Robert Fuchs, papírna v České Kamenici

U silnice E442 / č. 13 (Lužická ulice), která vede z České Kamenice směrem na Prysk a Kamenický Šenov, se rozkládá areál bývalé papírny Roberta Fuchse.

Papírna byla nějakou dobu chráněnou památkou jako Papírny 25. února: (od 3. 5. 1958 do 1. 6. 1987)

Šlo víc o politiku než o stavbu, o čemž svědčí zachovaná „část“ – pamětní deska:

Kovová pamětní deska o velikosti 135 x 45 cm s reliéfem rukou zaťatých v pěst uprostřed praporů byla roku 1975 instalována při vstupu do areálu papíren. Autorem se stal ak. malíř Petr Menš.

Text: Dělníci této továrny v roce 1948 odmítli/ dát papír reakčnímu tisku/ Tímto činem se postavili za politiku KSČ/ a podpořili vládu Klementa Gottwalda./ Z rozhodnutí vlády ČSSR nese závod/ hrdý název „Papírny 25. února“/ a je nositelem Řádu Vítězného února./ květen 1975

Zánik ochrany:

Popis objektu v Památkovém katalogu není.

Ten je dostupný v on-line katalogu Industriální topografie:

Česká Kamenice – 1835 (vznik papírny), 1901 (nová papírna), 1926, 1934–1938 / Bruno Bauer, Carl Mayer
Základ areálu tvořila papírna Johanna Georga Astena z roku 1835, nejprve poháněná dvěma vodními koly, od druhé poloviny padesátých let 19. století parním strojem. V roce 1867 továrnu s 85 zaměstnanci koupil pražský tiskař Ignaz Fuchs (1828–1890), který modernizoval provoz na výrobu papíru z celulózy (buničiny). V letech 1891–1901 postavil nový ředitel firmy Robert Fuchs (1854–1925), od roku 1915 s přídomkem von Robettin, novou papírnu, napojenou roku 1896 vlečkou na trať České severní dráhy (BEB). V roce 1926 byla dokončena nová celulózka (parcela 461/1) s charakteristickou věží varny, postavenou pravděpodobně podle projektu vídeňského průmyslového architekta Bruno Bauera, jenž v roce 1911 navrhl pro firmu továrnu na pražské Vinohradské ulici. Další rozšíření proběhlo v letech 1934–1938, před druhou světovou válkou zde pracovalo přes 600 lidí a vyrábělo se téměř 20 000 tun papíru ročně. Po znárodnění se podnik stal hlavním závodem n. p. Českokamenická papírna s pobočkami v Neštědicích a Bělé pod Bezdězem, později byl začleněn do n. p. Sepap Štětí a vyráběl především buničinu, dřevovinu, lepenku, novinový, tiskový a balicí papír. Na počátku padesátých let vyrostla druhá (jižní) varna, ale již roku 1969 provoz celulózky skončil. O několik let později zahájila provoz nová hala (parcela 165/2), výroba papíru zde kromě několikaleté přestávky na konci devadesátých let pokračuje doposud. Od roku 1973 papírna figurovala na seznamu kulturních památek, ale již v roce 1987 z něj byla vyškrtnuta. V červnu 2010 byly odstřeleny obě věže varny, Fuchsova vila ve svahu nad továrnou (parcela 541) se nachází v dezolátním stavu.

Informace zastarala, Fuchsova vila dnes již neexistuje…

Pár historických obrázků z uvedeného webu:

Na webu dnešní papírny:

Ve 30. letech minulého století byla Česká Kamenice poměrně důležitým výrobním a obchodním centrem Děčínska. Hlavní slovo měli v České Kamenici punčocháři. K nim se družily dílny soukenické, valchy, barvírny, koželužny a mlýny.

Do tohoto vývoje se zařadila počátkem 40. let také papírna, která byla v České Kamenici a okolí prvním podnikem, kde bylo použito parního stroje. Jejím zakladatelem byl Jan Jiří Asten.

Ten chtěl původně vybudovat pilu a rašplovánu. Později však návrh pozměnil, aby místo brusírny byla zřízena papírna. Podle tradovaných zpráv byla výstavba papírny dokončena v roce 1840. Ve zvláštní budově byla zřízena i pila s rašplovanou o 2 holendrech. K výrobě papíru byl instalován jeden papírní stroj, který vyrobil ročně 8580 rysů papíru. Papírna v době založení zaměstnávala 19 dělníků. První výrobky byly hlazeny jen po jedné straně, ale v krátké době byla výroba zdokonalena a úspěšně na trhu obstávala.

V letech 1855-1863 se stal majitelem papírny syn J. J. Astena. V té době bylo v hlavní budově 6 holendrů a 1 parní stroj, přístroje na vaření a bělení hadrů, místnost na vaření klihu, barvírna papíru a třídírna. Půda hlavní budovy byla využita jako skladiště hadrů. Nižší dodatečně přistavěná budova ve dvoře byla vystavena papírními stroji. Ve dvoře byla kovářská dílna a různá skladiště. Stáje, sklepy byly vysekány ve skále. Vedle papírního stroje o 20 HP, byla papírna poháněna ještě třemi vodními koly.

V roce 1863 se stal spolumajitelem Jan Eduard Dörfel z Varnsdorfu. Firma se nyní jmenovala ASTEN – DÖRFEL. Mladý Asten zřejmě nestačil držet krok ve vzrůstající konkurenci a hledal v Dörfelovi finanční i morální podporu. Ani toto společenství však nezachránilo podnik před úpadkem. V roce 1868 byl prodán v dražbě a novým majitelem se stal Ignác Fuchs z Prahy. Od té doby se říká papírně “Fuchsova”.

Robert Fuchs byl postaven před úkol přeorientovat závod postupně na novou surovinu – dřevovinu místo dosavadních hadrů. Byla zřízena malá výroba celulózy, přikoupen nový papírní stroj a starý rekonstruován.

S tímto vybavením vyráběla továrna dřevité a jemné papíry až do roku 1901. Ale na prahu nového století se muselo sáhnout po důkladnější revizi celého zařízení a po využití nových technických možností. Nové investice změnily důkladně ráz staré Astenovské papírny a položily základ výrobě, na níž se buduje dosud.

V roce 1901 byla postavena nová továrna na tiskový papír novinový a brusírna dřeva – první s parním pohonem. Tato brusírna měla původně je asi 500 HP a 6 defibreurů, stálým zlepšováním má v roce 1928 6000 HP a 2 velké moderní brusy o šírce 1 m.

V roce 1908 vyráběly se tu všechny druhy papíru, zejména psací , kancelářský, listovní, konceptní, tiskové, rotační, balicí a obálkové a vyvážely se též do ciziny. Zaměstnáno tu bylo 600 lidí. Prosperita závodu stále stoupala. V roce 1920 činila výroba asi 1600 vagónů papíru, vyráběl se zvláště novinový tiskový papír, psací a tiskový dřevaprostý i dřevitý, barevný a celulózový balicí.

Parní síla byla v té době 3500 HP. Byly zde 3 papírenské stroje (136,152 a 360 cm šírky), 12 holandrů, 2 stroje na lepenku, 2 vařiče celulozy, 5 lisů, 3 brusy. Zařízení se zlepšovalo. Papírenský stroj I. Byl v roce 1924 zvětšen a zařízen na výrobu papírů prostředně jemných a také celulózka byla v roce 1926 přestavěna a zvětšena, aby podnik byl soběstačný.

V roce 1928 zde bylo vyrobeno asi 1000 vagónů papíru, vedle přiměřené výroby surovin, a to papír psací, grafický a balicí.

Velká změna se stala v podniku v roce 1920, kdy byl proměněn v akciovou společnost s předsedou R. Fuchsem – Robětínem v čele. Po jeho smrti v roce. 1925 vedli podnik, k němuž patřila též továrna na lepenku Haunoldmühle v Horních Rakousích, synové Herbert a Karel.

V letech 1928-34 nebylo v podniku význačných změn. Teprve léta 1934-38 přinesla tolik změn, že možno mluvit o velké výstavbě této papírny, a to zásluhou generálního ředitele Karla Fuchse – Robětína, jemuž patřila většina akcií.

Ten povolal rakouské a švédské odborníky, pod jejichž vedením byl papírenský stroj III. Nahrazen strojem IV., na kterém se až dodnes vyrábí rotační papír., Výroba na tomto stroji si vyžádala i značné rozšíření brusírny dřeva, ve které byl postaven čtyřkomorový brus Miag a též rozšíření celulózky, v níž byly postaveny dva nové moderní vařáky. To vše si vynutilo i zvýšení energetického hospodářství a tak byla přestavěna na 42 atmosfér a postavena turbína. Tovární vlečka byla rozšířena V roce 1938 bylo v závodě zaměstnáno 590 dělníků a 50 úředníků a mimoto bylo na ústředí v Praze zaměstnáno asi 30 osob. Toční úhrn výroby tří strojů za rok 1939 byl 1913 vagónů. Podnik vyvážel před válkou hlavně do Jižní Ameriky, Afriky, Belgie, Holandska, Persie, Číny a Indie.

Zlepšený podnik, slibující za přinesené oběti akciové společnosti dobrý výnos, byl ve svém vývoji zastaven v roce 1938, kdy se po oddělení Sudet osamostatnil, přestože kmenový kapitál i ústřední vedení byly v Praze, a byl dán gestapem pop Německé komisařské vedení. Několikrát se jednalo i o jeho prodeji s německými koncerny a také na sklonku války jen koupil říšský tiskový koncern, na němž byla účastna i jedna pražská tisková skupina.

Neujasněnost osoby majitele se odrážela v celém hospodářství podniku, do něhož nebylo od r. 1938 nic investováno a byla tu jen snaho co nejvíce ze závodu vytěžit. Provoz tím ovšem klesl, takže v květnu 1945 byl podnik jen v částečném provozu. Osvobození se tu projevilo již v červnu, kdy závod opět dodával pražským deníkům svůj novinový papír. Po národních správách dr. Douška a dr. Seilera byla majetková podstata převedena do Severočeských papíren – národního podniku České Kamenice spolu se závody v Bělé pod Bezdězem a Neštědicích nad Labem.

V roce 1946 začínají nové podmínky v konsolidaci a rozvoji českokamenického závodu. Byl vytvořen papírenský podnik, který zahrnoval dvě další papírny v Bělé pod Bezdězem a v Neštědicích. Sídlo podniku bylo v České Kamenici a dávalo přesnější perspektivu vývoje kamenického závodu.

Cílem závodu bylo především uspokojování požadavků v potřebě papíru. Papírenský průmysl byl v naší republice převážně v pohraničních oblastech a konec války jej zastihl ve velmi špatném technickém stavu. Kromě toho osazenstvo bylo především německé národnosti. Úsilí bylo tedy především zaměřeno dát strojní zařízení do takového stavu, aby zajišťovalo pokud možno v největší míře potřeby. K tomuto účelu bylo třeba vyškolit velké množství odborníků jak ve výrobě, tak i v řízení závodu. Velký zájem a iniciativa zaměstnanců závodu přinesla dobré výsledky. Závod vyrobil již kolem 15000 tun papíru.

Nové požadavky na větší výrobu vyžadovaly obnovu některého strojního zařízení. Největší překážkou byl desolátní stav energetiky. Šlo především o nedostatečnou kapacitu parních kotlů, s kterými nebylo možno zajistit ani při největším úsilí vyšší výrobu celulózy a papíru. Byl proto postaven kotel La Mont, který byl dodán jako reparace z Německa. Jeho výkon – 22 tun páry za hodinu podstatně zlepšil situaci v r. 1952, kdy byl uveden do provozu.

Rozsáhlejší úpravy byly provedeny i v celulózce, hlavně v separaci. V roce 1952 pak bylo dosaženo výroby 7500 tun sulfitové buničiny. K řešení nedostatků různých druhů papíru byly hledány možnosti k postavení starých strojů. Do závodu byly přivezeny části stroje na výrobu toaletního papíru. Stroj po doplnění a menší rekonstrukci zajistil výrobu tohoto papíru v množství 1000 tun.

Další hlavní požadavek se týkal hlazených papírů. Podařilo se zajistit úplně nový dvanáctiválcový kalandr z Nsr. Ten byl v roce 1952 uveden do provozu. Závod od té doby dodával na trh kolem 5000 tun hlazeného papíru. V dalším období bylo nutno zajišťovat zlepšování některých technických a technologických zařízení ve výrobě. Šlo hlavně o zlepšení provozních podmínek u stroje č. I. A II., kde bylo nutno rozšířit kolejiště závodu.

Požadavky na výrobu papíru se stále stupňovaly, avšak bez radikálního zásahu nebylo možno na stávajícím zařízení zvýšenou potřebu zajistit. K postavení nového stroje nebyly prostředky, proto bylo přikročeno k rekonstrukci papírenského stroje IV. Rozsah rekonstrukce byl značný, jednalo se o zvýšení provozní rychlosti z 220 m/min. na 280 m/min. Celkové úpravy se podařilo v krátké době provést. Předpokládané parametry byly splněny. Toto zvýšení výroby na papírenském stroji si vyžádalo i podstatné úpravy v brusírně dřeva, kde pohon a strojní zařízení byly ve velmi nízké technické úrovni s nedostatečnou kapacitou. Byly provedeny změny v třídění, zahušťování a rekonstruován starý řetězový brus. Po vytvoření nového národního podniku se sídlem ve Štětí byla perspektiva kamenického závodu i nadále zaměřena na výrobu dřevitých papírů rotačních a hlubotiskových. V roce 1958 byl zaveden nepřetržitý provoz. Modernizace závodu byla zaměřena na dosažení lepší kvality a úsporu pracovních sil, hlavně v brusírně. V roce 1959 zahájil výrobu nově postavený brus. Tento stroj podstatně zlepšil situaci ve výrobě dřevoviny i pracovní podmínky.

Po roce 1960 se zaměřoval rozvoj závodu různými směry. Bylo potřeba provést zásadní změnu v odpadních vodách, v mechanizaci namáhavých prací, zlepšení technologie a sociálních zařízení pro zaměstnance. Byla uskutečněna výstavba čistírny odpadních vod, která zajišťuje čištění vod mechanicky znečištěných. Velmi dobrého výsledku bylo dosaženo i v likvidaci exhalací a úletu popílku. V mechanizaci prací bylo dosaženo rovněž nemalých úspěchu téměř ve všech odděleních závodu.

V technologii byla provedena řada úprav a nových technologických souborů, jak v prvovýrobě, tak přímo u papírenských strojů. V energetice bylo zavedeno doplňkové přitápění kotlů mazutem, čímž bylo dosaženo zvýšení pohotovostního výkonu, ale i celkového výkonu kotlů.

Historie těsně po roce 1989 byla pro celý podnik velmi obtížná. Pro její neprůhlednost ji nekomentujeme.

Moderní éra obnovené výroby začíná se vstupem společnosti Papírny APIS, s.r.o. v roce 2005.

Web o severu Čech (s řadou unikátních fotografií):

Ve 30. letech 19. století byla Česká Kamenice poměrně důležitým výrobním a obchodním centrem Děčínska. Hlavní slovo měli v České Kamenici punčocháři. K nim se družily dílny soukenické, valchy, barvírny, koželužny a mlýny. Do tohoto vývoje se zařadila počátkem 40. Let také papírna, která byla v České Kamenici a okolí prvním podnikem, kde bylo použito parního stroje. Podle tradovaných zpráv byla výstavba papírny dokončena v roce 1840. V roce 1868 byla prodána v dražbě a novým majitelem se stal Ignác Fuchs z Prahy. Od té doby se říká papírně “Fuchsova”. V minulém příspěvku jsem vám představil i tzv. Fuchsovu vilu, která stojí nedaleko papírny. V roce 1901 byla postavena nová továrna na tiskový a novinový papír a brusírna dřeva – první s parním pohonem. Robert Fuchs byl postaven před úkol přeorientovat závod postupně na novou surovinu – dřevovinu místo dosavadních hadrů. Byla zřízena malá výroba celulózy, přikoupen nový papírní stroj a starý rekonstruován. V roce 1908 se zde již vyráběly všechny druhy papíru, zejména psací , kancelářský, listovní, konceptní, tiskové, rotační, balicí a obálkové a vyvážely se též do ciziny. Zaměstnáno tu bylo 600 lidí. Prosperita závodu stále stoupala. V roce 1920 činila výroba asi 1600 vagónů papíru. V roce 1946 začínají nové podmínky v konsolidaci a rozvoji českokamenického závodu. Byl vytvořen papírenský podnik, který zahrnoval dvě další papírny v Bělé pod Bezdězem a v Neštědicích. Sídlo podniku bylo v České Kamenici a dávalo přesnější perspektivu vývoje kamenického závodu. Výroba byla pozastavena pravděpodobně někdy po roce 1993. Na koleji, která vede přímo k továrně stojí ještě dvě staré lokomotivy, kterým se přezdívá Rosnička, oficiální pojmenování je ale Lokomotiva řady 710. Byla vyráběna v letech 1961–1973 a celkem se vyrobilo 475 kusů.

Z novin:

Historická zastavení Zdeňka Fryblíka na FB města Česká Kamenice:

Podíváme se za viadukt u „Töpfersteinu“. Asi všichni víte, že za ním najdeme bývalou papírnu nebo alespoň to, co z ní zbylo. Smutný konec necháme být a podíváme se na její vznik a dobu, kdy prosperovala.

Proč píšu v nadpisu „papírna Ignaze Fuchse“, když byl zakladatelem někdo jiný? V držení této rodiny byla papírna přes 70 let, tedy většinu doby její existence do roku 1940. Vrátíme se ale na úplný začátek. Psal se rok 1786, do sklářské rodiny Astenů se narodil malý Johann Georg. Od roku 1814 se věnuje obchodu se sklem hlavně v západní Evropě, ale i ve Švédsku a Polsku. Po návratu z cest, při nichž získal pravděpodobně značné jmění, kupuje dům č. p. 179 na Koňském trhu (dům nestojí – tržnice). V letech 1834-1835 nechává postavit v Horní Kamenici u Pryského potoka továrnu určenou původně pro rafinerii skla. Ze záměru však sešlo a do roku 1840 je v budově zřízena papírna poháněná dvěma vodními koly, později přibyl parní stroj zakoupený v Sasku. Postupně byly přistavěny další budovy a potřebné zázemí.

Johann Georg Asten se v roce 1855 rozhodne odejít do ústraní, předává tak papírnu svému synovi Johannu Eduardovi, který ji postupně modernizuje. Zpočátku jde výroba ztuha, postupně se zde vyrábí cigaretový, psací, balicí i tiskařský papír. V té době zaměstnávala papírna kolem 85 dělníků (ženy i muže). Objevuje se první nápad založení hasičského sboru, projekt se ale nepodařilo dotáhnout do konce. Firma se časem dostává do finančních problémů. Johann Eduard Asten se snaží papírnu zachránit a spojuje se s varnsdorfským podnikatelem J. E. Dörfelem. Vzniká firma „Asten & Dörfel“. Papírnu se jim však nedaří zachránit a v roce 1867 vyhlašují úpadek.

Firmu téhož roku kupuje i se zaměstnanci pražský tiskař Ignaz (Hynek) Fuchs (1828 – 1890). Se svou ženou Barbarou, rozenou Stöhseles, měl osm dětí. Ve stáří předává firmu synům Robertovi a Arturovi. Na „Všeobecné zemské jubilejní výstavě“ v Praze roku 1891 má papírenská firma Ignaz Fuchs svůj pavilón. Robert se ujímá kamenické papírny a dál ji rozvíjí. Modernizuje výrobu a začíná vyrábět papír z celulózy, původně se vyráběl ze starých hadrů. V té době se papírna stává největším znečišťovatelem řeky Kamenice. Soutěsky ve Hřensku se proměnily ve smradlavou stoku. Pro velké stížnosti je Robert donucen ještě před I. sv. válkou postavit čističku. Před tím, už v roce 1896, papírnu vlečkou napojuje na trať České severní dráhy. Roku 1906 zakládá velmi úspěšnou akciovou společnost „Českokamenická papírna Robert Fuchs“ a vyrábí všechny druhy papíru pro domácí i zahraniční trh. Jeho bratr Artur se stará o podniky v Praze a ve Vídni. Svoji část firmy nazývá „Ignaz Fuchs – Hynek Fuchs“. Robert za své úspěchy dosáhne nobilitace a ke svému jménu připojí predikát „von Robettin“ (z Robětína), umírá 10. 10. 1925. Celého podniku se ujímá Artur.

V meziválečném období zaměstnávala firma se všemi pobočkami přes 600 lidí a vyráběla téměř 20 000 tun papíru ročně. Těsně před II. sv. válkou ji chce Artur zachránit před nacisty fúzí a přeměnou na americko-českou společnost se sídlem ve Vídni. V roce 1939 mu v tom bylo zabráněno, je dosazen nucený správce a Artur 13. 1. 1940 spáchá sebevraždu. Po znárodnění vzniká n. p. Českokamenická papírna s pobočkami v Neštědicích a Bělé pod Bezdězem.

No, a jak to bylo s tím 25. únorem? Jen stručně. Už začátkem roku 1946 byla papírna převážně v českých rukách. Zpočátku pod vládou demokratů a národních socialistů. Začíná však stoupat vliv KSČ a v roce 1947 má v závodě přes 200 členů, získává moc do svých rukou. V čele stojí Antonín Prepsl a Jindřich Mifka. Zakládají se Lidové milice. Již v lednu 1948 přišly návrhy nedodávat papír těm, kteří uráží komunisty. Dne 21. února podpoří požadavek přijetí demise ministrů reakčních stran. Následovaly další akce, které vyvrcholily nedodáním papíru pro reakční plátky. Všechna naložená auta a vagony tak putovaly do tiskárny Rudého práva. Dne 24. února 1948 proběhla v České Kamenici poslední hodinová protestní stávka. Dne 11. února 1949 zažádá vedení o propůjčení titulu „Závod 25. února“, a 17. února tento titul získává. Později přišlo začlenění do n. p. Sepap Štětí. Vyráběl především buničinu, dřevovinu, lepenku, novinový, tiskový, balicí i toaletní papír.