Začíná se nám pomalu oteplovat a natěšení houbaři už vyhlíží své jarní úlovky. Letos to vypadá, že by se (minimálně na jaře) mohlo dařit. Díky sněhové nadílce je poměrně zavlaženo a tak by časné houbaření mělo být úspěšné. Nesmí ovšem, podobně jako v některých minulých sezónách, zima skočit rovnou do léta… znáte to – najednou 25°C, teplý vítr a meze jsou za týden na troud. Držme si tedy palce. A protože se silně těším i já, dovolím si naservírovat vám takový miniseriál o jarních, převážně jedlých houbách. Začneme kačenkami, jakýmsi symbolem hub prvního ročního období.
Kačenka česká (Verpa bohemica)
Velmi známá houba, která nechybí v žádném pořádném atlase. Roste od března do května, podle aktuálních podmínek, znám ale nálezy i z února. Není však hojná a neroste všude. Tím správným biotopem pro tento druh jsou teplejší listnaté lesy a jejich okraje, sady, remízky, často roste na neprostupných místech, kam by „normální“ houbař nevkročil. Ideálními stromy okolo by měly být třešně, švestky, hlohy, trnky, jasany a osiky. Kačenka česká má ráda dostatečnou vrstvu opadu a také vápenaté půdy. Patří mezi výborné jedlé houby – skvělá je například orestovaná na másle a cibulce, poté podávaná na rozpečeném bylinkovém toastu. Ovšem říká se o ní, že u některých osob vyvolává její konzumace alergie, bude to však zřejmě jen malé procento potencionálních strávníků, ve svém okolí znám pouze jednoho takového. Všichni ostatní se mohou po této houbě utlouct.
Kačenka náprstkovitá (Verpa conica)
Ještě vzácnější než předchozí druh, roste později než kačenka česká. Odlišíme je od sebe poměrně snadno – povrch klobouku je mnohem méně (a někdy vůbec) mozkovitě zkroucený. Roste na podobných stanovištích jako kačenka česká a je také jedlá. Je však pro svou vzácnost zařazena do Červeného seznamu jako zranitelný druh a tak bychom ji neměli sbírat. Zmíním se ještě o jedné velmi netypické lokalitě této vzácné houby – byla opakovaně nalezena na střeše jednoho pražského obchodního centra, kde nejsou žádné stromy, jen štěrk porostlý mechem a sukulentními rostlinami. Jak je možné, že roste právě tam, nikdo neví. Moudří mykologové na takové nestandardní jevy reagují oblíbeným bonmotem: „Houby nečtou atlasy“. Takže možné je všechno.
Destice chřapáčová (Discina ancilis)
Plodnice této houby mají podobu malých mističek, dokážou ale vyrůst i 15 cm v průměru. V mládí jsou hladké, později se zahnutý okraj rozvolňuje a houba bývá hrbolatá. Roste nehojně od března do května na starých mechem porostlých pařezech či kmenech smrků a borovic. Jde také o jedlou houbu, využít jí můžeme do směsí, polévek a salátů. Pokud tedy vyrazíte například v dubnu do jehličnatých lesů, všímejte si starého dřeva, šance nalézt tuto destici určitě je. V Praze například v Klánovickém lese. Podobných destic u nás roste ještě několik dalších druhů, jsou ale mnohem vzácnější.
Tak kdo se už taky těší?
Všechny fotky Jan Schneider
