weby pro nejsevernější čechy

Hrad Potštejn

This entry is part 1 of 80 in the series Hrady a tvrze

Nad stejnojmennou obcí  se výšce 443 metrů nad mořem tyčí zřícenina hradu Potštejn.

Přehlédnout nelze. Zbytky hradu na vrcholu o sobě dávají vědět zdaleka. Na vrchol vede modrá turistická značka, lze volit směr z údolí Divoké Orlice (z obce ulicí Pod Lipami), z druhé strany z obce po červené k rozcestníku na ulici Ústecká. Nebo lze zvolit výstup po křížové cestě od kostela sv. Vavřince, odkud je cesta do půli kopce neznačená. Ale není problém ulicemi Na Městečku a Fabrika k začátku křížové cesty trefit.

Podle některých jde o jednu z největších hradních zřícenin východních Čech. Kulturní památka. U pokladny samozřejmě nějaké ty suvenýry a občerstvení. Vstup je zpoplatněný, prohlídka trvá cca 45 minut. Při větším počtu lidí jen tak tak, docela honička, než se všichni všude prostřídají a všechno prolezou. Ale případné čekání lze trávit nejen okukováním samotné zříceniny, ale i nádhernými výhledy do okolí.

Pár útržků o hradu a jeho historii z netu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů (Libri 1998)
Tomáš Durdík: České hrady (Albatros, edice OKO 1984)
kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. – Východní Čechy (Svoboda Praha 1989)
Dobroslava Menclová: České hrady, díl druhý (Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění Praha, 1972)
Rudolf Pivec: Potštejn – průvodce (Místní národní výbor v Potštejně, 1980)

Na hradním vrchu stávalo již v pravěku hradiště, které bylo poškozeno či spíše zcela zničeno stavbou středověkého hradu. Podle nalezené keramiky bylo osídleno v době lužické a slezskoplatěnické kultury.

Gotický hrad byl vystavěn v souvislosti s kolonizací povodí středního toku Divoké Orlice Půtou z Potštejna z rodu Drslaviců („de Bothenstein“), pocházejících z Plzeňska. Hrad dostal jméno po původním stejnojmenném sídle v západních Čechách (podobně jako Litice), údajně po Pútovi – Putenstein. Toto území rod Drslaviců získal roku 1197, kdy je směnil s Přemyslem Otakarem I. za své západočeské državy – dostal sice velká práva, ale také významné povinnosti, protože tudy procházela významná stezka ze Slezska – jak obchodní (především solná), tak vojensky strategická.

První doložená písemná zmínka pochází z roku 1259 z listiny privilegií města Litomyšle. Jedná se o svědectví zmíněného Půty z Potštejna. V části pramenů se ale za dobu vzniku hradu uvádí rozmezí let 1270 až 1287. Další písemná zmínka je až z roku 1312 a zmiňuje Procka z Potštejna se synem Mikulášem v souvislosti se sporem obou osob s pražskou patricijskou rodinou Prošů (Mikuláš ze msty zavraždil bohatého a vlivného měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu Jana Lucemburského uvězněn a pokutován). Mikuláš se později pro neshody s Janem Lucemburským stává loupeživým rytířem. Přepadává kupecké karavany na zdejší obchodní stezce, napadá statky králových stoupenců a jeho činy jsou natolik závažné, že markrabí Karel zorganizoval trestnou výpravu. Tehdy nedobytný hrad Karel IV. roku 1339 během 9 týdnů dobyl a nechal ho zbořit – pod strženou podkopanou věží zemřel i Mikuláš z Potštejna. Karel zabral jménem krále Mikulášovy majetky, v roce 1341 ale král Jan Mikulášovým synům většinu zboží vrátil, Potštejn si však ponechal. Půticové proto přenesli své sídlo na nedaleký Velešov.

V roce 1356 Karel IV. od Mikulášových potomků Potštejn i celé panství odkoupil a přistoupil vzhledem k jeho strategickému významu k obnově hradu, který se měl stát centrem královského potštejnského panství. Roku 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic (a pověřil ho zřejmě i vedením stavby). V roce 1360 je připomínána hradní kaple. Hrad se zřejmě podobal Karlovým hradům té doby, jako byla Radyně či Kašperk. Před rokem 1371 Karel IV. hrad zastavil opolskému knížeti Bolkovi, který je zde doložen ještě o pět let později. Po něm byli držiteli leslavský biskup Jan, knížata opolská Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Při vyplácení komorních statků ze zástavy v letech 1390 až 1397 byl vyplacen i Potštejn. V roce 1396 král Václav IV. opět hrad zastavil Jindřichovi Lacembokovi z Chlumu (Husův průvodce do Kostnice) a o dvě léta později (spolu s Bezdězem) moravskému markraběti Prokopovi. V roce 1399 byl hrad neúspěšně obléhán vojsky panské jednoty pod vedením litomyšlského biskupa Jana, Bočka z Kunštátu a Smila Flašky z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 vrátil Václav IV. hrad Jinřichu Lacembokovi z Chlumu. V roce 1410 král Václav postoupil hrad své manželce Žofii, ale současně jej udělil do zástavy Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka.

Po smrti královny Žofie v roce 1425 se hrad dostal králi Zikmundovi, který jej v roce 1429 dal do zástavy Půtovi nejmladšímu z Častolovic, hlavnímu odpůrci husitství ve východních Čechách. Brzy na to byl hrad roku 1432 obležen východočeskými sirotky a po půlročním obléhání dobyt. Po Půtově smrti přešel na jeho matku kněžnu Annu Osvětimskou, která postoupila zástavní právo již zmíněnému Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka, který je zde poprvé připomínán roku 1422. Jeho syn Vilém Krušina všechna svá práva v roce 1454 postoupil Jiřímu z Poděbrad, správci a hofmistru Království českého, jemuž patřilo sousední litické panství. Význam Potštejna v této době poklesl, neboť Jiří sídlil na Liticích. S jeho svolením se hrad stal posledním útočištěm husitského hejtmana, kněze a zakladatele Nového Tábora na Moravě Bedřicha ze Strážnice, který zde v roce 1459 zemřel.

Po smrti krále Jiřího přešly jeho východočeské statky roku 1472 na jeho syna Bočka z Poděbrad a Kunštátu. Po jeho smrti roku 1496 Potštejn zdědila knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší (Hynek). Kníže Viktorin roku 1472 a kníže Hynek roku 1474 přenechali svá práva Jindřichu staršímu., který ale Potštejn ještě před rokem 1478 postoupil své matce, královně Johance. Ta jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V letech 1483 až 1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, roku 1488 jej ale opět zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Nakonec vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi roku 1488 byl Jindřich nucenv roce 1495 prodat litické panství a současně postoupil zástavní práva k panství potštejnskému na doporučení krále Vladislava II. Vilémovi z Pernštejna. V roce 1497 změnil král Vladislav Jagellonský zástavu v dědičnou držbu a hrad se stal na více než půlstoletí významnou oporou rodu Pernštejnů ve východních Čechách.

Vilém z Pernštejna v průběhu první čtvrtiny 16. století hrad nákladně přestavěl v rezidenční a správní centrum pernštejnského dominia ve východním Hradecku a ten se tak stal honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Z doby jeho nástupce (zdědil hrad roku 1521), syna Vojtěcha z Pernštejna, se dochoval řád pro potštejnského úředníka hejtmana Albrechta Sudičku z Borovnice, který obsahuje i jmenný seznam zaměstnanců na Potštejně a výši jejich půlročního platu. Na hradě a v podhradí žilo 43 osob vrchnostenského personálu včetně čeledě poplužního dvora. Na prvním místě seznamu je uveden potštejnský purkrabí Jan Okrouhlický s platem 40 kop grošů. Po Vojtěchově smrti v roce 1534 se ujal statků jeho bratr Jan zvaný „Bohatý“, kterému se nepodařilo odvrátit hrozící finanční kolaps rozlehlého pernštejnského dominia. Jeho syn Jaroslav, který převzal správu Potštejna v roce 1548, byl donucen větší část rodových statků postupně rozprodat. V roce 1556 se spojené potštejnsko-litické panství dostalo do držení rýnského falckraběte, knížete bavorského, arcibiskupa solnohradského a biskupa pasovského Arnošta, který jej po dvou letech rozdělené na několik větších i menších částí rozprodal. Nově vymezené potštejnské panství získal roku 1558 Václav Hrzán z Harasova a na Jenštejně.

Po jeho smrti roku 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka poručník Mikuláš z Vildštejna.Václavův syn Adam Šťastný Hrzán z Harasova se otcovského majetku ujal v roce 1576 a do jeho doby spadá částečná renesanční obnova horního hradu, která však přispěla k narůstajícímu zadlužení majitele. Po smrti Adama Šťastného v roce 1598 za jeho dceru Annu Kateřinu, vdovu po Janu Burianovi Kaplířovi ze Sulevic, provdanou podruhé za Jana Arnošta z Ullersdorfu,  spravoval Potštejn Adam starší Hrzán z Harasova, majitel nedalekého lanšpersko-lanškrounského panství. Po roce 1603, kdy se Anna Kateřina ujala správy majetku, význam hradu slábne. Hlavním sídlem vrchnosti se stal tzv. Dvoreček v Kostelci nad Orlicí a na hradě nadále pobývala již jen část správního personálu. Kvůli vysokému zadlužení byla Anna Kateřina v roce 1629 donucena panství prodat císařskému generálovi nizozemského původu Kašparovi z Grambu, majiteli vambereckého panství a nejvyššímu veliteli pěších praporů Ferdinanda II. Ten část, tvořenou městem Kostelec nad Orlicí a k němu přilehlými obcemi, odkázal jezuitské koleji sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Po jeho smrti roku 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se roku 1640 provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Magdalena se nesmrtelně zapsala do dějin zdejšího kraje – zavedla zde dodnes proslulé krajkářství. Zmenšeného potštejnského statku se následně roku 1666 ujala dcera Františka Magdalena provdaná za Václava Zárubu z Hustířan, který vykoupil zpět práva jezuitů.

V majetku tohoto rodu hrad a panství zůstaly dalších více než 100 let. Hrad postupně pustl, avšak ještě v roce 1681 jej Bohuslav Balbín označil za obyvatelný. V roce 1746 prodala dcera posledního mužského zástupce Zárubů z Hustířan Alžběta, provdaná nejprve za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, hrad a městečko Potštejn s částí vsí slezskému emigrantovi francouzského původu Janu Ludvíkovi Harbuvalovi Chamaré, který nechal v městečku vybudovat nový zámek. Brzy přibyla řada dalších budov – pivovar, pálenice, textilka, obytná čtvrť „Fabrika“. Aktivity tohoto rodu se na vnějším vzhledu hradu Potštejna podepsaly výrazným způsobem, a to v dvojím ohledu. V obvodu hradu vznikly nové sakrální stavby, ale zároveň došlo k devastaci řady objektů následkem hledání tzv. Potštejnského pokladu. Syn Jana Ludvíka, Jan Antonín Chamaré, se totiž ujal panství od smrti svého otce roku 1764 a dlouhé roky (do roku 1782) se za podpory své ženy Marie Anny Dobřenské věnoval pátrání v podzemí hradu.Po smrti Jana Antonína spravovala panství do roku 1808 jeho žena Marie Anna a od roku 1826 její syn, rovněž Jan Antonín. Roku 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic.

Církevní využití areálu skončilo v josefínské době a hrad se následně změnil ve zříceninu.

V závěru 19. století se stal hrad Potštejn oblíbeným výletním místem potštejnských letních hostů i vzdálenějších návštěvníků. Významnější zabezpečovací práce byly zahájeny až v závěru 30. let 20. století, kdy hradní areál získal Klub československých turistů, v době okupace však byly práce nuceně zastaveny. V roce 1945 byl velkostatek Dobřenských z Dobřenic konfiskován, hrad přešel do majetku České obce sokolské a pak státních lesů. V sedmdesátých letech vznikl plán nákladného statického zajištění zříceniny, z něhož bylo v roce 1976 realizováno pouze zastřešení 4. brány. V osmdesátých letech byl hrad přičiněním hnutí Brontosaurus zbavován náletových křovin a došlo i na drobné konzervační práce. V té době byla do podoby kulisy sanována přední část 5. brány.

Po roce 1989 se hrad Potštejn stal majetkem obce, která jej (v roce 1994) zpřístupnila veřejnosti. Současně započala rozsáhlá postupná konzervace dochovaného zdiva a celková úprava areálu. V rámci těchto aktivit byly prostory čtvrté brány adaptovány pro potřeby správce hradu a nově byla zastřešena kaple horního hradu. O hrad se dobrovolnicky stará skupina převážně místních seniorů zvaná Dědkostav.

===

Hrad Drslaviců se s velkou pravděpodobností rozkládal pouze ve vrcholové partii kopce a svou plochou se zřejmě kryl s dnešním horním hradem. Přesnou podobu neznáme, patrně se jednalo o hrad bergfritového typu. Druhá stavební fáze spadá do období krále Karla IV., kdy byl hrad obnoven a rozšířen mimo jiné o nedochovanou hospodářskou budovu, následující za dnešní 5. branou. Práce řídil purkrabí Půta nejstarší z Častolovic. V té době zřejmě vznikly i podzemní chodby, sloužící obranným účelům. Tato fáze výstavby skončila pravděpodobně ještě před rokem 1360, kdy je poprvé doložena existence hradní kaple. Rovnou stranu jeho zhruba polookrouhlého obrysu vyplňoval palác, sevřený nejspíše mezi dvěma čtverhrannými věžovitými objekty. Celek obíhal parkán.

Po husitských válkách došlo ke zlepšení obranyschopnosti hradu vybudováním nového vnějšího hradebního okruhu. Dalším obranným okruhem hrad opatřil Jiří z Poděbrad. Byl založen na valu před starším okružním příkopem, který v pravidelném rozestupu zpevňovalo osm drobných, téměř čtvercových, dovnitř otevřených baštiček. Pravidelné rozložení sice bylo pokrokové, ovšem rozměry a a podoba byly překvapivě ve srovnání s baštami staršího okruhu krokem zpět.

Významnou fázi stavebního vývoje hradu představují aktivity Viléma z Pernštejna, který přestavěl horní hrad (jádro hradu bylo zastavěno po celém obvodu a ke starému paláci byla připojena stavba směrem k parkánu) a podstatně rozšířil obranný systém. Nechal vybudovat přístupový koridor a dva nové hradební okruhy. Součástí středního, který měl nést hlavní tíhu obrany, byly tři půlkruhové bašty, velká jižní bašta a vstupní brána s další nepravidelnou baštou. Hradba dosahovala průměrné šíře 1,4 m a ve výši šesti metrů byla ukončená ochozem s předprsní zídkou (zřejmě s cimbuřím). Bašty byly opatřeny střílnami, které umožňovaly nasazení těžších palných zbraní. Nejpozoruhodnějším obranným prvkem je dnešní 2. brána, kterou předcházel oboustranně vyzděný příčný příkop s padacím mostem. K bráně přiléhající část koridoru byla zaklenuta a celá bašta obsypána zeminou. Vznikl bolwerk (velká zemní bašta, charakteristická pro pozdně středověké pevnostní systémy), na jehož korunu bylo možné umístit řadu těžkých děl k obraně úseku, kde terén kladl útočníkům nejmenší překážky. Studna byla chráněna válcovou věží spojenou s hradbou koridoru zděnou šíjí. Přestavba horního hradu vyústila v téměř souvislou obvodovou zástavbu s množstvím kamenných architektonických článků.

Renesanční adaptace některých částí horního hradu v době Adama Šťastného z Harasova představuje ve srovnání s dobou Pernštejnů svým rozměrem spíše jen epizodu, nicméně podílel se na ni Ital Burian Gozzi, který byl angažován na stavbách zámku v Doudlebech nad Orlicí a tzv. Dvorečku v Kostelci nad Orlicí. Úpravy postihly zejména pátou bránu zvýšenou o čtvrté patro a navazující severovýchodní křídlo. Tyto objekty zřejmě převzaly rezidenční funkci na místě poněkud těsnějších prostor nejstaršího jádra hradu.

Stavební aktivity rodu Harbuval Chamaré vedly k vytvoření objektů, které dnes patří k nejdochovanějším stavbám potštejnského hradu a výrazně určují jeho dnešní kolorit. Manželka Jana Ludvíka, Anna Barbora ze Sanningu nechala mezi lety 1750–1752 ve východní části horního hradu vybudovat kapli sv. Jana Nepomuckého, přesahující směrem do nádvoří původní půdorys hradního paláce. V roce 1762 kaple vyhořela, byla záhy opravena, avšak v průběhu 19. století se změnila ve zříceninu. Anna Barbora také v roce 1754 nechala vystavět z městečka na hrad křížovou cestu, vycházející od kostela sv. Vavřince, která z části sledovala původní přístupovou cestu k hradu. Její ústřední místo, Kalvárie, bylo situováno do severní části bolwerku u druhé brány. Vyvrcholením těchto aktivit byla výstavba kaple Svatých schodů ve svahu mezi dolním nádvořím a parkánem horního hradu mezi lety 1762–1766, která je dnes vůbec nejlépe dochovaným objektem potštejnského hradu. V roce 1831 byla tato kaple opravena a nově zasvěcena sv. Janovi Nepomuckému, neboť kaple na horním hradě byla již značně zchátralá.

Series NavigationHrad Jezdec >>
Tagy