weby pro nejsevernější čechy

Skalní hrad Stohánek

V bývalém vojenském prostoru Ralsko nedaleko Hamru na Jezeře se nachází pozůstatky jednoho ze skalních hradů, na takřka 20 metrů vysokém pískovcovém skalisku Stoh (397 m n. m.) jsou k vidění zbytky Stohánku.

Jednalo se o převážně dřevěný a jen z části skalní hrad, užívaný později i jako poustevna. Od roku 1996 jsou skála a smíšený les kolem součástí vyhlášené přírodní památky Stohánek o rozloze 0,26 ha.

Hrad leží na trase místního značení modré barvy Hamerský okruh a cesta k němu vede vesměs po rovině.

Historie hrádku je krátká a poměrně nejasná. Tudíž i internetové zdroje jsou poměrně skoupé a opakují jen to, co lze vyčíst třeba v knize Hrady okresu Česká Lípa autorů Františka Gabriela a Jaroslava Panáčka nebo v Encyklopedii českých hradů Tomáše Durdíka.

První doložená zmínka pochází z roku 1431. Od roku 1325 patřilo okolí pánům z Vartenberka a od konce 14. století k hradu Děvín. Za husitských válek kraj drželi bratři Jan, Markvart a Beneš z Vartenberka. Snad v letech 1426–27 po smrti jejich otce Petra z Vartenberka došlo k dělení panství, při němž první dva jmenovaní synové si rozdělili Děvínsko a Beneš dostal Svébořicko. Roku 1431 se připomíná jako pán ze Stohánku, hrad tedy vznikl mez lety 1427 až 1431. Dřevěný hrad uprostřed lesů byl zřejmě vystavěn během husitských válek obdobně jako řada dalších v blízkém i vzdálenějším okolí. Při patě suku patrně stály hospodářské budovy. O jejich rozsahu svědčí zásahy do paty suku, od vstupu na severovýchodě až k západní skalní stěně. Na severní straně je vysekaná nika se značně zkorodovaným povrchem a pod převislou stěnou na straně západní asi 11 m dlouhý úsek skály, upravený stejným způsobem do výšky 1,7 m. Vstup na skalisko byl spárou v mírnější severní stěně suku. Ta byla úzká, uzavíratelná vrátky se závorou.

V podhradí stávala vesnička Neiderwald, zaniklá po třicetileté válce a směrem k Mimoni vybudovali ve 20. století zaniklou vesničku Svébořice. Už několik let po vybudování hrádku (1432) jej i s vesnicemi Svébořicemi, Ploužnicí a Ostrovem koupil Zdeněk z Valdštejna. Ten měl za manželku Kateřinu, dceru Beneše Děvínského, čímž hrádek ztratil význam jako centrum državy, protože Zdeněk z Valdštejna své působení přesunul k nedalekému hradu Děvín. Okolními Němci bylo jméno zkomoleno na Struhanken (toto označení se pak užívalo až do 18. století)

Nijak dobře chráněný hrádek byl zřejmě roku 1444 lužickými vojsky zbořen při vpádu na panství Vartenberků, možná ale zpustnul po jeho opuštění. Roku 1453 je ještě připomínán Janaš ze Stohánku, patrně man děvínských pánů. Časem zmizely zbytky dřevěných staveb a v listinách panství ze 16. století již zmiňován hrádek nebyl.

Později zde přebývali poustevníci, kteří si tu vysekali světničky. Poustevna, zřízená v roce 1760 (podle jiných pramenů 1740) s povolením hraběte Františka Adama z Hartig, je známá z povídky Karolíny Světlé Poslední poustevnice.

Poustevnu obývali za její existence dva poustevníci. Druhý poustevník Johan Wenzel Steinfelder přišel po odchodu prvního v roce 1768. Již od mládí se toulával a žebral, avšak dostal se až do Itálie, kde vstoupil do kongregace poustevníků sv. Ivana a po návratu do Čech začal působit zde na Stohánku. Za nemalé almužny podával rozhřešení a rady. Přïjal i pomocníka, mladého chlapce Aloyse Kaysera, ze kterého se nakonec vyklubala dívka Anna Alžběta Kayserová, která sem utekla před chlípným kupcem, u kterého byla ve službě. Kerhartický farář ji odvezl do kláštera alžbětiněk v Praze. Poustevníkovi se však ženská péče zalíbila, a tak si již tentokrát najal novou „pomocnici“. Roku 1773 byl obviněn z nemravného života a vyhnán. Poustevna pak byla zrušena a takřka žádné památky na působení poustevníků se zde nedochovaly.

Ve skále se zachoval úzký průchod s vytesaným schodištěm s kovovým zábradlím, ve stěně po pravé straně schodiště se nachází 16 prázdných výklenků bývalé křížové cesty. Na jihovýchodní straně proti vchodu se nacházel oltář s malovaným očistcem. U schodů jsou tesané zbytky místnosti – zřejmě strážnice, nahoře pak kamenné zbytky ochozů hradu a prostory, upravené na poustevnu. Z vrcholu skály je pěkný rozhled po okolí, otevírá se tu výhled na Dlouhý kámen, což je nejdelší souvislá pískovcová stěna této oblasti. Dohlédnete ale také na Bezděz, Ještěd či Ralsko.

Dnes není možné původní podobu hradu jasně vymezit, úprava na poustevnu zničila většinu dřívějších stop. Díky pobytu “spřátelených” vojsk v době nedávno minulé je hrad poznamenám nápisy v azbuce a pokud ji umíte, dočtete se obdobná hesla jako na jiných objektech v češtině.

Tagy