weby pro nejsevernější čechy

Hrad Švamberk (Krasíkov)

This entry is part 15 of 67 in the series Hrady a tvrze

Hrad Švamberk (Krasíkov, německy Schwamberg) se nachází u osady Krasíkov obce Kokašice v okrese Tachov v Plzeňském kraji. Zřícenina gotického hradu se rozprostírá na vrchu Krasíkov (636 m n. m.) nad říčkou Hadovkou asi 3 km západně od Konstantinových Lázní. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.

Další nemilosrdná vzpomínka na dobu, kdy jsem ještě býval západočechem. V předtuše, že to bude na dlouhou dobu naposledy, vytáhl jsem těsně před stěhováním děti, které tehdy ještě byly ochotné se mnou bláznivě cestovat, a byli jsme tenhle hrad omrknout v roce 1998. A tušení bylo správné… Další návštěva (zřejmě poslední) proběhla až v říjnu 2015, kdy už tu leccos bylo jinak než tehdy.

Květen 1998 – sklepy pod hradem
Květen 1998 – kaple sv. Máří Magdaleny
Květen 1998 – pozůstatky hradního paláce a věže

Kousek od zmíněných Kokašic se tyčí sice nevysoký, ale dominantní kopec (čedičová stolová hora!, 635 m n. m.), na který vede z jedné strany od autobusové zastávky u místa s názvem Krasíkov-dvůr zelená (+naučná stezka Krasíkov-Ovčí vrch), z druhé strany žlutá od Černošína. Auto můžete nechat v Kokašicích, a dojít jednou nebo druhou silnicí k vybrané turistické značce. Nebo zajet až ke zmíněnému dvoru, kde prochází zelená. A nenechte se zmást tím, co na kopci vidíte. Na kopci je skutečně hrad. Tedy – i hrad.

Já šel po zelené. Po těch letech jsem dávno nevěděl, co přesně mě čeká. Jak velký areál to býval a jaké minimum se tu zachovalo. Jen ten nečekaný a dominující kostel uvízl v paměti. Překvapila úprava věže a paláce. V roce 2012 k nim byla přilepena mocná kovová konstrukce, umožňující se rozhlédnout krajinou jako kdyby z oken hradního paláce…

Info s pomocí internetu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, str. 282-283; (Libri Praha 1998)

kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. – Západní Čechy, str. 162-166 (Svoboda Praha 1985)

Jaroslav Kocourek: Západní Čechy – obrazový vlastivědný průvodce (freytag & berndt Praha 2003)

Dobroslava Menclová: České hrady, díl první, str. 160-162 (Odeon – nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1972)

Zdroje si víc než velmi odporují.

Podle některých byl hrad založen kolem roku 1250 a jeho prvním držitelem měl být pravděpodobně Jiří (Ratmír) ze Skviřína, purkrabí z Přimdy (1250-1263), který se psal z Krasíkova. Založil tzv. lestkovskou větev rodu; vedle Lestkova mu patřil i Bor. Ten však přešel později na jeho bratra Bohuslava, který převzal i přimdecké purkrabství, byl r. 1286 plzeňským komorníkem a žil ještě asi r. 1310.

Dle jiných je přídomek z Krasíkova zmiňován poprvé až roku 1287 u Ratmíra (Racka) z této rodiny (byl to Bohuslavův syn). Jméno hradu se změnilo na Švamberk (Labutí hora), když tento rod vložil do svého erbu bílou labuť na červeném poli a přejmenoval se na pány ze Švamberka.

Další zdroj tvrdí, že hrad byl založen a vybudován v letech až 1320–1330 a prvním, kdo se ze Švamberka psal, byl Bohuslav III. (cca 1280–1342), který se ještě v letech 1312–1320 psal jen z Boru a až 7. června 1330 poprvé ze Švamberka.

Bohuslav III. byl seniorem rodu, což je dostatečným důkazem, že hrad byl zbudován právě mezi lety 1320–1330. Hypotézy o dřívější existenci hradu jsou chybné, protože mylně ztotožňují Krasíkov – tvrz a vesnici pod kopcem – s hradem. V písemných pramenech se hrad objevuje až roku 1342.

Jak se na toto území rod dostal, je otázkou. Většinu území severně ovládali potomci blahoslaveného Hroznaty. Tvrz a ves získali páni ze Skviřína, od roku 1263 užívající přídomek z Boru, konkrétně senior Ratmír II., zřejmě v roku 1256 od dědiců Kojaty Hrabišice (patrně Hermanna z Krasíkova). Hrad byl vybudován jako nové rodové sídlo a byl od samého počátku nazván Švamberkem, na rozdíl od vesnice a tvrze Krasíkov pod kopcem. Až později došlo k spletení pojmů, zvláště po zániku vesnice.

Bohuslavův stejnojmenný syn, donátor pražských augustiniánů (mj. je obdaroval platy a statky na Bezdružicku), roku 1350 jeden ze členů zemského soudu, pak nejvyšší komorník a v letech 1358–1361 chebský zemský fojt. Byl také majitelem Boru, Poříčí a Chodové Plané i příznivcem stříbrského minoritského kláštera, kde byl po své smrti roku 1379 či 1380 pohřben.

Hrad a panství Krasíkov i Bor zdědil syn Bohuslav s mladšími bratry; také on zastával řadu významných úřadů, mimo jiné byl v letech1390 až 1398 nejvyšším sudím. Řada Bohuslavů ze Švamberka pokračovala dále jeho synem, který stál nejprve v opozici proti králi Václavovi IV., protože dal r. 1409 z neznámých důvodů stít jeho strýce Jana. Roku 1414 však byly spory ukončeny smlouvou a Bohuslav se stal nejen královým dvořanem, ale i zemským soudcem.

Také tento Bohuslav (VI.) ze Švamberka projevoval přízeň stříbrskému minoritskému klášteru i okolním kostelům a po vypuknutí husitského revolučního hnutí se i s bratrem Hynkem postavil na katolickou stranu. Patřil k jejím nejvýznačnějším oporám v zemi, v roce 1417 stál u zrodu plzeňského landfrýdu. V roce 1419 se střetl se Žižkou u Nekmíře, spolupůsobil při přechodu Plzně do katolického tábora a zmocnil se pak i roku 1420 Zelené Hory, obsazené kališníky.

Tyto úspěchy, za něž se Švamberkům císař Zikmund odměnil zapsáním nepomuckého a manětínského panství, byly jednou z příčin odvetné výpravy Žižky na počátku roku 1421. Husitům snadno podlehly kláštery v Chotěšově a v Kladrubech, a když táhli na Stříbro, přijel Bohuslav s poměrně slabým vojenským doprovodem na Krasíkov. Taktická chyba a zřejmě i nedostatečná průzkumná činnost se Bohuslavovi zle vymstily. Táborské vojsko rychle a nečekaně přitrhlo ke Krasíkovu, obklíčilo hrad a prudce zaútočilo. Hned první den se husité dostali na hřeben hory a získali tak základnu pro postavení střelby, druhý den se zmocnili jedné věže a mostu, tedy zřejmě brány s padacím mostem.

Beznadějná situace donutila Bohuslava ze Švamberka k jednání o kapitulaci, kterou však chtěl složit jen do rukou Petra Zmrzlíka ze Svojšína, bývalého královského mincmistra, neboť věděl, jaká nenávist proti němu samému v táborském vojsku panuje. Za Zmrzlíkovy pomoci a díky Žižkově velkorysosti se pak skutečně podařilo uchránit Bohuslavův život před pomstou táborů. Jeho lidem byl povolen volný odchod, Bohuslav sám byl uvězněn nejprve na Krasíkově a pak na jihočeských Příběnicích. V zajetí Bohuslav změnil své smýšlení a již začátkem roku 1422 vyhlásil nepřátelství Oldřichovi z Rožmberka. Bojoval pak jako hejtman v čele polních vojsk a po Žižkově smrti (1424) patřil dokonce mezi jeho nástupce, než byl smrtelně zraněn šípem do obličeje (snad přímo do oka) při obléhání města Retče (Retz) v Rakousích roku 1425.

Hrad zůstal nějaký čas v rukou táborů, ovšem k veliké nelibosti západočeského katolického landfrýdu a zvláště jednoho z jeho vůdčích představitelů, hejtmana Plzeňského kraje a Bohuslavova bratra Hynka Krušiny ze Švamberka. Již v polovině listopadu 1421 se Plzeňští pokusili Krasíkova zmocnit, ale včasná Žižkova pomoc tento záměr zmařila i přes vojenskou intervenci Jindřicha z Plavna.

Ztroskotal i další pokus v březnu 1422 a Hynek Krušina nakonec někdy roku 1425 nebo 1426 hrad za pomoci císaře Zikmunda vyplatil za 700 kop pražských grošů s tím, že bude na Krasíkově chovat k jeho obraně i pro boj proti kališníkům 100 koní. Purkrabím hradu byl jmenován Jan Hvozd z Horoušan a po něm Kunrát Borník ze Štítar. Hynek Krušina ze Švamberka dál válčil proti husitům, pak proti Bavorům (roku 1437), jako krajský hejtman dobyl roku 1441 hrad Skálu a nakonec přes pokročilý věk i chatrné zdraví se pustil i do boje proti straně poděbradské.

Roku 1443 hrad vyhořel. Požár vznikl v pokojích Hynkovy manželky a jejích dívek a způsobil na svršcích a mobiliáři škody za 500 kop pražských grošů. Po dobu opravy hradu přesídlil Hynek Krušina na Zelenou Horu.

Roku 1454 získal od krále Ladislava pro sebe a svého syna Bohuslava všechny odúmrtě po předcích. I tento Bohuslav patří do řady význačných příslušníků rodu. Oženil se s dcerou Oldřicha z Rožmberka Ludmilou a byl předním členem protipoděbradské jednoty zelenohorské, kterou pomáhal roku 1465 vytvořit. S králem Jiřím se později smířil a bojoval v Rakousku a Bavorsku. Svým sňatkem získal z rožmberského dědictví hrad Zvíkov, jenž se stal novým rodovým sídlem Švamberků. Bohuslav byl rovněž rožmberským vladařem, respektive poručníkem, a roku 1476 nejvyšším hejtmanem uherského krále Matyáše Korvína v Čechách. S Matyášem se však brzy nepohodl a byl roku 1478 unesen do Uher. Jeho syn Hynek se ihned rázně ujal dědictví, obsadil Krasíkov i Bor a spolu s dalšími příbuznými dosáhl jak smíru s králem Vladislavem II., tak i otcova propuštění z uherského zajetí. Bohuslav byl od roku 1480 nejvyšším hofmistrem, poslední léta před svou smrtí (1490) trávil především v Boru.

Protože nejstarší syn Hynek Krušina, rovněž proslulý válečník, a další dva synové zemřeli dříve, spravoval rodinné statky čtvrtý Bohuslavův syn Jindřich, který se roku 1493 rozdělil se synovci. Ponechal si Krasíkov, Zvíkov, Kestřany a Karlšperk. Sídlil sice především na Zvíkově, ale Krasíkov dal kolem r. 1510 opravit a zřídil na něm zejména novou studnu. Protože brzy ovdověl a zůstal bezdětný, odkázal své hrady a panství Zvíkov i Krasíkov Hynkovu synovi Kryštofovi ze Švamberka a na Orlíku.

Kryštof, který tak v roce 1523 získal Krasíkov, byl sice bohatý, avšak málo se zabýval politikou a veřejnými záležitostmi vůbec. Roku 1530 dal na Krasíkově stavět nové obytné budovy. Průběh prací údajně podrobně zachycují dopisy purkrabího Kryštofovi. Ten jako vášnivý lovec přijel roku 1534 ke štvanici na Krasíkov, těžce zde onemocněl a zemřel. Z jeho pěti žijících synů dostal při dělení majetku Krasíkov neduživý a svobodný Ratmír. Roku 1544 vyměnil svůj hrad s bratrem Jindřichem (starším) za polovinu Zvíkova. Jindřich pak ještě téhož roku prodal hrad Krasíkov (v zápisu se uvádí jako zámek Švamberk) s předhradím, městečka Lestkov a Manětín a 26 celých vsí Volfovi (Wolfgangovi) mladšímu Krajíři z Krajku na Točníku za 28 000 kop grošů míšeňských. Krajíř však byl pro účast na povstání proti králi Ferdinandovi I. roku 1547 pokutován a panství ztratil. Ferdinand I. je roku 1548 postoupil Jeronýmovi Šlikovi z Holiče na Rabštejně. Nový majitel prodal vesnice Polžice a Pačín držitelům Bezdružic.

Jeho syn Šebestián se zadlužil natolik, že nejprve prodal Manětín a v r. 1569 i Krasíkov – opět Švamberkům, a to Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi, majiteli Kynžvartu, který byl císařským radou, chebským purkrabím a později ještě prezidentem české komory. K panství patřilo městečko Lestkov a 16 vesnic. Jáchym zemřel r. 1574 a do r. 1586 spravoval jeho statky jako poručník bratr Jindřich. Pak převzal Krasíkov a Bezdružice s Gutštejnem, koupené rovněž r. 1569, Jiří Petr ze Švamberka. Když zemřel, spravoval Krasíkov v l. 1608–1615 jeho bratr Jan Šebestián, po něm do své smrti r. 1619 dcera Jiřího Petra Anna Marie. Ze synů Jiřího Petra Jan Šebestián r. 1624 zemřel a Jan Bedřich, držící vedle Krasíkova navíc i Třebel a Trpísty, byl přívržencem císaře Ferdinanda II., za což byl odměněn hodností císařského rady. Císařští vojáci ležící v Teplé po bělohorské bitvě zpustošili na Krasíkové panskou hrobku, ale pak byl hrad již dostatečně chráněn, ovšem s vydatným přispěním Jana Bedřicha na stravu posádky a píci.

Když 7. února 1644 Jan Bedřich ze Švamberka s manželkou a čeledí odjeli na svatbu do sousedství, žena hlásného při pečení koblih zavinila požár, který v několika hodinách zničil celý hrad a západní část předhradí.

Sotva byl hrad nouzově opraven, přišla v roce 1647 nová pohroma. Nejprve švédský generál Vchynský zajal na cestě do Plzně Jana Bedřicha i s manželkou a dalšími rukojmími a propustil je až za vysoké výkupné. Krátce nato, v srpnu téhož roku, obsadili chátrající Krasíkov Švédové pod vedením generála Wrangela. 300 jezdců nelítostně plenilo okolí a pevně se usadilo na těžko zdolatelném hradě. Císařský velitel Lanov proto 14. srpna ukryl většinu svých vojáků do zálohy, se zbytkem pak vylákal Švédy z hradu a celý oddíl zčásti zlikvidoval a zčásti rozprášil. Jan Bedřich ze Švamberka, jenž o pět dní později ztratil hrad Třebel, zničený při bojových operacích, se pak pustil do zahlazování válečných škod. Na švamberském panství měl tehdy sice 3 městečka a přes 60 vsí, avšak do značné míry popleněných. Nedostatek prostředků mu zabránil v obnově spáleného Krasíkova a donutil ho omezit se na opravu dvora pod hradem, k čemuž použil stavebního kamene z krasíkovských zdí a tím hrad dále pobořil.

Jan Bedřich ze Švamberka zemřel v roce 1659 (jako poslední byl pohřben v krasíkovské rodinné hrobce v hradním kostele) a vdova prodala celý majetek komořímu hraběti Janu Kryštofovi Ferdinandovi z Heissenštejnu na Stahremberku. Ten prodal roku 1677 Třebel a zbytek panství byl roku 1693 rozdělen mezi jeho tři dcery a jejich manžely. Krasíkov s Gutštejnem získali hrabata Vrtbové, z nichž Jan Josef, majitel Cebivi, měl za ženu Zuzanu Antonii. Ta dala po roce 1707 obnovit kapli na hradě, opatřit ji třetím zvonem a erby nad vchodem. Hrabě Jan Josef z Vrtby, prezident nad apelacemi a od roku 1712 nejvyšší purkrabí, prodal roce 1712 krasíkovské panství i se statky Gutštejnem a Cebiví říšskému knížeti Maxmiliánovi Karlovi z Löwensteinu a Wertheimu, který je pak spojil s bezdružickým panstvím. Bezdružicku, které příslušníci jeho rodu vlastnili až do roku 1945, dodnes vévodí strmý a hustě zarostlý kopec se siluetou kostela a zbytků opevnění na místě, kde se kdysi nad okolní krajinou vypínal mohutný hrad. Svou polohou, velikostí i významem majitelů patřil mezi nejdůležitější hrady západních Čech.

Hrad tvoří dlouhý trojúhelník, v polovině přeťatý vyzděným příkopem. V předhradí stály především hospodářské budovy (včetně pivovaru). Dnes na tomto místě poutá pozornost mohutná kaple (obnovená roku 1707, v roce 1880 připojena věž) s hrobkou Švamberků.

Z jádra hradu za příkopem zbyla pouze kulatá věž na konci ostrohu, část zdi přilehlého paláce a valeně klenutý sklep.

Ke Švamberské hrobce se vztahuje řada různých příběhů. Na konci 18. století se pod vedením čelivského faráře vloupala skupina lidí do hrobky, ukradli prsteny, kordy a měděné rakve, ze kterých byly později vyrobeny kamnovce na čelivské faře. Krádež prozradil syn jednoho ze zlodějů, vrchnost však viníky nijak nepotrestala, jen je pokárala. Všechny historické vykradače předčí vandalové moderní doby, kteří hrobku zcela zlikvidovali (dnes je nepřístupná). V prosinci 1960 byl interiér partou mladíků zdemolován, v letech 1963-1964 pak jiná parta dokonce vytahala nebožtíky z rakví a pozůstatky rozházela po hrobce i jejím okolí.

Další příběh vypráví o stromě křivdy: na hradě byl prý odsouzen k smrti nevinný mladík a cestou na popraviště vrazil do země hůl ze suché větve s proroctvím, že z ní vyroste strom, jehož větve porostou k zemi na znamení křivdy. Stalo se a stromu se nikdo neodvažoval dotknout, aby se nedopustil další nespravedlnosti. Na Krasíkově tento strom už ale nenajdeme…

Hrad byl – v souladu s tehdejšími stavebními zvyky – rozlohou poměrně malý, v nejširším místě zabíral jen asi třetinu šířky temene hory. Předhradí původně chránily jen ploty, ale hradby byly dostavěny už v 1. polovině 14. století. V 15. století panoval na hradě Bohuslav ze Švamberka, katolík a úhlavní nepřítel husitů. Roku 1421 hrad dobyl během několika dní Jan Žižka a dokázal tak, že nedostatečně opevněná sídla jsou snadnou kořistí; poté byly provedeny rozsáhlé úpravy s cílem zvýšit bezpečnost Krasíkova. Místo jedné bylo nyní nutno projít třemi branami a vznikla nová přístupová cesta, jejíž podoba byla v podstatě zachována dodnes. Bohuslav se po ročním věznění přidal na stranu husitů a roku 1425 padl jako husitský hejtman. Roku 1443 hrad vyhořel, ale požár nenapáchal příliš rozsáhlé škody, tedy aspoň ne takové, aby nestálo za to jej obnovit.

Další přestavba proběhla v 1. polovině 16. století za panování Kryštofa ze Švamberka – ten nechal hrad rozšířit a přestavět do podoby reprezentativní rodové rezidence, v téžedobře byl už na hradě i pivovar s vlastní sladovnou. Roku 1644 hrad vyhořel a tehdejší majitel Jan Bedřich ze Švamberka musel pak bydlet ve dvoře pod hradem. Totální zkázu dokonala roku 1647 habsburská císařská armáda, které nedaleko odsud porazila švédské oddíly (některé prameny však uvádějí, že hrad vyplenili Švédové). Od té doby hrad již nebyl obnovován, pustl a sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro široké okolí. Přesto byl po zániku hradu vystavěn na základech někdejší dělové bašty kostel svaté Máří Magdalény a jeho krypta se stala rodovou hrobkou Švamberků. Roku 1707 byl kostel obnoven a roku 1880 dokonce přibyla věž. V současnosti je věž v havarijním stavu a není přístupná. Další zachovanou stavbou je zvonice, rovněž v předhradí.

Přístupová cesta k hradu od dvora na východním úbočí hory byla po celé délce kryta kamenným valem a navíc náspem, na němž snad stávaly dřevěné obranné sruby. Cesta směřuje k jižnímu okraji plošiny, situované od jihovýchodu k severozápadu. V tomto směru se protáhlý hřbet také zužuje a pozvolna stoupá, až na severozápadním okraji končí špičatým výběžkem, prudce spadajícím skalnatým srázem dolů.

Z přírodních podmínek vyplývá vnitřní uspořádání hradu. Dispozice na podlouhlém vrcholu byla v zásadě dvojdílná. Hrad je tvořen dlouhým trojúhelníkem, který je v polovině přeťatý vyzděným příkopem. Hlavní obranná věž byla oproti dobovým zvyklostem umístěna na opačném konci hradu než vstup.

Vlastní přístup byl ztížen tím, že příchozí musel odkrývat vůči opevnění svou pravou stranu, když cesta se u hradu zatáčela prudce vpravo kolem venkovní bašty s výběžkem. Z té již zůstaly jen nepatrné stopy. Navíc byla cesta kryta od jihu další kulatou věží. Někde poblíž bašty, dnes již nevíme přesně kde, stála první brána do předhradí. Není ani vyloučeno, že brány byly dvě, jedna u výstupku bašty, druhá až u počátku vlastního dvora předhradí.

Jižní část předhradí proti baště tvořilo novější obdélníkové dvoupatrové stavení, které sloužívalo hospodářským účelům, snad i jako obydlí čeledě a úředníků, a v němž byla vodní nádržka, dnes zasypaná. Přední část budovy je zbořena, jižní zeď je starší, bez oken. Kolmo k této budově, ale odděleně od ní na samém jihozápadním okraji hradu, stály konírny. V 16. století se na předhradí vedle konírny uvádí noclehárna nádvorníků, komora oráčů, špižírna s nářadím, byt hejtmanův, pekárna a pivovar se sladovnou.

Vpravo od vstupu do nádvoří je v hustém křoví původně asi rovněž hospodářská budova, která později sloužila jako obydlí kostelníka. Zeď, vedoucí odsud k severozápadu, se pak téměř pravoúhle lomí doleva a vede ke zvonici, jež je novějšího původu. Mezi zvonicí a kostelem sv. Maří Magdalény byly za F. A. Hebera (40. léta 19. století) patrny zbytky zdí, které pocházely snad z kaplanského obydlí či z chodby mezi kostelem a zvonicí.

Kostel je v dnešní podobě novějšího původu (16. století), ačkoli stojí na starých základech. Presbytář je nastavěn na pozdně gotickou dělostřeleckou baštu s klíčovými střílnami. Původní hradní kaple neznámé polohy i podoby, připomínaná r. 1342, byla zasvěcena sv. Jiří. Roku 1514 se v popisu hradu hovoří o kapli staré a nové. Užívána byla pravděpodobně již nová, kdežto stará vzala zasvé při přestavbách v 16. a 17. století. Část těchto úprav prováděli kolem roku 1530 italští stavitelé.

Roku 1615 se v popisu hradu již píše o zámeckém kostele se třemi oltáři, avšak tento kostel padl za oběť požáru r. 1644. Asi roku 1650 či 1652 byl obnoven v barokním slohu a zasvěcen sv. Maří Magdaléně, podle jména manželky tehdejšího majitele hradu a donátora kostela Jana Bedřicha. Nadace byla poměrně bohatá už proto, že Švamberkové zde měli rodinnou hrobku. V kostele byli pochováni také někteří příslušníci rodiny Šliků. Z náhrobních kamenů v presbytáři byl nejzachovalejší a také nejvýznamnější epitaf Jáchyma Švamberka z roku 1574 a jeho manželky Anny (1572). V roce 1661 se udává, že v kryptě byla uložena řada rakví s ostatky 23 Švamberků. Vstup do krypty uzavírala nedochována deska se švamberským znakem z roku 1739. V letech 1707-1710 nechala objekt zreknstruovat a rozšířit hraběnka Zuzana Antonie z Vrtby, rozená z Heiensteinu.

Hrobka byla roku 1785 nebo 1786 nebo 1791 vyloupena čelivským farářem (vit pověst výše). Toku 1903 byla z výzkumných důvodů znovu otevřena, zazděna, ale později opět svévolně otvírána. Presbytář stojí na někdejší dělové baště. Na vnější straně boční zdi je zazděno pozdně gotické nadpraží s heraldicky a výtvarně zajímavými znaky Švamberků (labutě v nakloněných štítech) a dvěma saněmi, připomínajícími svým rázem nejstarší pečeť města Kolína. Kostel byl renovován počátkem 18. století Vrtby, pak kolem roku 1880 byla k němu připojena věž a roku 1891 byl znovu opraven. Další oprava byla provedena roku 1956, část vnitřního zařízení a plastik byla později přemístěna do Kladrub. V roce 1980 se zřítil kazetový strop, o 7 let později se propadla značná část krovu. V letech 1989-1992 se uskutečnila částečná rekonstrukce.

Kostel uzavírá předhradí, jehož nádvoří je velmi prostorné (75 m dlouhé, 66 široké) a téměř jediné na hradě zůstalo holé a přístupné. Od vlastního hradu bylo předhradí odděleno 16 m širokým příkopem, přerývajícím hřbet hory v délce 43 m. Byl hluboký nejméně 5 m a překlenut uprostřed padacím mostem (dochoval se v něm skalní pilíř tohoto mostu), ústícím do brány ve zdi, která chránila hradní nádvoří. Příkop byl kryt hradbami, ale z těchto zdí, podobně jako na většině ostatních míst na hradě, kde stály jen hradby a nikoli budovy, nezůstalo téměř nic.

V trojúhelníkovém nádvoří hradu po levé, tj. západní straně se táhlo nepravidelné stavení rozdělené na 5 částí, vzniklé snad až v 15. či 16. století a dnes téměř úplně zničené. Směrem k věži v severním výběžku hradu pokračuje po západní straně rovněž rozbitá hradba, vysoká však dosud až dvě poschodí, se dvěma okny. Je to pozůstatek velké budovy (snad paláce ?), přimykající se k hlavní kruhové věži. Ostění oken i bývalého arkýře jsou všechna vytrhána. Druhé patro paláce bylo přistavěno dodatečně (zdivo je proloženo cihlami). Dnešní výška věže, respektive jejích zbytků, nepřesahuje 16 m na nejvyšším místě (celek je podstatně nižší), ačkoli za F. A. Hebera ještě měla 5–6 poschodí (původně prý 7). První poschodí, vysoké asi 5 m, bylo asi v první polovině 16. století při přestavbě valeně zaklenuto. Síla zdí u paty přesahuje 3,5 m (věž se zužuje směrem nahoru), vnitřek věže má rovněž průměr asi 3,5 m. Dovnitř vede v přízemí široká, dodatečně vystavěná branka, vedle níž byl proražen ještě novější vstup.

V horním hradu byla podle popisu z r. 1615 tzv. tabulnice s malou kanceláří, hořejší panský pokoj, pokoj pro ženy, zbrojnice a taneční sál. Jejich lokalizace je dnes dosti sporná, ale podle rytiny i plánku F. A. Hebera nutno předpokládat, že v dřívějších dobách stály nějaké budovy také na východní straně dvora. Dosud znatelný je tu sklep, užívaný prý původně jako vězení a dnes zčásti zasypaný. V zadním hradu se v 16. století popisuje pouze velká světnice, pánův byt a u věže obročnice.

Hrad od 17. století pustl a teprve počátkem 20. století podnikli jeho tehdejší majitelé Löwensteinové určité kroky k jeho záchraně. Hrad se dochoval ve velmi neúplném stavu a dnes jsou patrny spíše mladší konstrukce, což ztěžuje pokusy o zhodnocení původní podoby. Dochované prvky však příliš neodpovídají představě o běžném šlechtickém hradu.

V roce 2012 byla na zbytcích věže postavena ocelová vyhlídková plošina.

Series Navigation<< Hrad ZbirohyHrad Hřídelík >>
Tagy