weby pro nejsevernější čechy

Hrad Vlčtejn (Wildenstein)

Vlčtejn (znám též jako Vil/d/štejn) je hradní zřícenina v okrese Plzeň-jih, nacházející se v blízkosti stejnojmenné obce. Často člověk narazí na nečekané v místech, kde by to nepředpokládal. Když koukám do mapy, vypadá značka hradní zříceniny jedna jako druhá. Ovšem na místě pak člověk někdy najde jen pár zarostlých kamenů, nebo taky poněkud víc – třeba i překvapivě zachovalý několikapatrový palác. A je-li to v obci, kde je kolem stovky obyvatel, překvapení je o to větší…

Z nejrůznějších zdrojů alespoň něco k historii tohoto pozapomenutého místa:

Počátky hradu i obce nejsou jasné, jméno Vlčtejn (módní německé Wildenstein – Divoká skála) se zmiňuje roku 1284. Ve smírné listině dvou znesvářených skupin české šlechty na straně Záviše z Falkenštejna spolu se západočeskými pány z Potštejna a z Litic uvádí jistý Holen z Vlčtejna („Holenus de Wildenstayn“). Protože Potštejn i Litice jsou od Vlčtejna vzdáleny asi 15 kilometrů, lze předpokládat, že se Holen psal právě po místním hradu. Až roku 1362 je připomínán Petr z Vlčtejna, není ale jisté, zda hrad v té době ještě vlastnil. Svědčil s dalšími šlechtici z Plzeňska na darovací listině dominikánskému klášteru v Plzni, ale někdy v té době hrad totiž za neznámých okolností získali Rožmberkové.

Dnešní podoba hradu pochází pravděpodobně až z konce první poloviny 14. století, kdy noví majitelé (Rožmberští bratři Petr, Jošt, Jan a Oldřich) původní dřevěný hrad přestavěli. Na odlehlém hradě sídlil purkrabí, který spravoval rožmberský majetek. Roku 1421 hrad ovládl Jan Žižka při své cestě na Plzeňsko, rožmberský purkrabí Cikán hrad prakticky bez boje vydal. Novým purkrabím byl ustanoven Vilém Kostka z Postupic. Po dobu husitských válek pak hrad představoval jednu z mála opor kalicha v blízkosti veskrze katolické Plzně a střídali se na něm husitští hejtmani – Bohuslav ze Švamberka (1422), Přibík a Olfart z Javora (1427), správu tu vykonávali klatovští měšťané.

Po bitvě u Lipan 1434 byl purkrabím Svojše čečený Kukla ze Zahrádky, podkomoří litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, který by dnešní optikou mohl být považován spíše za loupežníka než rozvážného zastánce Husových myšlenek. Od roku 1446 byl majitelem hradu Bedřich z Donína, stoupenec poděbradské jednoty – proto si Jiří z Poděbrad vybral hrad Vlčtejn pro schůzku se strakonickou jednotou, poraženou 4. června 1450 v bitvě u Rokycan. Na hradě se sešli 9. června a 11. června zde uzavřeli smlouvu známou jako vlčtejnská (či vildštejnská). Dokument, podepsaný nejpřednější českou šlechtou, znamenal značné uklidnění poměrů v Čechách

V 17. století přestal být nepříliš pohodlný Vlčtejn obýván a pomalu se proměňoval na zříceninu. Budova v předhradí se užívala jako sýpka. V letech 1822 – 1823 nechal hrabě Josef Maria Krakovský z Kolovrat v duchu romantismu opravit a zastřešit centrální palác. Panstvo užívalo Vlčtejn při svých vyjížďkách do okolí k odpočinku i jako rozhlednu. Už Jan Karel Nepomuk „Hanuš“, syn Josefa Marii, však Vlčtejn opět zanedbával, kámen z předhradí byl použit na stavbu císařské silnice z Plzně do Nepomuka. Když roku 1845 navštívil Vlčtejn badatel F. A. Heber, byl palác opět zpustlý a beze střechy.

Po smrti bezdětného Hanuše z Kolovrat (+1872) zdědil Vlčtejn uherský rod Pálffyů z Erdödu. Od nich odkoupil roku 1922 Vlčtejnský dvůr i s hradem navrátilec z Ameriky František Dobiáš. Z jeho iniciativy postavili zdejší ochotníci na předhradí přírodní divadlo.

Za druhé světové války se do záchrany hradu pustil vysloužilý poštovní úředník Jan Hejtmánek z Plzně. Ještě za války byl snad pod jeho vedením vyčištěn palác a započalo se s výkopy. Po válce založil Hejtmánek Spolek pro záchranu hradu Vlčtejna a získal prostředky pro započetí konzervace hradu. Ta probíhala intenzivně v letech 1946-8 a 19. září 1948 mohl Spolek hrad otevřít veřejnosti. V dalších letech pokračovaly další drobné práce především na údržbě hradu a jeho bezprostředního okolí. V padesátých letech byl Spolek nucen ukončit činnost a roku 1953 od něj hrad převzaly státní instituce, nejprve okres a místní národní výbor, po Hejtmánkově intervenci pak krajský národní výbor v Plzni.

Po dějinách alespoň něco o stavbě – kromě netu opět beru do ruky České hrady Dobroslavy Menclové (díl druhý, strany 103 až 105):

Hrad, vycházející typově z tvrze, sloužící především jako administrativní sídlo ke správě okolních statků, stojí na buližníkové skalce ve výšce 521 m.n.m. Skála se zvedá prakticky z roviny, což z hlediska obrany není příliš výhodné. Proto hrad po celém obvodu obíhal val a příkop, který byl s výjimkou jihovýchodní strany, kde se nachází strmá skalní stěna, dokonce dvojnásobný. Vrchol zaujímá dodnes dochovaný dvouprostorový patrový plochostropý palác (20 × 9 m, orientace sever – jih) s polygonálním průčelím na severu. Obytná budova byla v přízemí i patře rozdělena příčnou zdí na dvě místnosti. Původní vstup byl do severní z nich, menší čtvercová byla přístupná jen zevnitř. Dnes v přízemí patrná okna a dveře jsou výsledkem pozdějších přestaveb. Ve větší místnosti stála kamna, v menší byla kuchyně a schodiště do patra. V patře jsou patrné původní okenní výklenky, byť byly nešetrně osazeny cihelným ostěním.

Severní stranu paláce chránil úzký parkán, na západě se k paláci přimykal malý dvorek vymezený při okraji skály hradbou, do níž byla vestavěna čtverhranná vstupní věž. K ní vedla mostní rampa z níže položeného předhradí, ležícího severně od jádra. Celé předhradí bylo obehnáno zdí, která byla součástí některých hospodářských stavení – východní frontu tvořila rozměrná budova.

Druhou stavbou na předhradí byl snad okrouhlý bergfrit v severozápadním rohu. Jeho existence je ale neprokázaná a patrná zasypaná kruhová prohlubeň mohlo být cisternou či studnou. Obranný prvek v tomto místě by ale měl své opodstatnění. Provedení stavby ukazuje společnými prvky na stejného stavitele, který vybudoval severně od Vlčtejna hrad Radyni.

Na místo vede odbočka modré turistické značky, autem se dá zaparkovat jen pár metrů od zříceniny u silnice, vedoucí na Zdemyslice. Z celého areálu toho vlastně kromě samotného paláce moc nezbylo, ale když se člověk přímo na místě podívá na vystavené plány, žasne, jak mocná stavba to asi bývala.

Tagy