weby pro nejsevernější čechy

Hrad a klášter Oybin

This entry is part 93 of 94 in the series Hrady a tvrze

Ojvín. Další z míst, jímž se chlubí na druhé straně hranice, kde je významnou turistickou atrakcí, a které je přitom nesmazatelnou českou stopou…

Co asi tak napsat o místě, o němž mnozí napsali celé knihy. Kde se dá chodit hodně dlouho, opakovaně, a stále se nechávat překvapit. Kde se potkává historie se současností, kde vedle sebe existuje hrad, klášter, hřbitov, restaurace a davy turistů. Máme to za rohem, roky mi trvalo, než jsem se tam podíval poprvé. A od té doby už mnohokrát, a vždy jsem tím místem fascinován. Obdarován. Pokaždé jinak, pokaždé nově… Kdo by si pomyslel, že tu prožiji jeden z různých důvodů nej koncertů. Že náhodou a omylem tu budu průvodcem panu kardinálovi a biskupovi pražskému. A že bych ho chtěl objevovat zas a znovu…

Kdo nezažil na vlastní kůži, tomu je marno vykládat o monumentálnosti ruin, akustice zříceniny klášterního kostela, neuvěřitelnosti chodby vysekané do skály a uchvacujících vyhlídkách.

Po fotkách alespoň stručně o historii.

Z různých pramenů (německá čeština má své neodolatelné kouzlo):

Nejznámější hora Žitavského pohoří, 514 metrů vysoký Oybin, je obrovský pískovcový skalní masiv, ležící uprostřed kotliny, obklopené sopkami. Tuto malebnou krajinu vytvářely přírodní síly po miliony let. V době křídové docházelo nejdříve k usazování a sedimentaci pískovce, který ve třetihorách prorazily vulkanické magmaty. Velkolepé zříceniny středověké zástavby v kombinaci se zvláštními přírodními podmínkami dělají z Oybina jednu z hlavních pamětihodností Horní Lužice a jehož návštěva patří k prioritám pobytu v Žitavském pohoří.

Nejdříve velmi jednoduché opevnění bylo počátkem 14. století přestavěno na odolnou stavbu, která měla sloužit k ochraně dvou obchodních cest, vedoucích přes horský průsmyk.

Karel IV., český král a německý císař, položil na Oybině základy stavbou Císařského domu a založením kláštera pro řád celestinů. Klášterní kostel, na kterém nechala svou vizitku Pražská huť Petra Parléře, je ještě dnes příkladem jedinečnosti.

200 let existovaly hrad a klášter vedle sebe a pospolu. Důkazem pospolitosti může být například odvrácení útoku husitů v roce 1429. V bezpečí zde byla ukryta i část pokladu z Katedrály sv. Víta.

V době reformace a protireformace se klášterní život zastavil.

V roce 1577 se stal již téměř nevyužívaný objekt obětí blesku. V roce 1681 zničila odlomená skála stavby, které stály před kostelem, jejichž krásu dokazuje dodnes zachované „Knihovní okno“. Dvorní malíř Friedricha Augusta III., Alexander Thiele, maloval v 18. století jako první Oybin a jeho přírodou obklopené ruiny. Následovali Adrian Zingg, Caspar David Friedrich (1810), Carl Gustav Carus (1820) a mnozí další, kteří fascinaci Oybinem vyjádřili svými uměleckými prostředky a proslavili ho již v 19. století.

1100 před Kristem – opevnění v době bronzové
1311 – 16 – rozšíření objektu na obranný hrad za vlády Jindřicha z Lipé
1364 – Karel IV. nařizuje stavbu Císařského domu
1366 – 84 – stavba Klášterního kostela za vlivu Pražské huti Petra Parléře
1369 – Karel IV. věnuje řádu celestinů klášter na Oybině
1. polovina 16. st. – zrušení kláštera v důsledku reformace
1577 – zničení hradu a kláštera úderem blesku a následným požárem
1681 – odlomení skály způsobuje další škody
1770 – zřízení „Kavárny“ na hoře
1. polovina 18. st. – Johann Alexander Thiele, dvorní malíř Friedricha Augusta III., objevuje romantickou a přírodou ovládanou stavbu
19. st. – Caspar David Friedrich, Carl Gustav Carus a mnozí další malují motivy Oybina a píší tak historii umění
1829 – úklid zříceniny Klášterního kostela od sutin
1992 – zahájení obnovy a rekonstrukce, trvající dodnes

Wiki a web Lužických hor obsahují informací víc, než oficiální web:

Hradní areál zaujímá celkovou rozlohu vrcholu stejnojmenné hory. Kromě samotného hradu, zahrnuje stavba také císařský dům na západní straně, a zříceninu kláštera, náhorní hřbitov obce Oybin a chata s restaurací. V nejvyšším bodě hory se nachází camera obscura.

První archeologicky doložené osídlení z doby bronzové na hoře Oybin pochází z 11. a 12. století před Kristem. V té době asi také vzniklo první opevnění kopce, které dokládají mimo jiné i nálezy několika forem k odlévání bronzových výrobků – seker, prstenů a hrotů šípů. Osídlení slovanské doby je považováno za pravděpodobné, není však možné je doložit. Nejstarší stavební stopy pocházejí ze 13. století. V tomto století se objevuje také první doložené zničení žitavskými v roce 1291. Hrad byl využíván loupeživými rytíři jako opěrný bod pro přepady. To je také první doložená zmínka o hradu jménem Moybin. Brzy poté byl hrad znovu vystavěn.

Johann von Guben, žitavský městský písař z poloviny 14. století, uvádí jako zakladatele hradu Chvala z Lipé, který skálu podle pověsti objevil v roce 1256 při lovu medvědů. Jisté je, že Žitavsko patřilo od prvních desetiletí 13. století pánům ze Zittau a z Lipé z českého šlechtického rodu Ronovců. V severní části vrchu tehdy existovalo malé opevnění, jehož hlavní stavbou byla zřejmě dřevěná nebo hrázděná věž. Jihozápadní část hory byla již v té době chráněna předsunutým opevněním a později byl na kopci vystavěn takzvaný Lipský hrad (Leipaburg), který je dnes nejstarší dochovanou stavbou.

V letech 1311 až 1316 byla základna hradu rozšířena na obranyschopný hrad k ochraně poblíž ležící obchodní cesty za panování Jindřicha z Lipé, maršála krále Jana Lucemburského, který jej dostal od Jindřicha VII. jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále. Roku 1319 dal Jan Lucemburský hrad s celým Žitavskem do zástavy slezskému vévodovi Jindřichu Javorskému, po jehož smrti v roce 1346 Žitavsko opět připadlo českému králi, kterým se stal Janův syn Karel IV.

Nový majitel začal s přestavbou hradu tak, aby lépe odpovídal tehdejším představám o kráse a reprezentativnosti. První stavbou, vystavěnou v tomto duchu, byl v roce 1364 císařský palác (Kaiserhaus), který využíval jako své odpočinkové sídlo. V roce 1366 rovněž započal se stavbou gotického kostela (ve spolupráci s věhlasnou dílnou pražského stavitele Parléře), který byl dokončen již v roce 1384. 6. listopadu 1384 jej vysvětil k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražský arcibiskup Jan z Jenštejna.

V roce 1369 založil Karel IV. na Oybinu klášter Celestýnů, který podléhal řádovému klášteru v italské Sulmoně. Nejvýznamnějším členem kláštera byl inkvizitor a převor (od roku 1395) Petrus Zwicker. Klášter využil především císařský palác a přilehlé budovy směrem ke kostelu, zatímco opevnění, úřední dům a obytná věž zůstaly součástí královského hradu.

Při volbě nového českého krále roku 1420 se Žitava i ostatní hornolužická města postavila za Zikmunda Lucemburského, čímž si znepřátelila husity. Ti podnikli do Lužice několik tažení, při nichž zpustošili Žitavu i přilehlé okolí, ale hrad s klášterem zůstaly ušetřeny. V roce 1420 byl hrad obléhán Zbyňkem Buchovcem z Buch a Chvalem Řepickým z Machovic. Především díky silným zdem a příkré skále museli obléhatelé odtáhnout s nepořízenou. Poplužní dvůr na úpatí hory byl vypálen.

Bezpečná poloha kláštera byla roku 1421 využita k uložení tří zapečetěných schránek s relikviemi, části svatovítského pokladu, odvezeného před husity z pražské katedrály.

28. září 1429 se husité pokusili na Oybin zaútočit. Jednalo se o oddíly Prokopa Holého. Obléhání trvalo čtyři hodiny, ale.obrana hradu se opět ukázala jako silnější než husitský útok. Oybin byl od té doby považován za nedobytný. Jedno bojové vozidlo (vyzbrojený plachtový povoz) byl později nalezen při archeologickém průzkumu na úpatí Ojvína.

V poslední čtvrtině 15. století byla zahájena přestavba kláštera, na níž se podílel zhořelecký městský stavitel Konrad Pflüger. Stavební práce se táhly nejméně do roku 1520. V císařském paláci byly vybudovány nové klenby, na několika místech byla vestavěna nová okenní ostění a ve skále na jižní straně kostela byl vytesán ochoz. Tím ale rozkvět kláštera skončil, protože pod vlivem reformace do něj už další mniši nevstupovali. V září 1555 zemřel poslední Převor Christoph Uthmann, který Oybin převedl na královskou komoru, a v klášteře pak zůstal jen jediný mnich Gottschalck. V následujícím roce Oybin navštívil Petrus Canisius, aby zde zvážil zřízení jezuitského kláštera. Správu oybinského majetku ale získala do zástavy Žitava a dlouhodobé spory nakonec vedly Jezuity k tomu, že roku 1562 z Oybinu odešli. V důsledku reformace byl nakonec klášter zrušen a tím začal celkový pomalý úpadek.

V roce 1574 hrad s klášterem i přilehlými pozemky koupila od Maximiliána II. Žitava, ale nového využití se hrad už nedočkal. Za velké bouře 24. března 1577 udeřil do kostela blesk a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly. Ke zkáze přispělo 14. května 1681 zřícení velké skály, která s sebou strhla celou hradní věž a zavalila nádvoří i několik domů v obci pod hradem. Další škody vznikly při pozdější těžbě kamene místními obyvateli údolí ve spodní části hradu.

V pozdějších dobách ale V roce 1990 byl stav už tak vážný, že hrozilo uzavření celého hradu. Teprve potom byly zahájeny rozsáhlé opravy, které trvaly několik let. V jejich průběhu byly zrestaurovány hradní věže, kostel, zdivo císařského paláce a nově upraveno muzeum.

„Znovuobjevení“ hradu proběhlo během romantického období, když saský dvorní malíř Johann Alexander Thiele objevil romantické, přírodou bujně zarostlé hradboví jako svůj motiv. Zříceninu hradu poté malovali také Caspar David Friedrich, Carl Gustav Carus a další romantičtí malíři a proslavili ji. Poté byl hrad od roku 1829 zbaven suti a zříceniny zpřístupněny turistům. Roku 1877 byl sanován císařský dům, aby byl alespoň uchráněn dalšího chátrání. Od poloviny 19. století na kopec přicházelo stále více turistů a lázeňských hostů. Zvláště pak po zavedení spěšného kočárového spojení z Žitavy v roce 1830 a po zahájení provozu žitavské úzkokolejky do Oybinu v roce 1890.

Roku 1883 bylo na kopci poprvé otevřeno muzeum Alfredem Moschkauem. Hrad ale nebyl příliš udržován a jen obtížně se dařilo zastavit další hroucení zdí. Počátkem 20. století byl hrad Corneliem Gurlittem a Hugem Rathgensem vědecky zdokumentován a prozkoumán. V roce 1936 došlo ke zhoršení situace, když byla bohatá muzejní sbírka zdecimována rozprodejem dědici Alfreda Moschkaua. Další zhoršení následovalo na konci druhé světové války, kdy byla značná část muzea vyrabována. Herrmann Knobloch naštěstí zachránil zde uschované a téměř zničené žitavské pašijové plátno z roku 1472. V následujících desetiletích začaly dlouhodobé záchranné práce. Zřícenina kláštera, díky své dobré akustice, začala od roku 1972 sloužit jako koncertní sál (mimo jiné pro účely tradičního Pochodu mnichů – Mönchszug). Tato etapa záchranných prací byla dokončena v r. 1991. Hrad byl celkově sanován a zvětší části odkryt a rekonstruován. V současné době hradní a klášterní zříceninu na hoře Oybin navštíví ročně až 100 000 návštěvníků. Konají se zde zvláštní prohlídky s průvodcem a každoročně historické hradní a klášterní slavnosti.

Přístup ke hradu vedl původně po východním úbočí Schuppenbergu a po mostě přes rokli Ritterschlucht. Na plošině těsně pod hradem bylo opevněné předhradí s postranním východem do Hausgrundu, kde ležely klášterní rybníky.

Samotný hrad byl od předhradí oddělen dnes již neexistující branou, jejíž polohu prozrazují jen hluboké záseky ve skále. O kousek dál je další brána s padacím mostem, kterou se dnes vstupuje do hradního areálu. Za touto branou stávaly hospodářské budovy se stájemi a v ohybu cesty se dochovaly zbytky obvodových zdí takzvané krejčovské světničky a čeledníku, do nichž je dnes vestavěna moderní správní budova s pokladnou. Za ní stoupají do hradu Jezdecké schody, po jejichž pravé straně je malá cisterna s vytesanými kanálky ke svádění dešťové vody. V hradbě nad Jezdeckými schody je další věžová brána s nepravidelným půdorysem, pocházející ze 13. nebo z počátku 14. století, kterou se vchází na hradní nádvoří.

Na levé straně nádvoří jsou zbytky zdí úředního domu, který pravděpodobně sloužil správě kláštera. V jeho severním křídle bývala také kuchyně a další hospodářské místnosti. Ze sousední budovy se dochoval už jen sklep, spojený později s přilehlou obytnou věží. Před hradbu je zde vysunutá půlkruhová věž, pod kterou je ve skále šachta, sloužící asi jako cisterna.

Na západním konci hradu stojí čtvercová obytná věž pánů ze Zittau, označovaná také jako „Leipaburg“, která je nejstarší existující hradní budovou. Zazděné gotické okno na západní straně naznačuje, že dvě dolní poschodí věže mohla být za Karla IV. využívána jako kaple. Dnes je zde hradní muzeum, založené roku 1883 Alfredem Moschkauem. Vchod do věže je ale novodobý, protože původní přístup vedl zvenku přes dnes již neexistující horní patro. Na severovýchodě přiléhá k obytné věži budova s přibližně trojúhelníkovým půdorysem. V jejím prvním patře byl reprezentační sál, který zasahoval i do západního křídla císařského paláce.

Zřícenina císařského paláce je jednou z nejpůsobivějších staveb hradu. Její zdi se zvedají přímo nad údolím Hausgrund a dosahují až do výše druhého poschodí. Stavba má jen prostá okna, ale ve druhém patře najdeme i jedno pozdně gotické okenní ostění s draperiovým obloukem. Po založení kláštera mniši využívali císařský palác jako refektář. Při opravách hradu byly ve sklepení nalezeny zbytky kachlů dokládající, že v jedné z místností nad sklepem stála nádherná kachlová kamna z 1. poloviny 16. století. Ve východní části sklepa byl na čtvercovém trámovém rámu nad skalní puklinou upraven záchod. Jižně od císařského paláce byly objeveny dvě malé místnosti, z nichž jedna sloužila jako pec vzduchového vytápění.

Mezi císařským palácem a klášterním kostelem byly ještě další budovy, z nichž se zachovaly jen nepatrné zbytky. Nejstarší z nich, využívaná později jako márnice, překlenula skalní puklinu se zbytky starších hradních zdí. Ve stěně vedle márnice je nádherné gotické okno z konce 15. století, kterému se říká „Knihovní okno“.

Úchvatným dojmem působí zřícenina klášterního kostela ze 2. poloviny 14. století, jehož podlaha je o patro výše, než nádvoří. Jednolodní stavba bez střechy má jižní stěnu částečně vytesanou z pískovcové skály a zvnějšku ji obchází ještě tesaný ochoz, pocházející ze 16. století. K severovýchodní straně kostela je přistavěná svatováclavská kaple, využívaná jako sakristie, a pod ní je klenutá místnost bez oken, která snad kdysi sloužila jako pokladnice. Podél severní strany kostela prochází křížová chodba, tvořící jediné spojení hradu se zadní části skalního masivu. V patře nad křížovou chodbou se nachází tři menší kaple. Pod podlahou kostelní lodi je místnost s valenou klenbou, která se někdy označuje jako hrobka, i když k tomuto účelu pravděpodobně nikdy nesloužila. Na jihozápadním nároží kostela je přistavěná věž, ve které bývaly zavěšené zvony, a dnes je odtud pěkný výhled na hrad i okolí.
Na prostranství před kostelem bývaly ještě další stavby, jejichž existenci dosvědčují drážky, vysekané ve skále a v kostelní zdi. Kolem ležící pískovcové bloky připomínají skalní řícení z roku 1681, při kterém měla být zničena i velká obranná věž, o jejíž existenci dnes bohužel nemáme žádné jednoznačné důkazy. V zákoutí mezi balvany stojí kamenný památník s bustou Christiana Augusta Pescheka (1760 – 1833).

Křížovou chodbou na severní straně kostela se dostaneme z areálu hradu do zadní části kopce, kam kdysi vedl most. Na zarovnané plošině vroubené skalami je pěkně upravený hřbitov, sloužící dodnes letovisku Oybin. Vznikl zřejmě jako pohřebiště mnichů po založení kláštera, ale nelze ani vyloučit, že tu byl již v dobách pánů z Lipé. Nejstarší dochovaný hrob Petera von Döbschitz je z roku 1550 a najdeme zde i náhrobek zakladatele hradního muzea Alfreda Moschkaua.

Z prostoru hřbitova se rozbíhají cesty do několika stran. Nové schodiště vede na vyvýšenou skalní plošinu jihovýchodně od kostela, která byla v souvislosti s rozšířením hradu za Karla IV. zajištěna dodnes patrnou hradbou s věžemi. O využití plošiny se už ale nedá nic bližšího zjistit, protože eroze skály všechny případné stopy zahladila.

Na ostrohu severně od hřbitova stojí vyhlídková restaurace, postavená ve švýcarském stylu roku 1854. Před budovou je upravená letní terasa a přilehlá skála nese erb pánů z Lipé a dvě velké kamenné desky se stručnou historií hradu. Po pravé straně cesty od hřbitova je také další cisterna na vodu. Za hostincem začíná vyhlídková stezka, vedoucí po východní a jižní straně skalního masivu až do vytesaného ochozu u kostela. Těsně před ním je skála, zvaná Panenský skok, kde se podle pověsti skokem ze skály zachránila nevinná dívka před zlým mnichem.

Další stezka vede ze hřbitova po tesaných schodech na vrcholovou plošinu kopce, na jejímž severním okraji snad stával původní hrádek ze 13. století. Dnes je tu malý domeček s kamerou obskurou, nabízející nevšední pohledy do okolní krajiny. Z nejvyššího místa kopce je pěkný výhled na městečko Oybin, vzdálenou Žitavu, vrch Töpfer, Hvozd a další kopce Žitavských hor.

Series Navigation<< Rozhledna na hradě OybinHrad Seeberg >>
Tagy