblíž Osnabrücku v Dolním Sasku) pro orloj renovovaný v letech 1894–1898, zůstal zachován i pro orloj novodobý. Hodinář Konrad Schuster stroj, nacházející v prvním patře radniční budovy bezprostředně za stěnou niky orloje, opravil a doplnil jej o výše již zmíněný letopočet. Součástí mechanismu o odhadované hmotnosti 2 800 kg je osm závaží o hmotnosti 25 až 70 kg, jež je třeba denně ručně natahovat. Chod jicího stroje reguluje kyvadlo, jehož čočka, upevněná na jasanové tyči, má hmotnost 25 kg. Denisonův gravitační krok, jenž zajišťuje konstantní velikost vnější síly uvádějící kyvadlo do pohybu, zaručuje přesný chod jicího stroje a je opatřen zařízením odbíjející hodinové čtvrti a celé hodiny, jakož i mechanismy pohánějícími figury orloje, hlas a křídla kohouta a čtyři doplňkové číselníky. O údržbu mechanismu orloje pečuje nyní vnuk Konrada Schustera Karel Schuster.

Snahy o odstranění novodobého orloje

Dne 31. března 1990 byl zveřejněn v Hanáckých novinách článek Anežky Šimkové, nazvaný Návrat k tradičnímu orloji a apelující na polistopadovou olomouckou radnici, aby rekonstrukcí pohledové strany orloje „vyslyšela hlas historie i současnosti a zvolila pro odhalení tradičního orloje právě rok 1998“. V červnu téhož roku byla založen Spolek pro obnovu olomouckého orloje, občanské sdružení, jež záhy nato změnilo svůj název na Asociaci pro rekonstrukci olomouckého orloje a jehož cílem byla podle prohlášení zveřejněného v těchže novinách 22. září 1990 „rekonstrukce orloje v duchu jeho původních křesťanských, vědeckých a uměleckých tradic“ s termínem do roku 1998.

Předpokládalo se vypsání soutěže na zcela novou podobu orloje, s čímž ale nesouhlasili památkáři, navíc by takové pojetí rekonstrukce vyžádalo finanční náklady v řádu desítek milionů korun. Ani kompromisní řešení, tj. obnova tzv. Handkova orloje z poloviny 18. století, se nesetkalo se souhlasem odborníků.

Podle názoru Pavla Michny (Olomoucký orloj, Na paměť 100. výročí zániku historické památky, Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, s. 181) „středověké astronomické hodiny, s jejich předkoperníkovským geocentrickým systémem, jsou produktem středověku a jejich ,konzumentem‘ bylo opět středověké prostředí. Pro moderní dobu jsou již jen kuriozitou, a pokud vykazují originální starobylé technické prvky a slohové provedení (viz cena stáří), mají to štěstí, že jsou obdivovány, ceněny a chráněny jako kulturní hodnota. Devátý olomoucký orloj by však toto postrádal a zůstal by jen kuriozitou – vyjádřením středověkého předmětu soudobými prostředky technickými a výtvarnými. Na olomoucké radnici by se tak octl jakýsi moderní středověk. V čem by se pak lišil tento devátý orloj od orloje Svolinského, pomineme-li rozdíly ideologické? Po zvážení okolností se nabízejí jen tři možnosti řešení pohledové části: vrátit se formou přiznané kopie k poslední autentické podobě, tj. k Handkovu orloji, nebo ponechat v podstatě beze změny Svolinského orloj, jehož ideologická vyhraněnost časem vyvětrá stejně tak, jak tomu je s plastikami císařů Františka Josefa I. a Josefa II. Pro upokojení fundamentalistických odpůrců by se mohly připustit určité „retuše‘ – něco ve stylu vybroušení Stalinova rozkazu na brněnském pomníku osvobození. Jako třetí možnost, tzv. absolutní, se nabízí odstranění mozaikové fasády z pohledové strany orloje, jakož i jiných součástí výzdoby – bez náhrady.“

Oživit snahy o likvidaci stávajícího olomouckého orloje se rozhodl prostřednictvím petice z 1. května 2016 Tomáš Strakoš; k 18. listopadu 2018 se k petici přihlásilo 679 podepsaných petentů. Text petice zní následovně (četné pravopisné chyby byly z textu petice odstraněny): „My níže podepsaní občané Olomouce i ti, kterým není jedno, jaká je podoba našeho orloje, vyzýváme primátora města, aby bylo zahájeno jednání o obnově původní podoby orloje. Prosím ty, kteří si myslí, že je na čase navrátit podobu [!, aby] připojili svůj podpis.“

Uměleckohistorická polemika o novodobém olomouckém orloji

[…] Autor (= Karel Svolinský), formálně i obsahově tkvící v 19. století, především odsoudil dílo, jež měl nahradit. Požadoval totiž vymýcení „diletantismu a titěrnosti“ vídeňského umění 19. století. Nový orloj měl podle jeho názoru naopak ztělesnit nového českého národního ducha. Aby jej načerpal, podnikl vzápětí (nepochybně podle vzoru Josefa Mánesa, který před sto lety rovněž upravoval pražský orloj) studijní cestu po hanáckém okolí Olomouce, během níž sbíral etnografické motivy. Folklorně-nacionální nota však nezůstala jedinou. Po Únoru 1948 byla hbitě skloubena i s polohou socialisticko-budovatelskou. A tak zcela nová podoba orloje, odhaleného za velké slavnosti 9. května 1955, vedle alegorií jednotlivých měsíců s pracovními motivy, vedle dvou ústředních výjevů s vyobrazením lidových zvyků Honění krále a Průvodu královniček, nezanedbala ani toporné postavy dělníka a vědce-výzkumníka. Na kalendářním číselníku pak poctivě uváděla i životní data marxistických světců. Vše bylo doplněno šestnácti loutkami od umělcovy choti Marie, rovněž s pracovními motivy, zvonkohrou a kohoutem. Olomoucký orloj, od té doby triviální symbol vítězství venkovské, plebejské, materialistické podstaty (či spíše pokusu o jejich oslavu) nad někdejší křesťanskou, kosmogonickou a měšťanskou tradicí, se postupně změnil v symbol celé doby svého vzniku a také sebezprznění města. […]

Pavel ZATLOUKAL: Horní náměstí (od poloviny 18. do konce 20. století. In: Horní náměstí v Olomouci, Olomouc 1995, s. 40.

[…] Původní folklorně-nacionální nota návrhu Karla Svolinského tedy nezůstala jedinou. Autor, který ideově i formálně čerpal z tradic 19. století, ji po komunistickém převzetí moci hbitě skloubil s polohou socialisticko-budovatelskou. A tak zcela nová podoba orloje, odhalená za velké slavnosti 9. května 1955, vedle alegorií jednotlivých měsíců s pracovními motivy, vedle dvou ústředních výjevů se zobrazením lidových zvyků Honění krále a Průvodu královniček, nezanedbala ani stejně toporné postavy dělníka a vědce-výzkumníka. Vše bylo doplněno šestnácti loutkami rovněž s pracovními motivy, se zvonkohrou přehrávající tři pozapomenuté písně a s kohoutem odměřujícím čas. Rázně je zúčtováno s antikou a především s křesťanstvím. Vždyť podle názoru tajemníka národního výboru Ladislava Holáska „astronomická část udělá mezi masami velkou propagaci vědeckého světového názoru“. Lidové zvyky jsou navíc oslavovány v době vrcholení brutálního pokusu o zánik tradičního venkova – v letech první fáze jeho kolektivizace. Olomoucký orloj, tento kýčovitý, triviální symbol vítězství plebejské, materialistické podstaty (či spíše pokusu o jejich oslavu) nad někdejší křesťanskou a měšťanskou tradicí, se postupně změnil v symbol celé doby svého vzniku. […].

Pavel ZATLOUKAL: Olomoucká výtvarná kultura šedesátých let. In: „Oznámení o Ikarově letu“: olomoucká šedesátá léta v zrcadle výtvarné kultury [katalog výstavy, Olomouc 25. 6.– 31. 12. 1998]. Olomouc 1998, s. 42–43.

[…] Poválečné osudy olomouckého orloje jsou tak příznačné i obecně – názorně dokládají, že totalitní umění socialistického realismu zde nezakořenilo pouze jako import ze SSSR a že se nerozvíjelo až teprve po roce 1948, nýbrž že bylo z velké části vlastním dílem. Historismus socialistického realismu měl totiž v celonárodních i v místních podmínkách kromě sovětského vzoru ještě dva autochtonní předchůdce, na jejichž odkaz mohl průběžně navázat: Nacionalismus, vzepjatý znovu ve válečném a zejména poválečném období, a s ním související specifický kult lidovovosti, nekritický vztah k folkloru u národa, zhlížejícího se převážně ve svých „plebejských“ kořenech spjatých s dobou národního obrození.
Není pochyb o tom, že olomoucký orloj představuje jeden z největších kýčů, které kdy u nás byly vytvořeny. Jeho tehdejším protagonistou se stal Karel Svolinský, ještě o pár let dříve umělec koketující s tradicemi 19. století, ale také ctižádostivý, samolibý, vždy úspěšný tvůrce (jak velmi nelibě nesl, když se olomoučtí funkcionáři málo zajímali o postup prací na orloji). Velké měřítko díla, jak v celkové koncepci, tak v topornosti detailů, zřetelně odhalilo i jeho formální slabiny. […]

Pavel ZATLOUKAL: „Je to velké a šťastné Vaše dílo.“ Olomoucký orloj Karla Svolinského. In: Roman MUSIL – Eduard BURGET (eds.): Karel Svolinský (1896–1986), Praha 2001, s. 205–206.

BITÍ ORLOJE

Na letošní advent se v Olomouci připravuje další „kulturní audit“. Více než deset let po výstavě Oznámení o Ikarově letu, která ve vzorové souhře vědeckých oborů mapovala olomoucká 60. léta, bude v místním Muzeu moderního umění zpřístupněna výstava Skleník, jež aspiruje na totéž pro léta normalizační. Než proběhnou poslední korektury Skleníku, pokusíme se o korekturu zavedených pohledů na dvě místní (nejvíce nenáviděné) památky socialismu, orloj a obchodní dům Prior. Do nich se notoricky promítá nesnesitelné pokrytectví, vytěsňované špatné svědomí, jakož i uhlířské kulturní zoufalství, kteréžto atributy již neodmyslitelně náleží k toposu „olomoucké intelektuální kavárny“.

Hned na úvod názor, který podobně jako údery kovářů o kovadlinu na olomouckém orloji téměř nikdo z místních nechce slyšet: olomoucký orloj není ani ošklivý, ani obludný, nehyzdí tvář města, nezostuzuje demokratické občany ani neztrapňuje hloučky turistů každé poledne se před ním tvořící, nýbrž – je líbezný i podivný, moderní i nadčasový (sic!), monumentální i titěrný, rafinovaný i lidový. Je nasnadě, že názory drobené nad místními kavárenskými stolečky (tak jako všude jinde) pocházejí z původního velikého koláče místních kulturních autorit. Jednotlivé kapitolky našeho letního plaidoyer budeme tedy uvádět citáty, kterými se také zaštiťují mnozí (nejen) místní novináři při svém pravidelném polistopadovém rituálním bití orloje. V těchto týdnech o to více, že začala rekonstrukce sochařské výzdoby orloje Karla a Marie Svolinských.

Líbezný i podivný

OLOMOUCKÝ ORLOJ, TENTO KÝČOVITÝ, TRIVIÁLNÍ SYMBOL VÍTĚZSTVÍ PLEBEJSKÉ, MATERIALISTICKÉ PODSTATY (…) SE POSTUPNĚ ZMĚNIL V SYMBOL SEBEZPRZNĚNÍ MĚSTA. (Pavel Zatloukal: Oznámení o Ikarově letu, Horní náměstí v Olomouci.)

O Svolinského orloji už bylo napsáno všechno. Dobré i zlé. Psát o něm znovu je snad troufalost, ale chodíte-li kolem poplivávaného stroje denně, něco by se přeci jenom našlo. Je-li kýčem, o tom by se mohly vést estetické debaty. Definice kýče bývají totiž příliš vágní, podobně jako definice umění. Má-li se tu na mysli ten fakt (jejž snad nejsilněji formuloval právě Pavel Zatloukal), že orloj oslavuje selské tradice v době, kdy probíhala násilná kolektivizace venkova, tak tedy budiž. Ovšem je tu jeden háček. Základní ideový rozvrh orloje vytvořil Karel Svolinský pravděpodobně ještě před rokem 1948 a souvisel s jeho prací na monumentálním projektu Český rok. Navíc jedna z raných verzí orloje byla zcela apolitická. Obrazy ženců a polních prací byly zabydleny pohádkovými bytostmi a zvířátky: ptákem ohnivákem, žabákem a hadem s korunami na hlavách, hlemýžděm, ježkem. Co kdybychom na chvíli zapomněli na to, že slovo plebejský má (dnes) pejorativní nádech a zamysleli se nad ním jinak? Olomouc, někdejší bašta moravského němectví, byla po německém odsunu osídlována také venkovským hanáckým obyvatelstvem, podobně jak se to dělo i po roce 1918, kdy došlo ke sloučení měst a vesnic v okolí se starou německou Olomoucí a ke vzniku tzv. Velkého Olomouce, čímžto se po staletích minoritní česká národnost stala ve městě většinou. Pokusme se nahlížet nacionalismus obou etnik, tedy Čechů i Němců, bez předsudků. Vždyť úpravy olomoucké radnice z počátku dvacátého století, jakož i orloje z roku 1898, se vezly také na velkoněmecké národní vlně. Je tedy na tento hrubý pytel Svolinského orloj pouze hrubou záplatou? A co kdybychom prostě přijali tezi, že Svolinského orloj patří kromě jiného do fáze završení národního obrození v Olomouci? Můžeme jistě spekulovat o tom, že se tak stalo po brutálním vyhnání olomouckých Němců a že na hanácký mýtus byl místními funkcionáři, jakož i Svolinským samotným naroubován socialistický program. Přesto se domnívám, že postavíme-li se na chvíli nepředpojatě v plném slunci, v pravé poledne před orloj, nemůžeme nevidět, jak sličně jsou ztvárněny hanácké dívky v krojích v Průvodu královniček, jak líbezně jsou vykresleny jejich střevíčky, málem s naivitou tvůrce lidového umění, ne nepodobnou naivitě tvůrce románských mozaik. Nemůžeme nevidět, jak ladně zvedá šátek panna zcela napravo před nimi, nemůžeme nevidět líbeznost kopýtek koní z horní scény Honění krále a tak by se dalo pokračovat. Obávám se, že ten, kdo toto všechno záměrně přehlíží, je pak snadněji nakloněn ideologickému zavržení díla en bloc. Ano, je místy toporné, ke škodě (nejen dětem) neletí tu pták ohnivák namísto poněkud tupých hlav dělníka a výzkumníka; je podivné i zrůdné nepřímou oslavou masových vrahů, resp. jejich umístěním do nebeského řádu v kalendáři, ale ve své většině čerpá z autentických lidových tradic a je přístupné širokým vrstvám obyvatel. Ba co víc, kdybychom konsekventně rozvedli myšlenku odsouzení olomouckého orloje, museli bychom z podobných pozic (jakých vlastně – patricijských? aristokratických? německých?) odsoudit i Kotěrův Národní dům v Prostějově, který byl také jedním z výhonků opožděné národní emancipace Prostějovských a který rovněž symbolizoval vítězství jedné tradice nad druhou, není-liž pravda? V tomto smyslu je orloj kromě jiného fyzickým návratem skutečné Hané do centra její metropole. […]

David VODA: Bití orloje, Listy 2009, č. 4.

Aktuálně o opravě v Olomouckém Deníku:

16. 2. 2026 – Orloj patří spolu se sloupem Nejsvětější Trojice k nejznámějším a turisty nejvyhledávanějším pamětihodnostem v Olomouci. Zatímco monumentální barokní sloup zapsaný na seznamu UNESCO prochází rozsáhlou opravou, orloj na radnici na případný odborný zásah čeká. Jeho možný rozsah a naléhavost nyní zkoumá restaurátor Radomír Surma.

Odborník byl podle odboru památkové péče magistrátu požádán, aby zjistil skutečný stav jednotlivých částí památky.

„Poptávka se týká stavu sošek, které budou předmětem zkoumání, ale proveden bude v podstatě celkový průzkum, včetně skleněné mozaiky i ciferníků,“ sdělil Olomouckému deníku restaurátor Radomír Surma, když v pátek odpoledne z vysokozdvižné pracovní plošiny prováděl úvodní monitoring stavu orloje.

O tom, kdy by případně měla proběhnout oprava, v jakém rozsahu, bude následně rozhodnuto podle odborných zjištění restaurátora.

„Na první pohled, co jsem zatím měl možnost vidět z blízka z plošiny, bych zákrok dlouho neoddaloval,“ naznačil Radomír Surma.