Budova vlakového nádraží Duchcov

Pod svahem, po němž vede železniční trať a na němž je dnešní nástupiště zastávky Duchcov, stojí budova bývalého vlakového nádraží.

Když jsem se tu ocitl poprvé, zažil jsem násobný šok – jednak tu vlak staví jen na znamení, do města samotného je to značně neobvyklý lán cesty, a dole u silnice zavřená opuštěná obří budova…

Prázdné domy konstatují:

Budova uzavřená již dlouhou dobu od započetí modernizace železniční trati. Nástupiště a podchody již v provozu, modernizace tohoto úseku dokončena. Samotný interiér budovy je zanesen stavebním materiálem a různým věcem s tím spojenými. Jízdenku si člověk může koupit pouze ve vlaku. Na nástupišti nejsou ani montovány chytré tabule s příjezdy a odjezdy vlaků, jako je tomu i v malé železniční zastávce Jeníkov-Oldřichov, z tohoto důvodu nemá cestující možnost zjistit případně zpoždění vlaků, když dorazí na nástupiště. Jedinou možností je chytrý telefon s přístupem k internetu, kde se dají aktuální informace o vlacích dohledat.

Jedná se o kulturní památku:

Železniční stanice vznikla v rámci přeložky trati Teplice v Čechách – Most. Budova byla zprovozněna v roce 1969. Jedná se o solitérní stavbu na půdorysu šestihranu. Jejím autorem je Jiří Hyliš, spoluzodpovědný za projekt byl též známější Jaroslav Otruba.

Koncept nádraží vznikal od roku 1962. Dokončeno bylo sice až v r. 1972, řadit ji však lze ještě do „zlaté éry“ 60. let. – stavělo se dle prováděcího projektu z přelomu let 1965 a 1966. Původně se počítalo s řádově větším stavebním objemem, druhá realizovaná verze projektu je již skromnější. Redukce objemu byla jistě aktem realistického nahlédnutí skutečnosti a možná uchránila stavbu osudu velkolepějšího, naddimenzovaného nádraží v nedalekém Oldřichově. I tak působí Duchcovské nádraží oproti skutečnému provozu na něm poněkud velkoryse, není však neúměrně monumentální. Zastávka Duchcov na nové trati Oldřichov – Most fungovala již od zahájení provozu 8. dubna 1968, budova byla ale předána k užívání až roku 1969, jiná literatura uvádí dokonce jako rok dokončení 1972.

Nová odbavovací budova vznikla na nové trati – přeložce Oldřichov-Most. Je poměrně neprakticky vzdálena necelé 2 km od centra města Duchcov, které má 8 tisíc obyvatel. Na druhou stranu obsluhuje i podobně vzdálené obce Lahošť (600 obyvatel) a Jeníkov (850 obyvatel). Podobně vzdálená od centra je však i železniční zastávka Želénky na shodné trati. Hlavní silnice, spojující Duchcov s Lahoští, svírá s tělesem dráhy úhel 60°. Architekt využil této situace a zvolil pro odbavovací budovu centrální koncept o půdorysu pravidelného šestiúhelníku, stěna s hlavním vstupem je tak rovnoběžná se silnicí a stěna s podchodem k nástupištím zase s kolejištěm. Budova je od silnice dostatečně odsazena komunikační smyčkou s parkovištěm a s možností zastavení autobusu. U zelených ploch ve smyčce před budovou a též vedle budovy lze tušit zbytky parkových úprav, pouliční osvětlení je původní.

Odbavovací budova železniční stanice Duchcov, realizovaná dle návrhu Ing. Jiřího Hyliše ze Státního ústavu dopravního projektování Praha, byla dokončena v roce 1968, přičemž detaily interiéru objektu jsou inspirovány tzv. Bruselským stylem. Stavba, jejíž půdorys vychází z pravidelného šestiúhelníku, je částečně podsklepená a v části půdorysu dvoupodlažní, opatřená plochou střechou. Dispozici lze rozdělit na přibližně tři části: odbavovací halu (dvě prosklené stěny a střed budovy), výdejní okénka s čekárnou a v patře s restaurací (dvě stěny s pásovými okny) a zázemí budovy, podchod a zázemí restaurace (dvě zděné stěny s jednotlivými otvory). V interiéru stavby má dominantní postavení bohatě prosklená a vzdušná odbavovací hala, realizovaná přes dvě nadzemní podlaží budovy, s výrazným prvkem jednoramenného schodiště a vyzděným původně květinovým bazénkem osazeným dobovým uměleckým dílem – sochou „Opřená“, socha Julia Lankáše. U jihozápadní fasády stavby se nalézá betonový bazének, do kterého je odváděna dešťová voda ze střechy objektu pomocí přesahujícího betonového střešního chrliče.

Odbavovací budova Duchcovského nádraží je pozoruhodným příkladem „bruselského“ slohu, tedy šířeji chápáno české verze měkkého modernismu (typické dělení prosklené stěny a cik cak motiv „vlaštovky“ přístřešků schodišť na nástupiště). Stavbu lze ale rovněž řadit do tehdy aktuálního strukturalismu (základní šestihran, štěpený v podhledu na trojúhelníky). Šestihrany OD Kotva v Praze pocházejí až z let 1970-1975, polygonální buněčná síť OD Ještěd v Liberci byla realizována teprve v letech 1970-79. Skládaný podhled v odbavovací hale navíc připomíná realizace severočeského rodáka, malíře Zdeňka Sýkory (který ke skládání podobných tvarů začal na naše poměry záhy, od roku 1964, užívat počítače). Nelze nezmínit i dobové skládané hliníkové fasády obchodních domů v tehdejším východním Německu, označované souhrnně jako „silbermode“ (např. OD Centrum v Drážďanech, 1973-1978). Jako poslední souvislost lze zmínit op-artové obklady metra (vynález z roku 1976) architekta Jaroslava Otruby, jehož žákem (nebo spolupracovníkem ve Státním ústavu dopravního projektování /SÚDOP/) patrně autor nového duchcovského nádraží Jiří Hyliš byl.

Budova zdá se nebyla publikovaná v dobovém odborném tisku, první známou zmínkou je fotografie interiéru v publikaci o českých nádražích od Josefa Dandy z roku 1988. Důvodem je však spíše dobový diskurz, pracující ve velkých měřítkách, pro který byla tato realizace pod jeho rozlišovací schopnost. Z uvedeného je patrné, že neokázalá, do jisté míry periferní, avšak konzistentní a působivá stavba do jisté míry dokonce předběhla svůj český kontext.

Autorem sochy „Opřená“ je poměrně známý sochař Julius O. Lankáš (*1909 Vídeň, +1991 Praha). Jinou (méně abstrahovanou) sochu, avšak se shodným motivem, nacházíme publikovanou v katalogu výstavy jeho soch v Galerii Zlatá ulička v roce 1987.

odbavovací budova

Centrální koncept budovy je logickou reakcí na situaci místa, kdy spolu silnice a železnice svírají úhel 60°. Průčelí tak může být rovnoběžné se silnicí, zadní trakt z kterého vychází podchod zase s nástupišti. Šestiboký hranol překrývá příhradová deska.

1962 – počátek prací na projektu odbavovací budovy, 1971 – otevření železniční stanice

Stavba, jejíž půdorys vychází z pravidelného šestiúhelníku (silnice, k níž je obráceno hlavní západní průčelí, svírá s železniční tratí úhel 60 stupňů, čímž hexagon do něj vhodně zapadá) je částečně podsklepená a v části půdorysu patrová, opatřená plochou střechou značně předstupující před fasádu, před hl. průčelí velmi. Zdivo je omítnuté škrábaným břízolitem, sokl prosklené části má obklad z drobných pískovcových kostek svisle kladených, hrana střešní desky je obložena svisle vlnitým plechem v tmavé barvě. Prosklení stěny má zdůrazněné vertikály a typické „bruselské“ tvarosloví prostřídaných skel mezi nimi. Hlavní západní průčelí má v ose hmotný rámový portál v prosklené ploše, dveře v něm byly původně asi celé prosklené, dnes jsou ve spodní části opatřené plechem.

Jihozápadní průčelí je také celé prosklené, vpravo od středu má v okraji střechy vyčnívající betonový střešní chrlič, který odvádí dešťovou vodu ze střechy objektu do bazénku před fasádou. Jihovýchodní průčelí má prosklenou plochu ve větší pravé části rozdělenu zděným parapetem na pásová okna přízemí a patra. Do východního průčelí jsou z leva protažena pásová okna, v patře na jeho většinu, v přízemí pouze na malou část, zbytek pod oknem v patře vyplňuje pět oken ve zděné části, ve které je vpravo v patře okno a v přízemí dvoukřídlé dveře. V severovýchodním zděném průčelí je v patře šest oken a dveře, v přízemí tři malá okénka a pravou část zakrývá zvýšený terén navršený nad podchod vedoucí k nástupištím.

Severozápadní průčelí je ve zděná větší části sedmiosé, vpravo je malá část prosklená. V přízemí má ve 2. ose dvoukřídlé dveře s nadsvětlíkem, jinak nevelká okna, která jsou i v patře, pouze ve 2. a v místě 6. a 7. osy je po okně větším. Budova má konstrukci logicky o sedmi sloupech kruhového průřezu (jsou pravděpodobně ocelové, vyplněné betonem), které vynášejí prostorovou příhradovinu střešní desky z ocelových trubek, celek zavětrovává zděná část.

Budova železniční stanice Duchcov představuje výjimečné architektonické řešení malého nádraží mimo souvislou městskou zástavbu. Právě toto umístění bylo učiněno jedním z témat architektonického řešení, které vyznačuje prolínání vnitřního a vnějšího prostoru. Stavba reflektuje jak dosavadní vývoj české architektury 60. let 20. století, tak svědčí o reflexi aktuálního dění v architektuře západní Evropy. Mimořádnou hodnotu autenticity zahrnují jak celek, tak řada drobných detailů.

socha Opřená

nádrž na dešťovou vodu

Pod střešním chrličem je u jihozápadní fasády odbavovací budovy zbudován osmihraný venkovní bazének, aby pojal proud dešťové vody ze střechy. Jde o betonovou mělkou nádržku (výška cca 40 cm, hloubka 20 cm), patrně bez odtoku. Hrubý pohledový beton nemá povrchovou úpravu.Nádrž má tvar oktogonu vepsaného do oválu s delší osou ve směru jihozápad – severovýchod. Po obvodě je vymezen nízkou betonovou zídkou.

Web o architektuře na severu Čech:

Postup důlní činnosti v okolí Duchcova si vyžádal i likvidaci železniční tratě Duchcov–Bílina, která byla nahrazena vybudováním nové přeložky tratě Teplice v Čechách – Most. Na samém okraji katastru Duchcova tak vznikla nová železniční stanice. Předběžný návrh nové budovy vznikl již v roce 1962, avšak realizace prací byla proti původnímu plánu opožděna až do roku 1969. Podle plánu arch. Jiřího Hyliše ze Státního ústavu dopravního projektování byla navržena moderně pojatá velkorysá stavba výpravní budovy s restaurací a samostatným obytným domem pro zaměstnance dráhy. Navržena byla půdorysně šestiboká stavba skeletové konstrukce s prosklenou halou, pokladnami a nádražní restaurací. Hala nádraží je opatřena působivým stropem, jejž tvoří osnova tří rovnoběžných svazků přímek, takže je dělen na trojúhelníková pole, z nichž každé je opatřeno plechovým trojbokým jehlancem s různou mírou vyklonění, a při pohybu halou tak vytváří specifickou proměnlivou geometrickou estetiku.

Objekt je bezmála intaktně dochovanou ukázkou uplatnění „bruselského“ designu šedesátých let. Od roku 2018 je památkově chráněn.

Společně s nádražím v Duchcově vznikly souběžně další zajímavé železniční stavby stanic v Bílině a Oldřichově (nádraží v Oldřichově bylo jako nepotřebné v devadesátých letech 20. století uzavřeno a v roce 2007 strženo).

Další web o architektuře:

Nové nádraží v Duchcově, včetně půdorysně šestiboké výpravní budovy skeletové prosklené konstrukce s hliníkovým a pískovcovým obkladem, bylo realizováno dle návrhu Ing. Jiřího Hyliše ze Státního ústavu dopravního projektování Praha v roce 1968. Předběžný návrh nové budovy vznikl v roce 1962, avšak realizace prací se protáhla až do roku 1969. Interiér výpravní haly je vrcholnou ukázkou bruselského stylu. Dominantním prvkem bohatě prosklené odbavovací haly je jednoramenné schodiště spolu vyzděným původně květinovým bazénkem osazeným uměleckým dílem – sochou „Opřená“ od Julia Lankáše. Tvar schodiště, prolamovaná zeď čekárny, umístění telefonní kabiny, podlaha z černých dlaždic, vzdušnost a světelná čistota haly spolu s prvky z černého mramoru, obklady ze skleněné, medově skořicové mozaiky a unikátní podhledový strop tvořený osnovou tří rovnoběžných svazků přímek, vytvářející trojúhelníková pole z nichž každé je opatřeno plechovým trojbokým jehlancem s různou mírou vyklonění, dotvářejí neopakovatelnou syntézu umění bruselského stylu. Zvenčí budovy, u jihozápadní stěny je umístěn betonový bazének, do kterého je odváděna dešťová voda ze střechy objektu pomocí přesahujícího betonového střešního chrliče, který pak za deště tvoří fontánku s vodopádem.