Fara u kostela svatého Josefa v Krásné u Pěnčína

Součástí významného areálu v Krásné u Pěnčína je i budova fary.
Jedná se o kulturní památku:

V přízemí zděná, v patře roubená budova fary, kterou nalezneme jižně od kostela sv. Josefa, pochází z 60. let 18. století. Stavebními úpravami prošla ve 2. polovině 19. století. Objekt je dobře dochovaným dokladem barokního stavitelství.

Původní evidenční list památky:

Jednopatrová budova čp. 19 na půdorysu takřka čtvercovém. Přízemí je zděné, patro roubené, valbová střecha kryta eternitem, roubené patro je zčásti zakryto eternitem, zčásti starším šindelem. V hlavním průčelí je 5 okenních os, uprostřed vstup do valeně klenuté chodby. Pískovcové ostění vchodu je dosud původní. Patro je dosti sešlé, pravá číst přízemku byla poničena sklářskou dílnou. Stavba z 2. pol. 18. století, upravovaná v 19. stol. (1864, 1877).

Velmi stručné informace. Od místních se člověk dozví víc (ale nestačí si zapamatovat vše – tudíž z různých vylovených střípků).

Faru, stejně jako kostel, nechal vystavět Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, léčitel a mecenáš. Postavil ji pro svého syna. Filip Jakub, osmý z dětí Kittelových, se v roce 1783 stal na přání svého otce prvním místním farářem.

V roce 1782 se staří manželé přestěhovali ke svému synovi na faru, kde Kittelova manželka po několika měsících zemřela. Doktor Kittel ke konci života oslepl a zemřel tři týdny před svými 80. narozeninami, 16. listopadu 1783. Syn Filip Jakub ho uložil do rodinné hrobky, vybudované v roce 1763 pod lodí místního kostela sv. Josefa.

Jako fara sloužila do smrti posledního místního stálého faráře, dnes je využívána ke kulturním a společenským akcím a je plánována její rekonstrukce. Ve sklepě je studánka stejně kvalitní, jako studánka svatého Josefa u kostela.

Podrobně:

Krásná (německy Schumburg) je vesnice připomínaná od roku 1608. Její jádro, podélná komunikace stoupající od východu k hřebeni nad Maršovicemi, má starší původ, který je doposud viditelný v terasovité konfiguraci terénu. Pravděpodobně později vznikla cesta mezi Dolní Černou Studnicí a Krásnou a další odbočky od hlavní komunikace původní lánové vsi.

Velký rozmach téměř zaniklé lánové vsi nastal v 2. polovině 18. století, kde se zde usadil dr. Kittel, slovutný léčitel, ranhojič a lékař, který dosáhl takového věhlasu, že se dodnes coby Jizerskohorský Faust vyskytuje v lidovém povědomí. Kitttelovské pověsti tak neodmyslitelně patří k místu samému. Bez Kittela by nevznikla ani studánka sv. Josefa, kostel sv. Josefa, naproti stojící fara a podél historické komunikace se dříve nacházející budovy školy, lékárny a v neposlední řadě Kittelova domu.

Od konce 18. století se na Kittelovsku rozvíjela tradice poutí do nově vzniklého kostela s regionálně významnými Svatými schody a možná i k místní studánce sv. Josefa, dle lidové tradice s léčivou vodou.

Fara jako součást podhorského barokního areálu stojí přímo naproti kostelu sv. Josefa s Morovým sloupem Svaté Trojice v horní části původní lánové vsi, na pozemku jižně od hlavní komunikace, na dohled od domu donátora a stavebníka celého areálu Josefa Kittela (dnes Kittelovo muzeum). Fara vznikla údajně v místech předpokládané starší stavby usedlosti původní lánové vsi, a to jako sídlo prvního zdejšího faráře a syna pověstného doktora, Filipa Jakuba Kittela, přičemž objekt fary pravděpodobně též sloužil doktoru Kittlovi jako výminek v jeho posledních letech života.

Stavba má zděné přízemí, patro je roubené. Přístavky chlévů a dalších hospodářských objektů jsou přízemní, kamenné. Pod farou v kamenném sklepení je do skály vytesaná studánka s průzračnou vodou, dvojčátko studánky sv. Josefa vedle kostela.

Všechny objekty jsou samostatné kulturní památky. Fara je stále ve velmi autentickém téměř intaktním stavu, částečně narušeném pouze opravami ve 20. stol. i v nedávné době, přesto stále obsahuje velké množství originálních historických stavebních prvků. Od přelomu tisíciletí se objevují četné snahy o obnovu místních památek a poutní tradice. Postupně tak je po etapách opravován kostel a dokončena dlouholetá oprava a otevření Kittelova domu.

Budova Fary vznikla v době působení Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela v Krásné – Šumburku v druhé půli 18. století.
…
Doktor Kittel nebydlel na svém statku označeném č.p.10 až do smrti, nýbrž odstěhoval se ke svému synovi Filipu Jakubu Kittelovi, jenž byl od roku 1772 lokálním kaplanem a od roku 1782 farářem v Šumburku. Už v době své zlaté svatby, t.j. roku 1777, bydlel v kaplanově domě (K. R. Fischer, Doktor Kittels Goldene Hochzeit, Mittailungen des Nordbömischen Exkursions- Klubs 33, 1910, str. 5). Svůj dům č. p. 10 přenechal svému nejstaršímu synu Josefu Pavlu Kittelovi, rovněž lékaři, jenž je jako držitel č. p. 10 uváděn již v robotním seznamu z roku 1775, přičemž je uvedeno, že jakožto chirurg je roboty zproštěn.
…
Doktor Kittel vycházel ze svých vrozených schopností, lékařských praktik, metod předávaných v rodině a botanických znalostí. Jeho 6 synů studovalo medicínu a stalo se uznávanými lékaři. Lékařská praxe a „zdravotní infrastruktura“, kterou Kittelovi vybudovali v Schumburgu, umožnily vystavět areál kostela a fary, který tvoří jeho střed ležící u historické obchodní cesty Hamrštice vedoucí ze Železného Brodu do Jablonce nad Nisou.

K provozu a údržbě fary a kostela a dalšího rozvíjení areálu nemohly stačit poplatky za svatby, pohřby, příspěvky patrona nebo biskupství. Při stavbě fary se nepočítalo s žádným výdělečným hospodářským zázemím (dvorem). Rozvoj Schumburgu v 2. pol. 18. stol. byl závislý na příjmech ze zdravotnických služeb doktora Kittela a jeho rodiny. Specifickými impulsy byly dary některých vděčných bohatých pacientů.

Doktor Kittel využíval léčivých sil přírody. To bylo v té době neoddělitelné od „boží pomoci“. Z Kittelových aktivit ve 2. pol. 18. stol. vyplývá, že se snažil v Schumburgu vybudovat duchovní centrum. Doktor Kittel byl členem III. řádu sv. Františka. Jeho syn Filip Jakub studoval nejprve medicínu, ale později se zaměřil na teologii. Stal se r. 1772 kaplanem schumburgského filiálního kostela a 13. 2. 1783 prvním farářem schumburgské farnosti.
…
Doktor Kittel se synem Filipem Jakubem dlouhá léta usilovali o povýšení Schumburgu na farnost. To se povedlo až r. 1782.

V podzemí fary se nachází studánka. V klenutých prostorách je vylámána ve skále, ohrazena opracovaným kvádrovým zdivem, s kamenným schodištěm na její dno. Provedení je prakticky totožné s kostelní studánkou. Kromě toho, že sloužila jako zdroj vody pro faru, nelze vyloučit i její využívání pro léčebné účely. Zdá se, že podzemní prostory fary nesloužily primárně pro skladovací nebo jiné hospodářské účely.
…
Stavba fary nebyla spolehlivě datovaná. Památkový katalog uvádí, že pochází ze 60. let 18. stol. Lze předpokládat, že byla provedena před postavením morového sloupu (1772). Doktor Kittel bydlel od r. 1782 s manželkou na faře u syna a zemřel 16. 11. 1783. Syn Filip Jakub Kittel byl v Schumburgu lokálním kaplanem v letech 1772 – 1783 a poté se stal prvním farářem. Předpoklad dokončení stavby fary před r. 1772 je však v příkrém rozporu s datací krovu pomocí dendrochronologie do r. 1791 (8 let po smrti doktora Kittela!).
…
Fara v Schumburgu je v přízemí zděná, v patře roubená. Roubená patrová konstrukce spojuje stavbu s tradicí pojizerské historické architektury. Porovnáním s dochovanými farami v regionu lze zjistit, že jsou z podstatné části celozděné.

Výjimkou je celodřevěná roubená patrová fara v Bořejově (1725, okr. Česká Lípa), s patrem vynášeným podstávkou, s pavlačí, s bohatým hospodářským zázemím. Roubení je zčásti kryté svislým bedněním, střecha je valbová. Fara v Rynolticích (1775, okr. Liberec) je v přízemí částečně zděná, patro je vynášené podstávkou jen zčásti, mansardová střecha je krytá břidlicí. Okna a dveře ve zděné části mají kamenné ostění. Okna v patře jsou opatřena zdobenými dřevěnými šambránami.

Fary v Polevsku a Velenicích (1789, 1760, okr. Česká Lípa) jsou v průčelí symetrické, se zděným přízemím a roubeným patrem. To je částečně pobité břidlicovými šablonami s ozdobným vzorem. Okna i dveře mají kamenné ostění s ušima a kované mříže. Mansardová střecha s břidlicovou krytinou má 2 symetrické komíny.

Fara v Schumburgu je svým vnějším vzhledem podobná farám v Polevsku a Velenicích. Výše uvedené fary reprezentují regionální stavební vývoj významnějších reprezentativních domů na vesnici a malém městě od celoroubených po celozděné.

„Pokud chceme charakterizovat obvyklou farní budovu v 18. století, lze konstatovat, že se jednalo o solitérní patrovou stavbu s výraznou zvalbenou, popřípadě mansardovou střechou s typickou dvojicí komínů. Půdorysně to byla obdélná stavba, v průčelí zpravidla pětiosá a na bocích tříosá, často se středním rizalitem. Členění fasád se omezuje zpravidla na šambrány oken, častější jsou liseny, vzácně se objevují suprafenestry nebo zdvojené parapety.“ uvádí v závěru studie věnující se typologii farních budov z 2. pol. 18. stol. Pavel Vlček. (VLČEK, Pavel. Vrcholně barokní fara v Žebnici a typologie farních budov z druhé poloviny 18. století. Památky západních Čech III, NPÚ, OÚP v Plzni, 2013, s. 33 – 46)

Půdorys hlavní patrové hmoty farní budovy je obdélný o rozměrech 13,7 x 17,2 metrů. Vstupní severní symetrické průčelí má 5 okenních os, stejně jako průčelí jižní. Ve východní fasádě jsou 4 okenní osy. Kromě severní fasády již není rozvrh ostatních fasád symetrický. Na JZ rohu navazuje přízemní přístavek o rozměrech 5,3 x 9,4 metrů který byl součástí domu již v době jeho vzniku, v 2. pol. 18. stol.

Další pozdější přízemní přístavek v SZ části domu uzavírající stávající obdélný půdorys byl přistavěn až v 2. pol. 19. stol. (není zakreslen na indikační skice). Dvě historická okna na západní fasádě jsou dnes kryta tímto přístavkem. Jedno bylo zazděno (zachovaná okenní nika), do druhého byl dodatečně vložen dveřní otvor ústící do nového přístavku. Dveřní otvor má nízkou světlou výšku a druhotné kamenné ostění má špatnou kvalitu. Z původního staršího přístavku ústí do novějšího původně venkovní okénko s mříží. Uvnitř nového přístavku je také patrný původně vnější sokl a zbytky kdysi vnější omítky.

Jak již bylo uvedeno, fara neměla žádné zemědělské hospodářské zázemí zajišťující příjmy pro farnost. Převážně dřevěný objekt rozměrů cca 8,0 x 8,0m zakreslený na indikační skice sloužil patrně jako koňská stáj, dřevník, příp. k chovu domácích zvířat pro bezprostřední potřebu fary. Zbytky jeho jižní kamenné stěny dosud stojí. Další zbytky kamenných zdí jsou součástí úpravy svažitého terénu (opěrné zídky). Jižně od fary se nacházela hospodářská zahrada přístupná vyrovnávacím schodištěm.

Vstup do domu je na severní (hlavní) a jižní straně v ose domu. Další (zásobovací) vstup do přístavku na jižní straně domu je krytý dřevěnou zástěnou (viz indikační skica). Dodatečný vstup do mladšího přístavku v SZ části domu tvoří vrata.

Na zděné přízemí navazuje roubené patro vložené do falešné mansardové střechy. Šikmý střešní plášť začíná nad výraznou kordonovou fabionovou římsou nad přízemím a obklopuje roubené stěny patra, na které navazuje nad zdobenou trámovou římsou (charakteristickou pro mansardovou střechu) valbová střecha s námětky, se symetrickou dvojicí komínů. Přízemní prostory severozápadního přístavku jsou kryty pultovou zvalbenou střechou. Původní střešní krytinu tvořil šindel, ten byl zaměněn za břidlici údajně v r. 1888. Následně byla střecha kryta eternitem, včetně obkladu roubených stěn v patře, dnes tvoří střešní krytinu šedočerné vláknocementové šablony napodobující břidlici, přízemní část přístavků má plechovou střechu.

Dům je přístupný ze severu kamenným schodiště s kovaným zábradlím. Vstupní dveře mají bohatě profilované pískovcové ostění, s uchy, zvonečky a zvýšenou horní částí, s kartuší a popisným číslem 19. Ve spodní části portál navazuje na kamenný sokl, nahoře má nadsvětlík se spínanou mříží, kotvenou do ostění. Podobné mírně zjednodušené ostění je i na vstupu z jižní strany. Dům má sokl tvořený z masivních kamenných desek. Jeho spodní (vyrovnávací) část ve svažitém terénu je omítnuta.

Kamenným ostěním stejného typu jsou opatřeny i všechna stávající okna v přízemí (profilace s uchy, zvonečky a zvýšením horní částí). Okna byla zabezpečena stejným typem mříží jako u nadsvětlíku vstupních dveří. Zajímavé je, že stejná kamenná ostění mají i malá okna do sklepních prostor. Velmi podobný typ ostění se dochoval na nedalekém stávajícím objektu č.p. 11, tzv. „stará fabrika“, který také patřil v 2.pol. 18. stol. rodině Kittelů.

Tradiční podhorský dům je přízemní, převážně roubený, obdélníkového půdorysu, s dispozicí trojdílného typu. Jako centrální prostor zde funguje síň a navazuje kuchyň s dýmníkem (černá kuchyně). Na jedné straně je umístěna světnice, resp. světnice a světnička, na druhé straně chlév, stáj, resp. spižní komora. Na venkovských lokalitách se objevují patrové domy bohatších hospodářů nebo s jiným typem využití (hostinec, rychta, mlýn), které se inspirují patrovými stavbami v malých městech. V podhůří Jizerských hor byly takovým typem tzv. panské domy sklářů. V patře se nacházela horní síň, komory, které mohly sloužit jako další světnice a další komory, které sloužily skladovacím a hospodářským účelům. V případě fary má síň podobu chodby jako hlavního komunikačního prostoru, který funkčně dělí přízemí. V patře horní síň umožňuje přístup do světnic – pokojů.

Specifickým typem venkovského domu je i fara. „Také ve vnitřní dispozici se většina barokních far navzájem podobá, i když je použito různého traktování. V přízemí se tak objevuje předsíň, čeledník, pokoj kuchařky, černá kuchyně a na ní navazující spižírna. V patře je to byt faráře o jednom velkém pokoji (salonu) a malém pokoji, který sloužil jako ložnice. Dále v patře byl pokoj kaplana a také hostinská místnost. Záchod byl zpravidla umístěn na schodišti nebo ke schodišti přiléhal…. Stejné schéma platí prakticky pro všechny fary nezávisle na typu patronátu; je zcela lhostejné, zda patronátním pánem byla církevní či světská vrchnost, panovník, šlechtic nebo město. Rozhodující roli nehrál ani region. Jako takřka vždy byly hlavním ukazatelem peníze, které hodlal patron na stavbu vydat.“ končí svoji již výše zmiňovanou studii věnující se typologii farních budov z 2. pol. 18. stol. profesor Pavel Vlček.

Popis interiérů

Přízemí:

Osová chodba dělí přízemí domu na dvě poloviny. Ve východní části části domu byly patrně prostory sloužící farnímu úřadu a dennímu provozu (knihovna, archív), západní část domu tvořilo zázemí fary. Dvě místnosti fary ve východní části a pokoj kuchařky v části západní jsou plochostropé, chodby, prostory černé kuchyně, spižírny a skladů jsou klenuté.

Východní část přízemí obsahuje dvě místnosti, v severovýchodním koutu dispozice se nachází velká světnice (kdysi farní úřad) s patrnými stopami po dodatečně vestavěné, dnes odstraněné příčce. Podlaha dřevěná prkenná, s mírným výškovým odstupem v oblastech dodatečné, dnes odstraněné příčky. V jihovýchodním koutě dispozice vedle světnice se nachází menší místnost (kdysi archiv a knihovna), od 19. století do současnosti sloužící jako novější kuchyně. Podlaha betonová, novodobá. Obě místnosti jsou plochostropé, s jednoduše lineárně profilovaným orámováním omítaného podhledu s fabiony.

Středem objektu, téměř symetricky prochází od severu k jihu chodba zaklenutá stlačenou valenou klenbou s řadou dvojic vysokých klenebních výsečí s oprkami do patek s nepravidelným umístěním. Podlaha betonová novodobá, místy je patrná skrytá rozměrná kamenná dlažba z kamenných desek. Chodba se otevírá do ostatních prostor dveřními otvory s jednoduše lineárně profilovanými kamennými portály s barokními dveřními křídly a je otevřena též do zalomeného schodiště vedoucího do prvního patra, pod nímž jsou situovány schody do sklepa. Barokní jsou i obojí vstupní dveře, které jsou zabezpečeny vnitřní archaickou výsuvnou závorou.

V západní části domu bylo zázemí fary, tedy černá kuchyně, pokoj kuchařky a příslušenství. Pokoj kuchařky s okny vedle hlavního vstupu od severu byl opatřen rovným podhledem (podlaha v současnosti betonová, novodobá), a byl propojen samostatným vstupem se sousední prostorou členité střední místnosti. Tato místnost bývalé černé kuchyně, přístupná také západně ze střední chodby, je zaklenuta dvěma valenými klenbami oddělenými klenebným pasem, klenby s klenebnými výsečemi jsou částečně opřeny do přízedních pilířů.

Dveře z kuchyně ústí západně do spižírny (skladu) ve starším valeně klenutém západním přístavku a jižní novější velké vnitřní okno do jižní postranní chodby. Součástí historické kuchyně mohla být i malá místnost přístupná přímo z chodby původními barokními dveřmi s kamenným ostěním. Její propojení s prostory černé kuchyně mohlo být zazděno (to by bylo třeba ověřit v rámci stavebně-geologického průzkumu – sondy, stejně jako patrně mladší současný vstup do černé kuchyně z nástupního prostoru schodiště do sklepa). V této místnosti je osazeno jednoduché čtyřkřídlé okno s typickou barokní profilací rámu (obloun), se zdobenými úhlovými rohovníky a závěsy s opěradlem a kovanými obrtlíky. Místo skla jsou použity diagonálně kladené lišty trojúhelníkového profilu (vnitřní okno).

Navazující úzká postranní chodba (s dochovanou kamennou deskovou dlažbou) podél černé kuchyně vede do hlavního klenutého skladu (komory), který je přístupný i zvenku. Chodba umožnuje vstup do přístavku se suchým záchodem vystupujícím z hmoty domu a k vstupu do prostoru jihozápadního přístavku zaklenutého valenou klenbou s trojbokými klenebními výsečemi, který sloužil snad jako sklad či chlév.

O funkci přístavku v severozápadní části domu můžeme spekulovat. Vzhledem k dvoukřídlým vratům mohl sloužit jako stáj nebo kolna. Mohlo by se jednat také o márnici. V květnu 1888 je zmiňován v pohřební místnosti na faře požár, místnost má dnes novodobý dřevěný deskový strop. V 19. a 20. stol. po ukončení příjmů od rodiny Kittelů probíhala v objektu sklářská výroba,, kterou byl tento prostor údajně také pozměněn.

Sklepy:

Z chodby vede zakřivené schodiště do patra a pod ním schodiště do sklepních prostor, vesměs půdorysně v souladu s patrem nad nimi, ne však pod celým půdorysem domu. Všechny obdélné sklepy s kamennými stěnami jsou zaklenuty valenými kamennými klenbami. V severozápadní části sklepení se nachází sklepní prostor s do skály vytesanou zaklenutou studánkou přístupnou několika stupni, s pramen vody, který byl patrně využíván k léčebným účelům. Svědčí o tom stejné stavební řešení jako v případě studánky sv. Josefa u kostela, s „bazénem“ vylámaným ve skále, se schodištěm na jeho dno. Ve sklepních prostorách se navíc nachází kamenné bloky charakteru „lavice“.

První patro:

První patro je tvořené dřevěnými roubenými stěnami, půdorysně usazenými k vnitřnímu líci stěn zděného přízemí. Uprostřed dispozice domu je situována dvojice mohutných zděných obdélných komínů a mezi nimi vystupuje schodiště z přízemí, které ústí do větší haly, „horní síně“, rozdělené dvěma lehkými příčkami. Půdorys několika větších a menších pokojů dělených roubenými stěnami jen částečně navazuje na půdorys přízemí. Tři vnější roubené stěny prvního patra jsou opatřeny falešnou mansardovou střechou s přesahem nad širší obvodové zdivo přízemí, na západní roubenou stěnu s trojicí zaslepených dveřních otvorů navazuje novodobý dřevěný krov střechy nad hospodářskými přístavky

Schodiště z přízemí do patra ústí do prostorné „horní síně“, která byla až následně rozdělena dřevěnými příčkami. Z ní vedou samostatné vchody do bytu faráře, hostinského pokoje, pokoje kaplana a západní chodba k záchodu v patře. Čtyři pokoje ve východní a jižní části jsou propojeny, a to tři z nich enfiládou. Jeden pokoj kaplana v západní části je zcela samostatný. Funkční rozdělení na byt faráře, hostinský pokoj a pokoj kaplana není zcela zřejmé a mohlo se v čase proměňovat dle potřeby. O potřebě dalších prostor (archív, knihovna, pracovna) svědčí dodatečné rozdělení „horní síně“ tenkými prkennými příčkami. K tomu patrně došlo již v 1. pol. 19.stol., o čemž svědčí použité dvoukřídlé pozdně barokní, resp. klasicistní dveře.

Stav interiéru v patře je mimořádně autentický. Téměř všechny místnosti prvního patra kromě západní části haly a chodby vedoucí k suchému záchodu jsou opatřeny hliněnou omítkou s vápennými nátěry, kde restaurátorské sondy prokázaly malířskou výzdobu. Dřevěné trámové stropy jsou tvořeny plochými dřevěnými podhledy opatřenými také hliněnou omítkou s vápennými nátěry, na fabiony navazuje rám v podobě jednoduše profilovaného štukového zrcadla. V západní části „horní síně“ přiléhající se vstupem na půdu jsou viditelné roubené stěny neomítnuté se světlou hliněnou vymazávkou trámů. Všechny místnosti mají původní fošnové podlahy se specifickou červenou barvou.

Cenný je kompletní soubor všech dvoukřídlých pozdně barokních profilovaných dveří. Mají kované esovité závěsy s opěrou. Profilované jsou i původní zárubně. Část dveří má krabicové (místy oboustranné, dvoudílné) zámky. V bytě faráře byly později instalovány dvoje vysoká klasicistní kachlová kamna. Schodiště je zakončené barokně profilovaným balustrovým dřevěným zábradlím.

Půda a krovy:

Dřevěný krov valbové střechy je podepřen po obvodu jednopatrovou stojatou stolicí, krokve začepovány do vazných trámů, konce krokví opatřeny námětky. Krytinou jsou novodobé břidlicové kameny vláknocementové šablony na prkenném bednění (nahradily předchozí dřevěné šindele, břidlici a eternit). Prkenná podlaha půdy spočívá na vazných trámech krovu, podhled 1.patra je podvěšen na samostatných stropních trámech. Půda je přístupná přímými dřevěnými schodnicovými schody v severozápadní části prvního patra.

Popis exteriérů

Jižní průčelí:

Pětiosé, obrácené ke komunikaci, ve střední ose v přízemí vchod v pravoúhlém kamenném portálku s ležatým nadsvětlíkem. Dveře dvoukřídlé, výplňové, zdobené, s historickým kováním. Okna podobná v přízemí i v patře. V přízemí jsou okna dvoukřídlá s poutcem, nahoře s menšími dvěma jednotabulkovými křídly, dole s dvěma dvoutabulkovými křídly. Okna v přízemí osazena do kamenného ostění z vnitřní strany. V patře jsou dvoukřídlá okna dělená celkem do šesti tabulek, zapuštěna do roubené stěny. Okenní i dveřní otvory v přízemí jsou opatřeny kamenným ostěním s uchy a zvonečky. Vlastní fasáda je omítaná a hladká, členěna pouze nezdobenou, lineárně profilovanou římsou a odsazeným kamenným soklem. Jižní průčelí je pětiosé, v prostřední ose členěno dveřmi, s dvěma páry oken po stranách. V patře falešná mansarda kryje roubení, členěno do pěti pravidelných os. V západní části přístavek chlévové části, při pohledu od jihu členěno do jediné osy s krytým zádveřím otevřeným k východu. V patře vystupuje roubený suchý záchod (prevét).

Západní průčelí :

Celé průčelí v přízemí je tvořeno přístavbou chléva, komory a uzavřené prostory, dříve patrně kolny či márnice, dnes garáže. Stěna je neomítaná, kamenná z lámaného kamene, proražena jediným okenním otvorem vedoucím do komory ve střední části. V severní části, kde dříve byla kolna, je patrné vertikální členění kamenných zdí – patrně dříve nebylo zdivo kompaktní, ale tato část byla na pilířích. Téměř celé průčelí patra kryje plechová pultová střecha přístavku s dřevěným krovem opřeným o roubenou část domu téměř pod římsou.

Severní průčelí:

Pětiosé, osově symetrické, obrácené ke komunikaci, ve střední ose v přízemí hlavní vchod v pravoúhlém kamenném portálku s ležatým nadsvětlíkem s jednoduchou lineární profilací a zvýrazněním ve střední části. Průčelí je členěno do pěti os hlavní budovy, západně se nachází jednoosá přístavba dříve hospodářských budov (kolna na kamenných pilířích, dnes garáž). Dveře hlavního vstupu dvoukřídlé, výplňové, zdobené, s původním kováním. Okna podobná v přízemí i v patře. V přízemí jsou okna dvoukřídlá s poutcem, nahoře s menšími dvěma jednotabulkovými křídly, dole s dvěma dvoutabulkovými křídly. V přízemí jsou osazeny do kamenného ostění z vnitřní strany. V patře jsou dvoukřídlá okna dělená celkem do šesti tabulek, zapuštěna do roubené stěny. Okenní i dveřní otvory v přízemí jsou opatřeny kamenným ostěním s uchy a zvonečky.

Vlastní fasáda je omítaná a hladká členěna pouze nezdobenou, jednoduše profilovanou římsou a kamenným, lehce odsazeným soklem. Severní průčelí je pětiosé, v prostřední ose členěno dveřmi, s dvěma páry oken po stranách. V patře falešná mansarda kryje roubení, členěno do pěti pravidelných os. V západní části přístavek chlévové části, při pohledu od jihu členěno do jediné osy s krytým zádveřím otevřeným k východu.

Východní průčelí:

Má horizontální členění obdobné jako jižní a severní průčelí. Vertikálně je děleno do čtyřech nepravidelných os. Tvar oken je obdobný viz předchozí fasády.

Stavební vývoj:

Celý objekt fary vznikl v druhé polovině 18. století. Fara stojí napříč původnímu „lánovému“ uspořádání pozemku na rozměrné vyrovnané kamenné terase. Je proto nepravděpodobný, avšak ne vyloučený, starší původ domu, stopy po původní stavbě z doby založení vsi nejsou patrné. Na zděné přízemí navazuje roubené patro, které svým půdorysem ustupuje od linie obvodového zdiva směrem k vnitřnímu líci zdiva přízemí. Rovněž klenuté schodiště do patra nenavazuje na rytmus klenebních výsečí v přízemí. S ohledem na dataci roubené části pomocí dendrochronologie (s datací použitých trámů 1791-92) lze usuzovat, že patro bylo vybudováno teprve s časovým odstupem po výstavbě fary, která je předpokládána dříve, ještě za Kittelova života, ten zemřel již roku 1783. Je však při současném stavu poznání obtížné činit závěry, že zdivo přízemí je skutečně z doby výstavby fary, mohlo být v počátku také roubené. Je pravděpodobné, že docházelo ke změnám buď v době výstavby, nebo krátce následně po první výstavbě. Nelze také vyloučit variantu, že fara byla v počátku zřízena a upravena již ve stávajícím starším objektu, který byl teprve později koncem 18. století přestavěn do dnešní podoby s částečnou integrací vybraných starších konstrukcí v západní části fary.

V severozápadní části jsou dodnes částečně roubené stěny viditelné bez hliněné omítky a bez omazávky stropního omítaného pohledu, přičemž není vyloučené, že v prvním období po výstavbě patra byly roubené stěny viditelné i v dalších místnostech. V ostatních pokojích bylo restaurátorským průzkumem zjištěno pod stávajícím bílým nátěrem několik vrstev historických barevných výmaleb na hliněných omítkách, včetně lokálních fragmentů figurální výzdoby ve středním jižním pokoji. V chodbě vedoucí k suchému záchodu je v severní roubené stěně zaslepena trojice sdružených nízkých dveřních otvorů s tesařskými zárubněmi. Tyto otvory hypoteticky kdysi ústit na nějakou venkovní pavlač či staršího krovu nad přístavkem komory, dnes je tato severní roubená stěna s trojicí dveřních otvorů zakryta novodobým valbovým pultovým zastřešením západního přístavku kolny, komory a chléva, přičemž možná starší podoba západní fasády a zastřešení přístavků není dosud jasná. Ostatní tři vnější roubené stěny prvního patra jsou opatřeny falešnou mansardovou střechou s přesahem nad obvodové zdivo přízemí.

Během 19. století nepochybně došlo k proměně prostoru bývalé klenuté černé kuchyně, a to změnou dymníku na tahový komín jeho podezděním v přízemí a prosvětlením místnosti díky otevření okenního otvoru z jižní chodby.

Celý objekt prošel jen velmi omezenými stavebními zásahy. Dokumentované opravy v letech 1864, 1877, po r. 1888 a 1905 se týkaly především vnějšího pláště (omítky, střešní krytina). Zásahy do vnitřní dispozice se týkaly již zmíněné přístavby v severozápadní části, změny dveřních otvorů v přízemí a dodatečných příček v „horní síní“ v patře. V rámci zlepšení tepelné pohody a provozního řešení byly doplněny pravděpodobně na přelomu 19. a 20. stol. prosklené stěny s dvoukřídlovými dveřmi v chodbě v přízemí a v „horní síni“. Vyměněny byly některé dveře v přízemí.

V interiérech přízemí došlo v 2. pol. 20. stol. též k dílčím nevhodným úpravám povrchových úprav, především vybetonování některých podlah a dalším menším utilitárním zásahům stěn a technického vybavení. Celý krov prošel nedávnou náročnou opravou, výměnou a protézami řady dřevěných prvků, byla realizována kompletní nová břidlicová střešní krytina z vláknocementových šablon imitujících břidlici včetně krytiny postranních falešných mansardových střech kolem roubených stěn prvního patra. Byla též vyměněna většina vnějších okenních výplní za historizující výplně, bohužel jen volně inspirované předchozími okenními výplněmi z 18. a 19. století (ve skladu v jihozápadní přízemní části domu je uložena řada starších oken, včetně pozdně barokních s kovanými závěsy a obrtlíky).

Přesto si objekt fary uchoval velkou míru autenticity historických konstrukcí a prvků z doby výstavby na sklonku 18. století a dílčích úprav ze století devatenáctého.

Závěrečné hodnocení

Závěrem lze konstatovat, že podoba fary byla ovlivněna osobou zakladatele farnosti a donátora barokního areálu doktora Kittela (sklepní prostory). S podobou fary (absence hospodářského dvora) a jejím financováním souvisí rozvoj kittelovské osady založené na lékařské profesi jejich členů. Stavba vychází z tradice místní architektury (roubený dům Burk doktora Kittela, zděný dům č.p. 11). Je součástí vývoje farních budov v 18. stol. v regionu, s charakteristickými prvky významnějších a bohatších budov (poutní místo). Z typologického hlediska můžeme spatřovat analogie k tradičnímu trojdílnému domu, zde patrovému. Dispoziční schéma je typické pro podobu fary 2. pol. 18. stol. Podstatná je tedy vysoká dokumentační hodnota dochované dispozice vypovídající o typologii budovy.

Fara je jedinečná v celkově dochované, pouze mírně narušené autenticitě materiálového a řemeslného provedení. Cenné jsou všechny originální povrchy, ať již hliněné omítky v patře s vápennými nátěry a nálezy historické výmalby, nebo vápenné omítky v přízemí, klenby v přízemí i ploché stropy s fabiony a lineárními profilacemi zrcadel. Fara obsahuje dvojici původních kachlových kamen. Mezi pozoruhodné prvky patří i však i dochované suché záchody. Ochrany jsou hodny všechny dřevěné prkenné i kamenné deskové podlahy, novodobé betonové podlahy by měly být sejmuty s tím, že lze pod nimi očekávat pozůstatky kamenných bloků. Okenní výplně jsou novodobé náhrady jen volně inspirované originálními výplněmi. Mezi nejhodnotnější prvky autentického vybavení domu patří pozdně barokní i mladší dveřní zárubně a výplně v interiérech včetně pozoruhodného kování a především oba hlavní barokní vstupní portály s originálními dveřními výplněmi.

Památková hodnota objektu je tedy vysoká, zvláště v kontextu celého pozdně barokního areálu a širší kulturní historie místa.