Spořitelna a muzeum v Železném Brodě

U náměstí 3. května v Železném Brodě na křižovatce ulic Husova a Štefánikova stojí multifunkční budova spořitelny a muzea.
Pohledově poněkud zvláštní budova kombinuje takřka nemyslitelné…

Wiki:

Městská spořitelna a muzeum je funkcionalistická budova v Železném Brodě.

První muzeum na náměstí (avšak v jiném místě) bylo zřízeno již roku 1860.

Na místě současné budovy stály tři roubené budovy (jedny z nejstarších ve městě), nazývané jako Klemencovsko. Byly postaveny roku 1792. Myšlenka vybudování spořitelny zde byla již v na začátku 20. let 20. století. Roku 1924 železnobrodská spořitelna zakoupila pozemky a chystala se na tomto místě postavit nový peněžní ústav. Snahy však brzdily snahy o zachování roubených domů ze strany města i dalších spolků (např. Svaz Československých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, Sdružení pro povznesení znalosti památek, Klub za starou Prahu…)

Architektonickou soutěž vyhrála roku 1931 firma Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Památkový úřad o tři roky později udává souhlas ke stavbě nové stavby pod podmínkou, že dům čp. 197 bude rekonstruován s náležitou opatrností. Stavba proběhla v letech 1934 až 1936. Provedla ji firma ing. Matolína. Již po dokončení sloužila část objektu městskému muzeu. 

Po sametové revoluci si pro své fungování zabralo muzeum více místa. Také se v objektu nachází informační centrum a pobočka České spořitelny.

Nárožní stavba na severovýchodní části náměstí má nepravidelný půdorys. Dvoupatrový kubický objekt je od prvního patra obložen cihelným obkladem. Na západním průčelí se nachází přesahující část. Na vstupním průčelí se nachází terasa, které dominují dvě sochy: Práce (od Jaroslava Brychty) a Spořivost (od Ladislava Přenosila). Západní průčelí je pak tvořeno štítem roubeného domu Klemencovska.

Interiér zůstal téměř zachován. Jeho autory jsou žáci a profesoři železnobrodské sklářské školy. V prostoru pokladny jsou leptaná skla s nápisem „KDO ŠETŘÍ MÁ ZA TŘI“. Ve dvoraně se nachází skleněná fontána od Aloise Meteláka. Nachází se zde také mozaika s motivem skláře zhotovená Janem Tumpachem podle návrhu Oldřicha Žáka.

Na webu místního muzea:

V roce 1936 se muzeum stěhovalo z budovy v roce 1926 postavené sklářské školy, naštěstí nedaleko. V tom roce byla dokončena stavba nové budovy městské spořitelny, ve které se, díky jejímu řediteli a zároveň členu Muzejního spolku Jaroslavu Hudskému, našlo dostatek místa na instalaci a deponování muzejních sbírek. O exkluzivitě prostor svědčí fakt, že se v nich muzeum nachází doposud. Během druhé světové války byly prostory muzea na čas obsazeny německou armádou a muzeum nebylo pro návštěvníky ani pro členy spolku přístupno, ale téměř ihned po skončení války byla činnost muzea obnovena.

Web o Libereckém kraji:

Architektonicky unikátní budova někdejší spořitelny slouží už od doby svého vzniku v roce 1936 jako sídlo městského muzea. V současné době v budově představuje muzeum své sbírky skla a bižuterie, které se váží k místní sklářské výrobě a železnobrodské sklářské škole. Národopisná expozice je umístěna v největší železnobrodské roubené stavbě z roku 1807 zvané Běliště.

Sklářská expozice byla na jaře roku 2024 otevřena po dvouleté rekonstrukci. Aktuálně si tedy můžete prohlédnout zcela nové výstavní prostory, které jsou zčásti financovány z Norských fondů EHP.

Počátky muzea sahají až do 60. letech 19. století, kdy bylo zřízeno za účelem shromažďování cechovních památek a jiných předmětů převážně řemeslnického původu. Od roku 1936 sídlí muzeum v budově tzv. Klemencovska. Jedná se o původní roubený měšťanský dům z roku 1792, jehož průčelí bylo architektonicky včleněno do nově postavené budovy městské spořitelny.

Živnostenské muzeum se postupně rozšířilo na muzeum vlastivědné a v roce 1968 se specializovalo na národopis pro oblast horního Pojizeří. V roce 1998 byly národopisné sbírky přestěhovány do nově vzniklé expozice na Bělišti. Na náměstí byla vybudována expozice sklářská.

Na webu, věnovaném architektuře Jablonecka:

Záměr na zbudování nové spořitelny na hlavním železnobrodském náměstí se objevil již v roce 1924, nicméně samotná realizace byla dokončena až v roce 1936. Velkou roli v tomto případě hrála skutečnost, že novostavbě měl ustoupit jeden z nejstarších dřevěných domů ve městě, tzv. Klemencovsko. Proti tomuto kroku protestoval nejen tehdejší Státní památkový úřad, ale i řada spolků, mj. Svaz Československých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, Sdružení pro povznesení znalosti památek či Klub za starou Prahu. Architektonická soutěž na novostavbu proběhla v roce 1931, přičemž vítězem se stala firma Freiwald-Böhm a stavební povolení bylo uděleno o tři roky později. Rozsáhlý, funkcionalismem ovlivněný objekt náleží bezesporu k nejzdařilejším realizacím ateliéru Freiwald & Böhm a to i přesto, že v době svého vzniku se nesetkal s příliš pozitivními reakcemi, zejména ze strany památkové péče, vzhledem k demolici značné části Klemencovska, z nějž prakticky zůstalo zachováno pouze průčelí. Na druhou stranu je třeba ocenit poměrně citlivé a organické začlenění novostavby do organismu města, sledující průběh ulic, čímž se architektům podařilo domu vtisknout dynamiku, podpořenou navíc kontrastem režného zdiva a bělninového obkladu spořitelny. Autory alegorií práce s spořivosti nad vstupem do spořitelní haly a muzea byli pedagogové místní uměleckoprůmyslové školy, Jaroslav Brychta s Ladislavem Přenosilem. Objekt se dodnes dochoval v autentickém stavu s řadou hodnotných prvků, mj. prostorem pokladny s leptanými skly od Zdeňka Juny, skleněnou fontánou od Aloise Meteláka, mozaikou navrženou Oldřichem Žákem či původním mobiliářem.

Objekt je kulturní památkou:

Objekt spořitelny a muzea architekta Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma z let 1934 – 1936. V exteriéru sochařská výzdoba, v interiéru mozaika a leptaná skla s nápisem: KDO ŠETŘÍ MÁ ZA TŘI, tři postavy a mince s pokladničkou podle návrhu Zdeňka Juny.

Cesta od myšlenky postavit novou spořitelnu na náměstí 3. května (dříve Riegrově) v Železném Brodě k její samotné realizaci byla poměrně dlouhá. Jednou z příčin byl fakt, že novostavbě měly ustoupit dva domy, mezi nimi i jeden z nejstarších dochovaných dřevěných domů ve městě, tzv. Klemencovsko, čp. 197. Zdržení tedy způsobily snahy o záchranu tohoto domu a dále boj o regulační čáru. Z písemností stavebního řízení uložených ve stavebním archivu MěÚ Železný Brod se dozvídáme následující: 20. 10. 1924 píše Státní památkový úřad městu, že dle spolehlivé zprávy se dozvěděl, že spořitelna koupila a hodlá zbořit rázovitý snad nejstarší dům na náměstí, který se řadí mezi nejcennější stavby ve městě. Města se dotazuje, zda k demolici dá souhlas, či se proti tomu hodlá postavit. Proti demolici protestují i další instituce a spolky, jako Svaz Československých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, Sdružení pro povznesení znalosti památek, Klub za starou Prahu, mj. připomínají nešťastnou demolici staré dřevěné radnice z poloviny 18. století v roce 1890 a apelují na město, aby nedovolilo opakovat chyby minulosti. Město 13. 11. 1924 odpovídá Památkovému úřadu, že spořitelna zatím o demolici nepožádala, požádá-li naváží s ním jednání. O dva roky později Památkový úřad opět upozorňuje na nutnost řešit otázku demolice domu čp. 197, dále upozorňuje že nemá dostatek informací, aby se mohl vyjádřit. Spolu se zástupcem Klubu za starou Prahu upozorňuje, že je nutná grafická studie, žádá o zaměření obou domů, foto a přibližný stavební program spořitelny. V roce 1931 proběhla architektonická soutěž, kterou vyhrála firma Ing. arch. Freiwald-Böhm z Prahy. Další písemnosti se dochovaly až z roku 1934, kdy 3. 7. se jednalo o stavebních čarách a Dr. V. Wagner z památkového úřadu podmiňuje udělení souhlasu tím, že dům čp. 197 bude rekonstruován v nové stavební čáře s náležitou opatrností. Žádost o stavební povolení byla podána 5. 11. 1934, 11. 11. 1934 se konalo komisionální posouzení, 16. 11. 1934 prošlo usnesením městské rady a 17. 11. 1934 bylo stavební povolení uděleno. Stavbu provedla pražská stavební firma Ing. Matolína. V průběhu stavby dochází k jejímu navýšení o patro. Žádost o povolení k nástavbě byla podána 1. 7. 1935, tedy v době, kdy toto druhé ustupující patro již existovalo. Komisionální posouzení se konalo 9. 7. 1935 a povolení bylo uděleno 19. 7. 1935. Stavební firma 11. 10. 1935 oznamuje, že pozemek za radnicí propůjčený k uskladnění materiálu vyklidí do jednoho týdne. Žádost o kolaudaci a přidělení čísel popisných, čp. 37 novostavbě, 197 „Klemencovsku“ posílá spořitelna 4. 6. 1936. Komisionální posouzení proběhlo 12. 6. 1936 se zjištěním, že plány jsou u soudu kvůli sporu s manžely Dittrichovými (stavba jim zasahovala na pozemek), a proto se není možné posouzení, dále bude nutné dispoziční změny následně do plánové dokumentace dokreslit. Město 8. 7. 1936 oznamuje, že nemůže vydat vysvědčení o dokončení stavby, neboť stále nemá plány, které jsou u nejvyššího soudu v Brně, avšak ty jsou již k vyzvednutí, proto předpokládá, že povolení bude co nejdříve vydáno. O dvacet dní později se spořitelna dotazuje, v čem se původní plány ještě rozcházejí, když hlavní změny – navýšení o patro a protiletecký kryt již byly zakresleny a městu odevzdány. Město 29. 11. 1936 bylo předáno jedenáct plánů a 10. 11. 1936 ještě dalších osm nových. Ing. arch. Ludvík Kousal z Železného Brodu 20. 11. 1936 informuje, že změny do plánů zakreslil a osvědčení o dokončení stavby může být vydáno. Konečně 5. 12. 1936 bylo vydáno vysvědčení o dokončení stavby (dokončena 12. 6. 1936), uděleno čp. 37 a Klemencovsku čp. 197 a uděleno úřední povolení k obývání a užívání stavby.

Nárožní stavba spořitelny nepravidelného půdorysu vyplňuje severovýchodní část náměstí a zaoblením západního průčelí kopíruje konfiguraci ulice ústící z náměstí. Jedná se o dvoupatrový kubický objekt s rovnou střechou opatřený cihelným obkladem, ke kterému do úrovně prvního patra přiléhá na západním průčelí přesahující část opatřená původně travertinovým obkladem. Na vstupním průčelí tento přesah vytváří jakýsi rizalit ukončený terasou, který tvoří protipól zachovaného průčelí „Klemencovska“. Centrální část se vstupy do spořitelní haly a muzea kryje arkádové podloubí přístupné po předloženém schodišti ukončené terasou a osazené alegorickými sochami Práce v podobě skláře (autor Jaroslav Brychta) a Spořivosti (autor Ladislav Přenosil). Dispozičně byla budova rozdělena na suterén, ve kterém se nacházelo skladovací zázemí objektu a také zde byl vybudován kryt. Zvýšené přízemí vyplňovaly převážně prostory sloužící spořitelně, nacházela se zde spořitelní dvorana, trezor, kancelář ředitele apod. Spořitelní dvoranu prosvětluje rozsáhlé stropní okno kopírující zaoblení fasády. Zařízení dvorany se zachovalo ve velice autentickém stavu včetně spořitelních skříní, přepážek. Za zmínku stojí především prostor pokladny s leptanými skly s nápisem „KDO ŠETŘÍ MÁ ZA TŘI“, který obklopují tři mužské postavy zprava a mince s pokladničkou zleva (autor návrhu Zdeněk Juna) a paravanem/zástěnou s nápisem „POKLADNA“. V centru dvorany je umístěna skleněná fontána od Aloise Meteláka. Dále se zde dochovala původní oboustranná lavice a lavice s psacím pultem. Ředitelna je vybavena původním mobiliářem jen psací stůl byl deponován do muzea. Zajímavá je také mozaika v přístupové hale s motivem skláře zhotovená Janem Tumpachem podle návrhu Oldřicha Žáka. První patro, až na prostor za fasádou Klemencovska, který byl vyhrazen muzeu, sloužilo také potřebám spořitelny. Nacházela se zde honosná zasedací místnost umístěná do předsazené části s leptanými skly trojdílného okna s motivem alegorických postav na pozadí železnobrodských motivů zhotoveného dle návrhu Zdeňka Juny. Na stropě se nachází motiv zvěrokruhu v úpravě imitující kov. Dále se zde nacházela tzv. tichá úřadovna. Druhé patro využívalo muzeum. Do dvorního traktu domu byly v úrovni přízemí a patra umístěny byty.

Objekt spořitelny je výraznou moderní stavbou od architekta Jindřicha Freiwalda a jeho společníka Jaroslava Böhma, dokládající jejich tvorbu na území Libereckého kraje. Mimo železnobrodskou spořitelnu je ještě znám rodinný dům manželů Šolcových v Turnově z let 1927-1928. Stavba je zajímavá i z hlediska dějin památkové péče, neboť novostavba do sebe zahrnula i průčelí jednoho z nejstarších dřevěných domů ve městě. Původní snahy o úplnou záchranu tohoto unikátního domu se nezdařily a slovy Z. Wirtha „Předstírana „záchrana“ znamená ve skutečnosti zničení vší této hodnoty hmotné i umělecké.“ S odstupem cca osmdesáti let však dnes můžeme konstatovat, že stavba spořitelny má prokazatelné architektonické hodnoty a zasluhuje si památkovou ochranu i s přihlédnutím k vysoké míře dochování původních konstrukcí a prvků. Jindřich Freiwald se narodil 6. 6 1890 v Hronově a tragicky zemřel při pražském povstání 5. 5. 1945. Po absolvování pražské vyšší průmyslové školy stavitelské v roce 1910 působil jako asistent profesora Antonína Balšánka (podílel se také na návrhu interiérů Obecního domu v Praze). Od roku 1913 studoval architekturu na pražské akademii výtvarných umění u profesora Jana Kotěry. Spolu s inženýrem Jaroslavem Böhmem založili v roce 1921 projekční a stavitelskou firmu Inženýři Freiwald – Böhm v Praze – Karlíně. Společně v roce 1924 vydali publikaci Naše stavby. Ve své tvorbě i v teoretické rovině se Freiwald soustředil především na problematiku bydlení napříč sociálními skupinami s přihlédnutím k domácímu prostředí a jeho specifikům, dále se zabýval bydlením pro rekreaci a odpočinek. Ohniskem jeho zájmu bylo především levné bydlení pro širší masy s lepší užitnou a kulturní úrovní. Průřez tvorbou tohoto autora je poměrně rozmanitý a čítá veliké množství staveb. Z jeho tvorby lze mj. upozornit na stavby rodinných domků a vil v Praze na Smíchově a v Dejvicích, v Kolíně, Opavě, Pardubicích, dělnické kolonie v Duchcově, Lounech dále na projektování peněžních ústavů v Kolíně, Dvoře Králové nad Labem, Hronově, Polici nad Metují, Červeném Kostelci, Úpici, Železném Brodě. Mezi jeho stavby se řadí i divadlo v rodném Hronově a v Chrudimi, základní škola v Ohnišově. Jednou z jeho nejzajímavějších staveb je církevní sbor Československé církve husitské s farou v Novém Městě nad Metují postavený mezi lety 1932-1933. V Libereckém kraji se kromě železnobrodské spořitelny setkáme s tvorbou Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma (1892-1961) v případě rodinného domu manželů Šolcových v Turnově z let 1927-1928.

Součásti:

průčelí roubeného domu

Štítové průčelí jednoho z nejstarších dochovaných dřevěných domů ve městě, tzv. Klemencovska bylo zakomponováno do novostavby spořitelny a muzea postavené mezi lety 1934-1936 podle návrhu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma.

Průčelí bývalého roubeného stavení č.p. 197 stojí na náměstí 3. května v Železném Brodě, bývalé stavení zvané „Klemencovsko“ je postaveno na severní straně tohoto náměstí. Průčelí tohoto původně patrového roubeného domu bylo v roce 1936 zapojeno do moderní budovy státní spořitelny.

Roubené průčelí je v přízemí opatřeno podloubím se dvěma arkádami na bohatě vyřezávaných sloupech (dekorativně vyřezány i pásky sloupků). Roubení přízemí na vysoké kamenné podezdívce, dnes obložené žulovými deskami. Přízemí i 1. patro mají dvě okenní osy. Okna přízemí obdélná dvojitá dvoukřídlá, každé z křídel dále členěno do šesti malých obdélných tabulek. Kolem oken profilovaná širší dřevěná šambrána v horní části s drobným trojúhelníkovým štítkem v dolní části pak s dřevěnou parapetní římsou. Předsazené patro je v části podloubí opatřeno povaly, v roubení patra pak dvojcie menších okének, okénka jsou obdélná dvojitá dvoukřídlá šestitabulková s pásovými závěsy, lemována dekorativně vyřezávanou obloučkovou šambránou. Okna přízemí i patra jsou osazena v líci průčelí. Mansardový štít horizontálně členěn do dvou polí, spodní pole dále vertikálně členěno do tří polí, střední pole bedněno svisle, krajní pole klasovitě, jednotlivá pole oddělená sloupky, které tvoří svazek dekorativních lišt (tzv. vánočky). Celé spodní pole je lemováno dekorativně obloučkově vyřezávanou lištou, na kterou přesně navazují krycí lišty bednění. Ve střední části štítu dvojice malých obdélných okének, okna jsou dvojitá dvoukřídlá šestitabulková s dekorativně vyřezávanou šambránou. Horní pole bedněno klasovitě na střední sloupek, který je tvořen opět svazkem dekorativních lišt. Mansardová střecha je kryta dřevěným šindelem a uzavírá jednoduše svisle bedněnou lomenici se dvěma okénky a plochou šindelovou kuklou. Původní roubené stavení pocházelo z roku 1792. Nápis na záklopovém prkně: „Tento dům jest wystaveni Spomoci bozi s nakladem p Antonina Hudskiho L P 1792 den 11 juni Mistr tesařski byl Jakub Wins … /nečitelné/ … towarissi jeho…/nečitelné/.

Jedinečnost a unikátnost tohoto roubeného průčelí je v jeho zabudování do mladší stavby ze 30. let. 20. století, a přes toto nové využití nám zanechal doklad starší zástavby náměstí v Železném Brodě. Památková ochrana se vztahuje na průčelí domu jako celek, tj. včetně dochovaných konstrukcí, exteriéru a interiéru.

soubor pevně zabudovaného mobiliáře budovy spořitelny čp. 37 v Železném Brodě

Skleněná fontána, přepážka s pokladnami, paravánem a skleněnou stěnou s hodinami, pulty, mozaika ve vstupní hale, trojdílné okno s motivem alegorických figur v zasedací místnosti, linkrusta na stropě zasedací místnosti v druhém nadzemním podlaží, 2 sochy v exteriéru, na jižním průčelí, turistická mapa v exteriéru, na jižním průčelí, vestavěná skříň v ředitelně.

Mozaika ve vstupní hale / mozaika Sklář

Na západní stěně vestibulu spořitelny je umístěna mozaika s motivem skláře zhotovená z drobných barevných skel. Mozaiku vytvořil Jan Tumpach podle návrhu Oldřicha Žáka (1900–1983) roku 1936.

Mozaika značená vpravo dole O. ŽÁK 1936 / ATELIER J. TUMPACH představuje vysoce autentické dílo, provedené ve specifické, pro region signifikantní technice. S podobně koncipovanými mozaikami se můžeme setkat v Železném Brodě v děkanském kostele sv. Jakuba, jehož interiér prošel v době kolem roku 1933 změnami a rekonstrukcí, během níž byly na stěny presbyteria osazeny obdobně řešené mozaiky. Mozaika ve vestibulu spořitelny tvoří výrazný umělecký doplněk pevně spojený s interiérem stavby, zasazený jako nedílná součást původních obkladů a korespondující s celkovým materiálovým řešením prostoru včetně jiné, kruhové mozaiky z barevných kamenů ve středu podlahy.

Rozměry: 120 x 70 cm

Současný stav věci: Dobrý, dochováno bez poškození

Sochy „Práce“ a „Spořivost“ na jižním průčelí

Součástí původního uměleckého vybavení spořitelny byly i dvě sochy Práce (Sklář) od Jaroslava Brychty (1895–1971) a Spořivost od Ladislava Přenosila (1893–1965), osazené v roce 1936 na balkonu v patře na jižním průčelí budovy.

Součástí původního uměleckého vybavení spořitelny byly i dvě sochy Práce (Sklář) od Jaroslava Brychty (1895–1971) a Spořivost od Ladislava Přenosila (1893–1965), osazené v roce 1936 na balkonu v patře na jižním průčelí budovy. Jednalo se o šamotové sochy v nadživotní cca 3m velikosti, sestavené z několika dílů, které byly s ohledem na špatný stav v roce 1984 během rekonstrukce objektu nahrazeny rozměrově identickými replikami z pískovce. Repliky vytvořil akademický sochař Kamil Hromádka. Tyto kopie původní výzdoby tvoří nadále nedílnou součást vzezření objektu, který od počátku počítal s jejich uplatněním.

Současný stav věci: Kopie jsou dochovány bez poškození. Současný stav pískovce je stabilní, odpovídá působení vnějších vlivů.

socha Práce/Sklář

Na balkonu v patře na jižním průčelí budovy je umístěna socha Práce (Sklář) od Jaroslava Brychty, osazená v roce 1936. Tvoří dvojici se sochou Spořivost od Ladislava Přenosila.

socha Spořivost

Na balkonu v patře na jižním průčelí budovy je umístěna socha Spořivost od Ladislava Přenosila, osazená v roce 1936. Tvoří dvojici se sochou Práce (Sklář) od Jaroslava Brychty.

Jablonecký Deník:

5. 11. 2025 – V Železném Brodě se uzavře poslední bankovní pobočka, což vyvolává otázky o budoucnosti ikonické budovy na náměstí 3. května. Česká spořitelna se rozhodla ukončit provoz kvůli nízkému zájmu klientů, což znepokojuje místní obyvatele, zejména starší generace. Jaké budou další kroky města a jak se změní využití historických prostor?

Devadesát let. Své peníze v těchto místech šetřili, investovali a vybírali obyvatelé Železného Brodu a okolí. V lednu roku 2026 to skončí.

Doba se mění překotným tempem. Komerční banka, Moneta, Česká spořitelna. V Železném Brodě skončí poslední bankovní pobočka. 23. ledna příštího roku zavírá Česká spořitelny svou provozovnu v ikonické budově na náměstí 3. května. Ano tu, kde jste si při čekání na úřednici mohli kochat pohledem na malou kašnu s rybičkami.

Majitelem objektu je město Železný Brod. Jeho vedení se o rušení pobočky dozvědělo od krajského manažera České spořitelny před necelými třemi týdny. „Je to stále živé a rychlé. Spořitelna platila v městském objektu nájem, ten jsme chtěli zcela zrušit. Ale ani na to neslyšeli. Rozhodnutí zrušit pobočku přišlo z centrály České spořitelny,“ sdělil starosta Železného Brodu František Lufinka.

Spořitelna (původně ovšem spořitelna městská) fungovala v ikonické budově na náměstí 3. května v Železném Brodě od dokončení její výstavby. V roce 1936 se otevřely prostory městské spořitelny poprvé. Stejně tak jako městského muzea ve stejné budově. Jak čas letěl, prostory městské spořitelny převzala Česká spořitelna, která v nich sídlí dodnes. Ale jen do 23. ledna příštího roku. V ten den skončí devadesátiletá historie spořitelního ústavu v Železném Brodě.

„K rušení poboček přistupujeme v případě, že v lokalitě neidentifikujeme výrazný zájem klientů o využívání pobočkových služeb a počet klientů, kteří danou pobočku dlouhodobě využívají, se pohybuje pouze v jednotkách klientů denně,“ poznamenal František Bouc z tiskového oddělení České spořitelny.

Co s prostory v kulturní památce dál? „Vařil bych z vody. Určitě víme, že do těchto prostor nepustíme žádný obchod. Komunikujeme s Městským muzeem, zda by nebyla možnost využít i prostory spořitelny. Budeme o budoucnosti prostor teprve jednat,“ popsal František Lufinka.

Podle něj jde o další odtržení starších generací od služeb. Mnozí lidé starší 70ti let bylo zvyklých dorazit na pobočku osobně.

Mobilní a internetové bankovnictví dle České spořitelny využívá takřka 90 procent jejich klientů, a to včetně klientů v seniorském věku. „Víme, že 83 procent z našich klientů starších 65 let už využívá tyto moderní možnosti,“ doplnil František Bouc.