weby pro nejsevernější čechy

Hrad Ronov

This entry is part 6 of 59 in the series Hrady a tvrze

Naše republika je zříceninami hradů a hrádků hojně poseta, a to i v našem blízkém okolí. K těm, které dozajista stojí za návštěvu a trochu té námahy při stoupání vzhůru, patří zbytky gotického hradu Ronov.

Nepřehlédnutelný vrchol čedičového kužele Ronov vysokého 552 m n. m. se nachází na území CHKO Kokořínsko zhruba 10 km jihozápadně od České Lípy u Blíževedel, Kravař či Stvolínek. Ze všech těchto míst se lze na vrchol dostat po značené turistické cestě, ovšem jak je na fotografiích vidět, lze předpokládat, že po létě 2018 dojde k úpravám značení, protože zelenou z Kravař poblíž železniční stanice přeťala stavba mohutného silničního obchvatu. Čímž jsem prozradil, kterou z cest jsem si vybral já – z Kravař po zelené, pod Ronovem po červené odbočce vzhůru a následně přes Stranné do Blíževedel (a na Hřídelík).

Už na první pohled na čedičový kopec je jasné, že to není úplná procházka růžovým sadem, táhlé nepříjemné stoupání (cca 200 metrů nad okolí) a pár posledních metrů akrobacie na kamenech po kamzičí stezce, která zjevně není původní přístupovou cestou. Areál je rozlehlý, asi hojně navštěvovaný (přístřešek + zázemí), docela zarostlý a pro mne relativně nepřehledný. A z několika míst nabízí krásné pohledy do okolí, třeba na Ostré.

S využitím literatury a internetových zdrojů:

Dobroslava Menclová: České hrady, Odeon, 1972

František Gabriel, Jaroslav Panáček: Hrady okresu Česká Lípa, Argo, 2000

Tomáš Durdík: Edice Oko – České hrady, Albatros, 1984

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998

Otokar Votoček, Jaroslav Macek: Průvodce po hradech a zámcích na Ústecku, Severočeské krajské nakladatelství, 1962

Rudolf Anděl, Jan Kabíček: Hrady a zámky Severočeského kraje, Severočeské krajské nakladatelství, 1962

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, Svoboda Praha, 1984

Jaroslav Kocourek: Český atlas – Severní Čechy, obrazový vlastivědný průvodce, freytag & berndt Praha, 2002

Území, kde se hrad nalézá, patřilo od konce 12. století klášteru v Doksanech. Roku 1348 panství získali do zástavy bratři Hynek a Jindřich z Dubé. Hynek z Dubé, purkrabí Pražského hradu, zemřel roku 1361 a toto území, které mu již od roku 1355 plně patřilo, přešlo na jeho syna Hynka (†1381). Ten zanechal jediného nezletilého syna, rovněž Hynka, zvaného Hlaváč. Jeho poručníkem se stal Hynek z Dubé, vlastník hradu Honštejna v Sasku, bratr jeho zemřelého otce. Ten poskytl zdejší statky dalším Ronovcům, pánům z Klinštejna, kteří vlastnili hrad Klinštejn a Žandov u Horní Police. Hrad Ronov zřejmě založili členové této větve rodu někdy ve třetí čtvrtině 14. století a před rokem 1384 se začali psát z Ronova. Jméno hradu je údajně odvozeno z německého označení ostrve („ronne“), heraldického symbolu rodu. Německý název hradu byl Ronburg či Ronberg.

V písemných pramenech se hrad objevuje poprvé v roce 1427, kdy patřil bratrům Jindřichovi a Janovi Berkům z Dubé, tedy rodem také vzešlým z Ronovců. Patřil jim ovšem asi již 13 let předtím – roku 1416 získal Ronov Hynek Hlaváč z Dubí za 2700 kop českých grošů od Předbora, Viléma a Jana z Ronova (nikoli však zřejmě tohoto, ale z Ronova u Žitavy) nazpět do rodového vlastnictví. Gabriel a Panáček tyto úvahy zpochybňují a považují za prokazatelnou až listinu o prodeji Helfenburka z roku 1429, v níž figurují Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé, seděním na Ronově a Milštejně.

Katolík Hynek bojoval společně s Lužičany proti husitům a po jeho smrti 1423 převzala Ronov další rodové větev pánů z Dubé, sídlící tehdy na hradě Milštejnu. Byli to bratři Jaroslav (†1432 bezdětný) a Jindřich (1429–1469).

Po skončení husitských válek páni z Dubé roku 1437 prodali hrad Vilémovi z Ilburka (1451-89), synovi Půty z Illburku, který byl purkrabím a zástavním pánem na Lokti. Vilém z Ilburku sice původně podporoval Jiřího z Poděbrad, ale nakonec se přiklonil na stranu zelenohorské jednoty a podpořil zvolení uherského Matyáše českým králem. Nový panovník z vděku jmenoval Viléma královským podkomořím a tomu se podařilo rozšířit majetek o další místa – Himlštejn, Kalich, Hauenštejn, Týřov, Červený Hrádek, Šumburk, Vrané, Sloup a Hrádek. Za Viléma z Illburka byl Ronov (v té době snad jen jediná stavba – obytná věž uprostřed dnešního hradu)  zřejmě přestavěn a opevněn. I toto období Gabriel s Panáčkem zpochybňují, podle jejich výzkumů se v dostupných písemných pramenech uvádí Vilém z Ilburka ve spojitosti s Ronovem rok před jeho smrtí, roku 1488.

Otcovy statky zdědil jeho jediný syn Vilém II. z Ilburku (1469-1538), od roku 1515 působící ve funkci litoměřického hejtmana a v letech 1517–1519 byl zemským fojtem v Horní Lužici. Roku 1518 koupil Lemberk. Po jeho smrti se stala roku 1538 dědičkou manželka Anežka z Helfenštejna, která Ronov opustila a přestěhovala se do stvolínské tvrze, kterou si nechala přestavět na zámek. Majiteli hradu se stali Kurcpachové z Trachenburka, po nich Malcánové z Pencelinu a následně přešlo panství do majetku Vartenberků.

Roku 1608 prodala Alžběta z Vartenberka Ronov se Stvolínkami Adamu Hrzánovi z Harasova na Skalce a thedy je hrad uváděn jako zpustlý. Během třicetileté války v roce 1643 byl vypálen švédskými vojsky, když se na hradě ukrývali obyvatelé nedalekých Stvolínek i dalších vesnic se svým majetkem a Švédové to zjistili.

Roku 1811 se zřítila na jihozápadě část obytného stavení a destrukce hradu pak již postupovala rychle.. V roce 1832 zříceninu navštívil Karel Hynek Mácha, který zde podle seznamu Hrady spatřené pořídil jednu nedochovanou kresbu.

Roku 1845 nechal tehdejší majitel panství Stvolínky, litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille, postavit na vrchol Ronova křížovou cestu, která se však nedochovala. Na vrcholu hradu nechal vztyčit dřevěný kříž na místě bývalého hradního paláce, jehož trosky byly tehdy z podstatné částí odstraněny. V roce 1891 byly podniknuty menší úpravy křížové cesty a pro návštěvníky zříceniny byl postaven malý dřevěný domek. Dnes po ničem z toho není ani stopy.

Později hledači pokladů vybourali trhavinou do věže otvor, jímž učinili zříceninu hradu volně přístupnou.

Ve středověku vedly na hrad dvě cesty – od Blíževedel a od Stvolínek. Obě stezky se na úpatí kopce spojily. Podle Dobroslavy Menclové se pod vrcholem nalezly základy budovy přes 10 m dlouhé a 3 m široké – patrně šlo o stáj, kde bylo nutno ponechat koně, protože nahoru se šlo dostat pouze pěšky. Prudkým stoupáním mířila cesta k věžovité první bráně se zaobleným vnějším nárožím na jihovýchodě (pro svou výhodnou polohu nemusel mít hrad žádné náspy ani příkopy), která téměř celá vystupovala z obrysu hradu. Poloha vstupní věže hradu donucovala případné útočníky, aby ji po celém obvodu obešli a uvnitř bylo nutno zatočit v pravém úhlu. Odtud vedla cesta do trojúhelníkového předhradí, na němž stávala v jižním rohu obdélníková obytná budova se střílnami v přízemí. Směrem do předhradí měla budova dveře. V prvním poschodí byly dvě místnosti, z nichž jižní má ve zdivu zřetelné otisky po vnitřním vloženém srubu. V severní místnosti jsou dveře vedoucí na pavlač, která obíhala celý vnější pás hradeb.

Vlastní vnitřní hrad je oddělen příčnou zdí, v jejíž východní části se nacházela malá branka, umístěná tam poté, kdy v protější – západní – straně pod skalou byl vstup zastavěn obytnou budovou. Uprostřed stál na skále pouze částečně dochovaný palác. Vnitřní hrad chránily dvě bašty (severozápadně a východně), umožňující flankování, a čtyřboká věž na jihovýchodě, u níž patrně stál dřevěný přístavek. Některé zdroje považují věž za obytnou, Gabriel a Panáček však tento účel vylučují pro nechráněná velká okna na vnější stěně hradu a průchozí lávku hradebních ochozů.

Další stavení se nacházelo dle dochovaných základů při západní zdi. Zachovaly se i zbytky sklepů.

Na zbytcích stavby jsou patrný dvě stavební fáze: starší ze 14. století a mladší (illburkovská) z poloviny 15. století.

Series Navigation<< Hrad KrupkaHrad Zbirohy >>
Tagy