Hrob Jana Františka Zítka na hřbitově ve Velešíně

Severně od středu hřbitova ve Velešíně je vytvořen oblouk sjednocených hrobových míst pro město nějakým způsobem významných osobností. Třetá zprava je hrob Jana Františka Zítka.
Hrobová místa jsou si stylově podobná, ale nejsou přesnou kopií. V záhlaví hrobu černý náhrobní stupňovitý sokl, stylizovaný do podoby kamenného křížku. Široká spodní základna, široký spodní sokl, vlastní dřík – na něm nápis:

Th. DR.
JAN FR. ZÍTEK
c.k. profesor reálných škol v Karlíně,
děkan sboru doktorů, rodák Velešínský
* 14./6. 1868 † 24./5. 1913
KRÁTCE ŽIL A MNOHO VYKONAL.
PRAVDA S DOBREM, PRÁCE S KRÁSNEM
JEHO ŽIVOTA BYL IDEÁL,
A ŠŤASTEN BYL JEN TÍM.
ŽE BLAHO BLIŽNÍHO
MU ŠTĚSTÍM BYLO NEJVYŠŠÍM.
DR. FRANT VESELÝ * 22/10 1894 † 15/12 1952

Na dříku hlavice, nesoucí kříž s postavou Krista. Před nápisem kovová lampa.

Tentokrát je odkud citovat:

Th. Dr. Jan František Zítek – Zapomenutý velešínský rodák – Kněz, učitel, historik

Jan Zítek se narodil 14. června 1868 ve Velešíně č. 3 jako syn rolníka Matouše Zítka a jeho manželky Marie. Zítkova maminka se do Velešína přivdala z vesničky Rančice u Kamenného Újezda. Jako desetiletý chlapec odešel z rodného městečka studovat gymnázium do Budějovic a posléze do Slaného. Jeho nejoblíbenějšími předměty byly literatura a dějepis.

Po absolvování gymnáziu vstoupil do kněžského semináře. Po vysvěcení na kněze působil kratičce jako kaplan v Bečově, odkud odešel za katechetu na německou školu. Pilně se věnoval dalšímu studia doma i v cizině, Římě a Innsbrucku. Toto studium bylo pak korunováno doktorátem z teologie. Po té vyučoval na teologické fakultě pražské univerzity na stolici fundamentální teologie a křesťanské filosofie, kde ovšem neobdržel stálé místo. Proto odešel Zítek z vysoké školy učit na školu střední; působil jako profesor náboženství na pražské reálce v Karlíně. Zde se, jak udává nekrolog sepsaný po jeho smrti, těšil všeobecné vážnosti a oblibě.

Svůj volný čas věnoval studiu historie a národopisu. Přispíval do odborných časopisů, sbíral historické prameny k dějinám českého středověku, bádal mimo jiné i ve vatikánských archivech. Chystal zpracovat i dějiny svého rodného městečka Velešína. Bádání se mu však nepodařilo dokončit, protože ho předčasně zastihla smrt způsobená zápalem plic. Ten jej postihl jako následek vážného úrazu, který utrpěl při srážce vlaků ve Štýrsku, když se vracel z letní dovolené. Zemřel tak předčasně v roce 1913 ve věku pouhých 44 let. Byl pochován ve svém rodišti za hojné účasti přátel a kolegů z Prahy. Jeho hrob je dodnes zachován na velešínském hřbitově.

Zájem o ústní lidovou slovesnost získal Jan Zítek už v raném dětství, když poslouchal tatínkovy pohádky i vyprávění sousedů večer o hrátkách. Na své dětství takto vzpomíná: „V létě si nás rodiče mnoho nevšímali; těžká práce rolnická tomu nedovolovala. Za to v zimě bylo jinak. Jakmile jsme přišli ze školy, byla nám popřána chvíle odpočinku, a potom začalo opakování učiva ze školy a pracování úkolů. Záhy zesnulý tatíček byl doma naším učitelem. Vypracovavše úkoly, dostali jsme do ruky Bibli nebo jiné říkání; zvláště Pečírkův Národní kalendář. Při malém kahanci a častokráte při louči jsme čítávali střídavě nahlas, zatímco nás ostatní pozorně poslouchali. Rádi jsme to konali; ještě radši jsme se však těšívali na večer. Již před večeří jsme si vlezli s tatíčkem za kamna čili na pec.

Pěkně v teploučku, doléhali jsme na tatíčka, aby nám vypravoval pohádky. „Táto, povídejte pohádky.“ „Kerou?“ „O hloupém Honzovi.“ „Tu ne! Jinou! O vozíku.“ „O Medvědím oušku.“ Tak to šlo dále; každý chtěl tu, jež se mu nejvíce líbila. Spor rozhodl otec; který z nás téhož dne uměl nejlépe, toho prosbě bylo nejdříve vyhověno. Bůh nebeský ví, kolikráte nám tytéž pohádky otec povídával. Ale my jim vždy se stejnou, ba větší láskou a radostí ještě naslouchali, jako bychom jich jak živi nebyli slyšeli. Báli jsme se zrovna dýchati, abychom těch hrdinů nezaplašili, nebo díla jejich, jako na příklad vysvobození zakleté princezny nepřekazili. Ó, jak cítili jsme bol s nešťastným a těžce zkoušeným, hodným člověkem! Jak těšili a radovali jsme se, když se vše v dobré obrátilo! . . .

Za vypravování byla večeře připravena, a my v nejlepší náladě sedali k ní, každý na svém místě. Otec v čele stolu, my děti po jeho stranách; naproti otci pacholek, po jedné straně „chlapec“ čili pohůnek, po druhé děvčata, až nás bylo plný stůl (Chlapci nazývají se ve Velešíně a v okolí odrostlejší hoši, kteří již těžší práci vykonávají, tedy pohůnci, pacholci a synové sedlákovi. Podobně se říká „děvčata“ čili „holky“ paskám, děvečkám i dcerám hospodářovým). Po společné modlitbě dali jsme se do jídla. Opět se něco hezkého vypravovalo. Již za večeře přicházívali k nám lidé „na hrátky“. Vdaní i svobodní, staří i mladí, muži i ženy. Těchto byla převážná většina. Po večeři vytáhly ženské naše i cizí své přeslice a nyní to začalo. Povídávalo se třebas až do půl noci. Kdo co věděl a uměl povídati, ten povídal ; jeden po druhém. Povídávaly se zase pohádky – o strašidlech, o čarách a čarodějnicích …

Dodnes mají velký význam Zítkovy články v Časopise Český lid, který začal vydávat v devadesátých letech 19. století kulturní historik Čeněk Zíbrt.

Zde publikoval na dvacet příspěvků o zvycích a lidové slovesnosti, která byla v této době ve Velešíně a okolí živá. Zachytil vyprávění o průběhu tříkrálové obchůzky ve Výhni, vyprávění vlastního otce o povinnostech a právech obecního pastýře a kováře v Polžově u Mokrého Lomu nebo průběh svatodušních her mládeže v Rájově u Zlaté Koruny. Zaznamenal zkazky o vodníkovi, o můře, o bludičkách, dětských zábavách.

„O světýlkách lid velmi rád i často vypravuje. Kdo jsou světýlka, výstražným hlasem poví ti lid. Jsou to ti, kteří za živa sády čili mezníky přesazovali a po smrti za trest proměněni jsou ve světýlka, jež právě tam se ukazují, kde souseda o kus půdy, louky nebo pole, nebo lesa, zkrátka o kus půdy nesvědomitě přesazením sády připraviti chtěl. Právě na tom místě mají svůj očistec. Světýlka prý volají: »Kam ho dám? Kam ho dám?« Neodpoví-li někdo světýlku: »Dej ho, kde si ho vzal«, trvá světýlku trest dále denně, jež do únavy sád kolem onoho zcizeného místa stále nosí …

Nejhodnotnější z příspěvků je podrobný popis masopustní obchůzky, který uveřejnil v roce 1893 pod názvem „kolední hra jihočeské“. V té době byl tento zvyk ještě zcela živý a Zítka jako prvního napadlo ji zachytit. Popis obřadní obchůzky tehdy trval několik dní, po několika vesnicích a Zítek ji zachytil včetně podrobného popisu setkání a hádání dvou koled při jejich náhodném střetnutí. Tato masopustní obchůzka se udržela na Doudlebsku v řadě míst s mírnými obměnami dodnes.

„Po svátku Jména Ježíš chodili a dosud chodí v jižních Čechách v okolí Velešína, Trhových Svinu, Kaplice, Českého Krumlova, koledníci. Koleda jim trvá tři i více dní, dle toho, mnoho-li vesnic chtějí obkoledovati. Počtem jest koledníků osm, a to dle důstojnosti: hejtman, rychtář, končel, „tancmástr“, žitnej, ovesnej, čurka a moučka. Někdy chodil i devátý, jemuž se říkalo myslivec. Prvých šest jest oblečeno ve svůj sváteční šat; klobouky jejich jsou ozdobeny jalovcovou kytkou s pentlemi rozličných barev. Kolem sebe mají „hantoch“, ručník a na něm dvě pentle, zelenou a červenou. Kromě toho má ještě každý z nich svůj zvláštní odznak. Hejtman nosí „halapartnu“. Na tuto napichuje čerstvé i uzené maso, jež dostanou …“

Cenné je, že Zítek zachytil zvyky jako pozorovatel i pamětník současně. Například v příspěvku o velikonočních „beranech“ (svazky lískových prutů, jedlové chvoje a dalších rostlin, které se dohromady svazovaly a chlapci je nosili k posvěcení do kostela na květnou neděli) dokáže vzpomínat na celou očima dítěte: „Ze soboty na Květnou neděli nemohly jsme my děti radostí a strachy o berana, aby nám ho nikdo nevzal, ani spáti, ačkoliv to byla zbytečná starost. V každém statku měli svého berana, nebo i dva připravené, měli-li dva větší synky, kteří chtěli berana nésti. Berana nosívají i dívky. Ráno o beránkovou neděli hospodyně ozdobí křížek berana koupenou kyticí a „pentlí“ – stuhou tak, aby konce stuhy dolů splývaly. Na stuze si hoši velice zakládali. Bez ní by jich beran ani netěšil. Mnohdy se tato stuha zase schovala na příští rok. Přišli-li malí hoši mezi rokem na ni a chtěli-li si ji vzíti, stačilo připomenouti jim: „Je to na berana!“ a již toho nechali. Poněvadž na květnou neděli mnohdy velice chladno, ba i zima bývala, nebylo nám v městečku Velešíně rodiči dovoleno s berany dříve jíti, dokud nepřijdou s nimi vesničtí.

O což tu bylo nahlížení do oken, až spatříme prvního vesničana s beranem. Potom bylo nás těžko ještě déle doma udržeti! Vzavše berana před nebo na sebe a pěkný, rovný prut lískový do ruky zvlášť, chvátali jsme do kostela, abychom přišli včas přede mší svatou, kdy bylo svěcení kočiček či beranů…

Lidové zvyky byly a stále jsou samozřejmou součástí života společnosti. Tak samozřejmou, že jejich proměny a zánik obvykle unikají pozornosti kronikářů. Prvním z národopisné oblasti Doudlebska, který si tuto skutečnost uvědomil a snažil se je písemně zachytit již na konci 19. století, byl naštěstí i velešínský rodák ThDr. Jan Zítek.

Ovšem kdo je zcela vespod doplněný Dr. Veselý, kdo ví. Google najde na wiki jediného muže toho jména v onom roce narozeného, leč bez titulu, nesouhlasí rok úmrtí a nejsou uvedeny žádné podrobnosti:

František Veselý (1894–1942) – český pedagog