- Židovský hřbitov Mělník
- Židovský hřbitov Postoloprty
- Židovský hřbitov Spomyšl
- Židovský hřbitov Blevice
- Židovský hřbitov Zlonice
- Židovský hřbitov Slaný
- Bývalá židovská kaple na hřbitově v Lovosicích
- Nový židovský hřbitov Lovosice
- Židovský hřbitov Litoměřice
- Židovský hřbitov Bílina
- Židovský hřbitov Radouň
- Nový židovský hřbitov Louny
- Židovský hřbitov Libochovice
- Židovský hřbitov Čížkovice
- Židovský hřbitov Terezín II.
- Židovský hřbitov Terezín I.
- Nový židovský hřbitov Roudnice nad Labem
- Starý židovský hřbitov Roudnice nad Labem
- Nový židovský hřbitov Hořice
- Židovský hřbitov Mnichovo Hradiště
- Starý židovský hřbitov Nový Bydžov
- Židovský hřbitov Turnov
- Nový židovský hřbitov Chodová Planá (Kuttenplan)
- Starý židovský hřbitov Chodová Planá (Kuttenplan)
- Nový židovský hřbitov Údlice (Eidlitz)
- Židovský hřbitov Chomutov (Komotau)
- Židovský hřbitov Poutnov (Pauten)
- Židovský hřbitov Bečov nad Teplou (Petschau)
- Starý židovský hřbitov v Ústí nad Labem (Aussig)
- Židovský hřbitov Most – Souš (Brüx)
- Židovský hřbitov Podbořanský Rohozec (Deutsch Rust či Teutschenrust)
- Židovský hřbitov Drahonice (Drahenz)
- Židovský hřbitov Rabštejn nad Střelou (Rabenstein an der Schnella)
- Židovský hřbitov Kynšperk nad Ohří (Königsberg an der Eger)
- Židovský hřbitov Bezdružice (Weseritz)
- Starý židovský hřbitov v České Lípě (Böhmisch Leipa)
- Židovský hřbitov Karlovy Vary (Karlsbad)
- Židovský hřbitov Město Touškov (Stadt Tuschkau)
- Židovský hřbitov Hluboká nad Vltavou (Frauenberg)
- Židovský hřbitov a synagoga Úštěk (Auscha)
- Židovský hřbitov Český Krumlov (Krummau)
- Židovský hřbitov Úbočí (Amonsgrün) pod hradem Boršengrýn
- Židovský hřbitov Malá Šitboř (Klein-Schüttüber)
- Židovský hřbitov Lomnička (Steingrub)
- Židovský hřbitov Stříbro (Mies)
- Starý a Nový židovský hřbitov v Tachově (Tachau)
- Nový židovský hřbitov Náchod (Nachod)
- Starý židovský hřbitov Hořice (Horschitz)
- Židovský hřbitov Kovanice
- Židovský hřbitov Lysá nad Labem
- Židovský hřbitov Hroznětín (Lichtenstadt)
- Židovský hřbitov Praskolesy
- Židovský hřbitov Milevsko
Jak jsem nedávno zmínil, byl jsem dlouho západočechem. A aktuálně pozoruji, jak se s věkem člověku mění priority – nějaké desetiletí jsem žil na Tachovsku, ale až při nedávné opožděné návštěvě Muzea Českého lesa v Tachově, kde jsou umístěny i exponáty, týkající se místní židovské obce, jsem si uvědomil, že tím pádem by tu měl být i židovský hřbitov.
A ono ejhle – kdyby jeden. Hned dva… A okolo obou jsem procházel / projížděl mnohokrát, aniž bych měl o jejich existenci tušení.
Starý židovský hřbitov, pocházející z počátku 17. století, se nachází poblíž výjezdu z města směrem na Plzeň. Z kruhového objezdu pod Panenskou kolem muzea, marketu Coop, na levé straně viadukt s Knížecí alejí k minerálce a pak ostře doprava do Chodské ulice. Oficiální přístup je odtud, ale není tu kde zaparkovat, zajíždíme tedy autem do Rapotínské – vlevo nepřehlédnutelná ruina ubytovny a u ní parkovací plocha.
Kolem devastované stavby kmitá pár maníků, kteří dokonávají její zkázu, takže než se sem třeba dostanete, už tu nebude. Doporučují mi, abych areál obešel zadem, protože podél silnice bych prý mohl do lecčeho šlápnout… První dojem na to, že jde od roku 2007 o kulturní památku, není nic moc. Brodím se chvíli mezi odpadky, poté přerostlou trávou a nakonec za zdí objevuji hledaný hřbitov. Podle evidence nemovitých památek je na něm 198 náhrobků, ty nejstarší z 18. století. Jeho historie mě nutí přemýšlet. „Za války byl hřbitov zdevastován nacisty a ani po válce to s ním nebylo lepší. Po roce 1977 (podle jiných pramenů v roce 1968) byla část náhrobků (rabínské hroby v západní části areálu) zlikvidována a mezi nimi také náhrobek Nachuma Sofera, jehož hrob byl poutním místem. Na zlikvidované části hřbitova vyrostl objekt Pozemních staveb. V roce 1988 byly nejcennější náhrobní kameny přeusuty na hřbitov v Mariánských Lázních, ale naplánovaná likvidace hřbitova byla v roce 1990 naštěstí zrušena. V letech 1991-1992 byla zbylá část hřbitova poměrně necitlivě rekonstruována (náhrobní kameny byly například umisťovány do pravidelných řad). Z původní velikosti 2.536 m2 se jeho rozloha zmenšila na dnešních 1.343 m2„. Který režim byl tedy největší devastátor?
Starý hřbitov fungoval do roku 1933, kdy byl o necelý kilometr dál založen hřbitov nový. Z toho se zachovalo ještě méně. Dostat se k němu dá z Plzeňské ulice, kde před novou stanicí HZS je doprava do kopečka v aleji odbočka ke hřbitovu. Po pár metrech ze silničky na křižovatce vlevo vede další cesta k urnovému háji, v jehož zadním rohu se krčí pár posledních náhrobků v blízkosti památníku obětem druhé světové války (hromadný hrob obětí z transportu smrti z vlaku z Buchenwaldu).
Spolek pro vojenská pietní místa:
Nápis
OBĚTEM
DRUHÉ
SVĚTOVÉ
VÁLKY
NEJVĚTŠÍ MASOVÝ HROB
obětí fašismu v ČR se nachází na tomto hřbitově.
13. dubna 1945 dovezl na zdejší nádraží
vlakový transport smrti
2500 politických vězňů z KT Buchenwald.
400 vězňů bylo již mrtvých, dalších 200 vězňů
neschopných chůze surový doprovod postřílel.
600 obětí z celé Evropy odvezli na tento hřbitov a spálili.
Nový památník těmto obětem byl odhalen v září 1989.
Je věčným svědkem krutosti fašismu.
NIKDY NEZAPOMEŇTE!
Poznámka: V urnách je uložena prsť z míst s podobným tragickým osudem a z některých bojišť (např. Lidice, Dukla – ostatní ze snímku nečitelné).
21. dubna 2019: V dubnu 1945 převáželi fašisté z koncentračního tábora Buchenwald vězně do vyhlazovacího tábora Flossenbürg. Vlak s živými i zemřelými zastavil v Tachově, odkud vězni museli jít do cílové stanice pěšky. Pochod smrti přežila pouhá polovina z nich. Šest set těl esesmani polili petrolejem a spálili. Místo se stalo největším masovým hrobem obětí nacismu na území České republiky.
Podobně jako v jiných koncentračních táborech na konci války začala i v Buchenwaldu vězňům poslední cesta hrůzy a smrti. Esesmani hnali čtyři a půl tisíce mužů nejdříve na nádraží ve Weimaru. Vtěsnali je do otevřených nákladních vagonů, v nichž nebylo k hnutí.
Transport vyrazil 8. dubna 1945 a zamířil do Tachova, odkud vězni pokračovali pěšky do bavorského Flossenbürgu. Z těch, kteří v Tachově vystoupili z vlaku, jich pochod smrti přežila pouhá polovina. V Tachově pak zůstal největší masový hrob obětí nacismu na našem území.
Z posledních dvou vozů vlaku se stala pojízdná márnice, do níž se přesouvaly mrtvoly, těch však bylo příliš mnoho. Bezvládná těla tak končila někdy i podél trati nebo v narychlo vykopaných jámách; uvolňovalo se tím místo v dalších vozech, kam byli umisťováni mrtví.
Podle přeživšího Leopolda Pernici dostali vyčerpaní, hladoví a žízniví muži první jídlo – misku řídké polévky – až v Chomutově, kde vlak na delší dobu zastavil.
Transport dorazil 13. dubna do Plané u Mariánských Lázní, kde ho převzal strojvedoucí Hugo Lauber. Při pozdějším výslechu uvedl, že na každém vagonu střežili vězně dva esesmani, kteří je tloukli pažbami pušek nebo rovnou stříleli. Cílovou stanicí jízdy vlakem byl Tachov. Pojízdná márnice v té chvíli „skrývala“ čtyři sta mrtvých.
Odtud už muselo zbylých 1 500 až 2 tisíce zesláblých a na kost hubených mužů různých národností, mezi nimi Češi, Němci, Francouzi, Poláci a Židé, pokračovat pěšky do zhruba třicet kilometrů vzdáleného tábora Flossenbürg. Seřazeni do pětistupů se ve skupinách vydali na pochod smrti. Nikdo nesměl trpícím pomoci, jinak by zaplatil vlastním životem.
Než zástupy došly do sousední vesnice Studánka, strážci dvě stě vězňů postříleli a odklidili na nový židovský hřbitov v Tachově. Zde už leželo čtyři sta mrtvých lidí přivezených vlakem. Esesmani těla polili petrolejem, dehtem a několik dní je spalovali. Místo se tak stalo největším masovým hrobem obětí nacismu na našem území.
Leopoldu Pernicovi se vryla do paměti krutá vzpomínka. Stará žena ve Studánce spatřila vězně, vyšla z domu a v ruce držela chleba. Sotva však muž v pruhovaném mundúru vybočil z řady, dostal ránu do týlu. Stejně skončila stařenka.
Podle historika Jiřího Nenutila se pochod v této vsi zřejmě rozdělil. První trasa vedla přes vrch Rozsocha, druhá do Lesné přes Písařovu Vesci. Cestou Leopold Pernica zvedl sedmdesátiletého Poláka, který upadl, a spolu s dalším člověkem ho podpíral. Dostali se tak až na konec zástupu. Dozorce je okamžitě vyzval, aby cizince pustili. „Položili jsme ho a rychle jsme pokračovali v chůzi. Po několika krocích zazněl výstřel…“ vyprávěl.
Oddíl, jehož součástí byl právě Leopold Pernica, se dovlekl až na Starou Knížecí Huť. V močálu zarostlém trávou přenocovali. „Kolem tohoto místa vytvořili SS řetěz a vydali rozkaz lehnout. Kdo zvedne hlavu, bude zastřelen… Ráno jsem ze silnice viděl, jak se na bahnisku marně pokouší vstát několik desítek vězňů. SS je zastřelili,“ vylíčil.
Údajně ještě téhož dne v noci dorazila skupina do Flossenbürgu. Podle přeživšího Jana Titze stál u vstupu strážce a bil příchozí bičem.
Titz a další měli obrovské štěstí, cestou je totiž osvobodili Američané. Převezli je na zámek Stamsried, kde se o ně postarali.
Peklo však pokračovalo. Dvacátého dubna nastala evakuace tábora, takže se patnáct tisíc vězňů vydalo pěšky do asi 300 kilometrů vzdáleného Dachau.
Rok po válce se na židovský hřbitov v Tachově, největší masový hrob obětí nacismu na našem území, dostal šestiletý chlapec František Soukup a jeho rodiče.
„Tehdy se tam ještě válela spousta věcí. Zbytky bot, přezky od opasků, lžíce a další. Zdi byly od ohně úplně černé,“ vzpomíná dnes.
Posléze, v osmdesátých letech minulého století, se coby nadšený badatel tématem začal zabývat. Dokonce o události natočil krátký dokument. S přáteli obnovuje místa spojená s tragédií. Snaží se, aby na hrůzné události lidé nezapomněli.
V Centrální evidenci válečných hrobů je místo evidováno pod číslem CZE3215-5803:
Pamětní deska se nachází na hřbitově v části urnový háj, kde jsou uloženy ostatky obětí.



































