Hornický dům Sokolov

Severní stranu náměstí Budovatelů v Sokolově rámuje budova Hornického domu.
Wiki:

Hornický dům (od roku 1994 Městský dům kultury Sokolov) je víceúčelová stavba v Sokolově v Karlovarském kraji. Nachází se v centru města v ulici 5. května, přiléhající k náměstí Budovatelů. Původně sloužil jako tzv. hornický spolkový dům, postupně se stal důležitým střediskem společenského, politického a kulturního života. Od roku 2004 se v budově Hornického domu nachází sokolovské infocentrum. Je chráněn jako kulturní památka.

Po vybudování Buštěhradské dráhy, která umožnila přepravovat vyšší množství uhlí, nastal na Falknovsku (dnešním Sokolovsku) zvýšený stavební ruch. Po vzniku Československa měl stát zájem o utlumení místního německého nacionalismu a podporoval novou výstavbu.

Při ministerstvu veřejných prací byl zřízen odbor pro sociální péči horníků. Ve Fondu pro sociální péči horníků se soustředily finanční prostředky a roku 1922 rozhodlo ministerstvo o výstavbě tzv. spolkových domů. Začaly se realizovat spolkové domy v hornických městech v Mostě (1922), Zbýšově (1926) a Ostravě (1926).

V otázkách stavby spolkového domu v Sokolově byla aktivní zejména Revírní rada v Karlových Varech a Adolf Pohl, poslanec za německou sociálně demokratickou stranu. Po intenzivních jednáních rozhodl roku 1922 odbor pro sociální péči hornickou ministerstva veřejných prací, že stavba bude zahájena co nejdříve. Urychleně byl vybrán pozemek na dosud nezastavěné části města v sousedství tehdy probíhající stavby Hornické nemocenské pojišťovny Egerländer Bruderlade.

První návrhy na stavbu byly předloženy ministerstvu již v roce 1922 a do užšího výběru se dostal projekt architekta Rudolfa Welse, jenž byl po dopracování v lednu 1923 vybrán. V červnu 1923 ministerstvo konstatovalo, že výkresy v měřítku 1:200 poskytují dostatečný podklad pro vypsání veřejné soutěže na stavební práce. O rychlosti, kterou projekt postupoval, svědčí i termíny. Soutěž byla vypsána 11. června 1923 s termínem odevzdání 10. srpna 1923. I přes šibeniční termín 2 měsíců se do soutěže přihlásilo 28 firem. Zadávací komise vybrala 10. září 1923 sdružení firem Ing. Gustav Dittrich – Most a arch. Strnad – Praha. S architektem Welsem uzavřelo ministerstvo smlouvu o technickém dozoru. V prostoru, který dříve sloužil jako zahrádky sokolovských občanů, došlo k vykoupení pozemků státem.

Část zahrádkářské kolonie před hlavním průčelím byla po určitou dobu občanům ponechána, o čemž svědčí zejména dobová fotografie z roku 1930.

Celou stavbu financoval československý stát a po dokončení svěřil budovu do péče hornických odborů. Později se objevily informace, že na financování stavby se podíleli i horníci, kterým měly být údajně strhávány peníze z výplaty. To se ovšem nikdy nepotvrdilo. Šlo o výmysl, pravděpodobně z 50. let 20. století. Nepravdivé údaje se vžily a opisovaly.

Základy stavby byly prováděny ručně, bez použití stavební techniky, pouze lopatami a krumpáči a kolečky. Teprve při betonáži byly využity míchačky. Výstavba probíhala rychle a bez větších obtíží. Na stavbě pracovalo průběžně zhruba 200 dělníků, a jak bylo konstatováno při slavnostním dokončení, nedošlo k žádnému pracovnímu úrazu. Slavnostní předání hotové stavby do provozu, včetně chodníků a zeleně, se uskutečnilo 4. října 1925.

Zastavěná plocha činí 2 187,8 m², délka průčelí 43,85 m, hloubka k zadnímu traktu 46,05 m a obestavěný prostor 43 016 m³.

Samostatně stojící budova má dvě podzemní a čtyři nadzemní podlaží. Hlavní trakt, v němž je umístěn velký sál, má šířku 44 metrů, hloubku 22 metrů, hřeben budovy je ve výšce 26 metrů. Na hlavní trakt na půdorysu písmene U navazují v severní části dvě křídla o rozměrech 9,5 x 20,5 metrů. V křídlech se nacházejí menší sály a místnosti. Vstup do budovy je řešen vnějším pravoúhlým schodištěm s nástupem ze tří stran. Na horní podestě, ve výšce 294 cm nad úrovní chodníku, je umístěno 6 pilířů, které podepírají terasu, přístupnou z velkého sálu. Fasádu oživovaly profilové rámy a ústupkové šambrány kolem oken.

Stavba je příkladem meziválečné moderny, ukázkou symbiózy moderního klasicismu a funkcionalismu s prvky Loosovy školy.

Vnitřní uspořádání bylo podřízeno funkci, kterou měla stavba splňovat. Kromě sálů pro spolkovou činnost byly do objektu umístěny restaurační provozy, kuchyně, ale i kanceláře a byty. Po dokončení stavby bylo v budově celkem šestnáct bytů o výměře od 44 m² do 60 m². K oddělení jednotlivých prostor bylo využito mimoúrovňové řešení, tzv. Raumplan. Například velký sál a malé sály měly mezi sebou výškový rozdíl asi 100 cm, rovněž z velkého sálu přístupná terasa byla 328 cm nad úrovní podlahy velkého sálu. Velký sál ve druhém nadzemním podlaží má plochu 460 m² a ze vstupní haly se k němu přicházelo po dvou schodištích. Na velký sál navazovalo jeviště o ploše 90 m² a dva menší sály, každý o ploše 122 m². Do velkého sálu bylo možno umístit 650 židlí. Dalším samostatným prostorem byl kinosál s 267 místy k sezení, ve kterém se začalo promítat ihned po dokončení. Kino bylo v provozu až do roku 1996, kdy bylo zrušeno a přebudováno na divadlo.

Roku 1940 v období německé okupace byl Hornický dům zabrán nacisty, vlastnictví převedeno na německý stát a v budově byl umístěn krajský dům NSDAP. Po osvobozování Sokolova americkou armádou dne 7. května 1945 zabrala Hornický dům osvobozenecká armáda. Budovu využívala do července 1945. Po válce bylo obsazení Američany kritizováno, ale vzhledem k tehdejším poměrům to bylo nutné. Zabránilo se tak rozkrádání a vandalizmu.

Krátce po skončení druhé světové války se Hornický dům vrátil československému státu. V prosinci 1945 ministerstvo průmyslu, později ministerstvo práce a sociální péče, restaurační provozy pronajalo.

V prosinci 1949 přešel Hornický dům do správy Hnědouhelných dolů a briketáren v Sokolově. Byl využíván zejména ke kulturním účelům. Především hudební orchestry, taneční a pěvecké skupiny při Hornickém domě navazovaly na předválečnou tradici. Hornický dům byl využíván do roku 1967, technický stav se však postupně zhoršoval a proto byla zahájena zásadní rekonstrukce. V letech 1967 až 1970 byla provedena celá řada úprav původní budovy. Byl zrušen dvůr a na jeho místě vznikla zimní zahrada. Změnil se celkový vzhled budovy, který se přiblížil ke slohu socialistického realismu (Sorela), slohu 50. let 20. století. Mnoho návštěvníků se proto domnívalo, že se jedná o novodobou stavbu. To umocňovaly i nové fasády, které byly provedeny šedým brizolitem. Slavnostní otevření po opravách, kterého se účastnil tehdejší prezident Ludvík Svoboda, proběhlo 7. září 1970. Po roce 1970 vlastnily Hornický dům Báňské stavby Sokolov n.p., restaurační zařízení provozovaly RaJ Sokolov.

Dne 24. března 1994 byl Hornický dům převeden na město Sokolov a přejmenován na Městský dům kultury a 1. prosince 2004 bylo v prostorách Městského domu kultury otevřeno sokolovské infocentrum. Po ukončení 1. etapy revitalizace byla 4. září 2006 na fasádě budovy odhalena pamětní deska Rudolfu Welsovi.

Dnes již nedostupné info na městském webu:

6.10.2014 – Hornický dům byl postaven v letech 1923 – 1925 podle návrhu architekta Rudolfa Welse. Prostředky na stavbu byly získány z tzv. „fondu pro sociální péči horníků“, který spravovalo Ministerstvo veřejných prací – odbor pro sociální péči hornickou.

Fond pro sociální péči horníků zahrnoval „stavební fond hornický“ a zbytek tzv. „hornických potravinových fondů“ (někdy též nazývané uhelné fondy). Ty zahrnovaly zvláštní přirážku ve výši 20 haléřů na 1 tunu uhlí a vzhledem k potravinové nouzi na konci 1. světové války nebyly vypotřebovány. Bylo rozhodnuto, že v řadě hornických oblastí se z těchto prostředků postaví kolonie hornických domků a tzv. „Spolkové domy“.

Majitelem Hornického domu (německy Bergarbeiterheim) byl československý stát a dne 4. 10. 1925 byl předaný do péče revírní rady, která reprezentovala horníky, resp. hornické organizace.

Hornický dům se stal důležitým střediskem společenského, politického a kulturního života a až do odtržení pohraničí byl i jedním z mála center antifašistických sil v okrese.

V průčelí budovy je zasazen monumentální reliéf pojmenovaný „Jeden den ze života horníka“ z roku 1923 od karlovarského sochaře Viléma Srba-Schlossbauera (1890 – 1972). Reliéf je složen z osmi samostatných částí: „Loučení“, „Cesta do práce“, „Fárání“, „2 části – práce ve štole“, „Vyfárání“, „Cesta domů“ a „Po celodenní námaze“.

V letech 1969 – 1970 byl objekt rozsáhle rekonstruován. Fasáda Hornického domu byla obložena bílými mramorovými deskami, byla vyměněna okna a upravena střecha. V současné době je Hornický dům sídlem Městského domu kultury a je využíván ke kulturním účelům. Při nedávné rekonstrukci dostala fasáda původní vzhled a uvažuje se i o rehabilitaci vzhledu vnitřních prostor.

Památkový katalog:

Monumentální avantgardní stavba z první poloviny 20. století, podle návrhu architekta Rudolfa Welse. Nad monumentálním schodištěm se nachází balkon nad kterým jsou plastiky s hornickou tématikou a cechovními symboly.

Hornický dům byl postaven v letech 1923-1924 podle návrhu architekta Rudolfa Welse. Prostředky na stavbu byly získány z tzv. uhelného fondu (10% podíl z čistého výtěžku dolu) a z haléřového fondu, který vznikl ukládáním drobných haléřů z výplat a z prodeje jednokorunových poukázek tzv. cihel. Dne 4. října 1925 byl Krajský hornický dům (Bergarbeiterkreishaus) slavnostně předán sociálnědemokratické Unii horníků a hornictvu falknovsko-loketského revíru. Hornický dům se stal důležitým střediskem společenského, politického a kulturního života a až do odtržení pohraničí byl i jedním z mála center antifašistických sil v okrese. V průčelí budovy je zasazen monumentální reliéf pojmenovaný „Jeden den ze života horníka“ z roku 1923 od karlovarského sochaře Wilhelma Srba – Schlossbauera (1890-1962). Reliéf je složen ze čtyř samostatných částí : „Rozloučení“, „Cesta do práce“, „Práce ve štole“ a „Po celodenní námaze“. V letech 1969-1970 byl objekt rozsáhle rekonstruován. Fasáda Hornického domu byla obložena bílými mramorovými deskami, byla vyměněna okna a upravena střecha.

Volně stojící budova na zhruba obdélném půdorysu s bočními risality. Hlavní průčelí do náměstí 2 patrové, zvýšené přízemí, střední část v šíři 7 okenních os mírně ustupuje. Před ni představen balkon, nesený 6 pilíři, pod ním jsou 3 pravoúhlé vstupy. Mezi 1. a 2. p. průběžný figurální vlys s tematikou z hornické práce. Před balkonem představeno nástupní schodiště. Boční fasády člení pásy a profilovaná okenní ostění. Střecha valbová, krytá eternitem.

Příkladně monumentální a dobově avantgardní stavba společenské budovy dominující komplexu náměstí Budovatelů jako vývojově druhého a předposledního centra města. Význam nesou i plastiky s hornickou tématikou a cechovními symboly, dílo regionálních autorů Wilhelma Srba-Schossbauera a Willyho Russe.

Původní evidenční list památky ->

Volně stojící budova na zhruba obdélném půdorysu s bočními risality. Hlavní průčelí do náměstí 2patrové /zvýšené přízemí/, střední část v šíři 7 okenních os mírně ustupuje. Před ni představen balkon, nesený 6 pilíři, pod ním jsou 3 pravoúhlé vstupy. Mezi I. a II. patrem průběžný figurální vlys s tematikou hornické práce. Před balkonem představeno nástupní schodiště. Boční fasády člení pásy a profilovaná okenní ostění. Střecha valbová, krytá eternitem. Příklad monumentálně komponované moderní architektury.

Plány:

2005 – Sokolov: Hornický dům se má vrátit do původní podoby (TV Západ)

V září bude zahájena několik let plánovaná celková rekonstrukce Hornického domu na sokolovské náměstí Budovatelů. V rámci její první etapy projde zásadní změnou vnější část budovy.

Zahlazeny mají být především nevhodné úpravy z konce šedesátých let minulého století, které byly provedeny v duchu takzvaného socialistického realismu.

„Základní filozofie je vrátit vzhled domu do původní podoby. Pro někoho bude třeba překvapením, že se bude sundavat obložení, které tam je ze žuly a myslím z travertinu. Nicméně původní podoba byla jiná, takže to chceme vrátit do toho, jak to vypadalo. A součástí toho je i obnovení oken, které jsou nad vchodem, nad tím vlysem, který tam je,“ uvedl místostarosta Sokolova Zdeněk Berka.

Hornický dům byl postaven v letech 1923 až 1925 podle návrhu známého architekta Rudolfa Wellse, mimochodem žáka slavného Adolfa Loose. Slavnostně otevřen byl čtvrtého října 1925, takže letos na podzim oslaví osmdesáté výročí. Rekonstrukce exteriéru dnešního sídla Městského domu kultury bude zahájena po tradiční zářijové hornické pouti. Sokolovská radnice už vybrala firmu, která ji provede.

„Tak především se jedná o výměnu všech oken, kterých je přes dvě stě v Hornickém domě nebo v Domě kultury,“ spočítal místostarosta.

Vedle toho budou vyměněny i vstupní dveře a kompletně zrekonstruován obvodový plášť. Fasáda bude přitom zbavena obkladů a dostane pak původní načervenalý odstín. Uvažovalo se také o jejím tepelném odizolování pomocí skelné vaty, ale nakonec bude použita pouze tepelně izolační omítka.

„Památkáři byli proti. Musíme respektovat jejich doporučení nebo rozhodnutí. Údajně pro tento objekt, který je památkový, se to nehodí,“ okomentoval verdikt Berka.

Ve výběrovém řízení byla ze čtyř nabídek vybrána ta nejlevnější. Rekonstrukce tak bude stát přes 16 milionů korun.

„V rozpočtu je 16 milionů korun. Budeme muset navýšit rozpočet na příští rok o několik set tisíc korun. Z toho teda je přes devět milionů korun z dotace. Čili město to přijde asi tak na 6 až 7 milionů korun,“ odhadl místostarosta.

Po dobu rekonstrukce bude s největší pravděpodobností částečně omezena zdejší nabídka kulturních akcí.

Architektonické studio:

Rekonstrukce

Hornický dům v Sokolově byl postaven podle projektu architekta Rudolfa Welse, žáka Adolfa Loose. Dům financovala Unie horníků falknovsko – loketského revíru. Architektonická soutěž proběhla v roce 1923 a již 4. října 1925 byl dům předán k užívání. Stavba je významným příkladem meziválečné moderny. V letech 1968 – 70 byl Hornický dům opraven, ale zároveň byl radikálně změněn jeho vzhled. Fasáda byla zjednodušena, průčelní okna nad vlysem zazděna a částečně byla obložena mramorem. V roce 2006 byla ukončena obnova fasády, která dnes vychází z původního Welsova návrhu. Architekt Rudolf Wels byl židovského původu a zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

Vlastník: Město Sokolov

Autoři: Jiří Opl, Ing. arch. Jan Soukup

Projekt: 2004. Později (2008, 2009) byly připraveny projekty na další pokračování obnovy této významné budovy, které se dosud neuskutečnily.

Dodavatel: Renstav – stavební činnost s. r. o., subdodávka Pegisan s. r. o. Plzeň

Okna:

V roce 2009 jsme provedli kompletní výměnu dřevěných eurooken IV 68 a prosklených stěn. Součástí rekonstrukce kulturního domu v Sokolově byla také výměna vchodových dřevěných dveří IV 68 a vrat vyrobených na zakázku.

iDNES:

19. října 2019 – Městský dům kultury v Sokolově, někdejší Hornický dům, se vrací k původní podobě, kterou měl v době svého dokončení v roce 1925. Proměnil se zejména reprezentační velký sál, kde zmizelo omšelé obložení zdí z dob socialismu i problematické gigantické lustry.

Práce trvaly čtyři měsíce a celkové náklady na úpravy, jež město Sokolov hradilo ze svého rozpočtu, dosáhly zhruba 900 tisíc korun.

Stav velkého sálu, kde se odehrávají ty největší kulturní a společenské akce ve městě, byl podle ředitele MDK Ladislava Sedláčka už technicky i morálně nevyhovující.

„Museli jsme sundat veškeré staré obložení, kterým byly nešetrně zakryty při opravách kulturního domu v letech 1968 až 1970 původní zdi. A pak následovala skoro restaurátorská práce, při níž bylo zdivo vyspraveno a vyštukováno. Většinu prací udělali zaměstnanci naší údržby pod dohledem specialisty na zednické práce,“ uvedl ředitel Sedláček. Tečkou za touto fází oprav bylo vymalování.

Ve druhé části úprav velkého sálu došlo na výměnu osmi obrovských lustrů. „Patrně se v poslední době jednalo o jediné lustry v Česku, pod nimiž musely být instalovány ochranné sítě, aby případně odpadlá část nezranila nikoho z lidí v sále,“ přiblížil mluvčí města Vladimír Meluzín.

Problematické byly i opravy lustru či jen výměna žárovek. Každá taková úprava znamenala spuštění lustru, které musela dělat specializovaná firma. Přitom každé takové spuštění k podlaze stálo tolik jako samotný lustr. Tedy asi 7 tisíc korun. Mohutné konstrukce, která každá vážila kolem 800 kilogramů, navíc značně zatěžovaly strop. Nevyhovoval již ani jejich technický stav.

„Staré lustry proto nahradilo 16 nových svítidel, jejichž spotřeba elektřiny je oproti původním sotva třetinová. A to při mnohem větší svítivosti,“ poznamenal ředitel.

Oprava velkého sálu, kde už zbývá pouze vyměnit dveře do hlavního předsálí, byla jakousi tečkou za postupnou obnovou interiérů někdejšího Hornického domu. Vše podstatné je už hotovo.

Současně s pracemi ve velkém sále prošly úpravami i prostory, které bude dočasně využívat společnost BMW a odkud bude řídit výstavbu zkušebního polygonu.

„V příštím roce chceme ještě vyměnit hlavní dveře do kulturního domu, které rovněž pocházejí ze sedmdesátých let minulého století. A udělat úpravy ve vstupním vestibulu,“ dodal Sedláček.

Změny vítá také ředitel Muzea Sokolov Michael Rund. „Jsem rád, že se dům kultury vrací opticky k té původní podobě z 20. let minulého století. I lustry, které byly pro velký sál zvoleny, jsou velice podobné původním svítidlům,“ řekl Rund.

Sokolovský Deník:

20. 4. 2024 – Dominanta náměstí Budovatelů v Sokolově, Hornický dům, dostane novou střechu za 13,5 milionu. Památkáři povolili pouze původní historickou barvu, a to červenou. Nová fasáda musela jít v minulosti také do červeného nádechu a stala se terčem diskuzí či narážek Sokolováků. Ti byli léta zvyklí na šedý brizolit.

Střecha je v současné době tmavá, s břidlicovou šablonou. Ta nová by měla být z červené pálené tašky. Realizace by měla proběhnout do konce roku 2025 a neměla by nijak omezit návštěvníky Hornického domu, ve kterém sídlí městský dům kultury, divadlo, restaurace či infocentrum.

„Plánovaná akce na Hornickém domě se bude týkat střešního pláště a výměny krokví. Cílem je co nejvíce střechu vrátit do původního stavu. Náklady jsou vyčísleny na třináct a půl milionu korun s tím, že pokud budeme úspěšní, tak by se nám mohlo vrátit 82 procent z této částky. V rozpočtu na letošní rok ty peníze nejsou, ale my realizaci stejně předpokládáme, s ohledem na vyhodnocení a tak dále, v roce 2025. Budeme žádat do známé výzvy 39 Operačního programu Spravedlivé transformace,“ řekla radní Sokolova Iva Kalátová.

„Barva střechy bude nově červená, z pálené tašky. Je to památka, která podléhá posouzení památkářů, se kterými město jednalo,“ konstatovala vedoucí odboru rozvoje města Kateřina Klepáčková s tím, že podle dohledatelných podkladů tam historicky tento typ tašky byl. Co by mělo zůstat zachované, je tvar a plocha celé střechy. Vedení města také avizovalo, že rekonstrukce by neměla omezit návštěvníky Hornického domu.

Hornický dům byl postaven v letech 1923–1925 podle návrhu architekta Rudolfa Welse. Prostředky na stavbu byly získány z takzvaného fondu pro sociální péči horníků, který spravovalo Ministerstvo veřejných prací – odbor pro sociální péči hornickou.

Majitelem Hornického domu (německy Bergarbeiterheim) byl československý stát a dne 4. 10. 1925 byl předaný do péče revírní rady, která reprezentovala horníky, respektive hornické organizace. Hornický dům se stal důležitým střediskem společenského, politického a kulturního života a až do odtržení pohraničí byl i jedním z mála center antifašistických sil v okrese. V letech 1969–1970 byl objekt rozsáhle rekonstruován. Fasáda Hornického domu byla obložena bílými mramorovými deskami, byla vyměněna okna a upravena střecha. V současné době je Hornický dům sídlem městského domu kultury a je využíván ke kulturním účelům.

Web o architektuře:

Události:
1922 | architektonická soutěž
4.10.1925 | otevření
60. léta 20. století | Generální rekonstrukce
90. léta 20. století | rekonstrukce
1998 | Otevření
21. století | rekonstrukce

Lidé:
Rudolf Wels | hlavní architekt
Ernst Wuhrmann | architekt
Gustav Fritsch | architekt
Johann Hammer | architekt
Miroslav Melena | architekt
František Strnad | stavitel
Gustav Ditrich | stavitel
Egon Adler | malíř
Willy Russ | sochař
Wilhelm Srb-Schlossbauer | sochař

Jednou z nejvýznamnějších staveb města Sokolova je bezpochyby tzv. Hornický dům. Stojí v ulici 5. května a hlavním průčelím se obrací do Náměstí budovatelů. Náleží k předním architektonickým realizacím z období první republiky a jako takový je zapsán v seznamu kulturních památek. Od roku 1992 nese název Městský dům kultury Sokolov.

Historie Hornického domu se začala psát v roce 1922. Ministerstvo veřejných prací uvedeného roku vyhlásilo architektonickou soutěž na spolkový Hornický dům, který měl, dle kritérií revírní rady, sestávat ze sálů pro spolkovou činnost, kanceláří, restaurací, bytů. Slovy představeného revírní rady H.Grundla: „Náklad měl být max 2,5 mil. Kč. Dům měl obsahovat sál s galerií pro 400 lidí, kino pro 400 lidí, restauraci a kavárnu, 12 bytů (kuchyň a pokoj se špajzem), WC pro každé 2 byty, 10 kanceláří a sklepy pro palivo.“

Do užšího klání postoupil architekt Rudolf Wels z Karlových Varů a architekti Gustav Fritsch a Ernst Wuhrmann z firmy Laubenbau Praha. Vhodnějším se nakonec jevil návrh Welsův. Na žádost zadavatele provedl projektant v plánech drobné úpravy a změny, např. změnu šířky hlavní fasády, vstupu do kina a do lázní a modifikoval prostor lázní samotných aj.

Výstavba započala 8. října 1923 a dům se dokončoval o dva roky později. Slavnostní otevření připadlo na 4. října 1925.

Wels vytvořil monumentální, samostatně stojící budovu, vztyčenou na půdorysu písmene U. Na hlavní čelní křídlo navazovaly kratší příčně vedené postranní části. Zakončeny byly kolmě položenými obdélnými trakty, které v šíři dvou okenních os vystupovaly před hmotu objektu. Vnitroblok ponechal architekt volný, vznikl zde hospodářský dvorek.

Průčelí umocňovalo pozvolna stoupající schodiště a balkon nesený šesti mohutnými pilíři. Přední fasádu stejně jako nároží bočních křídel zvýraznily mohutné pravoúhlé rámy se zkoseným profilem. Motiv orámování užil projektant i na zbývajících plochách. V podobě ústupkových šambrán zde byla obepnuta samostatná okna, případně sdruženy okenní otvory do seskupení po dvou, respektive šesti. Rozmanitá velikost a nepravidelné umístění oken pak dodávají domu živého, dynamického vzezření. Tento dojem ještě umocňuje poslední odlišně provedené patro, sevřené korunní římsou a pásem spojených podokenních parapetů.

Nejvýznačnější dekorativní prvek nacházíme v průčelí. Sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer ve spolupráci s Willim Russem vytvořili rozměrný reliéfní vlys Jeden den ze života horníka. Na podélném páse představili autoři každodenní úkony a činnosti horníka: Loučení s rodinou, Cesta do práce, Fasování nástrojů a fárání, dvojdílná Práce v dole, Vyfárání a vracení nástrojů, Cesta domů, a Znovu doma (po celodenní námaze). Díky vysokým kvalitám byl reliéf až do roku 1985 považován za dílo Otto Gutfreunda.

Od počátku měl být Hornický dům víceúčelové zařízení s celou škálou funkcí a možného využití. Mimo kulturně společenské akce, které se odbývaly v suterénním kině či velkém společenském sále v patře, mohli návštěvníci utužit své zdraví ve vanové či parní lázni, využít k občerstvení restauraci či kavárnu, případně navštívit knihovnu s čítárnou. Zadní část domu současně sloužila k bydlení. „V úrovni prvního patra byly čtyři byty […]. Další čtyři byty byly v patře druhém […]. V patře třetím (nad knihovnou a kancelářemi) bylo umístěno osm bytů. V podkroví pak byly v každém křídle umístěny pokojíky sloužící pro příležitostné ubytování personálu.“

Původní bohatost vnitřních provozů zůstala v podstatě zachována až do dnešní doby. Funkce i podoba jednotlivých místností se ovšem v průběhu let měnila – zcela radikálně i méně nápadně.

První větší proměnu zaznamenal objekt v roce 1938. Po připojení Sudetského území k Německu se začal Hornický dům nazývat Braunhaus (Hnědý dům); krajské vedení NSDAP zřídilo v jeho levém křídle své sídlo, původní byty byly adaptovány na kanceláře. Od roku 1950 spadala stavba pod správu Hnědouhelných dolů a briketáren, národní podnik Sokolov. V tomto období se uskutečňovaly pouze drobnější stavební úpravy a adaptace. Zcela zásadní význam, pro vzhled i dispoziční uspořádání, měla generální rekonstrukce, probíhající v letech 1968–1970. Provedené zásahy byly razantní, necitlivé a v řadě případů již nevratné. Výsledná podoba domu se značně odlišovala od vzhledu z roku 1925 – originální hnědočervený tón vnějších fasád nahradil v předním traktu bílý vračanský mramor, v soklové částí vápenická žula, na ostatních stěnách objektu se uplatnil šedý břízolit („byla použita barva jiná, údajně proto, že výrobce Šumavské vápenice – národní podnik Sušice neměl k dispozici příměs vhodné barvy, a tak GP rozhodl použít barevnost dostupnou na trhu.“ Okenní pás otevírající se nad reliéfním vlysem na hlavním průčelí byl zazděn, stávající okna zaměnili za nová – odlišného vzhledu, velikosti a nelogického členění. „Původní architektonické články byly redukovány a profily výrazného architektonického rámování vstupní části objektu byly zničeny, ubourány. Tím původní celkový výraz ztratil svoji lehkost a architektonickou noblesu.“ Proměny doznal foyer před velkým sálem, vestibulové pilíře byly odbourány, namísto nich vznikly šatny. Zrušené byty po úpravě sloužily jako kanceláře či zkušebny, z někdejších lázní byla vytvořena loutková scéna. Vnitřní dvorek byl zastřešením změněn na zimní zahradu, původní schodiště v zadním traktu vedoucí do restaurace a kavárny, stejně jako navazující terasy stavitel odstranil. „Ke dni horníků 9. září 1970 byl opět HD s velkou slávou otevřen.“

Dílčí interiérové modifikace probíhaly ve druhé polovině osmdesátých let a v souvislosti s pronájmem zvolených místností a prostor soukromým subjektům také na počátku let devadesátých. Do uvedeného období spadá rovněž výměna střešní krytiny. Úpravy a proměny vnitřních prostor vyvrcholily v roce 1998, kdy město Sokolov iniciovalo přestavbu dosavadního kina Svět na divadelní, respektive multifunkční sál.

Po roce 2000 byla provedena generální oprava topného systému. Prozatím poslední rozsáhlý stavební zásah podstoupil objekt v letech 2005 a 2007. V rámci dvou etap revitalizace nechal zadavatel rehabilitovat fasádu stavby, osadit nová okna a upravit vstupní a sálové partie. Hlavním cílem bylo navrátit Městskému domu kultury vzhled z doby vzniku, samozřejmě s přihlédnutím k soudobému využití a stávajícím požadavkům a standardům.

Mimo velký společenský sál navrhl Wels v Hornickém domě k pobavení a kulturnímu vyžití také kinematografickou místnost. Umístil ji do suterénu průčelního křídla. Podle prvotních plánů z roku 1923 měli diváci vstupovat širokým schodištěm z nádvoří do prvního přízemního patra. Umístění plátna se zvažovalo na východní stěně. Finální podoba biografu se však nakonec odlišovala – architekt přemístil hlavní vstup do ulice Odboje. Ve třicátých letech navrhl Johann Hammer úpravu, respektive zvětšení promítací kabiny a sociálního zařízení pro ženy. V roce 1944 byla v hledišti kina obnovena xylolitová podlaha. Další stavební práce zaznamenáváme v roce 1968 v souvislosti s adaptací sálu na širokoúhlé promítání.

Nejvýrazněji do podoby a původního uspořádání prostor zasáhla přestavba v roce 1998. Již od poloviny devadesátých let se hovořilo o novém využití nefunkčního kinematografického sálu. Zadavatelé (Městský úřad Sokolov a Městský dům kultury) nechali vypracovat studii, po které následovala soutěž na inženýrskou činnost, soutěž na zpracování projektu a soutěž na zhotovitele stavby. V březnu 1998 započaly vlastní adaptační práce, skončeny byly téhož roku v říjnu. Slavnostní otevření inovovaného divadelního sálu připadlo na 13. listopadu 1998.

Autorsky spolupracovali na návrhu rekonstrukce a nové podoby scény doc. Miroslav Melena a firma Gradior Brno. Melena v předkládaném návrhu navazoval na své předchozí bohaté zkušenosti s úpravou divadelních prostor, získané například během rekonstrukce Divadla Archa (1993), divadla na Fidlovačce (1998), při spoluúčasti na přestavbě Horáckého divadla v Jihlavě (1992) či během kompletní úpravy činoherní scény Městského divadla v Brně (1995). Adaptace posledně jmenovaného stánku lze považovat za určitý předobraz či inspirační zdroj inovovaného sokolovského sálu – oba prostory jsou uspořádáním, vzhledem, i interiérovým vybavení téměř totožné.

Exteriér Hornického domu zasáhly prováděné stavební práce minimálně. Nepoměrně rozsáhlejší a náročnější byly úpravy interiéru; rekonstrukce se dotkla vlastního divadelního sálu, technického a provozního zázemí i přístupové cesty pro diváky. Namísto původního vstupu z ulice Budovatelů, který nadále slouží jako služební vchod, vytvořil architekt z bývalého loutkového divadélka v pravé části Hornického domu nový foyer. Odtud diváci sestupují dvěma protilehlými rameny schodišť do suterénu – divadelního sálu.

Zde nechal Melena navýšit elevaci hlediště a prohloubit podlahu jevištní hrací plochy. Po stranách sálu vznikly dva půlkruhové balkóny. Přesunula se také promítací kabina, byla vytvořena dvě místa pro zdravotně či tělesně postižené návštěvníky. Prostor získal nové dřevěné obložení, mobiliář i odpovídající technické vybavení.

Provedenými stavebními úpravami vzrost počet míst v hledišti z původních 348 na současných 352 (číslo může být navýšeno ještě o dalších 50 stojících diváků).

V adaptovaném prostoru se podařilo vytvořit divadelní sál městského typu, jehož kritériím neodpovídá pouze absence klasického provaziště a orchestřiště.

Do prostor souvisejících s divadelním sálem se vstupuje hlavními vchodovými dveřmi Hornického domu. Nalevo v přízemí nacházíme šatny, společné pro celý objekt; napravo umístil architekt foyer. Obdélná místnost je zařízena poměrně spoře – barovým pultem, stolky a klubovými sedátky. Prostor slouží i jako výstavní síň.

Jedním z dvojice protilehlých schodišť divák opouští přízemní foyer a vstupuje do suterénního víceúčelového sálu. Mezi postranní vchody do hlediště byla vložena technická kabina s osvětlovacím a zvukovým zařízením. Jednotlivé řady hlediště zpřístupňují v mírném sklonu vedená boční schodiště. První linie sedadel se téměř dotýká čelní hrany jevištního pódia. Půdorys hrací plochy kopíruje jemné obloukovité prohnutí hlediště, po stranách z něj však vystupují, asi do úrovně čtvrté řady, trojúhelníkové výseče. Nad nimi jsou v patře vyneseny půlkruhové balkóny, které dotvářejí nehluboké niky v přízemí.

Balkóny stejně jako k nim vedoucí ochozy vymezuje zábradlí z horizontálně kladených dřevěných „prutů“ vsazených do kovových vzpěr. Postranní komunikační ramena rovněž zajišťují přístup do zázemí scény, tedy hereckých šaten, sociálního zařízení, úklidové komory a kanceláře. V průběhu divadelních her slouží ochozy jako volná divácká plocha, osazená mobilními židličkami.

Suterénní umístění divadla znemožnilo vytvoření klasické provazištní věže, „ve své podstatě je však i tento problém řešen […], neboť existuje možnost zavěšování scénografických prvků do ,provaziště‘ (chybí jen možnost zvedání těchto prvků do volného prostoru nad jevištěm). Námi navržený způsob využívání tohoto zařízení vychází ze zkušeností s řady realizovaných objektů a polyfunkčních prostorů a pro daný prostor vytváří originální řešení.“

Celému divadelnímu sálu dominuje mohutný dřevěný strop, tvarem i velikostí odpovídající rozměrům hlediště. Sestává z pravoúhlých desek, skládaných do větších panelů, osazených drobnými bodovými světly řazenými do vertikálních prutů.

Celý sál působí velmi jednotně a kompaktně. Je to dáno převažujícím užitým materiálem – dřevem. Kromě již zmíněného zábradlí a stropního podhledu je architekt užil i k obložení bočních stěn. Podélně kladené desky od sebe vzájemně oddělují červené linky, oživující prostor. Rovněž pódium, podlaha sálu i sedátka jsou dřevěná. Opěrnou část sedadel prolamuje šestice menších čtverců, vlastní sedací partii změkčuje světlé polstrování.

V roce 1925 získal Hornický dům zlatou medaili na výstavě pro sociální péči v Bruselu.