weby pro nejsevernější čechy

Hrad Egerberk (Lestkov)

This entry is part 52 of 55 in the series Hrady a tvrze

Sjíždíte-li silnicí od Málkova do Klášterce nad Ohří a máte-li čas, bystré oči a trochu tušení, neunikne vám vlevo za řekou v lesnatých kopcích další z hradů Poohří – Egerberk, zvaný též dle přilehlé obce Lestkov.

Je to trochu zvláštní – „konkurenční“ Šumburk se prostě přehlédnout nedá, a tady i když víte, kam se koukat, chvíli to trvá, než zaostříte – okolní kopce totiž vypadají vyšší, takže se zbytky hradního paláce tak nějak ztrácejí v krajině. Kdo neví, nepostřehne. Což je škoda, protože když se dostanete nahoru, výhled vás ohromí.

Ano, i tady jsem byl v dobách svého středoškolského studia. A když jsem se tu před pár lety po nesmírně dlouhé době objevil znovu, marně jsem se snažil zachytit něčeho povědomého – přišel jsem si, jak kdybych tu byl poprvé.

Každý z těch hradů je jiný, ač jsou vzdáleny sotva tak, že by kamenem dohodil. A co si zpětně uvědomuji – překvapilo i to, že je každý z jiného materiálu. Na pohled to asi poznat není, ale když člověk osahá stěny vlastníma rukama, každý z těch stavebních materiálů působí jinak. Barva, drsnost – škoda, že vlastně žádné kastelologické zdroje, které mám k dispozici, se nezabývají stavebním materiálem.

Egerberk vlastně není příliš velký, zato je poměrně zachovalý. Hradní palác překvapí svou hmotou, výškou a dochovanými prvky. Cest k němu je několik – od Lázní Evženie v Klášterci nad Ohří po červené pěšky, nebo autem po silničce do Lestkova, kam zajíždí i autobus Klášterec-Kadaň. Nebo od vlaku z Klášterce po zelené přes Ohři do Rašovic, kde zelená končí a dál po červené.

Z obce je výchozím bodem autobusová zastávka, u které je velmi omezené místo k zaparkování. Prochází tudy i zmiňovaná červená turistická značka, která pokračuje do mírného kopce uličkou mezi domky (některé nevzbuzují příliš důvěry) a kde se najde dokonce i dřevěné posezení pod hradem. Na konci uličky ostrá odbočka do lesa, u níž je infotabule, a pak už jen vystoupat ke hradu. Podle toho, co zaznělo v Toulavé kameře 10. března 2019, je v současné době hrad v soukromých rukách a pracuje se na opravách (v reportáži je vidět lešení). Takže má obrazová dokumentace už poněkud zastarala…

Historický exkurz pomocí netu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998

Tomáš Durdík: OKO – České hrady, Albatros, 1984

Jaroslav Kocourek: Český atlas – Západní Čechy, obrazový vlastivědný průvodce, freytag & berndt Praha, 2003

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, Svoboda Praha, 1984

Hrad na okraji Doupovských hor na Schlössbergu, výrazném výběžku vyššího Černého vrchu, v nadmořské výšce 548 metrů asi 240 m nad hladinou řeky dostal jméno podle německého názvu Ohře – Eger.

Přesná doba založení hradu není jistá (z jeho nejstarší podoby se v zachované zřícenině skoro nic nedochovalo), ale obvykle se klade na počátek 14. století. Podle nálezů keramiky je však možné, že vznikl již v průběhu druhé poloviny 13. století. Je možné, že jeho zakladateli byli Odolenovici z Chyší na Žluticku, připomínaní již v roce 1192 předkem Stiborem. První písemná zmínka o hradu je až z roku 1317, kdy zde žil Vilém z Chyší a Egerberka, a další z roku 1322, kdy se po hradu psal Vilémův mladší bratr Fricek. Vilémův syn, taktéž Vilém, prodal Egerberk roku 1350 pánům ze Šumburka (rod z Míšně). Egerberkové z naší historie rokem 1350 zcela mizí. Fricek dostal již roku 1332 v léno od krále Jana Lucemburského některé osady na Žatecku – zejména Pětipsy, podle níž nová větev rodu nesla označení Pětipeští z Pětipes.

Od pánů ze Šumburka, kteří si vystavěli nedaleko vlastní hrad, drželi nedaleký Perštejn i Hasištejn, Egerberk roku 1384 koupil člen korunní rady Jindřich Škopek z Dubé. Ten patřil k významným rádcům krále Václava IV. a nechal hrad velmi výrazně přestavět tak, aby odpovídal náročnějším požadavkům na bydlení a reprezentaci majitele. Vzniklo tak svérázné dvoupalácové jádro na vrcholu vysoké čedičové homole.

Od pánů z Dubé hrad koupil asi v roce 1411 nejvyšší zemský písař Mikuláš Augustinův z Prahy, nejvyšší písař zemský (r. 1416), který se zasloužil o vydání Dekretu kutnohorského (1409), jenž zajistil Čechům většinu na pražské univerzitě. Snad již v roce 1413 ho prodal, ale není zřejmé komu, protože další majitelé jsou známí až k roku 1422. Byli to Ota a Wend z Illburka a jejich strýc Půta z Illburka, kteří hrad spoluvlastnili a roku 1430 jim ho král Zikmund hrad potvrdil jako královské léno. Wend se zhruba o pět let později dostal do velkých majetkových sporů s Vilémem ze Šumburka.

Kadaňští měšťané sice mezi nimi sjednali čtrnáctidenní příměří, ale i to bylo ještě před uplynutím přerušeno. Wend byl z Egerberka vylákán do sousední vsi (Lestkova?), kde mu nabízeli ke koupi dobytek a odkud se pak šel do své lázně vykoupat. Tam jej doprovázela i větší část jeho egerberské hradní posádky. Toho využil Vilém ze Šumburka k tomu, aby Egerberk bez boje obsadil. Když se o tom Wend dověděl, pokusil se dostat svůj hrad zpět, ale při ústupu se chtěl spustit po síti na zajíce do příkopu a těžce se zranil. Jakýsi sedlák jej vydal Vilémovi ze Šumburka, který jej na dobytém Egerberku dal později umučit v hladomorně. Celá záležitost se projednávala před dvorským lenním soudem až po více než třiceti letech (1487) při sporu mezi pozdějšími majiteli Egerberka a jeho panství.

Vilém ze Šumburka hrad i přes protesty Wendova dědice Půty z Illburka roku 1443 prodal někdejšímu husitskému vojevůdci Jakoubku z Vřesovic. Ten byl stejně jako Vilém ze Šumburka spojencem Jiřího z Poděbrad a vládl na Andělské Hoře, ve Žluticích, Toužimi, Ostrově aj. V roce 1454 byl Egerberk prohlášen za odumřelé léno a od krále Jiřího z Poděbrad ho získal Jan Calta z Kamenné Hory. Půta z Illburka i Jakoubek z Vřesovic proti tomu protestovali a soud roku 1457 nakonec rozhodl ve prospěch Půty, který však musel Jakoubkovi z Vřesovic za hrad zaplatit dva tisíce kop grošů.

Půta z Illburka hrad roku 1460 prodal Bossovi z Fictumu, majiteli sousedního Klášterce nad Ohří. Po něm na hradě žili Dětřich a Věnek z Fictumu, ale v roce 1488 už jen Dětřich s manželkou Kateřinou z Müldorfu. Po něm hrad zdědil Dětřichův syn Bernartin a od jeho synů hrad koupil v roce 1557 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, který však ke konci života přesídlil na nový zámek Felixburg. Za jeho vlády se panství hradu změnilo z královského léna na svobodný statek. Od té doby na hradě žil jen kastelán. Po smrti Bohuslava Felixe hrad zdědila jeho manželka Anna z Fictumu, ale když roku 1587 zemřela, odkázala ho svým synovcům. Jeden z nich prodal panství roku 1591 Linhartu Štampachovi ze Štampachu. Těm bylo panství po Bílé hoře konfiskováno a roku 1623 je koupil Thunové, patřící k přísně katolické šlechtě. Hrad byl už za Štampachů neobývaný, postupně chátral a stal se zříceninou.

Jak vypadal Egerberk ve své nejstarší podobě, tj. do doby, kdy se jeho majiteli stali páni z Dubé, není jasné. Zachované zříceniny pocházejí takřka úplně až z doby jeho velké přestavby, podniknuté asi v letech 1385 – 1395 Jindřichem Škopkem z Dubé podle vzoru některých hradů z doby Karla IV. a Václava IV., zejména Jenštejna, Kašperka a Radyně u Plzně (dvoupalácové jádro).

Půdorys hradu byl elipsovitý, v obvodu měl 280 m, jeho délka činila 42 m a šířka 15 m. Obklopoval jej vysoký val s hlubokým příkopem, přes který vedl padací most, jenž odděloval jeho obytnou část od vnějších hradních opevnění. Kolem jeho vnějšího obvodu se táhla asi 2 m silná zeď, která patřila k hlavním obranným zařízením.

V sedle před hradem se nacházelo předhradí, ze kterého se zachovala ve skále vytesaná nádrž na vodu.

Vstupní cesta na hrad vedla od jihozápadu přes příkop a val a byla chráněna boční vysokou hradbou. Do vlastního hradního opevněného prostoru se vstupovalo  malou věží s jednoduchým vějířovitým předbraním. Po průchodu věží příchozí po mostě překonali příkop a vstoupili do brány v další věži. Ta byla na zadní straně otevřená a ze strany k ní přiléhala strážnice. Odtud vedla napravo menší branka do parkánu. Cesta potom vedla mezi severní hradbou a hradním jádrem na první nádvoří. Obránci mohli cestu kontrolovat z polygonální věžice přistavěné ke hradbě jádra.

Nádvoří na severu a jihu obklopovaly pevné zdi. Kromě hlavní brány sem vedla ještě malá výpadní branka s věžičkou v jižní zdi od vnějšího parkánu a tudy k předhradí a k hlavní bráně. První nádvoří na severovýchodě uzavírala hospodářská budova, ze které se zachoval zejména valeně zaklenutý sklep. Z nádvoří vedla rampa k bráně do hradního jádra vestavěné do přízemí paláce. Brána se uzavírala padacím mostem. Průjezd za bránou se mírně rozšiřuje a vede na druhé nádvoří, které odděluje hlavní palác a menší palác s půlkruhovým půdorysem. Oba paláce spojovala mohutná hradba, která tak vytvořila přibližně obdélníkové nádvoří.

Z obytných budov hradu se zachovala hlavně východní část, kdežto západní byla značně pozměněna několika přestavbami. Zdá se, že západní křídlo sloužilo především obraně (navenek oblý obrys byl dán užitím starší hradby, nádvorní stěna dnes chybí). Třípatrový čtvercový věžový obytný plochostropý hradní palác s průjezdem v přízemí byl ve východní části. Nad jeho přízemím, kde byly vedle průjezdu zřejmě konírny, byl velký sál s větším oknem do nádvoří, kam se vstupovalo z dřevěné pavlače, ve druhém poschodí byly dvě místnosti, oddělené tenkou (?dřevěnou) vnitřní zdí, z nichž menší nad průjezdem byla patrně ložnicí. Zde byla tři okna – velké okno do nádvoří bylo vybaveno sedátky. V jižní stěně byl arkýř, kde snad býval záchod (prevet). Do druhé, větší místnosti se vcházelo také z pavlače z nádvoří a na její východní straně byla kaple v arkýři (otisk je dodnes patrný na vnější zdi), oddělená vstupním obloukem, s křížovou klenbou bez svorníků (patří k nejcennějším zbytkům egerberské hradní architektury). Ve třetím patře, z něhož se zachovala jen část obvodových zdí, byl pouze jediný velký sál s lomenými sedátkovými okny a dalším prévetem. Nároží paláce zpevňují bosované kvádry typické pro stavby dvorské huti Václava IV. Před čelem jádra se rozkládá nevelké předhradí se zbytky příčné podsklepené budovy.

Půlkruhový palác nebo věž se dochovala hůře. Asi v polovině výšky byl z obvodu věže na dřevěných trámech vysazen ochoz přístupný portálkem, nad kterým byla dvě okna. Během úprav na konci 15. století bylo zdivo věže na vnitřní a částečně i na vnější straně rozšířeno ze dvou na více než čtyři metry. Důvodem bylo zvýšení odolnosti proti případnému ostřelování hradu děly z protějšího návrší. Ve stejné době byla zastavěna i část nádvoří.

Severní a jižní strana, které tvoří ohrazení vnitřního hradního nádvoří, jsou na několika místech porušeny, při jižní stěně se zachovaly zbytky pětiboké věžičky, snad jednoho z arkýřů. Nejhůře jsou zachovány hospodářské budovy na jižním okraji hradního prostoru – z těchto objektů dnes zbývají již jen hromady kamení a nevelké souvislejší zbytky zdí. Naproti tomu jsou dobře patrny hradní valy a příkopy. Z vnějších opevnění se zachovaly poměrně velké zbytky vstupní věže v západní části hradního prostoru. Z východního předhradí a opevnění dnes již mnoho nezbylo.

Vnitřní nádvoří směrem k západu stoupá a je stejně jako hradní příkop proti původní úrovni zvýšeno pozůstatky zříceného zdiva.

Series Navigation<< Hrad Starý Rybník (Altenteich)Hrad Šumburk (Schönburg) >>
Tagy