weby pro nejsevernější čechy

Hrad Starý Falkenburk

V lesích Lužických hor, na dohled od Hvozdu, mezi Petrovicemi a Heřmanicemi v Podještědí, se na vrcholu znělcového kopce Sokol (593 m n. m.) nachází sporé zbytky hradu Starý Falkenburk (Falkenburg, Falkenberg).

Na vrchol ke hradu vede odbočka červené hřebenovky E3 mezi Petrovicemi a Německem (Oybin, Jonsdorf). Napojit se na červenou je možné i z modré, vedoucí od Heřmanic v Podještědí (a zahýbající po styku s červenou do Mařenic). Ovšem pokud čekáte tradiční zříceninu, budete nejspíš velmi zklamáni – na prostorném vrcholu je jen pár terénních nerovností a minimum nízkých zbytků několika zdí. To, co je nejvíc znatelné, se nachází kolem samotného vrcholu – podobně jako u Krásného Buku je celý kopec obehnán příkopem místy doplněným vnějším valem.

Hrad se původně jmenoval jen Falkenburk. Když však byl v 16. století na okraji Jablonného v Podještědí postaven zámek Nový Falkenburk, začalo se zdejšímu hradu říkat Starý Falkenburk. O jeho dějinách sí ví tak málo, jako je dnes z něho k vidění. Historické prameny jsou více než skoupé – v žádné z mnoha dochovaných listin z přelomu 14. a 15. století o majetkových převodech jablonských statků není o Falkenberku ani zmínky.

Něco málo historie s využitím knih a internetových zdrojů (asi nejobsáhleji referuje web o Lužických horách ->):

(Rudolf Anděl, Jan Kabíček: Hrady a zámky severočeského kraje, Severočeské krajské nakladatelství, 1962 / Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, Svoboda Praha, 1984 / František Gabriel, Jaroslav Panáčel: Hrady okresu Česká Lípa, Argo, 2000)

Hrad byl zřejmě vybudován k ochraně významné zemské stezky, vedoucí z Čech přes Jablonné do Žitavy. Podle nejistých zpráv mohl Falkenburk spolu s Roimundem postavit v roce 1347 Hans z Donína, nebo jej mohli po roce 1391 vybudovat Berkové z Dubé. Poprvé je ale hrad doložen až v roce 1415, kdy jej získal Albert z Donína (pán na nedalekém Grabštejně a Roimundu). Donínové stáli na straně Zikmunda a Falkenburk proto sloužil jako zvědný hrad, hlásící lužickým městům pohyby husitských vojsk v okolí. Nikdy nebyl panský sídlem – vojenská posádka hradu měla za úkol chránit na severních hranicích přístup na vartenberské území a jako protějšek lužického Karlsfriedu střežil záhvozdskou cestu mezi Ojvínem a Jablonným.

Roku 1423 se zdejší posádce podařil přepad oddílu Hynka Bočka z Poděbrad, který o rok později podnikl do zdejšího kraje trestné tažení. Falkenburk byl tehdy útoku husitů ušetřen a hornolužičtí stavové, kteří pochopili jeho význam, sem vložili vlastní posádku pod vedením Baltazara Wunsche. 5 let tu udržovali posádku, ale za dědických sporů mezi členy donínského rodu nastal náhlý zvrat. Roku 1429 Falkenburk získal od Venče z Donína husitský hejtman Jan Kolúch z Vesce, který odtud začal podnikat loupeživé výpady na Žitavsko. Lužičané proto o Velikonocích roku 1431 hrad vypálili, ale brzy poté byl opět obnoven.

Po bitvě u Lipan Kolúch neuposlechl výzvy ke smíru se Šestiměstím a císař Zikmund proto 24. dubna 1437 přikázal Žitavským hrad rozbořit. Podle některých pramenů byl hrad žitavským vojskem zapálen a zbořen, podle jiných k tomu ale nedošlo, protože Falkenburk prý vyhořel neopatrností vlastní posádky, což někdy bývá považováno za Kolúchův trik k odvrácení boje. Císař Zikmund sice nakázal, aby ruiny byly definitivně rozbořeny, ale k tomu zřejmě nedošlo. Údajně ho nějaký čas vlastnil hejtman Mikuláš Sokol z Lemberka a po něm jeho dcery.

Hrad byl pak asi ještě nějaký čas využíván (údajně opuštěné zbytky využili ještě krátce Berkové z Dubé), ale od roku 1454 se v listinách krále Ladislava uvádí jako zbořený. Podle zpráv v některých kronikách měl být ale ještě roku 1467 Lužickým Šestiměstím dobyt a rozbořen, později měl sloužit jako úkryt loupežníků a teprve roku 1476 byl srovnán se zemí. V roce 1513 byl již Falkenburk pustý.

Jednodílný hrad, postavený z místního kamene, stál na nevelké oválné plošině, od severu chráněno prudkým srázem, od jihu, kde byl svah kratší, chráněné širokým příkopem, částečně vylámaným ve skále. Celý areál byl obklopen valem, ostatní opevňovací systém zanikl beze stopy. Příkop mohl mít dle archeologických poznatků až kolem 6 metrů hloubky (dnes je zaplněn zdivem a zásypem) a z vnitřní strany byl zřejmě doplněn hradbou, obíhající celé vnitřní staveniště.

Uvnitř areálu se dochovaly jen ojedinělé zbytky obvodové hradby a zděné základy obdélníkové hlavní budovy ve východní části. K jejich odkrytí došlo zřejmě při opevňovacích pracích v první polovině 20. století, při nichž bylo zdivo na několika místech prolámáno. V západní části hradu je nepravidelně tvarovaná jáma, která mohla sloužit jako cisterna nebo zásobárna. Protože hrad existoval jen krátce a nebyl významněji přestavován, zůstal dokladem jednoduchého předhusitského opevnění, tvořeného prostou obdélníkovou stavbou s nádvořím, ohraničeným na západní straně hradbou. V roce 1884 byl na svahu pod hradem nalezen stříbrný brakteát (mince ražená z tenkého plechu) ze 13. století.

Tagy