Bývalý vodní náhon u Naděje

Nedaleko osady Naděje, na trase červené turistické značky od stejnojmenné přehrady podél Hamerského potoka do Antonínova údolí jsou ve skalním masivu rozsáhlé pozůstatky vodního náhonu a staveb, k nimž přiváděl vodu.

Jeden z mnoha pozůstatků, poukazujících na průmyslovou minulost, um předků, závislost na přírodě. V dnes zapomenutém a opuštěném koutě. Na mapách.cz je velestručná informace, která člověka nepřipraví na vše, co je tu k vidění:

Ve skále se nachází chodba pro bývalý náhon podnikatelů Mittera a Weisse. Chodba je dlouhá 100 metrů a ústí u zbytků betonové stavby, kde byla umístěna vodní turbína pohánějící pilu. Šířka chodby je přibližně 80 cm a výška do 2 metrů.

Konečně mohu zužitkovat již dávno pořízenou publikaci Technická zařízení na vodní pohon na Cvikovsku, protože na netu se mi podrobnosti dohledat nedaří. O tomto místě se píše na stranách 145 až 150 v souvislosti s pilou čp. 51 (viz text za galerií). Ale popravdě ani s podrobným textem  v ruce si člověk nedokáže představit, jak to tu vypadalo v dobách největší slávy.

Zkoumání pozůstatků lze individuálně pro jistotu provádět jen částečně – sám jsem si netroufl ani prolézt vysekaný tunel, ani prozkoumat podrobněji turbínový domek. Zůstat tu někde,  víc než dlouho by mě nikdo najít nedokázal.

Areál je kulturní památkou:

Areál bývalé pily s navazujícím vodním dílem se rozkládá při osadě Hamr v údolí Hamerského potoka. Nalezneme zde pozůstatky historických výrobních budov – starší pily s hospodářským zázemím a nové pily s elektrárnou – stejně jako upravovaný vodní náhon.

Hamerský potok je poprvé v písemných pramenech zmíněn v souvislosti s hamrem na zpracování železné rudy k roku 1677, kterému dle archeologických nálezů předcházela existence sklárny. K roku 1754 je v lokalitě uveden mlýn a pila. Vztah těchto výrobních objektů k dochovaným stavbám a vodnímu dílu je nejasný (spíše se nacházely v prostoru dalšího vodního díla výše proti proudu Hamerského potoka).

Jedná se o intaktně dochované vodní dílo, charakteristické pro region Cvikovska. Místní vodní díla jsou typická masivním využitím pískovcového podloží a skalních bloků pro umístění náhonů, stavidel, vantrok a lednic s vodními koly. Objekt patří svým charakterem a rozsahem k nejzajímavějším technickým stavbám v oblasti. Díky tomu je cenným pramenem pro poznání vývoje využití vodních toků v celorepublikovém měřítku. Dochovaný náhon se skalním tunelem je také neopomenutelným krajinným prvkem v malebném prostředí údolí Hamerského potoka.

V popisu jako sci-fi působí zmínka „V nejbližší době je plánováno obnovení vodního díla s elektrárnou a zapojení celého komplexu do naučné stezky podél Hamerského potoka„. Těžko hádat, kdy ona nejbližší doba měla či má nastat.

Vodní dílo je poněkud větší než jen úsek vyznačený v mapách.cz:

Náhon odbočuje z Hamerského potoka ve střední části osady na pravý břeh a má p.p.č. 1119. Potok je přehrazen pevným kamenným jezem s dřevěným prahem. Nedochované stavidlo bylo osazeno v dražích přitesaných v pískovcovém výchozu na pravém břehu potoka. Náhon je veden u paty prudkého skalnatého svahu údolí a je pravou stranou a dnem převážně přitesán do skalního podloží. Levá strana využívá rovněž podloží, případně je lokálně nadezděná pískovcovými kvádry. Cca po 110 m odbočuje z náhonu vlevo původní jalový přepad s nedochovaným stavidlem. V dalším úseku je na přitesané skalní stěně dochováno osazení železné skoby normativního cejchu. Skoba má rysku bez stopy po nápisu.

Zhruba po 160 metrech náhon po prudkém zalomení vpravo ústí do skalního tunelu. Podél skalní stěny je ale patrná i prohlubeň běžící v přímém směru náhonu (jedná se o starší trasu, teprve druhotně došlo k zaústění do skály). Po cca 20 metrech je venkovní náhon ukončen přitesanou skalní lavicí. Na stěně nad náhonem je malá nika, kapsy po osazení trámů a stopy po přisazené střeše patrně pultového tvaru. Na konci koryta je ve stěně vysoká dráže a naproti ní kapsa, které sloužily pro osazení okenice vantrok. Níže je skalní lavice upravena do tvaru, který byl přizpůsoben umístění vodního kola (odpovídá tomu směr náhonu – vantrok i výškové umístění pro dopad vody).

Nejasný je účel druhotně zazděného obdélného otvoru do tunelu v přilehlé skalní stěně. Vlevo od něj je nad stávajícím terénem mělká nika a nad ní řada kapes pro osazení trámů. Nad nimi se v rámečku nachází nápis s dvojicí písmen či číslic a výše v kartuši datace „1793“ a iniciály „J. E.“ Starší odpad je veden podél skalní stěny a je identifikovatelný pouze několika prohlubněmi (zcela jistě byl zakrytý, protože nad ním stály hospodářské stavby).

Náhon umístěný do tunelu má délku cca 80 metrů, mírně klikatý průběh a na svém konci zalomení téměř v pravém úhlu s vyústěním do betonových vantrok turbínového domku. Před koncovým zalomením je na pravé stěně datace „1920“ a iniciály „JM“. Stěny tunelu jsou tesány strojově v šikmém směru dlouhými záseky. Spodní partie je omítaná. Na levé straně jsou prolomeny a částečně druhotně zazděny pískovcovými štukami tři obdélné otvory (ke kontrole náhonu a osvětlení). Odpad z dochovaného turbínového domku je veden zděným korytem s železobetonovou krycí deskou a následně mizí pod povrchem pozemku p.p.č. 742/1, podchází hlavní koryto Hamerského potoka na levý břeh na p.p.č. 976/3 a ústí na pozemku p.p.č. 772/5 v k.ú. Mařenice. Posledních cca 20 metrů jde otevřeným korytem, v předchozí partii je čitelné zakrytí náhonu pískovcovými deskami.

Stará pilnice, původně obdélného půdorysu, byla přisazená ke skalní stěně na konci otevřeného náhonu na st. p. č. 9/1. Dochovány jsou části obvodových zdí z pískovcových kvádrů se zbytky interiérových omítek, náběh valené klenby čelem přisazení ke skále a zcela vpravo niky s tesanými žlaby (chlév). Přesný půdorys nelze s ohledem na pokryv terénu rekonstruovat.

Při severní hranici téže parcely jsou zbytky dalšího stavení. Další budovy byly přisazeny ke skalní stěně podél staršího odpadového koryta až po novou pilnici s turbínovým domkem. Jsou čitelné podle otisku štítů a tesaných prostor či nik na přilehlém skalním masivu.

Při ústí skalního tunelu stojí na st. p. č. 9/3 obdélná stavba turbínového domku z cihelného omítaného zdiva s železobetonovými konzolovitě vysazenými vantroky a železobetonovými stropními konstrukcemi. V interiéru je dochována kašna s jedním otvorem pro turbínu. Ve stěnách jsou osazeny kovové úchyty pro nedochovaná zařízení.

Severovýchodně se nacházejí obdélné základy nové pilnice s betonovými a cihelnými fundamenty a kovovými úchyty pro domky zaniklých transmisí. Podezdívka venkovní stěny byla dle dochovaných torz zděná z lomového zdiva.

Dle mladších zpráv z vodních knih zde byla pila s č. p. 51 v obci Naděje vystavěna s příslušným povolením zákupské vrchnosti v roce 1793. O mlýně či jiném zařízení není v dostupných pramenech žádná zmínka. Věrohodnost výše uvedeného vročení podporuje totožná datace na skalní stěně v blízkosti staré pily a konce původního náhonu. Podle použitých iniciál byl stavebníkem Josef Exner. Náhon byl tehdy ukončen na pozemku s p.č. 9/1 přepadem na vodní kolo na horní vodu, u kterého stála budova pily, z níž jsou dochovány zděné základy. Součástí budovy byla i obytná část ve formě kolmo navazujícího křídla.

Pořez dřeva zřejmě příliš nevynášel, a tak si Josef Exner zažádal v roce 1804 o povolení přístavby koželužské valchy. Ve zdůvodnění mimo jiné uvádí absenci tohoto typu zařízení ve Cvikově. V roce 1809 dále předložil žádost o postavení mlecího složení při pile. Oba záměry nebyly pravděpodobně realizovány (zcela jistě tomu bylo u mletí obilí pro odpor mlynářů z okolních mlýnů).

V gruntovní knize obce Naděje byl k roku 1831 uveden jako majitel usedlosti již Franz Exner. Mapami stabilního katastru z roku 1843 je zachycen náhon zhruba v současném stavu (bez skalního tunelu) a pila na st. p. č. 9 (dnes 9/1) s výrazně obdélnou částí a napojeným kolmým křídlem. Je označená jako spalná, tedy s převažujícími dřevěnými konstrukcemi (na mladších fotografiích má patrové uspořádání, sedlovou střechu a na jižní straně obedněnou fasádu). Náhon ústil zpět do hlavního koryta na tehdejším p.p.č. 977 v mírném ohybu potoka jihovýchodně od stávajícího turbínového domku.

Vodní kniha uvádí po roce 1870 z vybavení jednu rámovou pilu poháněnou vodním kolem na horní vodu o průměru 5,69 metru. V roce 187 došlo k osazení cejchu v podobě železné skoby s nápisem „F. E. 1874“ (majitelem byl nadále Franz Exner). Vodní práva byla obnovena následně v roce 1894. Již čtyři roky předtím nový majitel Josef Effenberger žádal Okresní úřad v Jablonném o povolení přídavného zdroje energie v podobě parního stroje o výkonu 8 HP. Z mladších situačních skic je zřetelné umístění parního stroje v menší budově těsně před jižním průčelím staré pilnice.

Další majitel Josef Mitter provedl zásadní přestavbu celého areálu. Dle plánu na postavení hrázděné kůlny u pily z roku 1898 od Antona Hüttera z Krompachu stála v té době, mimo staré pilnice s obytnou částí a parní kotelny, u skalní stěny také stodola a jižně od ní se plánovala rozlehlá nová stavba. Jak je zřetelné z vodoprávního řízení z následujícího roku, došlo zde ve vzdálenosti cca 9 metrů od staré pilnice k postavení nové. Tato stavba neměla příslušná vodoprávní a jiná povolení, a tak bylo s majitelem zahájeno sankční řízení. Obytná část staré pily byla před tímto datem rozšířena a dle mladších fotografií měla patrovou omítanou fasádu a polovalbovou střechu.

Dále bylo zjištěno, že byl prodloužen náhon o 72  metrů dlouhý zakrytý úsek a 23 metrů dlouhý otevřený úsek a pod ním nově vyzděn břeh hlavního koryta. Pohon zajišťovalo vodní kolo na svrchní vodu o průměru 7,76 metru. Uvedené kolo se zbortilo a bylo nahrazeno novým (opět povoleno až dodatečně v roce 1924). S jeho stavbou souvisí patrně přeložení náhonu do skalního tunelu datované nápisem do roku 1920. Nové kolo mělo průměr 7,6 metru, světlou šířku korečků 1,06, světlou hloubku 0,25, počet otáček 6/min., užitečný efekt 75% a průměrný výkon 4 HP (max 9,6 HP). Ze strojů jsou uvedeny dvě rámové pily, jedna kruhová, jeden stroj na výrobu šindele, jedna obráběcí pila a záložní parní stroj o výkonu 16 HP a 21 m2 výhřevné plochy (voda byla odbírána z horního náhonu). K roku 1929, za vdovy Františky Mitterové, je uváděno navíc dynamo a chybí obráběcí pila.

Existenci stávajícího turbínového domku dochované spisy neuvádějí, a tak je pravděpodobný vznik až po roce 1934, kdy jej ještě nezmiňuje ani revize vodního díla (pohon zajišťovalo vodní kolo). Zcela jistě je ale zachycen již náhon přemístěný do skalního tunelu, odlišný půdorys staré pily a umístění nové pily. Nově je východně od staré pily vymezena parcela pro sušárnu dřeva. Tyto změny dokumentují také dochované archivní fotografie, které dále zachytily přestavby staré pilnice (nově kompletně omítaná, patrně došlo k přezdění nebo omítnutí původně dřevěné jižní části) a výstavbu nové sušárny dřeva (starší s asymetrickou sedlovou střechou byla nahrazena větší se sedlovou střechou a bedněným pláštěm).

Nová pilnice měla rozložitý půdorys a dva typy střech (severní nízká sedlová, jižní pultová). V roce 1943 byla údajně instalována přídavná turbína od firmy Andrea & Fellgner z Hrádku nad Nisou, pila byla tehdy již v majetku firmy Max Hörbe. K demolici pily došlo patrně v roce 1959.