weby pro nejsevernější čechy

Hrad Kumburk

This entry is part 4 of 78 in the series Hrady a tvrze

Na kopci pár kilometrů od Nové (a Staré) Paky, na katastru obce Syřenov, se ve výšce 642 metrů nad mořem rozkládá mohutný areál hradu Kumburk.

Ke hradu vede červená turistická značka mezi Syřenovem a Novou Pakou, dá se přijít i po zelené od Staré Paky, nebo po žluté od Brodků. Pro lenochy je nejjednodušší přijet od Syřenov (od hospody Klepanda) autem po asfaltce, přímo pod hradem je parkoviště a pak už jen nějaké ty metry do kopce lesem pěšky.

Areál je obrovský, tvarově mi trochu připomněl Tolštejn, ale má to tu zcela jiné dimenze. I když i materiál je povědomý – pískovec a čedič. Velkým překvapením je obří sklepení, klenby v šeru takřka nedohlédnout… A na vrchu vyhlídka s opravdu solidním rozhledem.

U vchodu (jedné z bran) je několik dřevěných staveb – srub a o kus dál dřevěnka s terasou, sloužící jako zázemí spolku, který se o hrad stará. Je tu i kasička na dobrovolné vstupné. Jít se dá v podstatě téměř kolem dokola a kochat se rozsáhlým opevněním a zbytky věží a hradeb, a samozřejmě vystoupat co nejvýš po schodišti ke zmíněnému sklepení a vyhlídce.

Hrad je kulturní památkou ->

A ještě jako vždy historické okénko z dostupných zdrojů na internetu, z knih a informací přímo na hradě:

Nejstručněji na mapy.cz: Památkově chráněný areál s pozůstatky středověkého hradu z počátku 14. století. Jednalo se o hrad založený rodem Markvarticů, který se vyznačoval plášťovou hradbou a předsunutým dělostřeleckým opevnění. Dodnes se podařilo zachovat části vnějšího a vnitřního opevnění spolu s baštami, válcovou věží a prostory paláce.

A podrobněji:

Hrad byl výborně opevněn. Jednotlivá pásma obrany byla seskupena kolem vrcholu dominantního kopce. Staveniště, ze všech stran chráněné přibližně stejně strmými svahy, ovlivnilo uspořádání hradu a provázanost jeho částí. Přístupová cesta stoupala po spádnici ve spirále kolem kopce po severním úbočí a na západní straně před první branou překročila po padacím mostě příkop. Hluboký příkop s vysokým valem tvořil zevní opevnění a obklopoval celý areál hradu. Mezi hradební zdí a vnitřním hradem vedla cesta dalšími třemi branami k většímu prostranství na západní straně hradu, kde byly hospodářské budovy, a odtud již do vnitřního hradu. Ten byl rovněž obehnán zdí. Při severním okraji byla velká budova paláce, k níž přiléhala na východním nejvyšším bodu kopce hranolovitá hradební věž, vedle níž tu bývala v jižním cípu vnitřního opevnění věž kulatá. Do vnitřního hradu se vstupovalo branou v menší hranolové věži na západním okraji hradu.

V reliktech je dochován vnější okruh opevnění s baštami a 1. branou, vnitřní hradební okruh zčásti zdvojený s 2.-4. branou, válcovou věží, baštou a budovou. Na vrcholu kopce se nachází jádro hradu s palácem a věží.

Hrad vznikl začátkem 14. století, kdy se v tomto kraji usadila vartemberská větev rodu Markvarticů na pozemcích svých příbuzných Hronoviců – Načeraticů. Archeologické nálezy však dovolují uvažovat o ještě starším založení hradu a zařadit tak hrad Kumburk mezi tzv. strážné hrady.

Jeho prvním známým majitelem byl roku 1325 třetí syn zakladatele Vartemberského rodu Beneše ze stráže Markvart z Trnavy (z Goldenberka), snad jeho zakladatel (jeden ze čtyř synů Beneše ze Stráže a Anežky z Ronova). První písemná zmínka je evidována v souvislosti se soudním sporem mezi Markvartem a Vokem z Rotštejna.

Původní jméno honosného a pevného sídla bylo totiž Goldenberk či Goldenburk (postupně komoleno na Koldenburk, Kolmburk, Kolburk). Po Markvartovi drželi hrad během 14. století další příslušníci rodu Vartemberků z Kumburku. Nejmladší syn Markvartův Beneš vstoupil v držení kumburského panství do roku 1357. Dalším vlastníkem byl Benešův potomek Jindřich, o němž se ví, že byl ženat s paní Žofkou neznámého rodu. Jejich syn Jan se stal jeho nástupcem závěrem roku 1396. Roku 1395 byl jmenován první známy purkrabí na Kumburku Ctibor z Radimě.

Poslední z rodu Jan (zemřel v chudobě a bez známých potomků v roce 1410, jím vymřela větev Kumburských z Vartemberka) prodal pro velké dluhy hrad roku 1406 Janu Krušinovi z Lichtemburka, který byl nejvyšším purkrabím a hofmistrem a také orebitským hejtmanem. Ten ale roku 1407 zemřel a hrad převzal jeho syn Hynek, významná osobnost po celou dobu husitských válek až do své smrti roku 1454. Zpočátku bojoval proti císaři Zikmundovi, později však přešel na jeho stranu. Za něho bylo opevnění hradu ještě zesíleno – nechal postavit v letech 1437 – 1456 vnější dělostřelecké opevnění. Vrchol staršího zevního valu byl opatřen hradební zdí se šesti baštami a také hlavní palác byl ze severovýchodu důkladněji zabezpečen.

Hynkův syn Vilém, který panství spravoval se svým synem Haymanem, neudržel rozsáhlou otcovu državu, ale Kumburk měl až do své smrti r. 1486. Jeho nástupcem se stal Hayman, ale už o dva roky z neznámých příčin o panství přišel.

Po Lichtemburcích se na Kumburku vystřídalo několik majitelů: Jan Žehušický z Nestajova roku 1500 (zemřel 1502), kníže Bartoloměj kníže Minsterberský roku 1513 (utopil se 1515 v Dunaji), Berkové z Dubé v letech 1517 až 1524. Roku 1529 již panství drželi Trčkové z Lípy, jmenovitě Zdeněk, který jej ale předal 1533 svému mladšímu bratrovi (jeho poručníkem byl prostřední z bratrů Vilém). Jan mladší Trčka z Lípy postoupil hrad Kumburk, městečko Paku, 14 vsí a majetek v dalších 8 vsích svému strýci Mikuláši Trčkovi z Lípy na Veliši. Ten připojil ke Kumburku město Jičín. Po něm držel zboží v letech 1540–1569 syn Vilém. Ten upadl do dluhů a od roku 1550 začal postupně rozprodávat jednotlivá panství. Roku 1562 byl přijat do panského stavu, ale již o sedm let později umírá bezdětný, a jím vymírá i vlašimská větev rodu. Vilém rozdělil svůj majetek mezi svou manželku a příbuzné, Kumburk připadl Burianu III. rytíři Trčkovi z Lípy ze starší lipnické větve rodu. Toto vypořádání vzbudilo mezi příbuznými velkou nevoli a vyvolalo soudní spory trvající do roku 1590. Burian byl od roku 1562 až do své smrti roku 1591 královským podkomořím a ze dvou manželek měl tři syny. Kumburk po něm zdědil nejstarší syn Jan Rudolf, poslední mužský příslušník rodu, který byl roku 1593 spolu s bratry povýšen do panského stavu. Jan Rudolf krátce po začátku nového století začal rozprodávat některé své statky a roku 1607 došlo i na kumburské panství.

Koupil ho dědičný císařský číšník Zikmund Smiřický ze Smiřic, který se zejména dědictvím domohl velkého majetku a byl tak jedním z nejbohatších českých velmožů. Když o rok později zemřel, zdědil jeho statky prostřední syn Jaroslav, nejstarší Jindřich Jiří byl totiž jako duševně méněcenný prohlášen za nesvéprávného (byl trvale internován na Hrubé skále). Jaroslav přežil svého otce o pouhé tři roky, pak přešly statky roku 1614 na nejmladšího syna Albrechta Jana, v té době sedmnáctiletého.  V dalších letech koupí ještě rozšířil již tak značné rodové državy.

Již Trčkové z Lípy na hradě nesídlili. Měli rozsáhlá panství s mnoha hrady a pokud se zdržovali ve zdejším kraji, pobývali na Veliši nebo v Jičíně, kde měli panský dům, základ jičínského zámku. Za vlády Smiřických se z hradu stalo vězení, v okrouhlé věži nad 2. bránou, zvané od té doby Panenská, byla vězněna pro svou lásku k podanému kováři Jiřímu Vágnerovi jedenáct let dcera Zikmunda Smiřického Alžběta (Eliška) Kateřina. Vysvobozena byla teprve roku 1619 Otou Jindřichem z Vartemberka.

Albrecht Jan byl horlivým vyznavačem víry podobojí a proto stál u zrodu stavovského povstání roku 1618 a od samotného počátku se aktivně účastnil jeho průběhu. 23. května 1618 tak byl při vyhození místodržících Slavaty a Martinice z oken Pražského hradu, poté byl zvolen nejmladším členem kolegia zemských direktorů. Stavovskému povstání obětavě pomáhal jako jeden z mála šlechticů penězi, diplomatickými akcemi v cizině a organizováním vojska. Jako jeden z mála šlechticů neváhal vypomoci i vlastními penězi. Na podzim 1618 však při obléhání Českých Budějovic onemocněl a po převozu do Prahy 18. listopadu zemřel. Jeho pohřeb byl velkolepý, takřka královský. Vzhledem k jeho chystanému sňatku s dcerou hanavského vévody, kterým by se spříznil s vládci mocných evropských státu jako je Nizozemí a Anglie, se o něm mohlo uvažovat jako o možném budoucím českém králi.

Protože nesvéprávný Jindřich Jiří se nemohl ujmout statků po zemřelých bratrech, ujala se poručnické správy jeho mladší sestra Markéta Salomena, starší Alžběta byla ještě stále vězněna na Kumburce. Ota Jindřich z Vartemberka ji roku 1619 vysvobodil z Panenské věže, oženil se s ní a začal se domáhat podílu na smiřickém majetku a vzpíral se i stavovské vládě. Ta k nim na jičínský zámek roku 1620 vyslala komisi vedenou manželem Markéty Salomény Jindřichem Slavatou z Chlumu. Alžběta Kateřina způsobila výbuch střelného prachu, při kterém ona i Slavata zahynuli. Markéta Salomena pak spravovala celý majetek až do porážky povstání na Bílé hoře. Potom kvapně odjela do Slezska a vzala s sebou i Jindřicha Jiřího.

Zemřelý Albrecht Jan byl odsouzen ke ztrátě cti a veškerého majetku. Albrecht z Valdštejna, jakožto nový poručník Jindřicha Jana, se postavil proti nespravedlivé konfiskaci a roku 1622 dosáhl rozdělení – Kumburk připadl do části svěřené mu do opatrování. Jindřich Jiří mu byl roku 1627 v Hamburku vydán a až do své smrti o tři roky později žil s opatrovníkem na Hrubé Skále. Jeho majetek pak připadl dosavadnímu poručníkovi Albrechtu z Valdštejna. Panství kumburské zahrnovalo město Jičín, hrad Kumburk, tvrze Dřevěnici, Radim, pustý hrad Bradlec, městečko Novou Paku a 36 vsí.

Po násilné Valdštejnově smrti roku 1634 v Chebu daroval císař pustý hrad Kumburk roku 1636 Rudolfovi z Tiefenbachu. Po jeho smrti roku 1653 (neměl dědice) držela statek manželka Marie Anna Eliška ze Šternberka a po její smrti přešlo panství na jejího synovce Jana Norberta z konopišťské větve pánů ze Šternberka. Ten ale o pustý hrad nestál.

Po zkušenostech z třicetileté války, kdy se mnohé hrady stávaly opěrnými body nepřátelských vojsk, bylo rozhodnuto, aby ze strategických důvodů byl zbořen i Kumburk. Stalo se tak na návrh vojenského stavitele Pieroniho roku 1658 na příkaz císaře Leopolda I. (podle jiných zdrojů jeho otce Ferdinanda III. – zrovna onen rok se vystřídali ve vládě). Z Kumburku zůstaly sutiny a co nezdolaly nálože prachu, dokonali během dalších let lidé, kteří používali kámen z hradu ke stavbám v okolí.

Název hradu však zůstal v úředním pojmenování kumbursko-úlibického panství. Šternberkové je drželi do roku 1710, kdy je prodali Janu Josefu hraběti z Trautmannsdorfu. Když o tři roky později zemřel, přešlo panství na jeho nezletilého syna Františka Norberta (*1705, +1786). Jeho mladší syn Ferdinand (*1749, +1827) byl roku 1805 povýšen do dědičného říšského i českého knížecího stavu pro sebe a své potomky v primogeniturní linii. Roku 1824 připojil Ferdinand Trautmannsdorf panství Radim-Pecka, které koupil od náboženského fondu a jehož větší část tvořily vesnice odtržené od Kumburku roku 1624 při zakládání valdického kláštera. Kumburk zůstal v držení této linie a roku 1840 se vnuk Ferdinand (*1803, +1859) snažil zdevastovaný Kumburk zabezpečit a ze suterénu paláce nechal vyvézt sesuté zdivo.

Už v této době byl Kumburk zejména díky širokému rozhledu oblíbeným cílem výletů. K troskám kdysi hrdého hradu rád chodíval například Bohuslav Balbín, kvůli několika pověstem zříceniny navštívil i básník Karel Hynek Mácha. V horní věži je umístěna pamětní deska připomínající básníka.

Další pokus o zabezpečení trosek hradu byly provedeny v letech 1939-41 v režii Klubu českých turistů. Při nich byla opravena věž, vyčištěny sklepy a vyzděna opěrná zeď jádra hradu. V majetku knížat z Trauttmannsdorfu zůstalo kumburské panství až do roku 1945, kdy jim bylo státem zkonfiskováno.

V současnosti se o správu hradu stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburku, které se postaralo o vybudování vyhlídkové věže a také zde pořádá různé kulturní akce, které mají charitativní účel (za vybrané peníze se hrad dále rekonstruuje).

Tomáš Durdík: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 1999
Rudolf Anděl a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Východní Čechy, Svoboda 1989
Jaroslav Kocourek: Obrazový vlastivědný průvodce Český atlas – Severní Čechy, freytag & berndt Praha 2002
Dobroslava Menclová: České hrady – díl první a díl druhý, Odeon – nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1972

Series Navigation<< Hrad BradlecHrad Klinštejn >>
Tagy