Mattoniho vila v lázních Kyselka

Na břehu Ohře v Kyselce u silnice č. 222 ve svahu stojí budova čp. 76 – slavná Mattoniho vila.

Zářný příklad toho, co vskutku umíme skvěle. Nechat něco být, nevšímat si. Až do totálního rozkladu, ba takřka zániku – a následně to s velkou slávou (a za nemalých vynakládaných prostředků) začít obnovovat… Když se natáčel televizní seriál Já, Mattoni, musela originální stavbu zastupovat ústecká Wolfrumova vila, protože z originální stavby je dodnes ruina.

Wiki:

Mattoniho vila (rovněž Vila Mattoniho) je samostatně stojící novorenesanční objekt obci v Kyselce, v zaniklých Lázních Kyselka v Karlovarském kraji. Nachází se nad pravým břehem řeky Ohře u jižního okraje zástavby obce Kyselka, ve svahu pod kopcem Bučina (585 m n.m.). Areál bývalých lázní spolu s dalšími lázeňskými objekty, včetně Mattoniho vily, je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka. Budova Mattoniho vily patřila mezi nejhodnotnější objekty bývalých lázní.

V roce 1829 koupila panství Kyselku baronka Antonie von Neuberg. Její muž hrabě Wilhelm von Neuberg se stal zakladatelem lázní Kyselky. Zřejmě již v roce 1829 nechal postavit původní objekt Mattoniho vily, tehdy nazývaný „Zámeček“ nebo „Lázeňský dům“. Neví se, kdo byl jeho architektem. Slavná éra Lázní Kyselka však začala až příchodem Heinricha Mattoniho do lázní. Roku 1867 si Mattoni nejprve pronajal od hraběte Wilhelma von Neuberga vývoz minerálky z Ottova pramene a v roce 1873, ale již od hraběte Černína, majitele celého panství Stružná, koupil celou Kyselku a všechny prameny v jejím okolí.

Mattoni zahájil novou velkorysou výstavbu provozních i lázeňských budov, včetně rozsáhlé přestavby původního Zámečku, kterému se začalo říkat Mattoniho zámek. Ani zde se však s jistotou se neví, kdo je architektem rozsáhlé přestavby. Zachovaly se pouze kopie stavebních plánů s pohledy fasád, které vypracoval Anton Mick v červnu 1885 Dříve se předpokládalo, že objekt byl postaven podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka, který stál za projektem nové kolonády a pavilonu Ottova pramene z let 1897–1898. Památkáři se však domnívají, že tento dříve uváděný předpoklad je mylný. Navíc Karl Haybäck je ve službách Heinricha Mattoniho zmiňován až v polovině devadesátých let 19. století. Teprve poté, když byly nalezeny originální plány na stavbu objektu Trinkhally (pitná hala postavená v letech 1887–1888) v Kyselce, kterou projektoval ateliér Fellner & Helmer z Vídně, předpokládá se, že ho zřejmě Heinrich Mattoni angažoval i ke stavbě své velké vily v Kyselce.

Smrt Heinricha Mattoniho v květnu 1910 byla pro firmu Heinrich Mattoni AG. velkou ztrátou. Jeho rodina postupně prodala velkou část akcií a v době hospodářské krize se firmě nedařilo a hrozil jí krach. V roce 1929 byl objekt Mattoniho vily upraven na Zámecký hotel. V objektu bylo zřízeno ústřední vytápění a rozvod teplé vody. Jako hotel pro ubytování lázeňských hostů byl objekt užíván až do padesátých let 20. století. Kromě již neexistující vily v Karlových Varech zde měla druhý domov rodina Mattoniho.

V budově sídlila česká škola, která však po roce 1938 musela být v důsledku mnichovské dohody uzavřena. Po roce 1945 byla vila znárodněna a od roku 1951 byla využívána jako domov pro osiřelé děti postižené řeckou občanskou válkou. Tento domov byl uzavřen v druhé polovině padesátých let dvacátého století.

V roce 1970 se staly Lázně Kyselka dětskými lázněmi pro děti z pánevních oblastí Sokolovska a Mostecka. Objekt Mattoniho vily byl využíván pro potřeby dětské léčebny a sloužil potřebám Československých státních lázní. V té době však již probíhaly pouze základní udržovací zásahy, hledící jen na prospěch lázní.

Západočeská zřídla – firma Mattoni byla po roce 1989 proměněna na akciovou společnost Karlovarské minerální vody a.s. Karlovy Vary. Kyselka po roce 1989 zcela ztratila funkci lázní a o tři roky později byla Fondem národního majetku neúspěšně privatizována.

Na začátku devadesátých let byly lázně ve slušném stavu a fungovaly. Jejich konečný zánik nastal po nezdařené privatizaci v roce 1992. Nejprve celý areál lázeňských budov včetně Mattoniho vily koupil za pouhých 2,5 milionů korun pražský řemeslník Karel Franta, pravděpodobně „bílý kůň“ dr. Friedricha Beckera z Německa, který založil společnost Elmed Generale Kyselka. Ten však po několika letech zmizel a byl údajně zatčen po dopadení Interpolem pro finanční podvody v Brazílii. Firmu převzal další Němec – Udo Markard. Přejmenoval ji na Bad Giesshübler Touristik. Markard byl ale vzápětí v Německu odsouzen za několik trestných činů. Od něj koupil zpustlou Kyselku Dagestánec Šamil Chalitujev a podle ČTK do ní sliboval investovat stamilióny. Zbankrotoval ale dřív, než slibovaný záměr stačil uskutečnit. V roce 2004 proběhlo exekuční řízení a prohlášení konkurzu.

Z důvodu odcizení střešní měděné krytiny začalo do objektu zatékat a dřevěné konstrukce krovu se následně, přibližně v roce 2012, zbortily do torza objektu. Jen krovy věžičky a schodišťové věže byly sesazeny dříve, nežli došlo k jejich zřícení. Novým majitelem objektu vily se stala Revitalizační investiční společnost, která jej v březnu 2013 převedla do majetku obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka. Ta se tak stala vlastníkem Mattoniho vily i dalších budov a pozemků tvořících bývalý lázeňský komplex.

Do obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka vstoupila i společnost Karlovarské minerální vody, která na ni převedla potřebné pozemky pro stavební práce.

Od té doby probíhají záchranné práce, vila ovšem není v dobrém stavu. Objekt je kompletně vyklizen od zborcených dřevěných konstrukcí a pozůstatků krovu. Konstrukce dřevěného krovu rizalitu severozápadního traktu jsou vysoce ztrouchnivělé a jsou neobnovitelné. Objekt je chráněn před povětrnostními vlivy plachtou.

Postup kritizuje Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR. V roce 2015 podala podnět k provedení kontroly plnění povinností obecně prospěšné společnosti. Památková inspekce Ministerstva kultury ve svém vyrozumění ze dne 8. února 2016 uvedla, že veřejná obchodní společnost v rámci svých finančních možností svou povinnost plní.

Původním objektem hraběte Wilhelma von Neuberga byla třípodlažní budova na obdélném půdorysu, zastřešená valbovou střechou. Mattoni zachoval hmotu původního včetně celkové vnitřní dispozice. Přístavbami na severozápadní straně směrem k řece a severu jej celkově výrazně rozšířil. Během přístavby, která se uskutečnila v letech 1881–1883 byla k jihozápadnímu štítu přistavěna věž na půdorysu oktogonu, zastřešená v úrovni hřebene střechy objektu mansardovou polygonální jehlancovou střechou.

Současná novorenesanční podoba objektu pochází z let 1885–1886, kdy došlo k nejvýraznější přestavbě původní stavby. Vzhledem k velké majestátní báni, realizované na přistavěném západním rizalitu, a použitým článkům lze vážně uvažovat o účasti vídeňského ateliéru architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Právě z tohoto období, z roku 1887, pochází realizovaný návrh Fellnera a Helmera na objekt Trinkhally. Rovněž byla na Mattoniho vile užita báň s obdobnou konstrukcí, jakou mají například Císařské lázně v Karlových Varech.

Objekt je dispozičně podélným trojtraktem se střední průběžnou chodbou a centrální halou. Ze severního pohledu má objekt tři nadzemní podlaží, z jižního pohledu dvě nadzemní podlaží a podkroví. Vila má tedy dvě nadzemní podlaží, podkroví, jeden polosuterén a jeden suterén. Severní průčelí směřující k řece má ve střední části výrazný rizalit se třemi okenními osami, který vystupuje nad střechu o jedno podlaží a je zastřešený masivní bání. Před tímto rizalitem vystupuje menší půlkruhový rizalit sahající do druhého nadzemního podlaží, na kterém byla umístěna terasa doplněná balustrádou. V ose půlkruhového rizalitu je vstup do druhého suterénu. Na severním nároží se nachází šestiboký arkýř, připomínající věžičku, zakončený jehlancovitou střechou a k jihozápadnímu průčelí byla připojena čtyřpodlažní osmiboká věž s nízkou stanovou střechou, ve které je umístěno schodiště. Čtvrté nadzemní podlaží této věže je řešeno jako vyhlídkové místo s okny na všech stranách polygonu. Vstupy do objektu jsou do prvního nadzemního podlaží z jihovýchodního průčelí směřující do svažitého lesa, z jihozápadní strany do prvního podlaží a schodišťové věže, a ze severozápadní strany do druhého podlaží. Podlahové konstrukce se převážně nedochovaly. Zdivo je v interiéru obnažené, místy se zachovaly jen menší fragmenty podstropních fabionů, říms a zdobení interiéru. Značně porušena je oblast pod pozednicí v důsledku chybějícího krovu. V exteriéru je omítka značně poškozena, velké kusy omítek chybí. Všechna okna jsou špaletová, otevíraná ven a dovnitř objektu. Fasáda objektu je členěna a zdobena architektonickými prvky v duchu vznosné italské novorenesance. Objekt má architektonicky, historicky i řemeslně hodnotnou fasádou, hodnotné jsou i z historického hlediska jednotlivé stavební konstrukce, které uchovávají stavební konstrukce původního lázeňského domu z roku 1844.

Vila svou úpravou v duchu italské novorenesance vyvolávala charakteristický kosmopolitní ráz lázeňského prostředí věku Belle Époque konce 19. století.

Přilehlý prostor vily byl kdysi upraven v krajinářském pojetí. V centru parku byl vybudován velký, z dálky viditelný vodotrysk na způsob karlovarského Vřídla.

Mattoniho stezka:

Na místě Mattoniho vily byl původně postaven zřejmě v roce 1829 panský Lázeňský dům, Zámeček. Jednalo se o třípodlažní budovu na obdélném půdorysu, zastřešenou valbovou střechou. Poté, co prameny i lázně získal Heinrich Mattoni, upravil také Zámeček. K jihozápadnímu štítu byla mezi lety 1881-1883 přistavěna hranolová věž s mansardovou střechou. V letech 1885-1886 provedl Heinrich Mattoni radikální přestavbu objektu, patrně podle projektu ateliéru Fellner & Helmer. Hmota původního Zámečku zůstala zachována včetně celkové vnitřní dispozice a přístavbami na severozápadní straně směrem k řece a k severnímu štítu byla celkově rozšířena. Podoba ve formách klasické italské novorenesance dodala objektu majestátní reprezentační ráz. Italizující charakter stavby zvýraznila navíc asymetricky umístěná polygonální schodišťová věž, doplněná v roce 1892 podle návrhu architekta Karla Haybäcka. Objekt se od té doby nazýval „Mattoniho zámek“ („Mattonische schloss“). Přilehlý prostor západně od vily byl upraven v přírodně krajinářském pojetí s romanticky pojímanými akcenty v podobě dramatických skalních výchozů a mohutných kyklopských tarasů. V centru parku byl vybudován i velký vodotrysk na způsob karlovarského Vřídla, již z dálky viditelný. V roce 1929 byl objekt upraven na Zámecký hotel („Schlosshotel“).

Památkový katalog:

Původní lázeňský dům Zámeček, nechal Heinrich Mattoni radikálně přestavět v letech 1885-1886 v duchu klasické italské novorenesance. Italizující charakter stavby zvýrazňuje asymetricky umístěná polygonální schodišťová věž.

Obdélná budova o 9 x 4 x 3 osách, situovaná na svahu u silnice; průčelí u silnice dvoupatrové, do svahu na straně k lesu jednopatrové. Hlavní průčelí má v ose mohutný rizalit, vystupující nad střechu o jedno patro. V přízemí a v patře rizalit rozšířen o půlkruhovitý přístavek, ukončený balkonem s kuželkovou balustrádou. Na nároží vlevo šestiboký arkýř na kanelovaném sloupu s kompozitní hlavicí. Arkýř zakončen šestibokou jehlancovitou střechou s eternitem, probíhá v 1. a 2. patře. Fasáda průčelí s rizalitem a s arkýřem je členěna v přízemí pásovou bosáží, v 1. patře pásovou rustikou. Ve 2. patře je pásová rustika pouze na rizalitu, členění pokračuje i na jeho střešním nástavci. Okna v přízemí obdélná, šestidílná, v 1. patře kromě rizalitu půlkruhově ukončená, s postranními pilastry nesoucími závojové římsy s klenáky uprostřed, nad římsami dvojité závěsy. Na arkýři člení pilastry pásová rustika, mezi obdélnými okny půlkruhového rizalitu polosloupy s kompozitními hlavicemi, zdobné ve spodní části dříku festony s maskou. V parapetu obdélné spadlé výplně. 2. patro má v rizalitu půlkruhovitě zakončená okna s volutami uprostřed; mezi okny ploché pilastry s toskánskými hlavicemi. Jinak má 2. patro okna obdélná s polosloupy s kompositními hlavicemi po stranách; v parapetu krátké úseky balustrády, frontony trojúhlené. 2. patro arkýře má okna obdélná, mezi okny na nárožích dvojice polosloupů s kompositními hlavicemi. Korunní průběžná římsa konsolová, kordonové římsy profilované, průběžné. Třetí patro rizalitu má okna obdélná ve spadlých lisenových rámech. Nad korunní konsolovou římsou rizalitu balustráda s plnými úseky. Vikýře s kruhovými okénky vrcholí segmentovým frontonem, po stranách busty. Střechy, kryté eternitem. Vpravo boční průčelí řešené obdobné má představenou 8-bokou schodišťovou věž, ukončenou stanem, krytým eternitem. Věž je třípatrová, členění pásovou rustikou, v 2. patře pouze rustika na nárožích. V přízemí a 3. patra okna půlkruhovitě ukončená, jinak obdélná. Kordonové římsy průběžné, profilované, korunní konzolová. Nad střechou pás s vpadlými obdélnými výplněmi, zdobený ovocnými festony a maskarony. 3. patro člení mezi okny na nárožích polosloupy s kompositními hlavicemi, na oddělených vysokých podnožích. V parapetech vpadlé obdélné výplně. Vstupní průčelí ze strany lesa (9 os) má mělký risalit (3 osy), nad nímž je střešní nástavec o 1 půlkruhovitě ukončeném okně s bočními pilastry a segmentově ukončeným štítkem. Postranní voluty nasedají na úseky balustrády. Vikýře po stranách s oválnými okny, zdobené rozvilinami. Přízemí s půlkruhovitě ukončenými obdélnými okny s klenáky se závojovými římsami, parapetem, postranními pilastry u oken je odděleno kordonovou, profilovanou římsou. Nad závojovými římsami dvojice festonů. Okna v patře s postranními polosloupy jsou ukončeny trojúhelníkovými frontony; v parapetu úseky balustrády. Vstup po 2 stupních krytý zasklenou stříškou na kovové konstrukci, podepřenou 4 železnými podpěrami, zdobenými rozvilinovými mřížemi. Vpravo od vstupního průčelí schody na boční terasu.

Architektura 2. poloviny 19. století vytvářející celý lázeňský areál po obou březích řeky Ohře.

Původní evidenční list památky:

Lázeňská dorostová léčebna (zámeček) čp. 76

Obdélná budova o 9x4x3 osách, situovaná na svahu u silnice; průčelí u silnice dvoupatrové, do svahu na straně k lesu jednopatrové. Hlavní průčelí má v ose mohutný rizalit, vystupující ještě o jedno patro výš nad střechu. V přízemí a patře rizalit rozšířen o půlkruhovitý přístavek, ukončený balkonem s kuželkovou balustrádou. Na nároží vlevo polygonální 6-boký arkýř na sloupu s kanelurami a kompositní hlavicí. Akrkýř je ukončen 6-bokou jehlancovitou věží, bitou eternitem a probáhí v 1. a 2. patře. Fasáda průčelí s ritalitem a arkýřem shodně členěným v přízemí pásobou bosáží, v 1. patře pásovou rustikou. V 2. patře je pásová rustika pouze na rizalitu a pokračuje i na střešním nástavci. Okna v přízemí obdélná, šestidílná, v 1. patře na arkýři a fasádě (kromě rozalitu) půlkruhovitě ukončená s postranními pialstry, které nesou návojové římsy s klenáky uprostřed; nad závaojovými římsami dvojité závěsy. Na arkýři člení

Web o architektuře:

Vila Mattoni se nachází v severní části bývalého lázeňského města Lázně Kyselka v Karlovarském kraji. Dům byl postaven v roce 1868 a stal se sídlem podnikatele s minerální vodou Heinricha Mattoniho.

Budovu nechal její majitel v letech 1885 až 1886 zrekonstruovat a kromě domova jeho rodiny sloužila také jako sídlo firmy Mattoni na zpracování minerální vody. Heinrich Mattoni zde žil až do své smrti v roce 1910.

V budově poté sídlila česká škola, v důsledku mnichovské dohody v roce 1938 ale musela být uzavřena. Krátce na to byla v budově zpřístupněna kavárna pro širokou veřejnost. Na konci války, 7. května 1945, budovu poškodila střelba a 9. května 1945 se na jejím balkoně na znamení vítězství objevily československá a sovětská vlajka. Německá kavárna v domě byla uzavřena v lednu 1946, poté využívala velké sklepní prostory Československá armáda. Komunistický režim vilu znárodnil a od roku 1951 byla využívána jako domov pro osiřelé děti postižené řeckou občanskou válkou. Tento domov byl uzavřen v druhé polovině padesátých let.

Bývalé honosné sídlo pak zůstalo na dlouhé roky prázdné, dokud nebylo kolem roku 2000 odprodáno soukromé firmě. Ta vilu převedla v roce 2006 na šest různých osob, v roce 2011 skončil dům v aukci. V té době byla stavba v katastrofálním stavu. V roce 2012 při své návštěvě hovořil tehdejší prezident Václav Klaus dokonce o tom, že by vila měla být opět znárodněna. Od května následujícího roku se začalo s postupným restaurováním historické budovy.

Vnější podoba stavby v duchu klasické italské novorenesance dodala objektu majestátní reprezentační podobu. Přilehlý prostor západně od vily byl upraven na efektní přírodní prostředí s romantickými detaily majícími podobu dramatických skalních výstupků.

V centru parku byl vybudován i velký vodotrysk podobný karlovarskému Vřídlu. Ten byl dominantním prvkem a byl vidět už z dálky. Na tento prostor se pak na jihozápadní straně volně napojovaly Zámecký i Lázeňský park.

Stavba byla přezdívána Mattoniho zámkem, Das Mattonische schloss. Kdo byl autorem projektu, se ale dodnes neví. Zachovaly se jen kopie stavebních plánů s pohledy fasád, které vypracoval Anton Mick. Podle charakteru architektury, článků a prvků nejspíš nešlo o architekta Karla Häybecka, o kterém se dříve uvažovalo právě jako o autorovi vily. Údajně je ale možné uvažovat o podílu slavného vídeňského ateliéru architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera.

Český rozhlas Plzeň:

9. srpen 2010 – Před sto lety zemřel Heinrich Mattoni, který proslavil minerální vodu stáčenou v obci Kyselka na Karlovarsku. Petra Kosová se do Kyselky vypravila na výlet. A přivezla jako suvenýr následující komentář:

Hynoucí krásu někdejšího lázeňského komplexu v Kyselce poblíž Karlových Varů můžete vidět jednak ze silnice 222 spojující Karlovy Vary a Ostrov a jednak z řeky Ohře. Nejednoho vodáka zdálky atraktivní komplex přilákal ke břehu. A při pohledu zblízka se zhrozil: dříve reprezentativní domy jsou na spadnutí.

Na toto téma byl sepsán nejeden komentář, nejednou bylo rozplétáno předivo vlastnických vztahů, možností využití a záchrany. Naposledy vloni vyhlásil nový vlastník další plány, včetně zbourání domů u silnice a záchrany Mattoniho vily. Nikdo mu příliš nedůvěřuje. A zatím se nic nestalo.

Snad lze alespoň částečně pochopit, že je v případě lázeňských domů složité najít reálný a úspěšný podnikatelský záměr. Také se postupně prochátraly k finančně velmi náročným rekonstrukcím, do kterých se nikomu nechce. Ale není vůbec důvod pro to, aby podobně otřesně vypadal dům člověka, který dal zdejší minerální vodě její slavné jméno: vila Heinricha Mattoniho. Poblíž nívyvěrá Ottův pramen, minerální to prazdroj.

Na kdysi přepychové bydlo je dnes žalostný pohled; odvážlivci, kteří si troufnou jít dovnitř, ještě více zatrpknou při pohledu na mizející nádheru. Proč se o vilu nepostará firma, která dodnes nosí jméno podnikavého Heinricha? Najdeme odpověď ve stáčírně u silnice? Je to nevábně omšelá stavba, na ní je nalepený architektonicky pobuřující, bezcenný plechový přístavek, který degraduje původní stavbu a vůbec lokalitu. Firma si tak dokola přešívá z ostudy kabát. Tohle místo by měli vidět největší a nejdůležitější partneři: akciová společnost by hodně ztratila na kreditu a důvěryhodnosti. Protože minerálce se komerčně nepochybně daří. A místo, odkud vyvěrá nevysychající zdroj peněz, je obrazem zoufalé bídy. A obrazem podnikatelů, kteří žíznivě berou, co příroda hotové dává a sami nevrací nic. Na billboardech sebevědomě rozpíná křídla orlice, znak rodiny Mattoni a další nablýskaná reklamní „huj“, a u pramene je to „fuj“.

Važme si kultivovanosti firem, které pečují o odkaz předků, včetně architektonického dědictví. Vlastníci karlovarské minerální vody k takovým osvícencům zatím ani zdaleka nepatří. Pokud to takhle půjde dál, nebude to dlouho trvat a číšník přinese doopravdy smutnou zprávu: nikoli minerálka, ale vila Heinricha Mattoniho už není.