weby pro nejsevernější čechy

Bukový vodopád

This entry is part 1 of 13 in the series Vodopády

Mezi železničními stanicemi Jedlová a Nová Huť v Lužických horách, vlastně jen kousek od kolejí, je v lese skryt Bukový vodopád na bezejmenném potoku, tekoucím do nedalekého Hraničního rybníku.

Spousta lidí si myslí, že jsem místní znalec. Já se ale jen tak pimcám sem a tam a občas jsem schopen si někde něco najít, i když žádnou věc neumím pořádně dotáhnout do konce. Pár vodopádů už jsem obchodil, a díky tomu jsem objevil web, který se jim věnuje. Čímž mám zpětnou vazbu, protože je tu řada takových, o nichž jsem neměl tušení nejen já, ale občas zjevně ani mnoho místních. V roce 2018 jsem si odškrtl jednu z položek, když jsem se byl podívat na dosud neprozkoumaných místech mezi železničními tratěmi z Jedlové do Děčína a České Lípy. Prošel jsem, nafotil – a zapomněl, protože máloco poslední dobou dotáhnu až do konce. Vzpomněl jsem si až letos, a vyrazil znovu. Většinou jedna návštěva nestačí, nevypovídá o tom, jaké to místo vlastně je. Jenže jenže – ale popořadě…

V březnu 2018 panoval holomráz. Sníh skoro žádný, ledopády v Brtníkách jak vymalované, já byl obhlédnout Míšeňské vodopády a protáhl si trasu o kus dál. Auto jsem nechal na Nové Huti, kousek cesty šel po souběhu modré a zelené a pak cestou k železniční trati mezi již výše zmíněnými zastávkami Nová Huť v Lužických horách a Jedlová. Vcelku pohodlně se dá dojít až k domku u trati (že by bývalý strážní železničářský dům?). Tady cesty končí. Přes plot se mě snažilo sežrat obří psisko, ale projít kolem kolejí se dá, až k místu, kde pod tratí teče potůček. Stačí jít po proudu a za chvíli člověk stojí na platu, kde voda mizí v hlubině. Nutno poměrně zeširoka obejít, aby se před užaslými zraky objevilo skalnaté údolí, do něhož z výšky cca 3,5 metru padá již zmíněný potůček. Tedy, v onom březnu moc nepadal (viz foto) – na pískovci se skvěl nádherný ledový útvar, po němž tekl jen nepatrný čůrek… Mráz vytvořil snadný přístup, mokřadní plocha před vodopádem promrzlá až na kost. Na okolních skalách mají být nějaké tajuplné rytiny, ale asi jsem slepý. Ostatně, oči mám jen pro vodopád. Jen marně přemýšlím, jak a jestli se k němu dá dostat v létě, moc nevěřím ani takhle promrzlému terénu. No, snad se sem ještě někdy vrátím. Zatím vyrážím podél potoka přes další skaliska Bukových skal k Hraničnímu rybníku, abych se podíval na Valdštejnskou skálu.

Rok se s rokem sešel, a já si v únoru 2019 vzpomněl, co jsem si sliboval. V létě jsem to nějak nestihl, ale aktuálně je ještě docela chladno, i když začínají tát i již zmiňované Brtnické ledopády. Abych neopakoval stejnou trasu, zajel jsem k Hraničnímu rybníku, že se k vodopádu vypravím tentokrát z druhé strany. Což nebyl zrovna chytrý nápad. Je to jen kousek cesty, lesem. Jsem si myslel. Jen mne nenapadlo, že tu leží sníh – před rokem jsem kráčel po trávě a jehličí. A už vůbec mne nenapadlo, že po pár krocích do hloubi lesa se začnu do toho sněhu bořit místy po kolena, místy až po pás… Necelý kilometr jsem zdolával cca 40 minut a několikrát uvažoval nad tím, jestli je lepší se vrátit, nebo pokračovat dopředu a doufat, že to bude lepší. Inu, nebylo. Tenčí vrstva se objevila až přímo v údolí, před vodopádem. Tentokrát nebyl zamrzlý, čekal na mne vcelku slušný proud – ale mokřina před ním byla naštěstí natátá jen pár centimetrů, takže se po ní dalo chodit. Sice jsem málem duši vypustil, než jsem se k němu propracoval, ale stojí za podívání. Takže si mohu stejně jako loni slíbit, že by se sem chtělo podívat v létě – jak to vypadá s přístupem, a zda má web o vodopádech pravdu, že standardní průtok je minimální.

A pst – abych přežil zpáteční cestu, střihnul jsem to raději po kolejích.

Series NavigationKlopotský vodopád >>
Tagy