Zámek Rumburk

Ač to dodnes mnozí místní ani netuší, v Rumburku se nachází zámek. Bývalý…

Vždyť kdo by hledal v místě dnešní Polygrafky šlechtické sídlo. Já ho vzal poprvé na vědomí při procházkám historií města v roce 2011. Další prohlídka byla v roce 2019.

Město Rumburk vydalo v roce 2012 v unifikované řadě informačních materiálu brožuru Zámecký areál v Rumburku – kdo nemá, měl by se pokusit si ji sehnat.

Wiki:

Dochované písemné prameny dokládají existenci zámku již na počátku 16. století, přibližně okolo roku 1555. Zámek sloužil nejdříve jako sídlo pro zdejší tolštejnskou vrchnost.

Zámek byl dostavěn v roce 1571, v roce 1642 jej během třicetileté války vypálila švédská vojska. V roce 1683 proběhla jeho barokní obnova, znovu byl obnoven po dalším zničujícím požáru téměř celého města v roce 1724. V 18. století ale přestal sloužit svému původnímu účelu šlechtického sídla. Od 2. poloviny 19. století zde sídlily úřady a později i soud. Po porážce rumburské vojenské vzpoury v roce 1918 zde byli souzeni někteří její účastníci a tři z nich – Vojtěch Kovář, Stanko Vodička a František Noha – odsouzeni k trestu smrti a popraveni za rumburským hřbitovem. Tyto události připomíná pamětní deska vedle vstupu do zámku. Tyto změny se odrazily zejména v interiéru budovy. Z původní stavby se do dnešních dob zachoval pouze hlavní portál a obvodové zdi v nižších podlažích.

Při přestavbě byla odstraněna velká část renesanční výzdoby, to znamená že architektonicky dnes zámek není příliš zajímavý. Za zmínku stojí pouze portály a štuková výzdoba. Velmi pozoruhodné jsou ale klenby s lunetami v některých místnostech.

Zámek byl sice v 18. století barokně přestavěn, ale zachoval si zřetelně renesanční kompozici staveb. Okolo nádvoří stály tři samostatné budovy (dnes všechny propojené, tento stav je výsledkem úprav v moderní době) sídlo panské správy, hospodářská budova a vlastní zámek. Na nádvoří vedly tři vjezdy. Dva z dnešní Jiříkovské ulice protínaly budovu panské správy, přičemž ani jeden dnes neslouží svému účelu. Levý vjezd byl zazděn v dřívějších dobách, pravý sloužil svému účelu do 90. let minulého století, kdy byl zaslepen, zasklen a slouží jako dílna odborného výcviku. Současný vjezd na nádvoří je výsledkem posledních úprav. Třetí vjezd vedl od pivovaru a protínal hospodářskou budovu. Renesanci připomíná jeden z portálů na nádvoří s erbem některého šlechtického rodu.

Při přestavbě si budova zámku zachovala jednoduchý obdélníkový půdorys, strohou a staticky působící kompozici. Oproti renesanci byla jednotlivá patra zvýšena, rozčleněna pásovými římsami a opatřena dvojitými okny. Barokní malířská výzdoba se nedochovala vůbec. Původní je barokní zdivo kolem vjezdů na nádvoří z Jiříkovské ulice, dva portály na nádvoří a restaurováno bylo barokní štukování. Jeden barokní portál je u vchodu do zámecké budovy. Druhý portál je ozdoben erbem Lichtenštejnů s latinským nápisem: „Aedificatum sub glorioso regimine principis Aloisii de Liechtenstein ducis Oppaviae et Krnoviae“ (vybudováno pod slavnou vládou knížete Aloise z Lichtenštejna na, vévody opavského a krnovského). Původně byl tento portál umístěn z vnější strany hospodářské budovy u vjezdu do zámku z pivovaru. Průjezd byl v moderní době zazděn a portál přemístěn na nádvoří.

Budova přestala brzy sloužit k reprezentativním účelům. Nejdříve zde sídlilo hejtmanství, potom soud, kde byli souzeni příslušníci Rumburské vzpoury. Od padesátých let minulého století slouží budova zámku školství. Počátkem osmdesátých let se začala psát historie polygrafická. V devadesátých letech byl areál přestavěn. Budova zámku byla spojovací budovou propojena s bývalou hospodářskou budovou, která byla zvýšena o jedno patro. Jak již bylo uvedeno, změnil se také vjezd na nádvoří. Vznikla tak Střední odborná škola mediální grafiky a polygrafie Rumburk.

Areál je kulturní památkou:

Areál renesanční třípatrové stavby pochází z počátku 16. století. Byla dále přestavována v období baroka a v 19. století. Na západě od zámku se nachází při hlavní komunikaci patrový vstupní objekt č. p. 838.

Zámek:

Třípatrová budova obdélné renesanční dispozice s valbovou střechou, byla obnovována po r. 1724 a její stěny jsou členěny pasy situovanými pod a mezi okenními otvory. Ve střední ose se nachází pravoúhlý segmentem zaklenutý portál s bosovanými pilířky.

Vstupní objekt:

Renesanční zděný a omítaný patrový objekt orientovaný paralelně s budovou zámku je krytý sedlovou střechou s taškami. Hladká fasáda je členěna jednoduchými obdélnými okenními otvory a ke štítovému průčelí přiléhá průjezdní brána.

Původní evidenční list památky:

Hlavní budova obdélná, třípatrová s valbovou střechou. Stěny hladce omítnuty, členěny omítkovými pasy pod okny a mezi okny. Severní průčelí 3 okenní osy, okna sdružená, obdélná v profilovaných, pískovcových rámech. Pravá okna zazděna. Ve středu pravoúhlý portál s bosovanými pilířky, segmentově zaklenutý s kladím a římsou. Stěny horizontálně členěny korunní římsou s konzolovým zubořezem. Zadní průčelí obdobné. Levá boční západní stěna 5 okenních os, ve stěně 3 mohutné opěráky zužující se ve druhém patře. Dvě osy v místě schodiště asymetrické. Pravá boční stěna obdobná, bez opěráků. V přízemí široká chodba sklenutá valeně s lunetami, patra plochostropá se štukovými zrcadly a perlovcem, 1. patro s valenými klenbami s lunetami.

V bývalém lichtensteinském zámku zasedal od 24. do 28. května 1918 stanný soud, který odsoudil iniciátory Rumburské vzpoury ke smrti zastřelením.

Na čelní stěně budovy vlevo od vchodu jsou umístěny dvě pamětní desky bronzové, rozměrů 28×36 cm, instalované 1978, autor prof. Ant. Čelechovský.

Využíván pro správní úřady, jako internát učňovské školy, od r. 1979 střední odborné učiliště.

Paralelně se zámkem obdélná patrová brána rovněž zděná, omítaná se sedlovou střechou krytou taškami. Podélné průčelí 4 okenní osy, střední sdružené, v 1. okenní ose vpravo průjezd sklenutý valeně s lunetami, portál do průjezdu se značenými klenáky a háky. Pravá boční stěna 2 okenní osy, k zadní části přiléhá přístavek pod pultovou střechou. Levá boční stěna 2 okenní osy, ve štítě 2 kruhová okénka. Okna pravoúhlá v hladkých rámech.

Touto branou byli vyvedeni na popravu dne 29. 5. 1918 v 6 hod. ráno iniciátoři Rumburské vzpoury František Noha, Vojtěch Kovář, Stanko Vodička.

Na levé straně brány na čelní stěně umístěny dvě pamětní bronzové desky rozměrů 58×39 a 58×32 cm instalované v roce 1978. Autor prof. Ant. Čelechovský.

Další podrobnosti ve výše zmíněné brožuře.

Na pokračování vycházely texty v Rumburských novinách:

Historie rumburského zámku (1. část)

Rumburský zámek bohužel upadl téměř v zapomnění, ačkoli šlo o sídlo velice významných šlechtických rodů. Zmínky o něm chybí v naprosté většině, mnohdy i velmi podrobných, encyklopedií českých hradů a zámků. V běžném turistickém průvodci se nanejvýš dočteme: „Zámek byl postaven v 2. polovině 16. století za Šlejniců. Po požáru byl v letech 1724-1726 znovu postaven. Přestavba však odstranila většinu renesančních prvků, takže architektonicky je současná stavba nezajímavá.“

Případný „zapálený“ zájemce je tak nucen sáhnout po celkovém zpracování dějin města Rumburk (např.: Smetana; „Rumburk. Město v českém Nizozemí“) nebo se vypravit až do zahraničních archivů (Míšeň, Žitava, Vídeň, Vaduz). Ale i zámek v Rumburku v sobě skrývá mnohé skvosty a zajímavosti. A protože je jeho vnitřní vybavení nejspíše nenávratně ztraceno, zaměříme se hlavně na jeho architektonický vývoj a připojíme i několik zmínek o rozsahu rumburského panství a jeho majitelích.

Počátky zámku jsou spjaty se saským rodem Šlejniců ze Šlejnic (Schleinitz von Meissen). Hugold Šlejnic (+ 1490) jako první z rodu připojil v roce 1481 ke svým državám v Sasku i panství Tolštejn, tedy v té době celý Šluknovský výběžek. Ale o čtyři roky později, v roce 1485 (1487) při dělení panství na část saskou a českou získal jeho syn Jindřich (I.) (+ 1518) tolštejnské panství, připojil i k němu Varnsdorf, a stal se tak vlastním zakladatelem české linie rodu. Na počátku 16. století stál v Rumburku pravděpodobně již dřevěný panský dům příležitostně sloužící jako vrchnostenské sídlo. Důkazem toho mohou být listiny, které mají jako místo vydání uveden Rumburk (např. listina z roku 1512 pro Šluknov). Hlavní sídlem pána a centrem panství byl ale stále hrad Tolštejn. Po Jindřichově smrti se stal dědicem jeho syn Jiří Šlejnic (+ 1565), snad nejvýznamnější člen rodu, který v roce 1539 založil obec Jiřetín pod Jedlovou a v letech 1540-1545 vlastnil i Lovosice. V polovině 16. století byl osmým nejbohatším šlechticem v Čechách. Panství rozdělil na dvě části: Tolštejn – Rumburk a Šluknov – Lipová a každou tuto část spravoval zplnomocněný hejtman. Jiří zprvu sídlil na hradě Tolštejn, který dal renesančně přestavět, ale správním centrem „Šlejnické zemičky“ byl již Rumburk.

Vlastní zámek obdélníkového půdorysu byl původně čtyřpatrovou budovou (!) zastřešenou jehlanovitou střechou. Z původní renesanční architektonické kompozice objektu je dodnes patrný převládající statický a horizontální princip. Stavba působí uceleně a opticky má jasně vymezený prostor. Oproti gotice nabývají zdi opět svého původního tektonického významu. V exteriérech zámku je dle pravidel renesančního stavitelství užito přísných, většinou pravoúhlých tvarů. Nikoli však již v interiérech, kde se dnes mísí různé umělecké slohy. V klasické renesanční době byly nejspíše chodby a místnosti překlenuty valenou či křížovou (klášterní) klenbou s lunetami. Nejsou dochovány (pokud ovšem vůbec kdy byly) další renesanční prvky, jako např. sgrafito či antikizující sloupořadí, arkády a schodiště. 

16. století bylo obdobím, kdy šlechta začínala významně podnikat. Bylo proto třeba zajistit důslednější a centralizovanější, neustále se rozrůstající, patrimoniální (vrchnostenský, panský, pozn. red.) správu. Šlejnicové byli známí svou zálibou v nákladném životě a v té době jim hrad Tolštejn přestal vyhovovat, a proto se Jiří v roce 1555 přestěhoval na ještě nedostavěný renesanční kamenný zámek v Rumburku. Po jeho smrti však došlo k rozparcelování celého obrovského panství (podle testamentu z roku 1562) a posléze i k jeho rozprodávání (např. Vartenberkům, městu Žitavě a dalším). V roce 1566 získal Jiřího syn Christoph (I.) panství Lipová, kde si postavil zámek (tzv. starý). Další syn Arnošt zdědil panství Šluknov, kde si také vybudoval panské sídlo. Konečně panství Tolštejn – Rumburk obdržel Jindřich (II.) Šlejnic. Ten však musel pro dluhy v roce 1570 prodat své panství Christophovi (II.) ze Šlejnic (synovi Christopha I.). Sám si pak až do své smrti (asi 1571) ponechal pouze hrad Tolštejn s Varnsdorfem. Toto území potom připadlo Christophovi (III.) ze Šlejnic (synovi Christopha II.).

K roku 1572 se tedy na území výběžku rozkládala dvě hlavní panství: Šluknov, v držení Šlejniců – Arnoštových potomků – do roku 1623, kdy při první fázi konfiskací po Bílé hoře přešlo na Mansfeldy, později Dietrichštejny a nakonec Harrachy, a značně zmenšené, především o zahraniční enklávy, panství Tolštejn – Rumburk – Lipová, které bylo v roce 1586 prodáno původem slezskému rodu Mehlů ze Strehlitz. Ti byli majiteli panství do roku 1594. Jiří Mehl se Strehlitz (+ 1589) v roce 1587 vymohl pro město Rumburk od císaře Rudolfa II. nový městský znak, který nahradil starý znak Berků z Dubé. Pro zajímavost, tento nový znak, používaný dodnes, je podle heraldických pravidel nesprávný. Jsou na něm totiž vyobrazeny hradby, ačkoli Rumburk hradební právo nikdy nezískal (!).

Nástupce Jiřího Mehla, jeho syn Baltazar Mehl ze Strehlitz, zemřel v roce 1594 ve vězení pro dlužníky. Poté se majiteli panství, které se všelijak dělilo, stávali různí Baltazarovi věřitelé. Situace se uklidnila až s příchodem nového bohatého rodu. Byli to Vchynští z Vchynic (Kinští), kteří panství opět scelili a vlastnili v letech 1607-1634. Lipovou koupili již v roce 1602. Vraťme se ale k hlavní problematice, tedy k rumburskému zámku. Do něho se v roce 1555, jak již bylo řečeno, přestěhoval z Tolštejna Jiří Šlejnic. K roku 1566 se uvádí, že u zámku byly již kamenné (!) hospodářské budovy – stáje, ovčín a stodoly a panský pivovar se sladovnou (v Rumburku existoval ještě měšťanský pivovar, o kterém je zmínka z r. 1579; pivo se však zde smělo vařit jen 6 měsíců v roce). Zámecký objekt ale až do roku 1586 stále ještě nebyl trvalým sídlem majitelů panství. Jindřich (II.) Šlejnic se při vydávání cechovních privilegií v letech 1560, 67 a 70 psal „po Tolštejně“, Christoph (II.) Šlejnic sídlil především na zámku v Lipové, ale jeho nástupce Christoph (III.) se v letech 1571 a 1586 psal již „po Tolštejně a Rumburku“. Mehlové ze Strehlitz pak už v Rumburku sídlili trvale. Lze se tedy domnívat, že zámecký areál byl v roce 1587 dokončen, protože byl nazýván již jako „panské sídlo a obydlí“. K roku 1587 je uváděn správce brány. Šlo zřejmě o bránu na zámku, neboť je uveden mezi těmi, kdo sloužili jako zaměstnanci vrchnosti, a navíc, jak již bylo řečeno, Rumburk vlastní městské hradby nikdy neměl.

Ačkoli byl zámek v 18. století barokně přestavěn, přeci jen si celkem zřetelně zachoval původní renesanční kompozici. Je tedy relativně možné udělat si obrázek o renesanční podobě zámeckého areálu. Kolem nádvoří se nacházely tři samostatné budovy: sídlo panské správy, hospodářská budova a vlastní zámek. Na nádvoří vedly tři vjezdy. Dva z dnešní Jiříkovské ulice, které protínaly jednopatrovou budovu vrchnostenské správy. Při pohledu ze zmíněné ulice přijížděl majitel panství nejspíše tím vpravo. Vedle něho je dnešní vchod do areálu polygrafického učiliště, ale ten pochází z moderní doby. Vjezd nalevo je dnes patrný pouze z vnější strany stavby, protože při novodobých úpravách byl ze strany nádvoří zazděn. Třetí vjezd vedl od panského pivovaru a protínal okraj hospodářské budovy (bude o něm ještě řeč později v souvislosti s portálem). Park se rozkládal dvěma směry, k dnešnímu Lužickému náměstí a ke gymnáziu. V době renesance parky většinou ještě netvořily se zámkem uzavřený prostor, takže lze předpokládat, že park byl přístupný všem obyvatelům města.

Do dnešní doby náleží k renesančnímu období zámku jeden ze tří portálů, které jsou na nádvoří. Je na něm vytesán erb některého ze šlechtických rodů. Erbovní pole je však zcela zničené. Kdosi totiž dospěl k přesvědčení, že právě ono místo bude tím „nejvhodnějším“ pro umístění lampy k osvětlení nádvoří (!). Zachována je pouze lilie nad erbem, z čehož lze usuzovat, že se jedná o znak Mehlů ze Strehlitz, kteří ve svém erbu lilii užívali jako jednu z heraldických figur.

Historie rumburského zámku (2. část)

Barokní období panství a zámku je spjato se čtyřmi šlechtickými rody: Vchynští z Vchynic (Kinšstí, 1607 – 1634), páni z Greinburgu (1634 – 1656), páni z Pöttingu (1656 – 1681) a konečně Liechtenštejnové (1681 – 1848).

17. a 18. století (vyjma zhruba 1. poloviny 18. století) rozhodně nebylo dobou rozkvětu. Politické a válečné konflikty se střídaly s náboženskými spory a sociálně-ekonomickými problémy. V průběhu třicetileté války procházela Rumburkem švédská, saská a rakouská vojska. V roce 1680 vypuklo velké nevolnické povstání (Rumburk však zasáhlo jen okrajově). O rok později vypukl ve městě mor. Roku 1724 postihnul Rumburk jeden z největších požárů. Netrvalo dlouho a následovaly další války, pro Rumburk s katastrofálními následky: války o dědictví rakouské, sedmiletá válka a tzv. bramborová válka v roce 1778, během níž se v červnu 1778 pruský král Friedrich II. usídlil na Strážném vrchu, zatímco jeho bratr, princ Heinrich, nocoval na rumburském zámku. Dobu útrap a strádání dovršily napoleonské války na počátku 19. století. Klasik by atmosféru této doby shrnul do lapidární věty: „Inter arma silent Musae.“ („Ve válce mlčí múzy“ pozn. red.)

Další nepříjemnou skutečností pro rozvoj rumburského panství bylo i to, že výše zmíněné čtyři šlechtické rody už rumburský zámek nepokládaly za své trvalé sídlo. Objekt sloužil spíše jen jako přechodné „útočiště“ či jako výletní sídlo např. při pořádání honů apod. Od konce 18. století pak sloužil už pouze jako vdovské sídlo. Panství z rumburského zámku spravovali vrchností ustanovení místodržící (hejtmani), např. v 80. letech 18. století Franz Johann von Chorinsky nebo pán na Wessely.

V letech 1607 – 1634 byli majiteli panství Vchynští z Vchynic. Prvním vlastníkem rumburského zámku se stal Radslav st. Kinský (+1619), který po něm zdědil jeho nejmladší syn Vilém Kinský (+1634). Rod Kinských se za stavovského povstání postavil proti Habsburkům. Bratr Viléma, Oldřich, dokonce osobně vyhodil Martinice z okna Pražského hradu. Po bitvě na Bílé hoře sice Vilém emigroval, ale jeho majetek zatím zkonfiskován nebyl. Osudnými se však Vilémovi staly jeho styky s Albrechtem z Valdštejna. Spolu s ním byl v roce 1634 v Chebu zavražděn a panství Tolštejn – Rumburk – Lipová bylo zkonfiskováno. Oddělené panství Lipová získali Mansfeldové, kteří už od roku 1623 vlastnili i panství Šluknov. (Lipovou pak v roce 1680 získali Slavatové a po nich Salmové.)

Panství Tolštejn – Rumburk obdržel prohabsbursky smýšlející německý rod pánů z Greinburgu (1634 – 1656). Majitelem byl nejprve Christoph Löbel z Greinburgu (+1637) a poté jeho syn Bernard Hanuš, jímž česká linie rodu vymřela po meči.

V roce 1642 při průchodu švédských vojsk Rumburkem zámek poprvé vyhořel. Rozsah poškození objektu není znám. Zámek byl ale každopádně obnoven, ovšem není známo, zda byl zachován jeho původní renesanční vzhled, či zda již tehdy nedošlo k některým slohovým změnám. Uvědomíme-li si okolnost, že barokní architektura pronikla do severních Čech až o několik desítek let později, je možné, že k zásadním změnám na renesančním vzhledu zámku prozatím nedošlo.

V roce 1656 koupil Rumburk hraběcí rod pánů z Pöttingu (1656 – 1681). František Eusebius z Pöttingu (+1679) řešil především náboženské otázky. V roce 1656 rozšířil panství o zahraniční enklávu v Sasku (dnešní Neugersdorf), kam se přestěhovali rumburští protestanti (v Sasku, na rozdíl od habsburské monarchie, bylo totiž nekatolické vyznání povoleno). Johann Sebastián z Pöttingu byl majitelem panství jen krátce (1679 – 1681).

V roce 1680 vypuklo na panství Lipová velké nevolnické povstání, Rumburk ale prakticky nezasáhlo. Záznamy uvádějí, že v Rumburku bylo oběšeno „jen“ pět lidí. Traduje se, že po potlačení vzpoury v mnoha chalupách mezi sebou museli losovat otec a syn o to, kdo z nich bude popraven. K rumburskému zámku se v této souvislosti váže nepotvrzená legenda, že na zámeckém nádvoří hráli o život hru v kostky otec a syn Hampelovi z Podluží. Syn, který hodil dvanáct, prý hrůzou omdlel a když se probral, spatřil svého otce na šibenici.

Johann Sebastián musel pro obrovské dluhy své statky prodat. Panství Tolštejn – Rumburk koupili Liechtenštejnové (1681 – 1848), konkrétně jejich primogeniturní větev (primogeniturní – právní obyčej, podle kterého prvorozený syn a jeho potomci dědí po otci  jeho postavení i jeho majetek – pozn. red.). Zároveň s novými vlastníky se i v nejsevernější části Čech definitivně prosadila barokní kultura. Již za prvního majitele panství z rodu Liechtenštejnů, Antonína Floriána (1681 -1707), vznikly na území města dvě významné barokní památky: morový sloup (1681) a loretánská kaple (1704 – 1707). 

Poznámka: Omlouvám se odborné veřejnosti, že články o rumburském zámku plně neodpovídají pravidlům psaní historických prací, leč rozsah Rumburských novin mi nedovoluje uvádět poznámkový aparát a seznam použité literatury.

Panství z rumburského zámku spravovali z budovy panské správy vrchností ustanovení místodržící (hejtmani), např. v 80. letech 18. století Franz Johann von Chorinsky nebo pán na Wessely. 

Historie rumburského zámku (3. část)

Barokní sloh vznikl v Itálii již kolem poloviny 16. století, ale jeho pronikání do Čech po třicetileté válce ovlivnilo přestavbu rumburského zámku po požáru v roce 1724.

Jeden z největších požárů, který postihl Rumburk, vypukl v roce 1724 v panském pivovaru a pro nedostatek vody se rychle rozšířil. Tehdy byl majitelem rumburského panství Josef Wenzel z Liechtenštejna (1718-1771). Požárem byl vážně poškozen celý zámecký areál a jeho „barokní“ rekonstrukce trvala dva roky. Uvozovky jsou zde užity záměrně, protože objekt byl i později několikrát přestavován, v důsledku čehož je interiér stavby, především pokud jde o klenby, směsicí několika mnohdy těžko identifikovatelných uměleckých (pseudo)slohů. Požár Rumburského zámku v roce 1724 nejvíce zasáhl čtvrté patro a půdu se střechou. Poškozené patro bylo tedy spojeno s půdou v jeden celek, a proto má zámek až do dnešní doby jen tři patra. Trámy, které nesou střechu, jsou „uspořádány“ naprosto chaoticky, nepravidelně, bez jakékoli plánovité koncepce.

Po přestavbě si budova zámku stále zachovala jednoduchý obdélníkový půdorys a stroze barokní kompozici. Výjimkou je pouze pravá boční stěna (při pohledu z průčelí), kde došlo o jediný pokus o dynamický barok tím, že je dvěma mohutnými bočními pilíři rozčleněna jakoby do samostatných bloků. Pouze z této strany zámku je patrný relikt původního čtvrtého patra v podobě dvou malých okének, která jsou umístěna hned pod střechou.

Jinak, stejně jako v období renesance, jde o blokovou, poměrně malou stavbu, která působí stroze a staticky. Vyjma interiérů zámku chybí zde střídání různých křivek a ploch. Změna oproti renesanci nastala v tom, že jednotlivá patra byla zvýšena, rozčleněna pásovými římsami a opatřena dvojitými okny, jak tomu bylo v barokní době u budov zvykem. Z klasicizujícího baroka rumburský zámek převzal ukázněnou monumentální formu. (Dynamické baroko se naopak projevovalo tím, že zámecké stavby nabývaly neobvykle kolosálních rozměrů s nadnesenými proporcemi, což mělo kontrastovat s drobnějším měřítkem měšťanské zástavby a manifestovat nezměnitelnost společenských poměrů.) Barokní malířská výzdoba se nedochovala vůbec. Původní je barokní zdivo kolem vjezdů na zámecké nádvoří z Jiříkovské ulice, dále pak dva portály na nádvoří a restaurováno bylo barokní štukování.

Jeden barokní portál je zachován hned při vchodu do vlastní zámecké budovy. Druhý barokní portál zdobí erb Liechtenštějnů s latinským opisem „Aedificatum sub glorioso regimine principis Aloisii de Liechtenstein ducis Oppaviae et Krnoviae“ (tj. vybudováno pod slavnou vládou knížete Aloise z Liechtenštejna, vévody opavského a krnovského). Tento portál byl původně umístěn z vnější strany zámku, u vjezdu na nádvoří od pivovaru. Tato část vjezdu však byla při moderní přestavbě areálu zazděna a portál byl přemístěn ke vchodu z nádvoří.

Na stropech několika chodeb a místností je dochováno štukování, jedná se především o jednoduché ornamenty, i když na chodbě ve třetím patře je štukování honosnější, z čehož lze usuzovat, že právě toto patro mohlo sloužit reprezentačním účelům. Jak již bylo naznačeno výše, klenební systémy rumburského zámku jsou vskutku pozoruhodné.

V roce 1848 bylo císařským výnosem zrušeno poddanství, což vedlo k zániku panské správy. Posledním majitelem rumburského zámku byl Alois (II.) z Liechtenštejna (1836-1848). Území monarchie bylo v roce 1850 rozděleno na okresní hejtmanství (politické okresy). Ve Šluknovském výběžku vznikla dvě: v Rumburku a ve Šluknově. Každý z těchto politických okresů byl ještě rozdělen na dva okresy soudní. Hejtmanství i soud našly svoje sídlo v prostorách zámku. Prvním okresním hejtmanem se stal Ignác Grüner.

Budova zámku, již jako sídlo soudu, je nechvalně známá v souvislosti s rumburskou vzpourou. Bylo zde souzeno pět hlavních vůdců vzpoury, z nichž Vojtěch Kovář, Stanko Vodička a František Noha byli odsouzeni k trestu smrti. Tuto události připomíná pamětní deska vedle vchodu do hlavní zámecké budovy.

Nyní slouží bývalý zámecký areál potřebám školství. Na základě požadavku tehdejší Severografie n.p. zde bylo zřízeno Střední odborné učiliště polygrafické Rumburk. V současnosti tvoří budova kompaktní celek, protože pro potřeby výuky bylo zapotřebí postavit další objekty. Přesto nezapomínejme, že rumburský zámek byl v historii tvořen třemi nijak nepropojenými budovami.

Text: Mgr. Tomáš Lígr