Popova skála

Dominantním vrcholem Lužických hor u Hrádku nad Nisou je Popova skála s upravenou vrcholovou vyhlídkou.

Samotná skála leží na odbočce trasy modré turistické značky, cest k ní se ale nabízí mnoho, okolí je značenými trasami prošpikované. Nejblíž je to ze samotného Hrádku nad Nisou, po modré a zelené. Já dorazil od Petrovic po červené kolem hradu Větrov na modrou. Dá se přijít i z Horního Sedla, po červené hřebenovce nebo po zelené přes Horní a Vraní skály. Ať už dorazíte odkudkoli, za obhlížení stojí i okolí, snad je to z fotek trochu poznat. Výstup v zimním období je trochu dobrodrůžo, ale výhled za to stojí.

Mohutné pískovcové skalisko, zdálky připomínající hradní zříceninu, se nachází na vrcholu stejnojmenného kopce. Původní skalní blok se různou rychlostí zvětrávání jednotlivých vrstev rozpadl na jednotlivé skalní útvary a balvany, mezi kterými se vyskytují dutiny a jeskyně (wiki dokonce uvádí skalní bránu). Dalším následkem zvětrávání měkčích vrstev jsou povrchové prohlubně a mísy. Vrchol skály nabízí krásný rozhled do okolí. 

Po stručném infu je opět nejjednodušší citovat web o Lužických horách:

Popova skála (565 m) je mohutné pískovcové skalisko, stojící na vrcholu mírně protáhlého zalesněného kopce mezi Krásným dolem a údolím Bílého potoka asi 4 km jihozápadně od Hrádku nad Nisou. Kopec je na severní straně spojen mělkým sedlem se Sedleckým Špičákem a na jihozápadě souvisí s Podkovou. Na jeho temeni je poměrně velká skupina rozeklaných skal, tvořená tektonicky porušenými a silně prokřemenělými křídovými pískovci a slepenci. Původně vodorovně uložené vrstvy sedimentů byly v blízkosti lužické poruchy vychýlené do různě ukloněných poloh a postupným zvětráváním po puklinách se skály rozpadly do mohutných bloků a balvanů, mezi nimiž vznikly četné dutiny nebo jeskyně. 

Vrcholové skalisko Popovy skály je dominantou celé východní části Lužických hor. Tvoří je několik mohutných, o sebe opřených pískovcových bloků, mezi nimiž je poměrně široká svislá puklina. Mezi balvany, nakupenými na severní straně skály, vznikla malá skalní brána a několik menších jeskyní. Největší z nich se dříve nazývala „Backofen“ (= Pekařská pec) a v 19. století ji prý využívali jako úkryt pašeráci. Další jeskyni se říkalo „Pferdestall“ (= Konírna).

Na jihovýchodní straně Popovy skály se kdysi lámal zpevněný pískovec, ale podstatně větší a známější byly lomy na sousedním Sedleckém Špičáku. Na jihozápadním svahu Popovy skály je také několik starých železnorudných dobývek, vázaných na čedičovou žílu, která sem zasahuje ze sousedního hřbetu Podkovy.

Vrchol Popovy skály byl až do počátku 20. století přístupný jen horolezcům. O jeho turistické zpřístupnění se zasloužil inženýr Hugo Lubisch z Lückendorfu, který se na podzim roku 1904 rozhodl na vlastní náklady vybudovat pod vrcholem roubenou chatku a nejvyšší skálu zpřístupnit železným schodištěm se zábradlím. Správa Clam-Gallasova panství s úpravami souhlasila, ale realizace se zdržela, protože Hugo Lubisch náhle zemřel. Vdova Sofie Lubischová pak nechala postavit pod vrcholovou skálou chatku, slavnostně otevřenou 3. srpna 1905. Na památku zemřelého se jí začalo říkat „Hugohütte“. (O boudě více v níže citované knize Marka Řeháčka na stranách 142 – 143). Žebříky se zábradlím, umožňující výstup na vrchol, zpřístupnil Horský spolek z Lückendorfu až 26. května 1907. Vyhlídka pak sloužila turistům až do začátku roku 1934, kdy se nejvyšší vrchol skály náhle uvolnil a hrozil zřícením. Vyhlídka musela být proto uzavřena a turisté z hrádecké a dolnosedelské sekce Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory ve spolupráci s hrádeckou formou Hans Neumann na jaře 1934 zvětralou skálu otesali a podezdili pískovcovými kvádry, čímž bylo nebezpečí zažehnáno. Zároveň byl opraven žebřík a ochranné zábradlí na vyhlídce. Po 2. světové válce byla dřevěná Hugova chatka zničena, ale vyhlídka zůstala přístupná a je dodnes udržovaná.

Z vrcholu je krásný kruhový výhled do širokého okolí. Na severu je přes Sedlecký Špičák vidět do horní Lužice s Žitavou a na nedaleký Hrádek nad Nisou, za nímž v dálce vyniká polská elektrárna Turów. Na východě vystupují Jizerské hory a Ještědský hřbet s Velkým Vápenným, zatímco v popředí je Vysoká, Pískový vrch a další kopce nad Krásným dolem. V dálce na jihu zahlédneme dvojici Jeleních vrchů, výrazné Ralsko nebo Tlustec, na jihozápadě se za Loupežnickým vrchem a Podkovou rozprostírá kopcovitá krajina Českolipska a Lužické hory s Jezevčím vrchem, Sokolem, vzdálenějším Klíčem, protáhlým Hvozdem a Luží. V popředí je lesnaté údolí Bílého potoka a Strassberg se skalními masivy Mönchsteinfelsen a Uhusteine, za nímž vyčnívají další kopce Žitavských hor s Jonsbergem a Töpferem.

Popova skála byla v minulosti opředena četnými pověstmi. V nitru skály měl být ukrytý poklad loupežníků a v okolí se vyprávělo o malém šedém mužíčkovi, který žije ve skalních trhlinách pod vrcholem a pronikavým pískáním ohlašuje neblahé události a neštěstí. Je možné, že tuto pověst šířili samotní pašeráci, aby tím chránili své skalní skrýše před prozrazením. Nářeční výraz pro pískání „Pfaff“ byl prý také základem pro starší lidové pojmenování skály Pfaffstein.

Z jiných zdrojů: Malou záhadou je německý název skály, který byl používán v minulosti. Častěji se objevuje Pfaffenstein, v překladu nejspíše tedy Kněžský kámen. Vyskytuje se ale i název Pfaffstein, přičemž Pfaff znamená v nářečí „pískání“. A že na Popově skále je za hojných větrných dní pískání slyšet, to si může každý turista vyzkoušet na vlastní uši.V tomto případě jde zřejmě o volný citát z textu Marka Řeháčka, který je aktuálně v širší dostupný v knize Toulání Lužickými horami. Kněžský, Kněžourský či Popův kámen, možná dokonce Obětní skála (dávní horalé považovali skalní mísy za obětní místa germánským bohům). Pískání neviditelného mužíčka údajně předvídalo nedobré události – „Das Männlein pfafft!“ Pfaffsteine, Pískavý kámen.