Hrob Šimona Haláčka na hřbitově v Římově

Na hřbitově v Římově u jižní průchozí cesty je umístěn hrob Šimona Haláčka.
V záhlaví hrobového místa stupňovitý náhrobek z černého leštěného kamene. Pod křížem s malou figurou ukřižovaného Krista:

Zde v Pánu odpočívá
P. Šimon Haláček,
čest.konsist.rada, bisk.notář,
vik.sekretář, os. děkan,
čest. občan Řimova,
Krasejovky a farář v Římově.
* 12/X 1843 † 22/VII 1912
Odpočívej v pokoji!

Na rozdíl od ostatních jmen na zdejším hřbitově se o panu faráři dá vyGooglit docela dost:

Informační list obce Římov – číslo 4/2018 ze 14. května 2018:

Výpisky z PAMÁTNÍ KNIHY školy Římovské založené r. 1881

Dne 17. září 1884 odbývána okresní učitelská konference které zdejší učitelstvo se zúčastnilo. V témže měsíci zvolena nová místní školní rada. Byli zvoleni následující členové: předseda Šimon Melmer – rolník z Římova, dozorce školní Ant. Kožant – rolník z Římova, zástupce školy Hynek Šimeček – řídící učitel, zástupce církve Šimon Haláček – farář, zástupce obce Jan Marek – rolník z Branšovic a Šimon Nejedlý – rolník z Krasejovky.

Nový školní rok 1895/1896 započal dnem 16. září službami Božími. Při konaném zápisu a roztřídění školních dítek zapsáno celkem do I. třídy – 75 dítek, do II. třídy – 70 a do III. třídy – 91 dítě. V měsíci prosinci 1895 zvolena nová místní školní rada v Římově a sice: Antonín Kožant předseda, Jakub Petr školní dozorce, P. Šimon Haláček farář, Karel Mitiska spr. školy, Tomáš Opekar výbor, Frant. Nedorost výbor. Šimon Melmer a Frant. Nožička náhradníci.

Nelze opomenout, že v roce 1989 v měsíci červenci oslavil důstojný p. farář Šimon Haláček svoje 25leté jubileum kněžské činnosti.

Dne 21.července 1912 zemřel důstojný pán Šimon Haláček, čestný konzistorní rada, biskupský notář, osobní děkan a katecheta při zdejší škole po krátkém utrpení raněn mrtvicí 69 roce svého života. Působil při zdejší škole 29 roků. Za administrátora povolán p. Jaroslav Paulus dosud kaplan v Pelhřimově. –Datum neodpovídá tomu, který je uveden na náhrobku.

V dokumentu SOUTĚŽNÍ PRÁCE – PAMĚTNÍ KNIHY FARY ŘÍMOV Z LET 1786 – 1920, Autor práce: Bc. David Hajs, 2020 rozsáhle:

Šimon Haláček (1884-1912)

Po Böhmově úmrtí roku 1884 byl na pozici stálého faráře českobudějovickou konzistoří doporučen Šimon Haláček, toho času působící jako kaplan v nedalekém Kamenném Újezdu, který funkci následně zastával až do své smrti roku 1912. Nejdříve však kvůli stále platnému patronátnímu právu musela s jeho dosazením souhlasit i majitelka statku Josefína Lorenzová, čímž započal krátce trvající konflikt. Patronka údajně nechtěla nového faráře dle Haláčkových slov přijmout, protože se jí jeho jméno zdálo příliš tschechisch, byla nicméně nucena s jeho jmenováním souhlasit, jelikož nebyli k dispozici žádní jiní vhodní zájemci. Tento relativně malicherný boj odstartoval sérii sporů mezi třetím římovským farářem a majitelkou statku, čemuž duchovní správce věnoval značnou část prostoru první kapitoly. Ještě předtím však Haláček zdokumentoval okolnosti svého příchodu na římovskou faru, které popsal notně vypravěčským stylem za použití přímé řeči i s patrným emočním zaujetím.

V rámci první kapitoly Haláček po vzoru Böhma vůbec nezačlenil zahraniční či vnitrostátní události vyjma povšechných zmínek o smrti císařovny Alžběty či obligátních upozornění na změny na pozici pražského arcibiskupa i českobudějovického biskupa. Farář komentáři podrobil i výsledek komunálních voleb, kdy se podle všeho poněkud nevybíravě opřel o nově zvolené členy obecního představenstva, avšak nadcházející farář Josef Paulus tento segment zcenzuroval přilepením papíru přes kontroverzní text. Haláčkův nástupce v tomto ohledu posléze na téže straně doplnil vlastní názor, že byl v tomto případě římovský farář vůči dotčeným mužům nespravedlivý. Naprostá většina zápisků z první kapitoly však i nadále dokumentovala již zmíněné problémy s patronkou. Nejzávaznější konflikt vypukl poté, co Lorenzová předložila Haláčkovi listinu z roku 1862, která dle farářova výkladu konstatovala, že se římovští faráři přestěhováním do domu držitele statku zřekli práv na jiné obydlí a stali se v konečném důsledku majitelčinými „podruhy“. Haláčkův popis posléze končil poznámkou: „To to s tou farou v Římově pěkně dopadlo!!!“

Dalším ohniskem konfliktu mezi Haláčkem a patronkou byla již několikrát probíraná farní zahrada, kterou dle faráře hodlala statkářka převzít do výhradního užívání. Haláček nicméně objevil listinu z roku 1797, která potvrzovala vlastnictví zahrady římovským duchovním správcem. Otázka zahrady, jejímž hlavním problémem měl být fakt, že nebyla po roce 1848 farářem vykoupena, se dostala až k soudu, který za Haláčkova života nevynesl rozhodující ortel, tudíž farář celý konflikt uzavřel dovětkem, že problém odkazuje svému nástupci, „ať také zví, co jest to s panem patronem se soudit“.

Čtvrtou kapitolu započal Haláček shrnutím éry předchozího faráře, v tomto ohledu především vyzdvihoval Böhmovu stavitelskou a opravářskou činnost, ačkoliv byl údajně mezi lidem pomlouván za to, že se o nic nestaral. Podobný nevděk od místních obyvatel Haláček očekával už od samotného úvodu svých zápisků ve čtvrtém oddílu, v němž opět reflektoval především průběh opravných prací, primárně v souvislosti s kapličkami, které měly být během poutí opakovaně poškozovány „lidem kramářským“ i samotnými poutníky. Římovský farář podroboval kritice i místní obyvatelstvo, které dle farářova úsudku povětšinou dostatečně finančně nepodporovalo opravné práce, což Haláček glosoval poněkud ironickými, popřípadě až rezignovanými poznámkami.

Haláčkovy texty byly vedeny především v českém jazyce, němčinu či latinu upotřebil pouze v případě přepisování soudních rozhodnutí či starých listin. Kurzivní písmo je oproti Böhmovi poněkud méně úhledné, což je nejvíce patrné při popisu emočně vypjatých situací. Oproti předchozím farářům byla nicméně značná část Haláčkových textů pečlivě podepsána a ojediněle i přesně datována.

Kronikářské záznamy Šimona Haláčka se evidentně odlišují od výpisků učiněných předchozími římovskými duchovními správci. Hlavním důvodem toho rozdílu byla nepochybně Haláčkova bouřlivá povaha, která je v jeho textech zcela neskrývaná. Vůbec poprvé lze v textu některého z autorů narazit na určitou míru xenofobie, v Haláčkových textech se totiž objevují narážky namířené proti lidem německého původu. Čtvrtý římovský farář byl dle dostupných záznamů člověkem konfliktním, tvrdohlavým i mírně arogantním, především ve vztahu k místním obyvatelům, jimiž celkem očividně pro jejich domnělou skoupost pohrdal. Zmíněné osobnostní rysy jsou v zápiscích snadno odhalitelné, neboť byly Haláčkovy texty povětšinou psány značně zaujatým způsobem, nesčetněkrát i s využitím již zmíněných poznámek. Ačkoliv měli i Haláčkovi předchůdci určité problémy s majiteli statku, nikdy se je na stránkách kroniky neodvážili otevřeně kritizovat takovým způsobem jako právě Haláček. Emočně zabarvený způsob vedení pamětní knihy, která měla opět dle všeho opět sloužit výhradně jeho nástupcům, za Haláčkovy éry tedy vůbec poprvé připomíná spíše svébytný egodokument nežli poněkud odtažitou úřední knihu předchozích farářů a lokalistů.

Život Marie Panny vyobrazený v chodbách Lorety Římovské / K užitku duchovnímu svých osadníků a nábožných poutníků vydal Šimon Haláček, nakladatel J. Steinbrener, 1888

Zvláštní je, že tak významná regionální osobnost a čestný občan není na webu obce krom výše uvedené citace v místním tisku žádným způsobem zmíněna.