Nonnenfelsen (Zittauer Gebirge)

Nad jihozápadním okrajem Jonsdorfu se nad potokem Pochebach tyčí do výše takřka 100 metrů mohutný skalní masiv Nonnenfelsen.

Asi první místo, kde jsem si začal dělat pomyslné čárky „tam někdy prostě musím“. Běželi jsme s odbornou exkurzí údolím pod tyčícími se pískovci za dalším určeným cílem a JR v čele jen máchnul rukou na stranu „To jsou Jeptišky. Tam už jsme s některými kdysi byli.“ Já mezi tehdejší účastníky nepatřil, byl to pro mne zcela nový pohled. A zůstala touha se tam někdy podívat. Což se nakonec protáhlo na pěkných pár let, než jsem si našel tu správnou chvíli a cestu. Dojem byl ovšem takový, že při první vhodné příležitosti jsem se vrátil, i s částí rodiny…

K vrcholu se sice mastňácky dá dojet autem po silnici, po níž vede zelená značka LG-Jonsdorf-Rundweg, ale to samozřejmě není ono. Dá se přijít po modré Oberlausitzer Bergweg od hraničního přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf, z údolí po výše zmíněné zelené kolem ferraty Zadrátovaná jeptiška. Já osobně preferuji výstup z Jonsdorfu po již zmíněné modré skrz Zigeunerstuben po Kleine Felsengasse. Už tímto prostupem úžasnou soutěskou se cesta stává zážitkem, který pak korunuje výstup na vyhlídky u výletní restaurace. Rozhled odtud prostě vyráží dech.

Jako obvykle je nejsnazší citovat web o Lužických horách a doplnit několik postřehů z dalších webů:

Mohutný skalní masiv Nonnenfelsen (Jeptišky, 537 m) vyčnívá do výšky téměř 100 m nad jihozápadním okrajem Jonsdorfu, asi 1 km od centra obce. Podle pověsti tu v dávných dobách žily dvě mladé jeptišky, které podlehly pozemské lásce a za trest byly proměněny na kámen.

Asi 150 m dlouhý skalnatý hřbet je tvořen pískovcem, zpevněným v blízkosti kontaktu s čedičovou žílou, která hřbet po celé délce proťala. Čedičová výplň žíly ale později podlehla rozkladu a dnes tu po ní zůstala mohutná asi 100 m dlouhá a 3 m široká skalní rozsedlina s 20-30 m vysokými bočními stěnami, které se říká „Skalní ulice“ (Felsengasse). Průrva je samostatně chráněna jako přírodní památka. Prochází jí cesta, která od jihozápadu poměrně strmě stoupá po kamenných schodech, ale postupně se zmírňuje a na konci ústí na uměle zarovnanou plošinu, kterou uzavírá mezi skály vestavěná budova stylové horské restaurace.

Pískovcový masiv Nonnenfelsen byl prvně popsán německým luteránským teologem a pedagogem Christainem Adolphem Pescheckem již v r. 1791. Pescheck byl potomkem českých exulantů, stal se členem Hornolužické vědecké společnosti a r. 1854 založil v Žitavě muzeum. Za svůj život napsal cca 500 vědeckých prací na historická, přírodovědná, teologická a pedagogická témata.

Masiv Nonnenfelsen začal již roku 1846 zpřístupňovat jonsdorfský přírodovědný nadšenec Johann Friedrich Seidel, který doslova s motykou a rýčem v ruce upravil stezku s mostky a vytesanými schůdky k vyhlídkové plošině na vrcholu. Rozmístil zde také první ukazatele. V tomto úsilí jej později finančně podpořil mlynář Sussig, za což mu byl Seidel velmi vděčný. Ve stáří se přestěhoval do Oybina, kde roku 1865 zemřel.

Do skály pod vyhlídkou byly později vytesány dvě pamětní tabule, připomínající návštěvy krále Friedricha Augusta 13. srpna 1850 a krále Alberta Saského 2. května 1888.

Roku 1858 upravil Karl Gotthelf Buttig mezi skalami na severním konci hřbetu velkou plošinu a na vrcholovou vyhlídku zřídil pohodlnější výstup po novém mostě přes skalní ulici. Roku 1859 také získal povolení ke stavbě hostince, který slavnostně otevřel o letnicích následujícího roku. V dalších letech byla restaurace rozšiřována, a když roku 1902 vyhořela, byla brzy znovu vystavěna.  V té době bylo poblíž hostince umístěno dělo, z něhož bylo za poplatek možné vystřelit. Zvuk výstřelu pak sedmkrát vrátila skalní ozvěna. Restaurace sloužila návštěvníkům pod vedením střídajících se nájemců až do roku 1990, kdy musela být rozsáhle rekonstruována a znovu byla otevřena v roce 1996 za Ullricha Grundmanna. V roce 2007 restauraci zakoupili sourozenci Heinrichovi a pokračovali v renovaci tohoto historického objektu.

Z okraje plošiny u restaurace a ze dvou malých vyhlídek na přilehlé skále je vidět do blízkého okolí, ale nejlepší výhled je z upravené plošiny na hlavním vrcholu. V údolí pod skalami je vidět Jonsdorf s restaurací Gondelfahrt, za nímž je výrazný hřbet Jonsbergu. Na jihovýchodní straně se zvedá zalesněný svah se skalními útvary Jonsdorfského skalního města a oblast lomů Mühlsteinbrüche. V pozadí můžeme vidět vrcholy Hvozdu a Plešivce, na západě vyčnívá Luž, dále je zalesněný masiv Buchbergu a na severu se otevírá výhled přes Žitavu na vzdálené kopce Horní Lužice a polskou elektrárnu Turów.

V pískovcovém masivu je také řada lezeckých skal, jejichž výška dosahuje 25-35 m. Přímo vedle hostince vyčnívá skála Nonnenfelsen, dále k jihozápadu jsou stěny Schluchtwand a Neue Schluchtwand, velmi oblíbená je 25 m vysoká věž Barbarine a trochu stranou stojí méně navštěvovaná skála Nonnenturm. Za údolím Mönchsloch asi 150 m jihozápadně od konce hřbetu stojí 25 m vysoká věž Jonsdorfer Mönch (Jonsdorfský mnich), kterou zdolal poprvé roku 1905 Robert Häusler z Jonsdorfu. Skupina tří lezeckých skal Mönchslochwarter, Buchbergspitze a Waltersdorfer Turm je také u přístupové cesty západně od hostince.

Velmi atraktivním lezeckým cílem je uměle jištěná ferrata Nonnensteig, vybudovaná žitavskou sekcí Německého alpského spolku v roce 1994. Stezka jištěná ocelovým lanem stoupá z jižního úpatí masivu po svislé stěně na temeno hřbetu, kde se proplétá mezi vrcholky bizarních skal po úzkých římsách, strmých stěnách a převisech až na vrcholek hřebene s krásným výhledem do okolí, odkud pak sestupuje na malou plošinu, přístupnou ze skalní ulice. Ferrata je asi 350 m dlouhá a překonává výškový rozdíl kolem 60 m. Její hlavní atrakcí je visutý most mezi skalami a od roku 2011 také lanová lávka přes skalní ulici. Lezení vyžaduje použití jistících pomůcek a podle zdatnosti trvá asi 30 až 60 minut. V zimě je cesta kvůli ochraně skal uzavřena.