weby pro nejsevernější čechy

Kyjovský hrádek

This entry is part 58 of 93 in the series Hrady a tvrze

Kyjovský hrádek je řazen mezi šest známých skalních hradů v oblasti Českosaského Švýcarska.

Pokud u ostatních hrádků je k vidění alespoň něco, byť je to jen díra ve skále, tady nic. Sice se v různých pramenech uvádí, že tu jsou patrny zbytky osídlení, ale musím se přiznat, že já tu vidím jen „obyčejný“ plácek, jakých je tu všude kolem dost a dost. Protože ono i s umístěním je to trochu problém. Na trase Köglerovy naučné stezky je jako Kyjovský hrádek vyznačeno místo s posezením, ale dostupné popisy se týkají i skal v poměrně širším okolí. Bylo by třeba mít sebou někoho znalého, informovaného, protože v dalším textu uváděné stopy staveb já nikdy za celé roky, kdy jsem tudy mnohokrát procházel, nezahlédl ani koutkem oka,

Ostatně, jako u některých dalších, po posledních výzkumech se tvrdí, že vlastně o žádné hrádky ani nešlo, že se jednalo maximálně o opevněná příležitostná sídliště. A ví se toho pramálo.

Podrobný popis je na spolehlivém webu o Lužických horách (do kterého doplním další info z dostupných zdrojů):

Asi 0,5 – 1 km západně od Kyjova se nad levým břehem Křinice vypíná do výšky kolem 40 m skalní ostroh, na jehož temeni se dochovaly skromné stopy dávného osídlení. Dříve se předpokládalo, že zde stával strážní hrad, vybudovaný k ochraně zemské stezky, vedoucí od Labe směrem k Žitavě a Budyšínu. Ačkoliv měl údajný hrad neobvykle velkou rozlohu, nedochovaly se o něm v historických pramenech žádné písemné zprávy. První zmínku najdeme až v protokolu o vymezení hranic lesa, koupeného v roce 1603 saským kurfiřtem od Jindřicha z Vartenberka, kde se mezi hraničními body uvádí i příkop pustého zámku. Jméno domnělého hradu zde ale uvedeno nebylo a později používaný název Horní Karlštejn není ničím doložen.

Teprve archeologický průzkum, provedený v 80. letech 20. století naznačil, že nejde o hrad, ale o staré sídliště, které zaniklo ještě před svým dokončením. Patrně již kolem roku 1300  za pánů z Michalovic, kteří zdejší území vlastnili v letech 1283–1406, se tu usadili prospektoři, kteří v okolí zkoušeli rýžovat zlato nebo dolovat železnou rudu. Brzy ale zjistili, že jejich úsilí je marné a odešli jinam. Podruhé bylo místo krátce osídleno někdy na přelomu 14. a 15. století. Pokusné dolování v okolí dodnes připomínají staré dobývky na železnou rudu a některá pomístní jména, například Zlatý potok nebo Železné jámy. Osídlení pravděpodobně zaniklo kolem roku 1444.

===

Původní domněnky o funkci hradu:

Na vznik mohlo mít vliv zničení hradu Krásný Buk v roce 1339 lužičany. Správním střediskem hrad nikdy nebýval, vzhledem k obchodním stezkám měl zřejmě spíše strážní a ochrannou funkci, mohl sloužit i k výpadům zejména Beneše a Jana Správného proti Lužici (např. 1343). Roku 1406 prodal zdejší panství Jan III. z Michalovic Hynku Berkovi Honštejnskému z Dubé. Majitelé objektu po roce 1428 jsou nejistí, buď zůstal Hynkovým vnukům nebo připadl Vartenberkům. Přestože majitelé stáli v době husitských válek proti husitům, hrad nikdy nebyl obléhán. Zanikl pravděpodobně při výpravách lužičanů v roce 1440 nebo 1444. A. Sedláček uvádí v souvislosti s hradem jméno Jivník a jeho obléhání pražany v roce 1442.  Listiny o prodeji okolních lesů uvádějí lokalitu roku 1603 jako pustou.

Poměrně rozsáhlý hrad stál na pískovcovém ostrohu vypínajícím se na levém břehu Křinice. Z této strany (severní) ho chránily skalní stěny. Od předhradí na opačné straně odděloval vnitřní hrad příkop, přes který vedl most. Z příkopu do vnitřního hradu bylo vytesáno schodiště. Jádro hradu nad příkopem bylo obehnáno dřevěnou palisádou. Předsunutá skaliska na východní i západní straně sloužila jako strážnice či pavláčky pro střelce. Skalní rozsedliny v areálu sloužily k uchycení základů a po úpravě zřejmě i jako sklepy několika rozměrných staveb. Vzhledem k tomu, že objekty v areálu byly vystavěny zejména ze dřeva a díky rychlému procesu zvětrávání pískovce je dnes těžké určit skutečnou podobu sídla.

Proti tomu moderní výzkumy:

Sídliště se nacházelo na okraji pískovcové terasy nad řekou Křinicí, v místech ohraničených dvěma roklemi. Valovitý útvar v čele považovaný před archeologickým výzkumem za fortifikační val je ve skutečnosti pouhým navršením zeminy, která vznikla v blíže neurčené době, kdy byla sousední rozsedlina využívána jako pec. Další skalní rozsedlina dělí lokalitu na dvě části, z nichž přední je podle archeologických nálezů mladší. Do zadní, starší, části vede z rozsedliny ve skále vytesané schodiště. Do menších rozsedlin v ní byly vytesané objekty, z nichž jeden byl suterénem domu, jehož jedna stěna byla vyzděna z kamení spojovaného jílem. Nálezy předmětů typické pro hornické či hutnické prostředí dům datují přibližně do doby okolo roku 1300.

===

Opět web o Lužických  horách:

Vysoký a rozeklaný pískovcový masiv s pozůstatky sídliště tvoří jeden z výběžků náhorní planiny, vyčnívajících od jihu nad Kyjovské údolí. Ze tří stran je chráněný strmými skalnatými srázy a od planiny jej oddělují dvě souběžné skalní průrvy, mezi nimiž a okrajem údolí vznikly dva skalní bloky. Větší z nich, ležící více na jihu, byl dříve považován za předhradí, zatímco samotný hrad měl stát na menším a hůře dostupném bloku severním.

Zarovnaná plošina domnělého předhradí je přibližně čtvercová a od náhorní planiny ji odděluje poměrně mělká průrva, nápadně připomínající umělý příkop. Zhruba uprostřed je navíc přerušena úzkým skalním blokem, který vypadá jako most. Stěny průrvy ani skalní blok ale nenesou žádné stopy opracování, takže se zřejmě jedná o přirozené útvary. Byly zde však nalezeny pozůstatky staré vápenné nebo železářské pece. Na vnitřní straně průrvy jsou patrné zbytky kamenného valu a zhruba uprostřed plošiny je čtvercová sníženina, která je zřejmě pozůstatkem nějaké stavby. Sporé nálezy naznačují, že tyto stopy osídlení pochází z přelomu 14. a 15. století a nijak nesouvisí se zbytky starších staveb na druhé skále.

Severnější hlavní ostroh se vypíná přímo nad Kyjovským údolím a od čtvercové plošiny je oddělen dosti hlubokou i širokou skalní průrvou, kterou sem z boční rokle vystupuje značená stezka od Kyjova. Zatímco jižní skalní blok je z ní přístupný jen úzkou skalní rozsedlinou, na temeno hlavního ostrohu vystupuje dvakrát zalomené do skály vytesané středověké schodiště, zabezpečené kdysi dvěma dřevěnými brankami.

Na temeni skály dnes stojí dřevěný přístřešek, od něhož vedou pěšinky k zarostlým vyhlídkám na okrajích. Na jedné z nich na východní straně ostrohu je do skály vytesaná nevelká lavice, z níž je ale jen omezený výhled mezi stromy do údolí. O něco lepší výhled je ze západního okraje skalního ostrohu.

V severozápadní části ostrohu jsou čtyři skalní rozsedliny, které byly kdysi upravené jako sklepy a sotva znatelná lůžka trámů nasvědčují tomu, že nad nimi stály dřevěné stavby. V jednom ze sklepů byly nalezeny i železné klíny, špičák a kousky strusky, podporující domněnku o hornickém původu sídliště.

Přístup na skály dnes usnadňuje množství schůdků, vytesaných kyjovským horským spolkem při zpřístupňování hradu koncem 19. století. Různé středověké předměty, nalezené při těchto úpravách, byly vystaveny v hostinci U Českého Švýcarska v Kyjově, ale po 2. světové válce byly bohužel zničeny.

Na západním konci masivu je možné sestoupit těsnou skalní rozsedlinou s dřevěnými schůdky pod jehlanovou skálu s praporkem, vyčnívající vysoko nad Kyjovské údolí. Dolní ústí rozsedliny bylo kdysi také zabezpečeno dřevěnou brankou. Značená stezka odtud dále pokračuje na dno boční rokle a prochází přitom kolem několika zajímavých skalních útvarů, nazývaných Vikingská loď, Holubice, Panna a Trojčata.

A další obsáhlý popis je na webu o všech hrádcích:

Hrad se tyčil do výšky asi 40 m nad hladinou říčky a byl ve srovnání s ostatními neobvykle rozsáhlý, do délky i do šířky dosahuje největší rozměr jeho areálu až 150 m. Byl vybaven dvěma příkopy. Za vnějším, mělčím, bylo prostorné předhradí, chráněné pravděpodobně palisádovou hradbou a přístupné po úzké kamenné šíji, ponechané při tesání příkopu. Počítalo se tedy i s vjezdem pro povozy, jež se mohly po skalním ostrohu od jihu dobře dostat až sem. Z hospodářských staveb a různých pomocných zařízení, jež mohlo předhradí obsahovat, se ovšem nedochovalo nic – byly vesměs dřevěné. Zhruba ve středu této plošiny upoutá pozornost čtvercová prohlubeň, zanesená lesní prstí, kde snad mohla být cisterna.

Vnitřní hrad byl od předhradí oddělen druhým příkopem, značně hlubokým i širokým. Právě do něho vede z boční rokle značená stezka. Tento příkop vykazuje dnes vlastně z celého hradu nejvíce stop lidské činnosti, protože ve vnitřním hradě dosud mnoho zakrývá lesní porost a humus jím vytvořený. V západní části vnější stěny druhého příkopu ukazuje stupňovitě přitesaná skála řadu otvorů či lůžek pro trámy poměrně složité konstrukce. Tam byl nepochybně opřen zvedací most pro vjezd koňmo či snad i s povozy až do vnitřního hradu. Pěším sloužilo zalomené schodiště, vytesané do skály. Uprostřed cesty vzhůru, před ohybem, bylo zajištěno brankou. Po ní zůstala ve skále svislá rýha pro zárubeň s otvory pro zasunutí břevna jako závory.

Z předhradí do příkopu a ke schodišti se scházelo protilehlou rozsedlinou. Vnitřní hrad byl nad severní stěnou příkopu chráněn buďto opět mohutnou palisádou, anebo spíše stěnami přilehlých dřevěných budov, kde byly prolomeny střílny. Jinak tento rozsáhlý areál ochranu nepotřeboval – zajišťovaly ji strmé stěny nad kaňonem Křínice. Poměrně rovná plocha ve východní polovině vnitřního hradu tvořila asi nádvoří, které je v tomto případě výjimkou – na ostatních hradech nebylo pro ně místa. Pro zřízení rozsáhlejších staveb bylo využito rozsedlin při severním a západním obvodu hradu. Zde se totiž nejsnáze zakotvila dřevěná konstrukce a současně se získalo již i nejnižší – sklepní – podlaží, někdy i dvě či dokonce tři stupňovitě vedle sebe. Nasvědčují tomu porůznu umístěná, často sotva znatelná lůžka trámů či přitesané stěny. Takové stavby byly zde nejméně tři až čtyři, pokud lze bez odkrytí celého skalního povrchu rozeznat. Schůdnost celého tohoto prostoru dnes usnadňuje množství vytesaných schůdků. Jejich značnou část nutno ovšem připsat snahám místních turistických spolků o zpřístupnění hradu koncem 19. a začátkem 20.století. Takové schůdky vedou ve východním cípu skály k vyhlídce, výborně způsobilé pro umístění strážní vížky. Její existenci by mohly nasvědčovat stopy po uložení trámů do skály a kamenné lavice.

Na protilehlém západním konci masívu lze z hradu sestoupit těsnou rozsedlinou („komínem“). Ta je dnes opatřena schůdky, ale vykazuje, jak se zdá, i staré stopy po zapuštění dřev. Vede až k jehlanovitému vedlejšímu skalisku, vysunutému nad údolí a rovněž vhodnému pro zřízení strážnice. Zásahy lidské ruky jsou tu tak početné a natolik se navzájem překrývají, že nelze dojít k bezpečnému úsudku o takovém využití skaliska. Jisto je podle stop ve skále tolik, že dolní ústí komína bylo nějak zabezpečováno dřevěnou konstrukcí. Na místě, kudy lze odtud sestoupit do údolí, nese skalní stěna znamení kříže značně setřených kontur. Těžko říci, které době děkuje toto memento za svůj vznik. Bývalo spojeno s tragickou událostí, zde snad s pádem do propasti, či se zásahem zákeřné střely v době míru ? To však zůstane už provždy tajemstvím.

Tak je tomu dosud i s osudy hradu. Není o něm dochována žádná bezpečná písemná zpráva a na jeho dějiny lze proto usuzovat pouze nepřímo – z osudů okolního kraje. I o názvu Horní Karlštejn, kterého se pro hrad občas užívá, platí jen, že je ne-li nesprávný, alespoň historicky nedoložený. Založení hradu možno dosti bezpečně přičísti pánům z Michalovic, v jichž rukou bylo jejich okolí od roku 1283 do roku 1406. To je sice rozpětí příliš dlouhé, uvnitř tohoto úseku jsme však již odkázáni pouze na nepřímé dohady.

Rozlehlost hradu je nápadná a přiměla již Augusta Sedláčka k domněnce, že byl hrad postaven jako panské sídlo nebo významnější pevnost. Také J. V. Šimák nadhodil opatrně možnost, že byl hrad stavěn jako centrum příštího samostatného panství, v souvislosti s potřebou pánů z Michalovic podělit mezi sebou sourozence. Proti založení hradu jako sídelního však mluví jeho poloha na okraji panství Michaloviců a také to, že k rozdělení jejich zdejšího majetku nikdy skutečně nedošlo. K tomu účelu byl totiž k dispozici jihočeský Velešín i jiné statky. Je mnohem spolehlivější vycházet z polohy hradu. Jeho blízkostí procházela tzv. lužická (či také norimberská – podle zvoleného východiska) stezka od Krušných hor a Labe k Žitavě či Budyšínu a nedaleko od hradu se k ní blízko Krásné Lípy připojovaly cesty vedoucí z Míšeňska okolím Mikulášovic a Brtníků.

Také zničení Krásného Buku v roce 1339 mohlo mít určitý vliv na postavení rozsáhlého hradu v těchto místech. Hlavně však vedla asi pány z Michalovic snaha po podstatném rozšíření majetku na konci 13.století a při úmyslu rozšiřovat tento majetek dále na sever a severozápad sem také usměrnit obchodní frekvenci. To vyžadovalo zvýšit bezpečnost cest, jež tudy vedly, ale zato přinášelo rozkvět městům a tržním osadám, zvyšovalo jejich výnos a přinášelo pánům i příjem v hotovosti na clech, mýtech a různých poplatcích. Je tedy nejpravděpodobnější položit vznik hradu do prvé poloviny 14.století. I když plnil hrad po nejdelší část své éry především funkci strážní a ochrannou, posloužil občas jistě také jako výpadní brána, namátkou lze uvést útok manů Jana Správného z Michalovic na Ojvín v roce 1343. K tomu byla na panství těžko vhodnější základna než právě hrad u Kyjova. Střediskem správy nebyl hrad nikdy: z blízkých osad Brtníky, Krásný Buk i Krásná Lípa byly do roku 1406 ve zcela jiných rukou, Vlčí Hora, Sněžná, Hely a Doubice (jakožto osada) pocházejí z doby podstatně pozdější (16.-18.století), nebylo tedy osad, které by k němu tehdy patřily.

Složitější je věc ovšem s osadou nejbližší – Kyjovem. Její existenci před polovinou 17.století nelze z dokladů dosud známých dokázat. Nynější Kyjov, jak svědčí staré pozemkové knihy, vznikl v polovině 17.století kolem panské pily u rybníka na Zlatém potoce. Přičinil se o to stavbou několika domků podnikavý starý tkadlec a bylinkář, „starý doktor“ (jak praví úmrtní matrika k roku 1666) Kryštof Riedel, jeden z posledních luteránů v kraji. Německá forma jména (Khaa) však souvisí zřejmě se starým označením „in der Kawe“ pro místa při vtoku Sýrového (také Zlatého) potoka do Křínice. Někteří badatelé odvozovali toto jméno od základu, který by ukazoval na důlní podnikání. V různých pahrbcích se spatřovaly někdejší haldy důlního odpadu, to by však mohl potvrdit jen archeologický výzkum. Zajímavá jsou ovšem v tom směru pojmenování některých míst jako Eisengruben, ale také Goldloch či Goldkehle (Železná jáma, Zlatá díra, Zlaté hrdlo). Také se na starých mapách už v 16.století vyskytuje Sýrový potok jako Goldwasser (Zlatá voda), což by mohlo opravdu ukazovat na rýžování zlata. Pokud spadalo nějaké takové podnikání do doby existence hradu, pak měla pro ně nepochybně velký význam ochrana hradem poskytovaná. Stejně mohla být blízkost hradu účelná i pro jiný – už bezpečně doložený – podnik Berků z Dubé, totiž pro sklárnu „v lese Doubici“. Ta existovala už v roce 1428, jak svědčí listina, předložená soudu ve sporu Vartenberků s panem Albrechtem Berkou. Huť pracovala podle dokladů z téhož procesu ještě v letech 1457-1460. Její bezpečnosti nepochybně prospělo umístění mezi Kyjovským a Chřibským hrádkem. Blíže nelze její polohu určit, ale nebyla asi dnešní Doubici příliš vzdálena. To plyne jednak z názvu hvozdu (osada Doubice na něj dodnes upomíná), jednak ze způsobu zařazení sklárny mezi ostatní v listinách citovaná místa (uvádí se vždy mezi Chřibskou a Studeným). Blízko Doubice a Kyjova také bylo vše, čeho bylo třeba: na Vápenném vrchu (nedaleko dnešní silnice Krásná Lípa-Doubice) vápenec, v blízkých skalách hojnost písku, všude kolem nepřeberné množství dřeva na palivo a k výrobě potaše a postačující zdroj vody buď v Doubickém a Sýrovém potoce, či ještě spíše v rybnících na nich zřízených a dodnes existujících (Kyjovský rybník na Sýrovém potoce byl obnoven s použitím zbytků staré hráze). Zdá se tedy, že krajina mezi Kyjovským a Chřibským hrádkem nebyla kdysi hospodářsky tak nedůležitá, aby nezasluhovala ozbrojenou ochranu svých zařízení i komunikací k nim vedoucích. Tento význam měla jistě již v prvé čtvrtině 15.století, je však těžko říci, od kdy.

Do roku 1406 střídal Kyjovský hrad držitele z michalovického rodu, než se dostal do rukou starého pana Hynka Berky Honštejnského. Tomu by bylo snad možno – podle jeho působení na Rumbursku a Šluknovsku – přičíst prvou zásluhu o zmíněné hospodářské využití zdejšího okolí. Brzy však přešel hrad na Hynkovy potomky, nejprve (do roku 1426) na Jana, pak na vnuka Jindřicha. Jisto už není, zda v roce 1428 přešel s Českokamenickem na pány z Vartenberka, či zda zůstal s Tolštejnem v rukou Berků z Dubé. Ať tak či onak, byli jeho majitelé tuhými přívrženci strany pod jednou. Husitské výpravy – pokud se sem přiblížily, zejména v roce 1422, 1423, 1425 a 1429 – platily sice i jim, ale nezdá se, že by byly vedly k soustavnějšímu obléhání hradu, jinak by se o tom přece dochovala zpráva. Husité si totiž neměli od obléhání co slibovat a tažení by se tím leda zdržovalo. Navíc byl delší pobyt v nepřehledném terénu přece jen spojen s rizikem. Postačil tedy nejvýše nějaký zbrojný houfec k přechodnému blokování hradní posádky. Ve třetím a čtvrtém desetiletí 15.století byla nepochybně posádka hradu častěji zapletena do srážek Berků i děčínských pánů s hornolužickými městy a zde nutno také nejspíše hledat příčinu jeho zániku. K tomu mohlo dojít zejména při rozsáhlých trestných výpravách Lužičanů v letech 1440 až 1444. Zprávu o hradu Jivníku, dobytém při tažení Pražanů a Jakoubka z Vřesovic proti Děčínu v září 1444, vztahují někteří badatelé (August Sedláček, J.V.Šimák) k tomuto hradu jen s rozpaky. Příčinou je odlehlost od Děčína a nejistota, zda hrad patřil tehdy Vartenberkům, proti nimž tažení směřovalo. Že hrad polovinu 15.století nepřečkal, tomu nasvědčuje i naprostý nedostatek zpráv o něm z doby jen o málo pozdější, z níž se jinak přece jen něco listin dochovalo. Není o něm zmínky v procesu páně Albrechtově (1457-1460) a stejná situace je i při pozdějších majetkových změnách v kraji. Alexander Heber ve svém díle „České hrady, tvrze a skalní hrady“ píše o nálezech (na vlastním hradě) do ruda opálených kamenů, které dostatečně osvědčují, že hrad byl vypálen. Archeologický průzkum (zahájený 1983 a již dokončený) naznačil, že se jedná spíše o staré sídliště, které zaniklo ještě před svým dokončením. Možná, že je založili středověcí prospektoři, kteří se zde kolem roku 1300 pokoušeli dolovat železnou rudu, a když poznali marnost svého počínání, odešli jinam.

Byla-li pod hradem ve 14. a 15.století osada, zanikla beze zbytku. Saský zeměměřič Jiří Oeder ml. mohl v roce 1571 zanést do svých plánů jen název „in der Kawe“ bez náznaku osady a opodál na Křinici mlýn. Také při vymezení hranic lesa, koupeného saským kurfiřtem v roce 1603 od Jindřicha z Vartenberka, neuvádí se zde více, než „Kawhaus“, tedy jediné stavení. Protokol tehdy pořízený mluví sice o zdejším hradě (je to prvá listinná zmínka o něm, hranice vedla jeho příkopem), ale pojmenovat ho už nedovede. Pokusy o zjištění jména hradu vedly k poukazům na lužický rytířský rod von Kyaw, k odvozování názvu od kalů ve vodě při rýžování zlata („Kalow“), k interpretacím vycházejícím z výslovnosti zdejších německých obyvatel (Kha´stan) i k odůvodňování názvu Karlštejn. Ten se poprvé objevuje (a to jako Horní a Dolní) teprve v roce 1720 na mapě Čech od J.K.Müllera, avšak podání celého okolí je natolik zkreslené, že nebudí důvěru a další kartografy i topografy (i J.Schallera) zavedlo již zcela na scestí. Teprve když v září 1824 objížděl krabě Kinský (jeho rod získal Českokamenicko od Vartemberků v roce 1614) své panství, užívá zápis o tom pořízený poprvé naprosto nepochybně jméno Karlštejn pro pustý hrad u Kyjova. Zde však šlo už jen o působení tradice, založené omyly Müllerovými. V mluvě zdejšího lidu obdržel hrad jiné jméno, a to „Pustý zámek na Nové cestě“.

Series Navigation<< Hrad RalskoChřibský hrádek >>
Tagy